36. Cold but I'm still here

Svátky jsou tady. Ano, už zase... Občas mívám dojem, že snad nebývají jednou ale třikrát do roka. Koukám, že naposled jsem psal po Dušičkách. Jestli se od té doby stalo něco, co by stálo za poznamenání? Jo, napadl sníh.

Ale vážně, nějak nevím kde zač- Fajn, jedna věc. Můžu se po hradě potulovat jak dlouho chci, můžu mít hůlku v ruce tak často, až mi přiroste k rukavici, můžu se stát třeba ministrem kouzel, ale mudlovské způsoby nezapřu. Tři měsíce chodím do prefektských koupelen. A nechodím tam sám. A dá se čekat, že s případnou dámskou společností tam nebudeme sedět na křesílkách a debatovat o dvanácti způsobech využití dračí krve. A CELOU TU DOBU TAM VYSEDÁVÁ V RÁMU NA ZDI TA OPLOUTVENÁ KOZATICE. To ti to sakra nedošlo, že obrazy se hejbaj, koukaj a mluví?! A ona, to nemohla zakašlat, zamávat ušima, zatleskat prsama, prostě nějak na sebe upozornit? Fakt, kdo dal na takhle blbé místo obraz, to mi hlava nebere. A pokud ta sardinka rozkecla, co všechno se tam dělo, abych se bál podívat do očí všem portrétům, zátiším a krajinkám na hradě.

Asi na mě musí dopadat ta sváteční nálada. Možná je to mým věkem, možná se to jen po letech dobře sešlo, ale na koleji je to konečně tak, jak by mělo být. Po večerech sedává valná část koleje u stolu, smějeme se, bavíme. Taková velká šťastná rodinka. Jasně, s Ammy jsme se nedávno trochu poškorpili až facky padaly, ale to je pryč. Proč to taky nějak rozebírat, každý má právo tu a tam vypěnit. Hlavní je, že Mrzimor je konečně Mrzimorem.

Tohle celé mě ale přivádí k jiné myšlence. Když se ohlédnu na své patnáctileté bytí, vždycky jsem byl sám... holky teď stranou. Nikdy jsem se nevracel do té velké žluté místnosti s tím, že tam na mě někdo bude čekat. (blbý Vánoce, až z nich nějak lítostivím). Každopádně mně to donutilo se zamyslet nad tím, co bude. A nebude. Představa, že za deset let pořádám doma na zahradě grilování pro přátele, mám domek, kde je kdokoli kdykoli vítán a mým největším problémem je, jak zaplatím složenky za Letax, není vůbec zlá, jakkoli je nereálná. Ta představa mě dohnala dokonce k profesorce jasnovidectví popovídat si o tom, jestli nevyhnutelný konec, se kterým dva roky počítám, je vážně nevyhnutelný... Moc mě nepotěšila, říkala, že vidění, na kterém to zakládám, byla pravděpodobně skutečná věštba, ale že nemusí znamenat nutně smrt, ale jen smrtelné nebezpečí.... Ano, velmi podstatný rozdíl. Asi jako rozdíl mezi "Sežere tě drak" a "Spadneš do klece k vyhladovělému drakovi s kapsama nacpanýma krvavýma steakama a věncem buřtů kolem krku, ale neboj, nutně to přece neznamená, že umřeš". Ale budiž, aspoň jsem si to potvrdil. 

Když už tak řeším rodinný život mrzimorský, jako v každé rodině, i tady jsou někteří klíčovější než jiní. Pro mě to je hlavně Jul s Jasperem. O tom klukovi jsem ještě nepsal, je to takový šikovný prvák. Pravda je, že jsme k němu s Jul dost přilnuli. Ona děti mít nemůže, já vlastní drobotinu nestihnu. Že bychom si na něm léčili komplexy? 

Listoval jsem pár stránek zpátky... Celý tenhle deník, celé ty čtyři a půl roku, co ho píšu, pořád se to motá jenom kolem holek, slečen, dam a samic. Dneska to trochu poruším, jen to v rychlosti shrnu. El nevypadá, že by se mnou ještě něco chtít měla, s Jul se to zase nějak zašmodrchalo, tentokrát příjemnějším způsobem. Faktem je, že ať se pokusím s kteroukoli o cokoli, vždycky to skončí u mě a Jul. Jako by to byl nějaký fyzikální zákon. Nebe je modré, voda je mokrá a Art a Jul patřej k sobě, i kdyby si měli vzájemně krky podřezat. A vlastně, proč ne. Je mi nad slunce jasné, že přijde doba, kdy budu zase honit sukně po hradě a kdy budou sukně honit mě. Ale ony počkají, teď si užívám rodinný sváteční život. 

35. We dance with the devil tonight

Konečně jsem na to přišel! Nekonečné věky bádání, strádání, odříkání. Stačila trocha štěstí, schopností, namáhání a neochvějného rozhodnutí jít za svým cílem. A vyplatilo se! Univerzální postup jak vzbudit náklonnost v každé dívce. Stačí ji zatáhnout stranou, prožít s ní pár upocených nocí a hle! Zájem je na světě.

Je to pár hodin, kdy se mě někdo zeptal, co je horšího než vlastní smrt. Vypálil jsem, že nechat umřít někoho jiného. Před Všema svatýma se mi to málem povedlo. Ten pidižvík Velt, co mi nadšeně tvrdil, jak celá ta komedie s jeho posednutím, byla jen fórek, si málem podřezal žíly. Co sakra může vést malého caparta k tomu, aby se zabil? Došly mu karamelové fazolky? Gryf mu sežral esej k Dworkinovi? Málem bych se vsadil, že jedenáctiletého kluka k něčemu takovému může dohnat jen jedenáctiletá slečna, ale to asi jen soudím podle sebe.

Když jsme u toho, nejsem na škole čar a kouzel. Zbláznil jsem se, nacpali mě do kazajky, zabouchli za mnou mříže vypolstrovaného pokoje, a já se v celé své veselé šílenosti představuju sebe sama na Noemově arše. Všude jsou páry, kam se vydám o nějakou tu dvojici zakopnu. A to je podzim, co bude na jaře? Ruku na srdce, jako klášter by Bradavice neuspěly, ale kdybych uplatil skřítky, rozdal jim špendlíky a vydal rozkaz, aby propíchli všechny ochranné pomůcky co najdou, docela dobře by se to tady uživilo jako jesle.

 Když jsme u párů, některé vydrží navěky, některé po více méně krátké době skončí a oba se rozejdou každý svou cestou. Chtělo by to příklad... Prý v létě došlo k svatbě místní profesorky a místního profesora, tam už se čeká, že skončí takříkajíc dokud je smrt nerozdělí. Oproti tomu, pokud jde o nohy Maxe, muselo všechny překvapit, že se rozešly tak brzo. A právě Max mi teď vrtá hlavou. Při jedné patrole jsem na něj natrefil. Dost toho nakecá, ale co mám dělat? Zmlátit mrzáka se nedělá a zkonfiskovat mu nohu by taky nebylo úplně košér. Tohle dilema ale neřešil Amai, který do milého Maxe vběhnul a naložil mu, co se do jeho ohlodaného těla vešlo. Musím se na to konto pobavit s Fionou, není to poprvé, co Amai takhle někoho napadnul.

Na druhou stranu, včera jsem ho pochopil, když mi právě Jednonožka pokazil rande u jezera a já musel pátrat po něm a jeho společnici večerním lesem. Nebyl jsem sám, Hazel ho naháněla už od hradu. Nenašli jsme je, ale jsem přesvědčený, že hluboko do lesa se nedostali a někudy nám proklouzli zpátky na hrad. Tak mi jednou utekl jednonohý, to je toho...  Co by se mohlo stát? Proč by ho měl chtít sežral, když už podstatnou část z něj povečeřel někdo jiný? Pokousat ho vlkodlak, taky by se nic moc nedělo, třínohý chlupáč při úplňku nikoho nedožene. A soudě podle nálady prefektky Hazel, se dvojice dočká zaslouženého trestu. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby právě teď promazávala v mučírně skřipce.

Tak jsem si zanadával, co takhle něco příjemnějšího? Byl vlastně ples, karneval, maškarní... Štěstí, že jsem si vyspravil oblek, stejně bylo šero a nějaký ten nadbytečný steh nikdo nemohl postřehnout. Zase ses předved, Arte, přijdeš tam s jednou, tančíš s druhou a odcházíš se třetí...  Na to, že jsi tam jít ani nechtěl, slušný výkon. Posaďte se děti, povím vám pohádku. To se jednou malý Art rozhodl trochu cvičit a vybral si pro to zrovna dost frekventované místo. Není nic lepšího, než když při procvičování zastíracího kouzla někdo vstoupí do místnosti a nevidí uvnitř nikoho. To prostě nejde zjevit se nelekavě! Přišla jistá Van, která na ples taky nechtěla.... Fajn, přeskočím nudné části. S Van jsme na plese pokecali, zatančili si a já vyrazil za Em...  Dvě písničky na parketě, jeden omluvný polibek za předchozí zazděné rande.... Jedeme dál.

Na plese seděl totiž ještě někdo. A seděla sama. Vím, že naše dohoda nezahrnovala veselení se na plese, ale... Proč ji neudělat aspoň kamarádskou společnost? Padl drink a návrh na procházku... Ta vedla na nejvyšší bod hradu, astronomickou věž. Sen každého kluka. Cimbuří sto stop nad skleníky, vyhlídka na Zapovězený les, blesky nad hlavou a vedle rusovláska s démonskými křídly na zádech. Křídla si nesundala, dokud jsem byl s ní. Náhodný pozorovatel by si tu noc mohl myslet, že na věži vříská raněné mládě mantikory.

A další noc, já, ona a rozmlácený kabinet ve sklepeních. Rozbili jsme rozbitou postel. Mozkomorové prý vycítí pozitivní myšlenky a emoce, a vyhledávají je. Tu noc musel být Azkaban nehlídaný. Když nakonec zavřela na pár hodin oči, já jen ležel a přemýšlel. Po třech dnech a třech nocích jsem pořád znal jen její jméno a kolej. Pak ráno konečně přineslo změnu. Povídali jsme si až do oběda. I když v nějakém zvláštním pořadí, začali jsme tím, kolik lidí nám prošlo rukama a  končili jsme u veverek. Děkuji Bohu za ty huňaté krysy, vždycky rozboří ledy. Překvapivě máme dost společného, naše rodiny stojí za starou belu a.... aha, tak jen tohle. Interní poznámka, mysli na to, že když se na něco zeptáš, může se to otočit proti tobě. A otázka "Kde se vidíš za pět let" přesně tohle udělala. Ona se chce zabydlet někde v ústraní a z toho bodu cestovat po světě. A já? Za pět let? V Godrikově dole, poblíž kostela, šest stop pod zemí. Přirozeně že jsem mlčel....

A večer zase... Prošli jsme se k jezeru, a než nás vyrušil Max, zase jsme jen tak plkali. Ale stala se zvláštní věc, přiletěla Rosiina sova s dopisem. Ještě pořád jsem ho nečetl, ale na tom nesejde. Ale El... Ještě v koupelnách si dělala šoufky, že za mnou sovy lítají jak slepice za flusem, tentokrát stačila jedna, aby úplně vychladla.

Pokračování to mělo v lotroskopu. Byla strašně zvědavá co za těch pět let a já... Řekl jsem všechno. Proč? Znám ji sotva tři dny a mluvili jsme z toho spolu pořádně jednou. Zíral jsem, jak ji zpráva o nevyhnutelné smrti milencově vzala. Nevěděl jsem, jestli bude řvát nebo brečet, nepřijala to nejlíp. Pořád se ptala, jestli to nepůjde změnit. Že pro ni něco znamenám, ať bojuju, takovéhle věci. Párkrát hrozilo, že odejde. Neodešla. Zůstala se mnou celou noc a tentokrát to bylo jiné. Byl tam cit. Nakonec jsme se i zasmáli, když jsem hodil záda ze stolu...

Teď svítá, v hlubinách zahozené brašny žadoní dopis od Rosie o přečtení, v Lotroskopu spí na stole El zachumlaná jen do mého špinavého svetru a já? Já se musím smířit s tím, že tady za sebou nechám spousty slz.

35. It's so easy when you're evil

Vinen! Vinen z vraždy prefekta, zelenovlasé spolužačky a jedné sněžné sovy! To bych slyšel, kdyby myšlenky mohly zabíjet. Vezmu to popořadě, taková klasika jako vždycky, nejdřív nějaké žblebty, pak k jádru věci a zakončíme to nějakým hlubším a složitým ponaučení. Ale Arte, jsi jen cynik, prasák, sukničkář a lhář... Na tom není nic složitého.

Tak prvně ty žblebty. Snad poprvé po... možná poprvé sem zapisuju, když je den. Proč? Zase máme takové to pálení v hlavě, nutící mě psát dřív, než celkový dojem vyprchá. Tak už začnem, ať tě můžu zavřít a vyrazit do ulic.

Není to dlouho, co jsme společně patrolovali s Annie. Ta holka teď sice vypadá jako mumie po půl roce v koncentráku, ale sranda je s ní pořád. Konečně mě provedla po koupelnách, nakonec jsme skončili ve vodě v plné polní, akorát brašny jsme zahodili... Jo, už se to na mně celé podepisuje, místo myšlení na to, že se nic nestalo, myslím na to, proč se nic nestalo... Jestli to nesouvisí s tím, že holčina s vizáží někoho, koho minulý týden pokousal březí vlkodlak se slintavkou, se ode mě drží na distanc dvou yardů.

To byla vlastně jediná patrola, kdy jsem nebyl sám, normálně lovím osamoceně. Vlk samotář, osamělý střelec, jednočlenná armáda... Jo, jasně. Ale ve dvou prostě člověk dělá větší hluk, povídá si, nesoustředí se, kdokoli ho může trefit do zad. Jo, jsem paranoidní, ale včera jsem na pokoji našel odemčené kufry a vprostřed místnosti zakopávací past, tak kdo by se divil.

Odchycení to berou celkem sportovně, až na jednu výjimku. Ammy. Dostala patnáctistránkovou esej na téma "Proč se nemám chovat jako blbá kráva" "Proč se necourat po večerce". Měla kolem toho plnou hubu keců, vztekala se, později prosila o změnu, o zmírnění, o odklad, o klíč ke Gringottovým a kdoví o co ještě. Byl bych mírnější, kdyby neprskala jako kočka s páteří přeraženou koly náklaďáku. Že prý jiným tresty nedávám. Haha...

Jo, a při jedné patrole jsem narazil i na Em. Bylo to poprvé, takže proč trest. Prý se jen zamyslela při kreslení. I kdyby se s hůlkou uměla leda poškrábat v nose, její umělecký talent by bohatě stačil na všechno. Slyšel jsem ji hrát, zpívat, viděl kreslit, všechno ji jde skvěle. Včetně líbání. Akorát, že včera jsem zazdil schůzku s ní, ale kdo by se mi divil...?

Právě včera jsem blbnul ve spolce s Casperem/Jasperem a jeho devítiletou sestřenkou, která je prý dcera nějaké zdejší profesorky (pokud mám zdechnout jako ten pes, prosím, ať je to dřív, než tohle malé střevo dorazí na hrad), když se roznesla zpráva o nějakých duších omračujících místní nebohé a nevinné žactvo. Neviděl jsem nikoho omráčeného ani nikoho mrtvého, takže... Stejně jsem dělal jen pomocníka Carlovi, který organizoval poslední případné zbytky odporu...

A aby toho s duchama nebylo málo, když se rozpustil tenhle tyjátr, natrefil jsem na Kal s Yakuzou. Epileptik s elektrodama na bradavkách by se neklepal jako tihle dva. Že prej jejich spolužáka něco posedlo. Prefektský odznak a mrzimorský duch... vážně, v létě snad budu pomáhat i stařenkám přes ulici... Kamaráda jsme odchytli a dali s ním řeč v lotroskopu. Vylezlo z něj, že si dělal srandu, když už jsou ty svátky. Jak to dopadlo, nevím, protože u stolu tam seděla ONA. Když jsem ji uviděl, okolní zvuky utichly, rozehrála se tichá, něžná hudba a já viděl každý pramen jejich bronzových vlasů, jak vlaje v neexistujícím větru zpomaleně jako v mudlovských filmech...

Sakra, já mám dneska vtipnou. Vlastně jsem s Elise nikdy předtím nemluvil, tak proč to nenapravit. Slovo dalo slovo a bez nějakého zbytečného zdržování.... Prefektské koupelny jsou večer vážně hezké. Ty kohoutky tam a tak... Ne, tohle kohoutky nepřetlučou.. Nejsem ztělesnění nevinnosti, ale tohle bylo.... Že prý kdysi operovala kdesi na východě skupina arabáčů, která měla moto "Nic není pravda, všechno je dovoleno". Přesně takové to bylo. Vyrušila nás dvakrát Emiina sova, jednou prefektka Fi osobně. Přímo vprostřed všeho se dokonce El ptala, kolik holek mě to shání. Vida, slyšela o mně... Nevím, jak dlouho to celé trvalo, nejsem si jistý, co všechno bylo, ale zaručeně vím, že ze mě vypustila tu jindy kňučící šelmičku tak důkladně, až jsem přesvědčený, že kdybych použil správné zaklínadlo, byl bych v ten moment zvěromág. Ale to bych musel vědět kde mám hůlku... A kapsy... A hlavu.... A v té bych musel mít nějaké myšlenky... Co říct, kolena se mi třásly ještě ráno... Dokonce jsem někde zašantročil věrný klobouk. Naštěstí přežil bez úhony.

Dnes se mě ptala, jestli to takové může být i dál, bez nějakých řečí a vodění se za ručičku okolo. Přikývl jsem ji na to a.... Morální ponaučení jindy, kde mám boty?!

34. One soul lies anxious wide awake

Konečně na to došlo. Téhle chvíle jsem se nemohl dočkat, jen představa na ni mi propalovala šedou kůru už hezkých pár dní. A je tady! Konečně jsem zase osamocen. Všichni a všechny zůstaly stát tam někde v dáli za dveřmama.

Že bych se i vyspal? Dnešní noc byla celkem vyčerpávající. Po večerce jsem poplašil pár lidí. Příjemný párek Amaie a Ammy, pár prvaček a Nat. Po první dvojici mi nic není, ta zelenovlasá byla včera před zhroucením, trest by ji náladu asi nezlepšil. A Amaie ať si ošéfuje Fi. I kdybych přesadil Vrbu mlátičku před vchod do Nebelvíru, zapálil celé patro a zazdil okna jejich věže zvenčí, beztak by si našel cestu ven. Ty prvačky byly vtipné, hádám, že byly obě z červené koleje. Nemají být statečné? Jedna byla, představila se, odkývala, že se vrátí na kolej a oddaně očekávala trest, druhá vzala nohy na ramena, sotva zahlídla toho ohyzdného bělovlasého prefekta v šedé. Příště to nebude na trest, ale na kletbu přímo mezi jedenáctileté lopatky. No a Nat? Ta si prý skočila do koupelen. Vzhledem k tomu, co měla na sobě, bych tomu i věřil. Asi jsem něco zbodal, když jsem řekl, že jsem předtím narazil na Amaie s Ammy. Nějak vykoktala, že chodí s Amaiem. Že by právě proto polibek na rozloučenou chutnal po rejží? 

No jo, líbačky. Když si sem čmárám normálně, mám celkem souvislé myšlenkové pochody (vážně mám)? Teď mě to ale odkazuje na víc věcí. Tak jo, jdeme na to postupně. 

Snídal jsem vůbec někdy na hradbách (jo, prej souvislý proud myšlenek....)? Teď už jo. Včera se vyhladovělá Emily nechala přemluvit ke snídani na cimbuří. Prokecali jsme celé dopoledne. Em má něco, co jiné ne. Irský přízvuk a prvenství ve snídani na cimbuří. Pořád jsem ji dost dlužný za vytažení těch střepů z packy, ačkoli jsem ji to teda moc hezky neoplatil. Když se ohlédnu, jestli jsem ji předtím motal hlavu, teď má v hlavě hurikán. Ale hergot, proč ne. Jestli Nat chutnala po rýži, z Em byla cítit ta pravá zelená příchuť Smaragdového ostrova. Akorát nealkoholická. To mi připomíná, že bych ji mohl odepsat na některý z jejich mnoha, mnoha dopisů. Vážně, pokud její sova nemá příplatky za přesčas, měla by to urychleně hlásit odborům.

Kdo že mi to zbývá? A jo. Probudit se s Jul, posnídat (s) Em, a večer mít za společnost Ann. Až tady začínají ty pravé výčitky. Jestli ty to trochu nepřeháníš, Arte. Trochu? Kdeže, tohle bylo tak dalece přes čáru, že... že... že čára už nebyla vidět (na tak, umíš to líp). Akorát jsem ji trochu podělal život. Ráno ji viděla odcházet Jul, jak odchází ode mě. Rozhodně to kamarádství mezi nimi moc neupevnilo. Ve spolce je teď dusno, že by tam na nedostatek kyslíku pošel i potápěč v plné výstroji. Trochu to uvolnilo to, po čem jsem měl celý den na tváři obtisk o velikosti Juliiny rukavičky a zářící jako neon ve vykřičené čtvrti. Asi to teď budu mít na koleji chvíli těžké. 

A pak potkám Annie, co ze mě tahá rozumy kolem Rosie, a já ji do očí tvrdím, že bych ji nepodváděl. Je to lež, nebo ne? Co já vím, pochybuju, že se dostanu ještě k tomu to zkusit. Ale zkusím. Když na to dojde, ze všeho co se teď děje, můžu vlastně vinit jí. Vím, že ne, nekoukej tak na mě. Tak že bych to hodil na skvrny na Slunci? Akcent Merkuru ovlivňující příznivé postavení planety Venuše? Poškození mozku způsobené nadměrným požíváním lektvarů? Pořád jsem to stejně já, potvor plížící se po chodbách a vyhlížející další oběť. Co na tom, že jedna postel voní po tom Juliinem šeříku, na druhé je přehoz pořád skrčený tak, jak ho Ann opustila, na košili mám blonďatý vlas, o truhlu opřenou kytaru od Rosie, na stolku se mi válí vzkazy od Em a na zápěstí mám hodinky od dávno zapomenuté Fi.

Málem to zní, jako bych byl sběratel. Jen někdo, kdo si dělá zářezy na hůlku. Kecy. Každá z těch chvilek, okamžiků a nocí, po které jsem prostě nebyl sám, pro mě hodně znamenala, jinak bych je sem nezapisoval. Některé víc, některé méně, ale všechny hodně. A víš ty co, starší Arte, co si tohle třeba jednou přečteš? Je čas vyvětrat jednu postel, druhou ustlat, smést vlasy z košile, šoupnout kytaru pod postel, sklidit vzkazy ze stolu, pověsit hodinky na hřebík a připravit se na další den. Co já vím, třeba narazím na někoho, kdo si mě omotá kolem prstu, třeba rozetnu dusno ve spolce, třeba si zatančím s ďáblem. To vše jen proto, aby ty jsi se za těch pár let, až ti před očima poběží ještě jednou všechno, co jsi prožil, viděl a pocítil, nekrčil vystrašený v koutě, ale měl se čemu pořádně zasmát, až si pro tebe ta zubatá mrcha přijde. Zasmát se a vykročit vpřed. Mám na to poslední tři roky. Pokud se ty nebudeš smát, já selhal. 

Jo, a ještě jedna věc. Nechci být až druhý, takže rovnou s předstihem... Upřímnou soustrast. 

33. Genesis

Už jsem na hradě hezkých pár dní, konečně jsem se dostal k vlastní posteli, a když konečně zaberu, ne na stole ve spolce nebo u vyhaslého krbu, ale na pohodlné matraci, tři hodiny na to už svítím a tělo se mě snaží přesvědčit, že je skvělé odpočaté. Asi je s tou postelí něco špatně. Aspoň že lucerna ještě nezhasla, takže se dá psát.

Proč že jsem to byl vlastně unavený? Aha, já už i usínám s odznakem. Krám jeden plechový. Těšil jsem se na nějakou tu zodpovědnost, ale tohle jsem nečekal. S prvákama je to... chápu, je to tady pro ně nové, ale... některým kouskům snad v uších rostou tuříny. A hnojené musí být skvěle, protože jsou i tací, kteří v té hlavě mají místo mozku .... No, jejich boj. Asi jsem jen paranoidní, když řeknu, že všechny ty zmizelé prváky mají vlastně na svědomí prefekti, kteří to psychicky neustáli, a že jezero je plné jedenáctiletých kostí... 

Aspoň, že na to nejsem sám, Annie vypadá, že se umí otáčet, když je třeba. Sice z její strany je znát, že ze mě není moc nadšená, ale to je pro změnu její boj. Aspoň že odchytávat po večerce je dobré povyražení. I když jsou kousky, jako třebas Nat ze Zmijozelu, která se asi vyloženě snaží o to, abych ji chytil já... Jednou je náhoda, ale dvakrát ve dvou dnech? Ještě jednou a vážně pojmu podezření. 

Proč tady mám po dvou postelích rozvěšené vlastní hadry? Aha... včera jsme už asi potřebovali trochu upustit páru, já, Ann a Jul. Málem jsme u toho vytopili spolku, jak jsme pořád blbli s vodou. Skončilo to pod sprchou s obě těma existencema. Vážně si ani nevzpomenu, kdy jsem se takhle smál.  A ony taky. Být tam někdo pověřený, už všichni kolektivně koukáme do polstrovaných stěn u Munga. Určitě tam mají nějaké oddělení pro nevyléčitelné blázny. Ale tahle sranda mě stála všechno suché oblečení. Až na ten tlustý zimák s vlněnou podšívkou. Až padne sníh, budu za něj rád, ale teď.. Ta vlna musela být ze suchých třísek s příměsí kousavých mravenců. A pokousala mě zrovna tam, kam slunce nesvítí. Vážně, musím mít zadek jako omalovánku... jako japonskou vlajku... jako podzimní slunce zajíždějící do červánků... na tohle bych vymyslel hodně příměrů.

Ale věšel jsem blbě, koukám, že mi kousek spadl. Vstávat se mi z vyhřáté postele nechce, snad ho trefím přivolávacím... Aha, tak tohle rozhodně není něco, co bych nosil já. Možná tak, kdybych přibral padesát kilo... A v té posteli je taky nějak moc teplo, co se to včera jen... 

A no jo... Měly pravdu, Alice, Ann, Rosie, Jul, všechny tyhlety slečinky. Pálí to vzadu v hlavě, to černé svědomí. Rosie mi ještě v Londýně tvrdila, že to nezvládnu, čekat na ni. Teda, mohl jsem vydržet tesknit o trochu dýl. Možná, kdyby mi dala šanci, kdyby mě nechala být vážně s ní, kdyby tak hrozně nemlžila a nezamlouvala to kamarádstvím... Správně, házej to všechno na ni. Vůbec sis sem včera nikoho nepřitáhl sám. Měl jsi sem večer přijít a čárat do těhle stránek, jak ti Rosie chybí a jak jen počítáš dny, než ji uvidíš, ne počítat vlastní šrámy na zádech. Vlastně mi tu šanci dala, mohl jsem se snažit o něco víc. Mohl jsem mít kam se vracet, ke komu se pravidelně večer tulit a po škole si zřídit společnou... aha, to bych  to nemohl být já s časem omezeným. Počítám, že v hlavě mi bude nějakou dobu ještě strašit, že bych měl ještě naději pokusit se s ní pokračovat a doufat, že to celé jen dobře dopadne?

Víš co, deníku? Kašlu na to. Šanci jsem dostal, nevyšlo to. Všichni tady na mě beztak koukají přes prsty, jako bych byl nemocný, jako by mi odpadaly kousky masa, jako by mi z hlavy rostly kopretiny. Jen proto, že drby o mně jsou v oběhu? A hádej co, ukážu jim, že ty drby nejsou pravdivé. Že nevystihují skutečnost v pravém rozsahu. Mám tři roky, to je dost času na to, abych se zapsal do bradavické historie tak, že ještě vnučkám zdejších slečen se budou kolena třást při zmíňce o nějakém dávno mrtvém Artovi. A začínáme hned. Totiž, spíš až ráno.. Vedle něco zase žblebtá Jul ze spaní. Že na to po ještě má síly.... Aspoň jednu noc s pocitem, že k někomu patřím. Pak můžeme začít. 

32. Pia fraus

Konečně klid. Prváci spokojeně pochrupkávaj ve spacácích, zbytek spí na vlastních cimrách. Jen já expert vytuhnu uprostřed koleje na pitomý lavici. A už mě berou záda... Aspoň mám chvilku na vlastní deník, než za pár hodin s úsměvem vyskočím a půjdu se špalírem mládežníků prohlížet strategické body hradu. Ale jsou to fajn děcka. Hlavně ještě takové... nepoznamenané. Málem jim oči vypadly, jen co viděli skrytou umývárku za knihovnou. Asi jsem byl taky takový. Ale to byla voda mokřejší, tráva zelenější, spolka větší, hrad strašidelnější a já bez prefektského odznaku. Ale letos jsem tady vlastně nerad. No, popořadě.

Ruka se mi dala dohromady. Sice nevypadá tak perfektně jako dřív, ale už konečně zvládá uchopit i menší předměty. Velké díky za to patří Em. Vytahala mi ty střepy ještě v Kotli. Proč ona? Kreslí a hraje, ruku musí mít pevnou. Hlavně jestli je se smyčcem tak dobrá jako s pinzetou... ne, na tohle mě žádné přirovnání nenapadá, prostě bude dost dobrá. Sice to chvíli trvalo, a já málem rozkousal umyvadlo, ale vytahala je, vyčistila ránu od hnisu, celé to dezinfikovala a to celé bez toho, aniž by omdlela, dostala hysterák nebo se mi vyzvracela do otevřené rány. Už se to zatáhlo a nevypadá to vůbec špatně. Asi ji dlužím pití.

Vlastně všechny ty poslední dny v Kotli znamenaly především to, že se jeden po druhém vraceli starší studenti. A nebyl bych to já, kdybych hned nenarazil na Jul, a nebyla by to ona, kdyby mě hned nedostala do problémů.

Kdo by to býval řekl, že zrovna Jul si začne s naší Alice... Dobrá, čekat se to dalo. Zvláštní bylo, že to, jak se to mezi nimi zvrtlo, Alice neunesla. Aspoň to tak vypadalo, když se před ní to fialooké ztělesnění hříchu schovávalo u mě na pokoji, ještě v Kotli. S tou holkou jsem nemluvil kolik? Půl roku? A najednou jsem s ní natlačený v malém kutlochu o dvou postelích, přičemž na jedné ona odmítala sedět. Patřila Davidovi no a... ani nechci vědět, co tam našla. Ale co jsem tak koukal, David je teď dlouho sám, tak co.

No, zakecli jsme se, Jul přišla s podivnou sázkou, že prý najde v Kotli někoho, kdo se při mém jménu začervená. Možná by to zvládla Rosie, ale ta je tak jediná. Bylo už dost po policejní hodině, když Jul opustila (ne)bezpečí Davidových přikrývek a jít vyhrávat sázku... A jediná v Kotli byla právě Alice. Slečna Fox na to šla vážně nevybíravě, jenže z jejich otázek, které by nezahanbily leckterého kata provádějícího útrpné právo na otrhané sirotě a zjišťujícího, kam zmizely ty tři ukradené nahnilé jabka, jsem se červenal možná tak já. Alice neměla moc sdílnou náladu... Sázka padla, nikdo jiný k dispozici nebyl, a trestík? Projít se Kotel a objednat si pití jen v té její černé krajkové spodničce.

Sotva se ale poražená odebrala na ubikace si odložit, už mi na krku visela Alice. Padlo pár facek, jedna výhružka a spousta keců kolem. Prý proč to dělám, že ji nutím (JÁ?!?!) se svlíkat, že prý ještě jednou a zabije mě... bla bla bla. Někdo, před kým se chudák holka celý večer schovává, mě teď poučuje o tom, jak se chovat? .. Ale musím uznat, že ten pohled musel stát za to. Já s xichtem červeným, Alice s napřaženou rukou a Jul (která si stačila odložit a vrátit se) to celé sledující nahoře bez. Jo, mrzimoráci, velká šťastná rodina. Sranda přešla, když přišla řeč na Rosie, co by na to asi řekla a tak... Jak někdo takhle zoufalý a v ten moment ubohý, se opovažuje řešit kohokoli jiného? Netrvalo dlouho, a zbyli jsme jen já a Alice, Jul byla asi zima. Spíš určitě, podle... no. Fackující přehodila výhybku ze vzteku na lítostivost, a se slibem hozeném do prázdna, že ji Jul už nikdy neuvidí, a slzami na tváři, vyrazila do tmy. Mohlo to smrdět sebevraždou, ale to nebyla Alice. Tvrdá, pevná a tak zoufale se snažící získat pozornost Jul, že se sníží k čemukoli. Přirozeně, že do pár minut byla zpátky...  Nebýt dnes a denně myšlenkama u Rosie, byl bych býval Alice přes Jul na tom Kotláckém ochozu ještě trošku popíchnul... A jediný, kdo z celého tyjátru něco měl, byl výčepní, který měl detailní pohled na to, co mu tam všechno poskakuje po podniku.

Zase jsem zmínil Rosie. Bodejť by ne, čas strávený s ní, byl snad jediný, který za něco stál, jak byly prázdniny dlouhé. Viděli jsme se ještě párkrát, co jsem se vrátil z domu. Řekli jsme si toho dost, něco v žertu, něco vážně. Z celých těch dní mi ale v hlavě svítí jediná věta "Nechci říct ne a nemůžu říct ano". Přeci jen, deset měsíců máme utrum, i když možná s pár přestávkama.

Když přišel poslední večer, nějak jsme si řekli, že nebudeme řešit nic mimo nás. Asi se bála, s čím přijdu. S čím jsem přišel... to sem psát nebudu, nemyslím, že bych na to kdy zapomněl. Nechci to kazit popisováním, stejně na to nemám slova. Poslední chvíle se točila kolem toho, že se rozejdeme každý svou stranou jako dobří kamarádi. Milosrdná lež na obou stranách. A stejně to není pravda.

No, půjdu stříhat metr do první návštěvy Prasinek, a ty zase půjdeš pod postel, ty červená knihovno.

31. Semper fidelis

Nejsem já sketa? Jak můžu takhle bezostyšně lhát holce, na které mi záleží a kterou mám rád? Vždyť hned v první chvíli doma jsem běžel k sousedovi pro foťák, jen abych ji vyfotil Killiana s Roxie, jen aby viděla, jak to tady vypadá, jen pro ten pocit, že jí ta fotka vyloudí úsměv na tváři. Mimochodem, kdo by to byl řekl, že to lišče z loňska přežije. A bráchovi se taky daří, i když se u něj zatím neprojevilo nic... zvláštního. Nevím, jestli to je dobře. Když já byl v jeho věku, už pár let jsem měl jasno. I když možná se magie ukázala a on ji jen nezaregistroval. Zatím ho to beztak nějak netrápí. Když už nic, Roxie ho dost rozptyluje. Do teď jsem nevěřil, že je možné doma chovat lišku. Ale tím tak nějak i to pozitivní na létě končí.

Najít tátu hned první den bezvědomého v křesle s pozvracenou košilí, to není dobrý začátek prázdnin. Po hrnci kafe, přišel s vážně perfektní zprávou... Přišel o práci. Světe div se, majitel pekárny neměl pochopení pro jeho hobby... To znamená dvě věci. Máme méně peněz a on má víc času na svůj vysokoprocentní koníček. To vedlo nevyhnutelnému, a sice že U draka udělal takovou sekeru, že by se za ní nemusel stydět ani Ilja Muromec. Naštěstí má tamní hospodský smysl pro kompromis. Takže zatímco táta v pohodě doma vysedává a skřípe zubama, protože každá jediná kapka čehokoli, co v sobě měla trochu špiritusu, šla z baráku, včetně voňavek a čističů na okna, já vesele trávím léto jako pomocná síla v zaplivaném pajzlu, a veškerý můj výdělek jde na tátovu útratu. Aspoň vím, že kdyby sem náhodou můj zploditel přišel, nedostane víc, než pintu vody. Byť za cenu toho, že tahám bečky, smažím topinky přiopilým strejcům, kterým stará doma neuvaří víc než hrnek čaje, a pokud se strhne rvačka, tak pak zametám nábytek. Dal jsem si i tu práci, že jsem se domluvil s prodavačkou v krámě, aby tátovi taky nastavila suchý režim. Prostě idylka...

Kolik že jsem měl zatím volna? Dva dny. První jsem si vybral, když přijela na návštěvu Em. Bydlí, prakticky za kopcem, ale asi z toho nebyla nadšená. Musel jsem být duchem mimo. Sotva jsme se prošli, dali si zmrzku a tím to haslo. Jestli jsem ji stál za tu cestu, netuším. Divil bych se, kdyby jo. Když to tak ale vezmu, bylo fajn být zase chvíli s někým s hůlkou v kapse.

Mno... Druhý den. Fotr má s chlastem fakt problém. Jeden večer jsem se vracel z práce a z baráku se ozýval hrozný kravál. Vevnitř se brácha krčil v koutě a táta, duševně bez sebe, třískal věcma, rozbíjel, co mu přišlo pod ruku, přehazoval každý nesmysl z místa na místo, jen aby našel nějakou tu promili... Ponaučení pro příště, necpat se závislému do cesty. V bláhové snaze zachránit aspoň něco z věcí, na které nemáme, jsem se ho pokusil zastavit. Kdybych dostal jen blbou facku, budiž... Ale, že ji nezvládnu ustát a naběhnu si na okno, to mě zaskočilo. Ponaučení pro příště číslo dvě, proběhnout výplní bez škrábnutí jde jen v amerických filmech. Naštěstí jsem neproletěl celý, jen ruka prošla sklem. A sklo rukou... Poprvé, a nejspíš naposledy, jsem za něco vděčný Kedovi. Už od událostí, které se týkaly jeho hůlky, sebou nosím flakón Manolu. Už vloni mi dost pomohl, letos se to opakovalo. Plus pro mě, tenhle jsem nevařil já, ale Ann. Ta holka musí být v lektvarech skvělá. Když jsem si ho dělal sám, bohatě stačil na nějaký odnos někoho někam a tím to mrzlo. Po jejím jsem měl dojem, že bych prošel zdí. Vím, zákon o utajení a bla bla bla. Někdo nosí v kapse pistoli, někdo nůž, já tohle svinstvo... Hůlka nepřišla v úvahu, pravá ruka vzdala jemnou motoriku. Nedivím se, střepy ze zápěstí jsem si pak tahal ven ještě hodinu. Stačilo vytáhnout flakón, zátka pryč a.... muziko hraj. Já kvůli jeho neschopnosti trávím celé léto v hospodě, aniž bych z toho cokoli měl. Už v předchozích letech jsem dodělával jeho resty. Může mi někdo vyčítat, že mi trvalo tak dlouho, než jsem od něj zvedl ruce?

Průser nastal pak. Ponaučení číslo tři, popisuj si lektvary! Ve věcech jsem jich měl dost, ale žádný popsaný. Měl jsem dávat pozor na hodinách, který z nich zastavuje krvácení? Metoda pokus omyl nebyla správná. Krvácení přestalo, ale netuším který z nich zabral, dal jsem si všechny. Tak blbě mi nebylo, do toho jsem ještě dva dny viděl žlutě, a mám vážné podezření, že jeden plivanec proměnil kámen v žábu. Musím si pak nechat tu ruku zkontrolovat někým, kdo se v tom vyzná, z nějakého důvodu pochybuju, že jsem ty střepy dostal ven všechny. Hlavně se mi pořád blbě píše, ruka bolí a písmo vypadá jako výsledek prvního spisovatelského pokusu horského trola. Což je problém...

Za léto jsem si vyměnil dost dopisů s Rosie. Zuby nehty pařáty jsem se snažil nepůsobit moc zoufale, ale vážně chvilkama nevím, kudy kam. Nechci počítat dny, než odtud vypadnu. Jen každé ráno doufám, že mě zase najde Lenny, nebo jak se ten její sovák jmenuje. Nechci ji přidělávat starosti, o ničem z léta nemá nejmenší tušení. Jo, jsem lhář, dobytek a sketa, ale... jen malá milosrdná lež. Beztak nevím, co od ní čekat. V jednom dopise napíše, že bychom se mohli přes školní rok vídat v Prasinkách, ve druhém mě nazývá dobrým kamarádem. Někde tam vzadu v hlavě tuším, že u ní moc šancí nemám, ale připustit si to na plnou hubu? Prosím Vás, všichni svatí, ať na těch dopisech nespím zbytečně, ať tam na mě v Londýně někdo čeká. Někdo, kdo není jen kamarádka. Někdo kdo voní po stovce květin, za nehty má hlínu a jméno má po růžích.