32. Pia fraus

Konečně klid. Prváci spokojeně pochrupkávaj ve spacácích, zbytek spí na vlastních cimrách. Jen já expert vytuhnu uprostřed koleje na pitomý lavici. A už mě berou záda... Aspoň mám chvilku na vlastní deník, než za pár hodin s úsměvem vyskočím a půjdu se špalírem mládežníků prohlížet strategické body hradu. Ale jsou to fajn děcka. Hlavně ještě takové... nepoznamenané. Málem jim oči vypadly, jen co viděli skrytou umývárku za knihovnou. Asi jsem byl taky takový. Ale to byla voda mokřejší, tráva zelenější, spolka větší, hrad strašidelnější a já bez prefektského odznaku. Ale letos jsem tady vlastně nerad. No, popořadě.

Ruka se mi dala dohromady. Sice nevypadá tak perfektně jako dřív, ale už konečně zvládá uchopit i menší předměty. Velké díky za to patří Em. Vytahala mi ty střepy ještě v Kotli. Proč ona? Kreslí a hraje, ruku musí mít pevnou. Hlavně jestli je se smyčcem tak dobrá jako s pinzetou... ne, na tohle mě žádné přirovnání nenapadá, prostě bude dost dobrá. Sice to chvíli trvalo, a já málem rozkousal umyvadlo, ale vytahala je, vyčistila ránu od hnisu, celé to dezinfikovala a to celé bez toho, aniž by omdlela, dostala hysterák nebo se mi vyzvracela do otevřené rány. Už se to zatáhlo a nevypadá to vůbec špatně. Asi ji dlužím pití.

Vlastně všechny ty poslední dny v Kotli znamenaly především to, že se jeden po druhém vraceli starší studenti. A nebyl bych to já, kdybych hned nenarazil na Jul, a nebyla by to ona, kdyby mě hned nedostala do problémů.

Kdo by to býval řekl, že zrovna Jul si začne s naší Alice... Dobrá, čekat se to dalo. Zvláštní bylo, že to, jak se to mezi nimi zvrtlo, Alice neunesla. Aspoň to tak vypadalo, když se před ní to fialooké ztělesnění hříchu schovávalo u mě na pokoji, ještě v Kotli. S tou holkou jsem nemluvil kolik? Půl roku? A najednou jsem s ní natlačený v malém kutlochu o dvou postelích, přičemž na jedné ona odmítala sedět. Patřila Davidovi no a... ani nechci vědět, co tam našla. Ale co jsem tak koukal, David je teď dlouho sám, tak co.

No, zakecli jsme se, Jul přišla s podivnou sázkou, že prý najde v Kotli někoho, kdo se při mém jménu začervená. Možná by to zvládla Rosie, ale ta je tak jediná. Bylo už dost po policejní hodině, když Jul opustila (ne)bezpečí Davidových přikrývek a jít vyhrávat sázku... A jediná v Kotli byla právě Alice. Slečna Fox na to šla vážně nevybíravě, jenže z jejich otázek, které by nezahanbily leckterého kata provádějícího útrpné právo na otrhané sirotě a zjišťujícího, kam zmizely ty tři ukradené nahnilé jabka, jsem se červenal možná tak já. Alice neměla moc sdílnou náladu... Sázka padla, nikdo jiný k dispozici nebyl, a trestík? Projít se Kotel a objednat si pití jen v té její černé krajkové spodničce.

Sotva se ale poražená odebrala na ubikace si odložit, už mi na krku visela Alice. Padlo pár facek, jedna výhružka a spousta keců kolem. Prý proč to dělám, že ji nutím (JÁ?!?!) se svlíkat, že prý ještě jednou a zabije mě... bla bla bla. Někdo, před kým se chudák holka celý večer schovává, mě teď poučuje o tom, jak se chovat? .. Ale musím uznat, že ten pohled musel stát za to. Já s xichtem červeným, Alice s napřaženou rukou a Jul (která si stačila odložit a vrátit se) to celé sledující nahoře bez. Jo, mrzimoráci, velká šťastná rodina. Sranda přešla, když přišla řeč na Rosie, co by na to asi řekla a tak... Jak někdo takhle zoufalý a v ten moment ubohý, se opovažuje řešit kohokoli jiného? Netrvalo dlouho, a zbyli jsme jen já a Alice, Jul byla asi zima. Spíš určitě, podle... no. Fackující přehodila výhybku ze vzteku na lítostivost, a se slibem hozeném do prázdna, že ji Jul už nikdy neuvidí, a slzami na tváři, vyrazila do tmy. Mohlo to smrdět sebevraždou, ale to nebyla Alice. Tvrdá, pevná a tak zoufale se snažící získat pozornost Jul, že se sníží k čemukoli. Přirozeně, že do pár minut byla zpátky...  Nebýt dnes a denně myšlenkama u Rosie, byl bych býval Alice přes Jul na tom Kotláckém ochozu ještě trošku popíchnul... A jediný, kdo z celého tyjátru něco měl, byl výčepní, který měl detailní pohled na to, co mu tam všechno poskakuje po podniku.

Zase jsem zmínil Rosie. Bodejť by ne, čas strávený s ní, byl snad jediný, který za něco stál, jak byly prázdniny dlouhé. Viděli jsme se ještě párkrát, co jsem se vrátil z domu. Řekli jsme si toho dost, něco v žertu, něco vážně. Z celých těch dní mi ale v hlavě svítí jediná věta "Nechci říct ne a nemůžu říct ano". Přeci jen, deset měsíců máme utrum, i když možná s pár přestávkama.

Když přišel poslední večer, nějak jsme si řekli, že nebudeme řešit nic mimo nás. Asi se bála, s čím přijdu. S čím jsem přišel... to sem psát nebudu, nemyslím, že bych na to kdy zapomněl. Nechci to kazit popisováním, stejně na to nemám slova. Poslední chvíle se točila kolem toho, že se rozejdeme každý svou stranou jako dobří kamarádi. Milosrdná lež na obou stranách. A stejně to není pravda.

No, půjdu stříhat metr do první návštěvy Prasinek, a ty zase půjdeš pod postel, ty červená knihovno.