33. Genesis

Už jsem na hradě hezkých pár dní, konečně jsem se dostal k vlastní posteli, a když konečně zaberu, ne na stole ve spolce nebo u vyhaslého krbu, ale na pohodlné matraci, tři hodiny na to už svítím a tělo se mě snaží přesvědčit, že je skvělé odpočaté. Asi je s tou postelí něco špatně. Aspoň že lucerna ještě nezhasla, takže se dá psát.

Proč že jsem to byl vlastně unavený? Aha, já už i usínám s odznakem. Krám jeden plechový. Těšil jsem se na nějakou tu zodpovědnost, ale tohle jsem nečekal. S prvákama je to... chápu, je to tady pro ně nové, ale... některým kouskům snad v uších rostou tuříny. A hnojené musí být skvěle, protože jsou i tací, kteří v té hlavě mají místo mozku .... No, jejich boj. Asi jsem jen paranoidní, když řeknu, že všechny ty zmizelé prváky mají vlastně na svědomí prefekti, kteří to psychicky neustáli, a že jezero je plné jedenáctiletých kostí... 

Aspoň, že na to nejsem sám, Annie vypadá, že se umí otáčet, když je třeba. Sice z její strany je znát, že ze mě není moc nadšená, ale to je pro změnu její boj. Aspoň že odchytávat po večerce je dobré povyražení. I když jsou kousky, jako třebas Nat ze Zmijozelu, která se asi vyloženě snaží o to, abych ji chytil já... Jednou je náhoda, ale dvakrát ve dvou dnech? Ještě jednou a vážně pojmu podezření. 

Proč tady mám po dvou postelích rozvěšené vlastní hadry? Aha... včera jsme už asi potřebovali trochu upustit páru, já, Ann a Jul. Málem jsme u toho vytopili spolku, jak jsme pořád blbli s vodou. Skončilo to pod sprchou s obě těma existencema. Vážně si ani nevzpomenu, kdy jsem se takhle smál.  A ony taky. Být tam někdo pověřený, už všichni kolektivně koukáme do polstrovaných stěn u Munga. Určitě tam mají nějaké oddělení pro nevyléčitelné blázny. Ale tahle sranda mě stála všechno suché oblečení. Až na ten tlustý zimák s vlněnou podšívkou. Až padne sníh, budu za něj rád, ale teď.. Ta vlna musela být ze suchých třísek s příměsí kousavých mravenců. A pokousala mě zrovna tam, kam slunce nesvítí. Vážně, musím mít zadek jako omalovánku... jako japonskou vlajku... jako podzimní slunce zajíždějící do červánků... na tohle bych vymyslel hodně příměrů.

Ale věšel jsem blbě, koukám, že mi kousek spadl. Vstávat se mi z vyhřáté postele nechce, snad ho trefím přivolávacím... Aha, tak tohle rozhodně není něco, co bych nosil já. Možná tak, kdybych přibral padesát kilo... A v té posteli je taky nějak moc teplo, co se to včera jen... 

A no jo... Měly pravdu, Alice, Ann, Rosie, Jul, všechny tyhlety slečinky. Pálí to vzadu v hlavě, to černé svědomí. Rosie mi ještě v Londýně tvrdila, že to nezvládnu, čekat na ni. Teda, mohl jsem vydržet tesknit o trochu dýl. Možná, kdyby mi dala šanci, kdyby mě nechala být vážně s ní, kdyby tak hrozně nemlžila a nezamlouvala to kamarádstvím... Správně, házej to všechno na ni. Vůbec sis sem včera nikoho nepřitáhl sám. Měl jsi sem večer přijít a čárat do těhle stránek, jak ti Rosie chybí a jak jen počítáš dny, než ji uvidíš, ne počítat vlastní šrámy na zádech. Vlastně mi tu šanci dala, mohl jsem se snažit o něco víc. Mohl jsem mít kam se vracet, ke komu se pravidelně večer tulit a po škole si zřídit společnou... aha, to bych  to nemohl být já s časem omezeným. Počítám, že v hlavě mi bude nějakou dobu ještě strašit, že bych měl ještě naději pokusit se s ní pokračovat a doufat, že to celé jen dobře dopadne?

Víš co, deníku? Kašlu na to. Šanci jsem dostal, nevyšlo to. Všichni tady na mě beztak koukají přes prsty, jako bych byl nemocný, jako by mi odpadaly kousky masa, jako by mi z hlavy rostly kopretiny. Jen proto, že drby o mně jsou v oběhu? A hádej co, ukážu jim, že ty drby nejsou pravdivé. Že nevystihují skutečnost v pravém rozsahu. Mám tři roky, to je dost času na to, abych se zapsal do bradavické historie tak, že ještě vnučkám zdejších slečen se budou kolena třást při zmíňce o nějakém dávno mrtvém Artovi. A začínáme hned. Totiž, spíš až ráno.. Vedle něco zase žblebtá Jul ze spaní. Že na to po ještě má síly.... Aspoň jednu noc s pocitem, že k někomu patřím. Pak můžeme začít.