35. We dance with the devil tonight

Konečně jsem na to přišel! Nekonečné věky bádání, strádání, odříkání. Stačila trocha štěstí, schopností, namáhání a neochvějného rozhodnutí jít za svým cílem. A vyplatilo se! Univerzální postup jak vzbudit náklonnost v každé dívce. Stačí ji zatáhnout stranou, prožít s ní pár upocených nocí a hle! Zájem je na světě.

Je to pár hodin, kdy se mě někdo zeptal, co je horšího než vlastní smrt. Vypálil jsem, že nechat umřít někoho jiného. Před Všema svatýma se mi to málem povedlo. Ten pidižvík Velt, co mi nadšeně tvrdil, jak celá ta komedie s jeho posednutím, byla jen fórek, si málem podřezal žíly. Co sakra může vést malého caparta k tomu, aby se zabil? Došly mu karamelové fazolky? Gryf mu sežral esej k Dworkinovi? Málem bych se vsadil, že jedenáctiletého kluka k něčemu takovému může dohnat jen jedenáctiletá slečna, ale to asi jen soudím podle sebe.

Když jsme u toho, nejsem na škole čar a kouzel. Zbláznil jsem se, nacpali mě do kazajky, zabouchli za mnou mříže vypolstrovaného pokoje, a já se v celé své veselé šílenosti představuju sebe sama na Noemově arše. Všude jsou páry, kam se vydám o nějakou tu dvojici zakopnu. A to je podzim, co bude na jaře? Ruku na srdce, jako klášter by Bradavice neuspěly, ale kdybych uplatil skřítky, rozdal jim špendlíky a vydal rozkaz, aby propíchli všechny ochranné pomůcky co najdou, docela dobře by se to tady uživilo jako jesle.

 Když jsme u párů, některé vydrží navěky, některé po více méně krátké době skončí a oba se rozejdou každý svou cestou. Chtělo by to příklad... Prý v létě došlo k svatbě místní profesorky a místního profesora, tam už se čeká, že skončí takříkajíc dokud je smrt nerozdělí. Oproti tomu, pokud jde o nohy Maxe, muselo všechny překvapit, že se rozešly tak brzo. A právě Max mi teď vrtá hlavou. Při jedné patrole jsem na něj natrefil. Dost toho nakecá, ale co mám dělat? Zmlátit mrzáka se nedělá a zkonfiskovat mu nohu by taky nebylo úplně košér. Tohle dilema ale neřešil Amai, který do milého Maxe vběhnul a naložil mu, co se do jeho ohlodaného těla vešlo. Musím se na to konto pobavit s Fionou, není to poprvé, co Amai takhle někoho napadnul.

Na druhou stranu, včera jsem ho pochopil, když mi právě Jednonožka pokazil rande u jezera a já musel pátrat po něm a jeho společnici večerním lesem. Nebyl jsem sám, Hazel ho naháněla už od hradu. Nenašli jsme je, ale jsem přesvědčený, že hluboko do lesa se nedostali a někudy nám proklouzli zpátky na hrad. Tak mi jednou utekl jednonohý, to je toho...  Co by se mohlo stát? Proč by ho měl chtít sežral, když už podstatnou část z něj povečeřel někdo jiný? Pokousat ho vlkodlak, taky by se nic moc nedělo, třínohý chlupáč při úplňku nikoho nedožene. A soudě podle nálady prefektky Hazel, se dvojice dočká zaslouženého trestu. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby právě teď promazávala v mučírně skřipce.

Tak jsem si zanadával, co takhle něco příjemnějšího? Byl vlastně ples, karneval, maškarní... Štěstí, že jsem si vyspravil oblek, stejně bylo šero a nějaký ten nadbytečný steh nikdo nemohl postřehnout. Zase ses předved, Arte, přijdeš tam s jednou, tančíš s druhou a odcházíš se třetí...  Na to, že jsi tam jít ani nechtěl, slušný výkon. Posaďte se děti, povím vám pohádku. To se jednou malý Art rozhodl trochu cvičit a vybral si pro to zrovna dost frekventované místo. Není nic lepšího, než když při procvičování zastíracího kouzla někdo vstoupí do místnosti a nevidí uvnitř nikoho. To prostě nejde zjevit se nelekavě! Přišla jistá Van, která na ples taky nechtěla.... Fajn, přeskočím nudné části. S Van jsme na plese pokecali, zatančili si a já vyrazil za Em...  Dvě písničky na parketě, jeden omluvný polibek za předchozí zazděné rande.... Jedeme dál.

Na plese seděl totiž ještě někdo. A seděla sama. Vím, že naše dohoda nezahrnovala veselení se na plese, ale... Proč ji neudělat aspoň kamarádskou společnost? Padl drink a návrh na procházku... Ta vedla na nejvyšší bod hradu, astronomickou věž. Sen každého kluka. Cimbuří sto stop nad skleníky, vyhlídka na Zapovězený les, blesky nad hlavou a vedle rusovláska s démonskými křídly na zádech. Křídla si nesundala, dokud jsem byl s ní. Náhodný pozorovatel by si tu noc mohl myslet, že na věži vříská raněné mládě mantikory.

A další noc, já, ona a rozmlácený kabinet ve sklepeních. Rozbili jsme rozbitou postel. Mozkomorové prý vycítí pozitivní myšlenky a emoce, a vyhledávají je. Tu noc musel být Azkaban nehlídaný. Když nakonec zavřela na pár hodin oči, já jen ležel a přemýšlel. Po třech dnech a třech nocích jsem pořád znal jen její jméno a kolej. Pak ráno konečně přineslo změnu. Povídali jsme si až do oběda. I když v nějakém zvláštním pořadí, začali jsme tím, kolik lidí nám prošlo rukama a  končili jsme u veverek. Děkuji Bohu za ty huňaté krysy, vždycky rozboří ledy. Překvapivě máme dost společného, naše rodiny stojí za starou belu a.... aha, tak jen tohle. Interní poznámka, mysli na to, že když se na něco zeptáš, může se to otočit proti tobě. A otázka "Kde se vidíš za pět let" přesně tohle udělala. Ona se chce zabydlet někde v ústraní a z toho bodu cestovat po světě. A já? Za pět let? V Godrikově dole, poblíž kostela, šest stop pod zemí. Přirozeně že jsem mlčel....

A večer zase... Prošli jsme se k jezeru, a než nás vyrušil Max, zase jsme jen tak plkali. Ale stala se zvláštní věc, přiletěla Rosiina sova s dopisem. Ještě pořád jsem ho nečetl, ale na tom nesejde. Ale El... Ještě v koupelnách si dělala šoufky, že za mnou sovy lítají jak slepice za flusem, tentokrát stačila jedna, aby úplně vychladla.

Pokračování to mělo v lotroskopu. Byla strašně zvědavá co za těch pět let a já... Řekl jsem všechno. Proč? Znám ji sotva tři dny a mluvili jsme z toho spolu pořádně jednou. Zíral jsem, jak ji zpráva o nevyhnutelné smrti milencově vzala. Nevěděl jsem, jestli bude řvát nebo brečet, nepřijala to nejlíp. Pořád se ptala, jestli to nepůjde změnit. Že pro ni něco znamenám, ať bojuju, takovéhle věci. Párkrát hrozilo, že odejde. Neodešla. Zůstala se mnou celou noc a tentokrát to bylo jiné. Byl tam cit. Nakonec jsme se i zasmáli, když jsem hodil záda ze stolu...

Teď svítá, v hlubinách zahozené brašny žadoní dopis od Rosie o přečtení, v Lotroskopu spí na stole El zachumlaná jen do mého špinavého svetru a já? Já se musím smířit s tím, že tady za sebou nechám spousty slz.