34. One soul lies anxious wide awake

Konečně na to došlo. Téhle chvíle jsem se nemohl dočkat, jen představa na ni mi propalovala šedou kůru už hezkých pár dní. A je tady! Konečně jsem zase osamocen. Všichni a všechny zůstaly stát tam někde v dáli za dveřmama.

Že bych se i vyspal? Dnešní noc byla celkem vyčerpávající. Po večerce jsem poplašil pár lidí. Příjemný párek Amaie a Ammy, pár prvaček a Nat. Po první dvojici mi nic není, ta zelenovlasá byla včera před zhroucením, trest by ji náladu asi nezlepšil. A Amaie ať si ošéfuje Fi. I kdybych přesadil Vrbu mlátičku před vchod do Nebelvíru, zapálil celé patro a zazdil okna jejich věže zvenčí, beztak by si našel cestu ven. Ty prvačky byly vtipné, hádám, že byly obě z červené koleje. Nemají být statečné? Jedna byla, představila se, odkývala, že se vrátí na kolej a oddaně očekávala trest, druhá vzala nohy na ramena, sotva zahlídla toho ohyzdného bělovlasého prefekta v šedé. Příště to nebude na trest, ale na kletbu přímo mezi jedenáctileté lopatky. No a Nat? Ta si prý skočila do koupelen. Vzhledem k tomu, co měla na sobě, bych tomu i věřil. Asi jsem něco zbodal, když jsem řekl, že jsem předtím narazil na Amaie s Ammy. Nějak vykoktala, že chodí s Amaiem. Že by právě proto polibek na rozloučenou chutnal po rejží? 

No jo, líbačky. Když si sem čmárám normálně, mám celkem souvislé myšlenkové pochody (vážně mám)? Teď mě to ale odkazuje na víc věcí. Tak jo, jdeme na to postupně. 

Snídal jsem vůbec někdy na hradbách (jo, prej souvislý proud myšlenek....)? Teď už jo. Včera se vyhladovělá Emily nechala přemluvit ke snídani na cimbuří. Prokecali jsme celé dopoledne. Em má něco, co jiné ne. Irský přízvuk a prvenství ve snídani na cimbuří. Pořád jsem ji dost dlužný za vytažení těch střepů z packy, ačkoli jsem ji to teda moc hezky neoplatil. Když se ohlédnu, jestli jsem ji předtím motal hlavu, teď má v hlavě hurikán. Ale hergot, proč ne. Jestli Nat chutnala po rýži, z Em byla cítit ta pravá zelená příchuť Smaragdového ostrova. Akorát nealkoholická. To mi připomíná, že bych ji mohl odepsat na některý z jejich mnoha, mnoha dopisů. Vážně, pokud její sova nemá příplatky za přesčas, měla by to urychleně hlásit odborům.

Kdo že mi to zbývá? A jo. Probudit se s Jul, posnídat (s) Em, a večer mít za společnost Ann. Až tady začínají ty pravé výčitky. Jestli ty to trochu nepřeháníš, Arte. Trochu? Kdeže, tohle bylo tak dalece přes čáru, že... že... že čára už nebyla vidět (na tak, umíš to líp). Akorát jsem ji trochu podělal život. Ráno ji viděla odcházet Jul, jak odchází ode mě. Rozhodně to kamarádství mezi nimi moc neupevnilo. Ve spolce je teď dusno, že by tam na nedostatek kyslíku pošel i potápěč v plné výstroji. Trochu to uvolnilo to, po čem jsem měl celý den na tváři obtisk o velikosti Juliiny rukavičky a zářící jako neon ve vykřičené čtvrti. Asi to teď budu mít na koleji chvíli těžké. 

A pak potkám Annie, co ze mě tahá rozumy kolem Rosie, a já ji do očí tvrdím, že bych ji nepodváděl. Je to lež, nebo ne? Co já vím, pochybuju, že se dostanu ještě k tomu to zkusit. Ale zkusím. Když na to dojde, ze všeho co se teď děje, můžu vlastně vinit jí. Vím, že ne, nekoukej tak na mě. Tak že bych to hodil na skvrny na Slunci? Akcent Merkuru ovlivňující příznivé postavení planety Venuše? Poškození mozku způsobené nadměrným požíváním lektvarů? Pořád jsem to stejně já, potvor plížící se po chodbách a vyhlížející další oběť. Co na tom, že jedna postel voní po tom Juliinem šeříku, na druhé je přehoz pořád skrčený tak, jak ho Ann opustila, na košili mám blonďatý vlas, o truhlu opřenou kytaru od Rosie, na stolku se mi válí vzkazy od Em a na zápěstí mám hodinky od dávno zapomenuté Fi.

Málem to zní, jako bych byl sběratel. Jen někdo, kdo si dělá zářezy na hůlku. Kecy. Každá z těch chvilek, okamžiků a nocí, po které jsem prostě nebyl sám, pro mě hodně znamenala, jinak bych je sem nezapisoval. Některé víc, některé méně, ale všechny hodně. A víš ty co, starší Arte, co si tohle třeba jednou přečteš? Je čas vyvětrat jednu postel, druhou ustlat, smést vlasy z košile, šoupnout kytaru pod postel, sklidit vzkazy ze stolu, pověsit hodinky na hřebík a připravit se na další den. Co já vím, třeba narazím na někoho, kdo si mě omotá kolem prstu, třeba rozetnu dusno ve spolce, třeba si zatančím s ďáblem. To vše jen proto, aby ty jsi se za těch pár let, až ti před očima poběží ještě jednou všechno, co jsi prožil, viděl a pocítil, nekrčil vystrašený v koutě, ale měl se čemu pořádně zasmát, až si pro tebe ta zubatá mrcha přijde. Zasmát se a vykročit vpřed. Mám na to poslední tři roky. Pokud se ty nebudeš smát, já selhal. 

Jo, a ještě jedna věc. Nechci být až druhý, takže rovnou s předstihem... Upřímnou soustrast. 

33. Genesis

Už jsem na hradě hezkých pár dní, konečně jsem se dostal k vlastní posteli, a když konečně zaberu, ne na stole ve spolce nebo u vyhaslého krbu, ale na pohodlné matraci, tři hodiny na to už svítím a tělo se mě snaží přesvědčit, že je skvělé odpočaté. Asi je s tou postelí něco špatně. Aspoň že lucerna ještě nezhasla, takže se dá psát.

Proč že jsem to byl vlastně unavený? Aha, já už i usínám s odznakem. Krám jeden plechový. Těšil jsem se na nějakou tu zodpovědnost, ale tohle jsem nečekal. S prvákama je to... chápu, je to tady pro ně nové, ale... některým kouskům snad v uších rostou tuříny. A hnojené musí být skvěle, protože jsou i tací, kteří v té hlavě mají místo mozku .... No, jejich boj. Asi jsem jen paranoidní, když řeknu, že všechny ty zmizelé prváky mají vlastně na svědomí prefekti, kteří to psychicky neustáli, a že jezero je plné jedenáctiletých kostí... 

Aspoň, že na to nejsem sám, Annie vypadá, že se umí otáčet, když je třeba. Sice z její strany je znát, že ze mě není moc nadšená, ale to je pro změnu její boj. Aspoň že odchytávat po večerce je dobré povyražení. I když jsou kousky, jako třebas Nat ze Zmijozelu, která se asi vyloženě snaží o to, abych ji chytil já... Jednou je náhoda, ale dvakrát ve dvou dnech? Ještě jednou a vážně pojmu podezření. 

Proč tady mám po dvou postelích rozvěšené vlastní hadry? Aha... včera jsme už asi potřebovali trochu upustit páru, já, Ann a Jul. Málem jsme u toho vytopili spolku, jak jsme pořád blbli s vodou. Skončilo to pod sprchou s obě těma existencema. Vážně si ani nevzpomenu, kdy jsem se takhle smál.  A ony taky. Být tam někdo pověřený, už všichni kolektivně koukáme do polstrovaných stěn u Munga. Určitě tam mají nějaké oddělení pro nevyléčitelné blázny. Ale tahle sranda mě stála všechno suché oblečení. Až na ten tlustý zimák s vlněnou podšívkou. Až padne sníh, budu za něj rád, ale teď.. Ta vlna musela být ze suchých třísek s příměsí kousavých mravenců. A pokousala mě zrovna tam, kam slunce nesvítí. Vážně, musím mít zadek jako omalovánku... jako japonskou vlajku... jako podzimní slunce zajíždějící do červánků... na tohle bych vymyslel hodně příměrů.

Ale věšel jsem blbě, koukám, že mi kousek spadl. Vstávat se mi z vyhřáté postele nechce, snad ho trefím přivolávacím... Aha, tak tohle rozhodně není něco, co bych nosil já. Možná tak, kdybych přibral padesát kilo... A v té posteli je taky nějak moc teplo, co se to včera jen... 

A no jo... Měly pravdu, Alice, Ann, Rosie, Jul, všechny tyhlety slečinky. Pálí to vzadu v hlavě, to černé svědomí. Rosie mi ještě v Londýně tvrdila, že to nezvládnu, čekat na ni. Teda, mohl jsem vydržet tesknit o trochu dýl. Možná, kdyby mi dala šanci, kdyby mě nechala být vážně s ní, kdyby tak hrozně nemlžila a nezamlouvala to kamarádstvím... Správně, házej to všechno na ni. Vůbec sis sem včera nikoho nepřitáhl sám. Měl jsi sem večer přijít a čárat do těhle stránek, jak ti Rosie chybí a jak jen počítáš dny, než ji uvidíš, ne počítat vlastní šrámy na zádech. Vlastně mi tu šanci dala, mohl jsem se snažit o něco víc. Mohl jsem mít kam se vracet, ke komu se pravidelně večer tulit a po škole si zřídit společnou... aha, to bych  to nemohl být já s časem omezeným. Počítám, že v hlavě mi bude nějakou dobu ještě strašit, že bych měl ještě naději pokusit se s ní pokračovat a doufat, že to celé jen dobře dopadne?

Víš co, deníku? Kašlu na to. Šanci jsem dostal, nevyšlo to. Všichni tady na mě beztak koukají přes prsty, jako bych byl nemocný, jako by mi odpadaly kousky masa, jako by mi z hlavy rostly kopretiny. Jen proto, že drby o mně jsou v oběhu? A hádej co, ukážu jim, že ty drby nejsou pravdivé. Že nevystihují skutečnost v pravém rozsahu. Mám tři roky, to je dost času na to, abych se zapsal do bradavické historie tak, že ještě vnučkám zdejších slečen se budou kolena třást při zmíňce o nějakém dávno mrtvém Artovi. A začínáme hned. Totiž, spíš až ráno.. Vedle něco zase žblebtá Jul ze spaní. Že na to po ještě má síly.... Aspoň jednu noc s pocitem, že k někomu patřím. Pak můžeme začít. 

32. Pia fraus

Konečně klid. Prváci spokojeně pochrupkávaj ve spacácích, zbytek spí na vlastních cimrách. Jen já expert vytuhnu uprostřed koleje na pitomý lavici. A už mě berou záda... Aspoň mám chvilku na vlastní deník, než za pár hodin s úsměvem vyskočím a půjdu se špalírem mládežníků prohlížet strategické body hradu. Ale jsou to fajn děcka. Hlavně ještě takové... nepoznamenané. Málem jim oči vypadly, jen co viděli skrytou umývárku za knihovnou. Asi jsem byl taky takový. Ale to byla voda mokřejší, tráva zelenější, spolka větší, hrad strašidelnější a já bez prefektského odznaku. Ale letos jsem tady vlastně nerad. No, popořadě.

Ruka se mi dala dohromady. Sice nevypadá tak perfektně jako dřív, ale už konečně zvládá uchopit i menší předměty. Velké díky za to patří Em. Vytahala mi ty střepy ještě v Kotli. Proč ona? Kreslí a hraje, ruku musí mít pevnou. Hlavně jestli je se smyčcem tak dobrá jako s pinzetou... ne, na tohle mě žádné přirovnání nenapadá, prostě bude dost dobrá. Sice to chvíli trvalo, a já málem rozkousal umyvadlo, ale vytahala je, vyčistila ránu od hnisu, celé to dezinfikovala a to celé bez toho, aniž by omdlela, dostala hysterák nebo se mi vyzvracela do otevřené rány. Už se to zatáhlo a nevypadá to vůbec špatně. Asi ji dlužím pití.

Vlastně všechny ty poslední dny v Kotli znamenaly především to, že se jeden po druhém vraceli starší studenti. A nebyl bych to já, kdybych hned nenarazil na Jul, a nebyla by to ona, kdyby mě hned nedostala do problémů.

Kdo by to býval řekl, že zrovna Jul si začne s naší Alice... Dobrá, čekat se to dalo. Zvláštní bylo, že to, jak se to mezi nimi zvrtlo, Alice neunesla. Aspoň to tak vypadalo, když se před ní to fialooké ztělesnění hříchu schovávalo u mě na pokoji, ještě v Kotli. S tou holkou jsem nemluvil kolik? Půl roku? A najednou jsem s ní natlačený v malém kutlochu o dvou postelích, přičemž na jedné ona odmítala sedět. Patřila Davidovi no a... ani nechci vědět, co tam našla. Ale co jsem tak koukal, David je teď dlouho sám, tak co.

No, zakecli jsme se, Jul přišla s podivnou sázkou, že prý najde v Kotli někoho, kdo se při mém jménu začervená. Možná by to zvládla Rosie, ale ta je tak jediná. Bylo už dost po policejní hodině, když Jul opustila (ne)bezpečí Davidových přikrývek a jít vyhrávat sázku... A jediná v Kotli byla právě Alice. Slečna Fox na to šla vážně nevybíravě, jenže z jejich otázek, které by nezahanbily leckterého kata provádějícího útrpné právo na otrhané sirotě a zjišťujícího, kam zmizely ty tři ukradené nahnilé jabka, jsem se červenal možná tak já. Alice neměla moc sdílnou náladu... Sázka padla, nikdo jiný k dispozici nebyl, a trestík? Projít se Kotel a objednat si pití jen v té její černé krajkové spodničce.

Sotva se ale poražená odebrala na ubikace si odložit, už mi na krku visela Alice. Padlo pár facek, jedna výhružka a spousta keců kolem. Prý proč to dělám, že ji nutím (JÁ?!?!) se svlíkat, že prý ještě jednou a zabije mě... bla bla bla. Někdo, před kým se chudák holka celý večer schovává, mě teď poučuje o tom, jak se chovat? .. Ale musím uznat, že ten pohled musel stát za to. Já s xichtem červeným, Alice s napřaženou rukou a Jul (která si stačila odložit a vrátit se) to celé sledující nahoře bez. Jo, mrzimoráci, velká šťastná rodina. Sranda přešla, když přišla řeč na Rosie, co by na to asi řekla a tak... Jak někdo takhle zoufalý a v ten moment ubohý, se opovažuje řešit kohokoli jiného? Netrvalo dlouho, a zbyli jsme jen já a Alice, Jul byla asi zima. Spíš určitě, podle... no. Fackující přehodila výhybku ze vzteku na lítostivost, a se slibem hozeném do prázdna, že ji Jul už nikdy neuvidí, a slzami na tváři, vyrazila do tmy. Mohlo to smrdět sebevraždou, ale to nebyla Alice. Tvrdá, pevná a tak zoufale se snažící získat pozornost Jul, že se sníží k čemukoli. Přirozeně, že do pár minut byla zpátky...  Nebýt dnes a denně myšlenkama u Rosie, byl bych býval Alice přes Jul na tom Kotláckém ochozu ještě trošku popíchnul... A jediný, kdo z celého tyjátru něco měl, byl výčepní, který měl detailní pohled na to, co mu tam všechno poskakuje po podniku.

Zase jsem zmínil Rosie. Bodejť by ne, čas strávený s ní, byl snad jediný, který za něco stál, jak byly prázdniny dlouhé. Viděli jsme se ještě párkrát, co jsem se vrátil z domu. Řekli jsme si toho dost, něco v žertu, něco vážně. Z celých těch dní mi ale v hlavě svítí jediná věta "Nechci říct ne a nemůžu říct ano". Přeci jen, deset měsíců máme utrum, i když možná s pár přestávkama.

Když přišel poslední večer, nějak jsme si řekli, že nebudeme řešit nic mimo nás. Asi se bála, s čím přijdu. S čím jsem přišel... to sem psát nebudu, nemyslím, že bych na to kdy zapomněl. Nechci to kazit popisováním, stejně na to nemám slova. Poslední chvíle se točila kolem toho, že se rozejdeme každý svou stranou jako dobří kamarádi. Milosrdná lež na obou stranách. A stejně to není pravda.

No, půjdu stříhat metr do první návštěvy Prasinek, a ty zase půjdeš pod postel, ty červená knihovno.

31. Semper fidelis

Nejsem já sketa? Jak můžu takhle bezostyšně lhát holce, na které mi záleží a kterou mám rád? Vždyť hned v první chvíli doma jsem běžel k sousedovi pro foťák, jen abych ji vyfotil Killiana s Roxie, jen aby viděla, jak to tady vypadá, jen pro ten pocit, že jí ta fotka vyloudí úsměv na tváři. Mimochodem, kdo by to byl řekl, že to lišče z loňska přežije. A bráchovi se taky daří, i když se u něj zatím neprojevilo nic... zvláštního. Nevím, jestli to je dobře. Když já byl v jeho věku, už pár let jsem měl jasno. I když možná se magie ukázala a on ji jen nezaregistroval. Zatím ho to beztak nějak netrápí. Když už nic, Roxie ho dost rozptyluje. Do teď jsem nevěřil, že je možné doma chovat lišku. Ale tím tak nějak i to pozitivní na létě končí.

Najít tátu hned první den bezvědomého v křesle s pozvracenou košilí, to není dobrý začátek prázdnin. Po hrnci kafe, přišel s vážně perfektní zprávou... Přišel o práci. Světe div se, majitel pekárny neměl pochopení pro jeho hobby... To znamená dvě věci. Máme méně peněz a on má víc času na svůj vysokoprocentní koníček. To vedlo nevyhnutelnému, a sice že U draka udělal takovou sekeru, že by se za ní nemusel stydět ani Ilja Muromec. Naštěstí má tamní hospodský smysl pro kompromis. Takže zatímco táta v pohodě doma vysedává a skřípe zubama, protože každá jediná kapka čehokoli, co v sobě měla trochu špiritusu, šla z baráku, včetně voňavek a čističů na okna, já vesele trávím léto jako pomocná síla v zaplivaném pajzlu, a veškerý můj výdělek jde na tátovu útratu. Aspoň vím, že kdyby sem náhodou můj zploditel přišel, nedostane víc, než pintu vody. Byť za cenu toho, že tahám bečky, smažím topinky přiopilým strejcům, kterým stará doma neuvaří víc než hrnek čaje, a pokud se strhne rvačka, tak pak zametám nábytek. Dal jsem si i tu práci, že jsem se domluvil s prodavačkou v krámě, aby tátovi taky nastavila suchý režim. Prostě idylka...

Kolik že jsem měl zatím volna? Dva dny. První jsem si vybral, když přijela na návštěvu Em. Bydlí, prakticky za kopcem, ale asi z toho nebyla nadšená. Musel jsem být duchem mimo. Sotva jsme se prošli, dali si zmrzku a tím to haslo. Jestli jsem ji stál za tu cestu, netuším. Divil bych se, kdyby jo. Když to tak ale vezmu, bylo fajn být zase chvíli s někým s hůlkou v kapse.

Mno... Druhý den. Fotr má s chlastem fakt problém. Jeden večer jsem se vracel z práce a z baráku se ozýval hrozný kravál. Vevnitř se brácha krčil v koutě a táta, duševně bez sebe, třískal věcma, rozbíjel, co mu přišlo pod ruku, přehazoval každý nesmysl z místa na místo, jen aby našel nějakou tu promili... Ponaučení pro příště, necpat se závislému do cesty. V bláhové snaze zachránit aspoň něco z věcí, na které nemáme, jsem se ho pokusil zastavit. Kdybych dostal jen blbou facku, budiž... Ale, že ji nezvládnu ustát a naběhnu si na okno, to mě zaskočilo. Ponaučení pro příště číslo dvě, proběhnout výplní bez škrábnutí jde jen v amerických filmech. Naštěstí jsem neproletěl celý, jen ruka prošla sklem. A sklo rukou... Poprvé, a nejspíš naposledy, jsem za něco vděčný Kedovi. Už od událostí, které se týkaly jeho hůlky, sebou nosím flakón Manolu. Už vloni mi dost pomohl, letos se to opakovalo. Plus pro mě, tenhle jsem nevařil já, ale Ann. Ta holka musí být v lektvarech skvělá. Když jsem si ho dělal sám, bohatě stačil na nějaký odnos někoho někam a tím to mrzlo. Po jejím jsem měl dojem, že bych prošel zdí. Vím, zákon o utajení a bla bla bla. Někdo nosí v kapse pistoli, někdo nůž, já tohle svinstvo... Hůlka nepřišla v úvahu, pravá ruka vzdala jemnou motoriku. Nedivím se, střepy ze zápěstí jsem si pak tahal ven ještě hodinu. Stačilo vytáhnout flakón, zátka pryč a.... muziko hraj. Já kvůli jeho neschopnosti trávím celé léto v hospodě, aniž bych z toho cokoli měl. Už v předchozích letech jsem dodělával jeho resty. Může mi někdo vyčítat, že mi trvalo tak dlouho, než jsem od něj zvedl ruce?

Průser nastal pak. Ponaučení číslo tři, popisuj si lektvary! Ve věcech jsem jich měl dost, ale žádný popsaný. Měl jsem dávat pozor na hodinách, který z nich zastavuje krvácení? Metoda pokus omyl nebyla správná. Krvácení přestalo, ale netuším který z nich zabral, dal jsem si všechny. Tak blbě mi nebylo, do toho jsem ještě dva dny viděl žlutě, a mám vážné podezření, že jeden plivanec proměnil kámen v žábu. Musím si pak nechat tu ruku zkontrolovat někým, kdo se v tom vyzná, z nějakého důvodu pochybuju, že jsem ty střepy dostal ven všechny. Hlavně se mi pořád blbě píše, ruka bolí a písmo vypadá jako výsledek prvního spisovatelského pokusu horského trola. Což je problém...

Za léto jsem si vyměnil dost dopisů s Rosie. Zuby nehty pařáty jsem se snažil nepůsobit moc zoufale, ale vážně chvilkama nevím, kudy kam. Nechci počítat dny, než odtud vypadnu. Jen každé ráno doufám, že mě zase najde Lenny, nebo jak se ten její sovák jmenuje. Nechci ji přidělávat starosti, o ničem z léta nemá nejmenší tušení. Jo, jsem lhář, dobytek a sketa, ale... jen malá milosrdná lež. Beztak nevím, co od ní čekat. V jednom dopise napíše, že bychom se mohli přes školní rok vídat v Prasinkách, ve druhém mě nazývá dobrým kamarádem. Někde tam vzadu v hlavě tuším, že u ní moc šancí nemám, ale připustit si to na plnou hubu? Prosím Vás, všichni svatí, ať na těch dopisech nespím zbytečně, ať tam na mě v Londýně někdo čeká. Někdo, kdo není jen kamarádka. Někdo kdo voní po stovce květin, za nehty má hlínu a jméno má po růžích.

30. Úsměvy paní domácí

Myslela sis, že je po všem, co? Že jsme skončili? Že jsem na tebe zapomněl, a ty se mě konečně zbavíš? Chyba, zlato, jen tak snadno z háčku mi nezmizíš! Já tady budu pořád. Tu a tam mě omrzíš, to jo, ale stejně se vždycky vrátím. Nejsem jen tak nějak prázdná kapitola ve tvém bytí, jméno, které třikrát zopakuješ, než upadne v zapomnění. Já jsem smysl tvé existence! Tvůj pán, tvůj bůh, tvůj Yoda! Beze mě nejsi víc, než ten nejzbytečnější kousek smetí. Nemáš nápad, který bych neměl před tebou, neneseš jiné myšlenky, než mé. Připrav se, ty malá hloupá knížko, taťka je doma!

Em zrovna vystoupila z autobusu, mně ještě kousek schází. Potřebuju ještě trochu světla, než dorazím domů. Posledních pár dní vegetím jako mudla, chodím do kina, tahám se po cukrárnách a putykách, jezdím autobusem, a hergot, není to tak zlé. Jestli jsem se nespletl s kariérou. Kouzla jsou fajn, ale být úspěšným právníkem, mozkových chirurgem nebo brigádním generálem by možná bylo lepší. Hryzavá jistota, že bych skončil jako myč oken u nějaké benzínky mi to trochu kazí. Ono to je vlastně jedno.

Koukám, že poslední zápis jsem črtal už před nějakou dobou. Na Všechny svaté. Má smysl dopisovat, jak mi Kris později řekla, že budeme jen kamarádi (mimochodem, od té doby, snad ani nepozdravila)? Pochybuju, vždyť to ani nestálo za řeč. Měli jsme jen jedno takové pseudorande, padla jedna pusa, víc nic. Pokud se rozhodla ani nic nezkoušet, jen proto, že jsem tehdá byl zachraňovat Alice, její chyba. Každý má právo na nějaké to debilní životní rozhodnutí.

Fakt jsem na podzim napsal, že jedna z možností by byla dát si pauzu s randěním? Proč jsem si nevybral jasnovidectví jako volitelný předmět? Od Vánoc jsem se všemu s prsama vyhýbal jako čert vířivce se svěcenou vodou. Ještě, že mě Vin naučila ten zastírák.

Vlastně ony byly i Vánoce.... Že se divím, jsou každý rok. Moc jsem toho teda nečekal, tak jsem ani moc nedával, a ono ejhle... Dárky mi zavalily postel, vzpomněl si na mě snad každý, koho znám. A každý se nějak vytáhl. Ann s modelem lodi (který mi brácha omylem rozbije, sotva přepluje práh domu), Em s kolekcí not irských písní, dokonce Merv, Carl s křišťálovou koulí (má budoucnost se jeví tak nějak... mlhavě), Jul s... už nevím, táta poslal sadu zkumavek/flakónů/malých panáků (že mě nepřekvapuje ta souvislost s chlastem), pár anonymů, možná ještě Alice něco poslala. Největší překvapení přišlo od Rosie. Kytara. Mám sice svou (ne)věrnou loutnu, ale opravdová, nádherná španělka? Snad sliny sladké dřevo moc neponičily...

Vida, Rosie. Nechtěl jsem, ale něco bych o ní sem napsat měl. Tak ať to máme za sebou.

RozešlasesRichardemnastoupiladopráceknějakémubotanikovistěhujesekněmuvytáhljsemjinarandedokinařeklamiženechcebýtjendalšívřaděadalamipadejpadej. Fňuk.

...

Fajn, fajn. Rozvedu to.

Snad poslední večer před závěrečnou hostinou jsme na sebe tak nějak narazili. Ten den jsem zrovna náhodou nevyšel v zastíráku a padl rovnou na ni (bezva volba slov, Arte, slyšet to ona, zakouká se do podlahy, zčervená a bude maskovat, že se usmívá). Řešili jsme spousty věcí, mělo to dokonce i hudební vložku i hostující osobu v podobě Jenn, důležité je, že se rozešla s Richardem. Když se zamyslím, směřovala k tomu už při tom našem malém rozhovoru na podzim. Normálně mě rozchody ostatních nechávají chladným, ale tohle je jiné. Ti dva kolem sebe poletovali, co na ně jen pamatuju. Ale muselo to mít svoje důvody po kterých mně vůbec nic není. I přes tohle neveselé téma jsme si vážně dobře popovídali. Máme lecos společného, odloučené rodiče, mudlovskou výchovu, nepovažujeme veverky za hnusnou havěť. Dokonce mi nabídla možnost bydlet v domě pana Blacka, který ji tak nějak připadl. Jestli se mi líbila představa, dělat ji domácího skřítka a po večer ji čekat s teplou večeří a na oplátku vidět nejsladší úsměv? Je třeba odpovídat na zbytečné dotazy? Škoda, že z toho sešlo...

 V Londýně jsme v tom setkávání pokračovali, první dva dny léta jsme spolu strávili dost času, dokonce jsme byli v mudlovském kině na muzikálu. Jo, to jsem neřekl, ona hraje na kytaru! A do toho i zpívá! A to tak, že mi ještě teď vstávají vlasy na zátylku. Mno, nebyl bych to já, kdybych to nepokazil a nekecnul něco, za co bych si měl chuť omlátit hlavu o nejbližšího jednorožce. Nebylo to vyznání, ale moc nechybělo. Stejně to pochopila, a... Už předtím měla nějaké narážky na to, že můj vztah k holkám je... velmi frivolní? Je to to správné slovo? No prostě že jsem děvkař. A nechtěla být další do počtu, další na seznamu, další zářez na hůlce. Kdybys tak věděla... Nejsi opilá Jul, která se mi připlazí k nohám, sotva se dotkne lahve, ani druhačka, kterou stačí vzít za ruku a odtáhnout na pokoj. Tohle celé je prostě jin-

Bravo, Arte, bravo. Teď ti to kecá, včera jsi nebyl schopný vykoktat slovo ještě hodinu po tom, co se s tebou rozloučila. Můžeš být rád, že se ti nevysmála. Takhle maličký jsi proti ní. Ale Arte, závěr posledního zápisu jsi četl, tenhle si taky najdeš. Nenech ji jen tak plavat, prosím. Trap se a trp, za dost věcí si to zasloužíš, ale bojuj. Ona za to stojí. Když ne nikdo jiný, tak ona ano. Teď vykopej ten svůj irskej zadek z autobusu a udělej to, co jsi plánoval jen co Em vypadla. DĚLEJ!

29. Podle zubů poznáš vlka

Dva měsíce na hradě a už je mi málem líto, že jsem nezůstal doma. Sedět u bezvědomého táty a hlídat jestli se neudusí zvrtatkama by bylo možná lepší, než... Co to kecám. Tady jsem sám sobě pánem, Jen se to občas vymkne. Musím jen napsat Edově rodičům, ať s tím kvádrem, co si tady nechal už nepočítají. Kravata a sako od krve, kalhoty zablácené, boty jsem dokonce ztratil v lese. A to jsem ho celý večer upravoval na vlastní velikost... Vážně, i kdyby ho chtěli Bowesovi proplatit, štvalo by mě to míň, než ta ztráta času. Takový pěkný oblek to byl. Aspoň padl za dobrou věc. Ale to později.

Čtvrťák. Jestli jsem v jedenácti doufal, že se dostanu tak daleko? To sotva. Už žádné přeměny banánů na jabka, žádné vaření čaje nebo usilovné vykouzlení lehkého vánku srovnatelného s mocným máchnutím motýlích křídel. V obraně bereme černou magii nejhrubšího zrna, v osnovách lektvarů jsou snad ještě horší věci. Třeba takový Láskonoš je pekelné svinstvo. Ale možná kdybych ho vypil plný kotlík před zrcadlem, vyřešilo by to některé moje starosti. Ale nejsem jediný, kdo má trápení se srdcem.

Pár dní po příjezdu jsem patroloval s Rosie. Co na tom, že nemám odznak ani pravomoc. Konečně zvládám zastírák právě tak, jak by měl vypadat. Můžu zmizet kdykoli podle libosti, kamkoli se vkrást, kohokoli odposlechnout! Právě jsem se stal všemocným! MUHAHAHA! No... Bylo to asi poprvé, co jsem si Rosie pořádně pokecal. Mluvila hlavně ona, ale stejně jsem na sebe práskl věci kolem Jul a té jedné jisté asivěštby. Ale je zlatá, vyslechla mě a neřekla na to snad ani půl slova. Co mě zaskočilo bylo to, jak mluvila o sobě a Richardovi. Myslel jsem... Doufal jsem... Prostě zněla jako by byla s Richardem na trpěnou. Ve spoustě věcí ji nevyhovuje, nesplňuje její představy a stejně je s ním. Jak to sakra dělá?! Možná přeháním, blbě jsem si to přebral, nebo jsem ji jen špatně pochopil. A to jsem se ještě snažil ji hučet do hlavy, jak je Richard skvělý. I kdybych nebyl přesvědčený, že je to skutečně pravda, aspoň tohle mu dlužím. I když se teď chová trochu odtažitě. Teda ke mně. Asi jsem se změnil. Stejně mi bude líto, až odejde.

Když už tak píšu o lidech z koleje. Úspěšně jsem infiltroval Vinino KSaS, dokonce jsem dostal funkci. Zastupuju ji na pozici kapitána v družstvu. Je to úplně něco jiného než nějaký soubojový klub. Troufám si říct, že lidi tam chodí i rádi. Zkoušíme nové věci, nové způsoby boje. Během jednoho setkání jsme s Peterem a Vin zkoušeli mladší ročníky. Kdo by čekal, že někteří prváci a druháci budou s hůlkou máchat jako nerudný stařík na nezbedné fakany, a naopak pár starších si nechá bez jakéhokoli náznaku vzoru poslat kletbu do hrudi, a na nejjednodušší štít koukají jak Mongol na Velkou čínskou zeď. Stejně to ale stojí za to. A když už nic, potkal jsem tam spousty nových fajn lidí. Třeba Harwa, pak tu... no... jak se to jen.... tak jen Harwa. A pro mě je to způsob, jak se vybouřit, když Jul zavřela kohoutek.

Mno jo, Jul. Není to dlouho, co jsi mě vzala stranou, naposledy mě objala a nechala se políbit. Ne že bych to nečekal, ale stejně... Byli jsme spolu s přestávkama víc než rok, dost jsme spolu zažili  zažili jsme snad všechno, co šlo, a nakonec to skončí. Docela mi to pokazilo večer.

A konečně ke včerejšku, ať to tady mám komplet. Byla slavnost na počest památky zemřelých. Vedení školy se vytáhlo. Dopolední program pro všechny koleje v podobě hledání pokladů. Perfektní. Sice jsem plnil roli "přines, podej, nezavazej" ale i tak to stálo za to. Navíc, jsem si z pokladu odnesl perfektní lucernu. Jen mě Sus osočila, že jsem si nabral víc, a na prváky nezbylo. Kráva blbá...

No a večer... Slavnost, bál, ples. Půjčil jsem si převlek dyndiána, ulovil medvědodlaka, co pištěl jako prvačka a stejně jsem skončil v obleku. Možná kdybych si nechal oštěp, dopadlo by to později jinak... Atmoška byla skvělá, velká síň nádherně upravená, rádio hrálo, a já potkal Kris. Už jsme spolu jednou plašili prváky, ale kloudného slova jsme neprohodili. Nebudu kecat, že bych po ní nepokukoval. Slovo dalo slovo, chvíli jsme si "zatančili", pak sedli k baru, dali si pár satanisticky pojmenovaných drinků (poprvé a naposledy jsem pil mrkvovou šťávu!) a vyrazili na romantickou procházku na přilehlý hřbitov.

To jsem doufal v klidný večer. Pohodu, klid a konverzaci  na úrovni s hezkou holkou. To by se nesměla po první puse přihnat Alice, se slzama až ve výstřihu, bledá, že okolní kostlivci působili jako přistěhovalci z Ugandy, a třesoucí se tak, až by to zahanbilo nejednoho epileptika. Že prý razí do lesa. To tak. Tyhle procházky nekončívaj dobře. Rozloučení s Kris proběhlo bleskově, byť by nebylo hodno gentlemana, a davaj za Alice. Vždycky jsem myslel, že je odměřená, ale večer, co mi Jul dala padej padej, strávila se mnou, utěšovala mě a zlepšovala náladu. Dokonce mě vzala na pokoj a nechala mě prohrabat se jejím prádlem. A že tam byly zajímavé věci... Zní to blbě, ale já ji nevěřil, že má kostýmek sexy sestřičky. Měla. Jen mi ho neukázala, takříkajíc v akci. Škoda.

No... šmejdil jsem po pozemcích potmě jako ovčák stopující fenu, někde v blátě jsem dokonce nechal boty. Toho jsem si všiml až na ošetřovně. Lakýrky na přespolní boty prostě nejsou. Našel jsem ji až podle jejího Patrona, co prosvítal mezi stromy kousek od jezera. Blbka jedna paličatá... Nedala si říct, nechtěla odejít, brečela... Měl jsem ji odtáhnout, odvléct klidně násilím. Jen si to přiznej, Arte, jsi idiot. Nemuselo se nic stát. Ve tmě se něco mihlo a skočilo po Alice. Ta, spíš reflexivně než jinak, ohradila se zdí. Jenže s tvorem uvnitř. Vážně doufám, že to byl jen vlk a ne něco horšího. Nechci narážet na chlupy ve spolce každý úplněk... Když zeď povolila, utekla Alice na jednu stranu a tmavá šmouha na druhou. Co se stalo jemu nevím, Alice si odnesla památku na předloktí. Hodně hluboká a dost krvácivá rána. Musím si přečíst něco o první pomoci, ale byl bych raději, kdybych se do takových situací nedostával. Ale to by ses nesměl hnát, za každou sukní v nouzi, co Arte? Provizorní obvaz mě stál kapesník a kravatu. Ne že by na nich záleželo... Dovlekli jsme se na ošetřovnu a...

Nikdy z nikoho jsem neměl tak smíšené pocity. Když se vracela ze směny na ošetřovně při té pandemii tubery, a ještě rozdávala pohledy, které propalovaly díry do podlahy, hlavou se mi hnalo jen, jaký to je tvrdý člověk. Pak mě objímá na rozloučenou, po tom rozchodu s Jul, a zase musím myslet na to, že je v ní možná víc citu, než na kolik se tváří. Následně ji na ošetřovně málem klečím na ruce, aby s ní nemlela, zatímco si ona tou druhou sama zašívá rozšklebenou ránu, jako by látala ponožky. "Jo, tak ta holka má nervy ze železa a koule z ocele," říkal jsem si, když jsem pak večer zvracel. A nakonec dostanu děkovnou pusu, po které se culila jako prvačka za první získané body pro kolej.

Vážně už blbnu. Za ten večer jsem jednu pusu dal a druhou dostal. Myslím, že nemusím psát, která pro mě znamenala víc. Jenže Alice já nemám co nabídnout. Pořád jsem jen nevybouřené ucho s holým zadkem a jménem, co nic neznamená. No jo, škoda. Snad se z toho vyspím. A třeba ještě narazím na Kris. A nebo si dám pauzu s randěním, to by taky neškodilo.

28. Say my name when you pray

Fajné, jsem v Kotli pár týdnů a už jsem stačil málem zlískat malého kluka, zlískat se sám, zmrzačit si ruku a dostat se do postele půlky druhaček, co jen v Kotli přebývaj. Nemít tak místo srdce veřejné parkoviště...

Chvíli po mně se do Kotle začali stahovat nově přijatí pro studium v Bradavicích. Rok od roku se zdají být menší a zakrslejší. A povýšenější. Jednak to vypadá, že do města dorazil nový gang lovců čarodějů z mudlovských rodin, ale hlavně nemají žádné zábrany. Nabídnu jednomu pomocnou ruku, sám si odtrhnu od pusy a dám mu nějaké staré oblečení (které by nevzala ani Armáda spásy, ale snaha se cení), a skrček si dovolí remcat, vynadat mi do sedláků a ještě mě vyhazovat z vlastní židle. Když jsem ho později držel v průjezdu pod krkem a vysvětloval mu pravidla slušného chování v hospodě, dost jsem sám sobě připomněl to palivo na tři písmena, které tady s námi už dva roky není. Ale jinak jsou mezi nimi i zajímaví lidi Třeba z takové Natashi bude jednou děsně krásná čarodějka. Až se vedle ní stydím ukázat xicht.

Dost se teď i rozmohla flaška. Do letošního roku jsem to nehrál, ale je to hlína. Jednak potkám nové lidi a hlavně se dostanu do zajímavých situací. Abych požádal Giana o botu a nebo musel políbit nějakého budoucího prváka, to by se mi jinak nepovedlo... Chlapec měl asi trochu šok... Vlítnout na něj v koupelně... No, budiž...

Právě dneska jsme zase hráli, a kolem se potuloval takový divný klučík. To že nám ukradl flašku, fajn. Ale že pak řval, že slyšel nějaký výkřik a pád ze zamčeného pokoje. Vin se dveře snažila vyháčkovat, já vyrazit. Ten strom, ze musel plodit železná jabka a po dešti se obsypávat rzí, jinak nevím. Nebo v tom vězí nějaké kouzlo. Celkem jsem si o ně pochroumal rameno. Až nakonec vítězně nakráčel Ked, že prý co mu lezem do pokoje. Otevřel a.... nic. Mrtvej pták, nic jiného. Ten malý pitomec ať si mě na hradě nepřeje...

Co tak ještě... Jo, Ked má novou hůlku. S tím musím počítat, až se vrátím do hradu. Ale co jsem chtěl hlavně napsat... BABY MIZERNÝ!!! Proč nemůže být na celém světě jen jedna?! Měl bych svatý pokoj... Ale když je vidím, nějak si nemůžu pomoct.

Kapitola I. Eleanor
To, že chodí s Davidem, ok, to není nemoc. Párkrát jsem ji potkal u flašky a už to nebyla taková poťouchla děvčica, co mi pořád koukala do očí. Sranda s ní celkem je, a když není nikdo jiný k dispozici... Nedávno jsem na ni narazil po flašce, uznávám chtělo se mi vrhnout přes zábradlí v Kotli a pak sledovat, kdo si na tom namele květák. Nechápu, co na tom chlastu táta furt má. Skončilo to u další flašky a mokré košilky u rybníku ve Visánku. Zatím. Něco mi říká, že kdybych projevil zájem, jméno David Wolf by se rychle ztratilo v propadlišti dějin.

Kapitola II. Emily
Kde jsme se sčuchli, netuším. U ní jsem se uklidňoval, když mi Jul řekla, že se v létě válela po mudlech, když jsem měl vášnivou rozmluvu s děckem s předsudky o dětech venkova, od ní jsem odcházel připitý hned první noc, co jsem dorazil do Londýna. Sranda je, že bydlíme tak hodinu cesty od sebe, aniž bychom to doteď věděli. Třikrát u ní na pokoji, třikrát u ní v posteli. Jednou ve Visánku. Moc milá holka, musím říct. K tomu přiznala, že se ji líbím.

Kapitola III. asi Cari
Nevím, kolik ji je, ale je neuvěřitelná. Nikdy jsem neviděl někoho takového. Přijde si jen tak do Kotle, poručí si flašku a chlastá snad až do rána. Jeden večer jsem se jí chytil. Musel jsem vypít celý vláček i s tendrem. Permoníci hlavě mě třeští ještě teď, Pořádně ani nevím co se dělo. Ale popel na vestě a zaschlé zvratky na bradě říkají svoje. Někdo z koule větší budoucnost, já z blitků minulost. Doufám, že ji ještě potkám... Když se nahýbala k tomu svému pesanovi... Tohle v Bradavicích jen tak neuvidím.

Kapitola IV. Ann
Jestli ona není ztělesněné zlato. Jediná si vzpomněla na mé narozeniny (jestli to nebude tím, že jí jediné jsem o tom řekl), dokonce i dáreček poslala. Před malou chvílí jsem od ní odešel, postarala se mi o to namožené rameno, Jak po mně pořád pokukovala těma sladkýma očima... Jestli ji někdy nějaký kluk ublíží, vlastnoručně ho utopím v nejbližší stoce.

Kapitola V. Jul
Potvora, mrcha, bestie, fúrie, záškodnice, potížistka, megera, kobra špatná, medaile vysloužilá, ignorantka, malamutka, pléska, šmejdka, samcoložnice!!! Hned první den !!! sotva jsou jsem přijel !!! přišla s tím, že se doma válela na zádech s nějakým prašivým mudlou a že prý mám být ještě rád, že to nedošlo dál a že jí nemá co mrzet!!! Proč, hergot, proč?!?! Patnáct minut se od ní člověk vzdálí a ona už si zadělává jinde!!! Byl jsem ve velkém pokušení ji to vrátit... Na pokoj jsem ten den došel veselejší, jí přitáhl veselou Peter!!! Zase!!! Sotva se chytne se mnou, je 110% šance, že ji najdu ve společnosti jiného. Jenže než jsem stačil otevřít pusu, nasadila obranu jeden na jednoho, zahájila nebezpečnou hru vysokou holí a....

Čí to byl nápad dát Ira a Francouzku na jeden pokoj? Chudák Em se ve vedlejším pokoji nemůže vyspat. A Jul je jako šílená... A já s ní taky. Postel, sprcha, maják v Portu... Hrozně rád bych se o tom rozepsal, ale... Jo, uznávám, nejsem dokonalý, občas se neudržím, ale ona má trpělivost. Splnila svůj slib. Pak se na něj vykašlala a pokračovala i bez slibů. Jen trochu lituju Em, musí usínat a zpoza zdi slyší jen vzývání Boha a mé jméno. Hehe, sakra, já jsem dobrej.... Ale jen díky ní. Protože láska není v srdci, děti, ale v krvi. A krev ve vás vře jen aby prosadila svou. Právě jsem to pochopil.