29. Podle zubů poznáš vlka

Dva měsíce na hradě a už je mi málem líto, že jsem nezůstal doma. Sedět u bezvědomého táty a hlídat jestli se neudusí zvrtatkama by bylo možná lepší, než... Co to kecám. Tady jsem sám sobě pánem, Jen se to občas vymkne. Musím jen napsat Edově rodičům, ať s tím kvádrem, co si tady nechal už nepočítají. Kravata a sako od krve, kalhoty zablácené, boty jsem dokonce ztratil v lese. A to jsem ho celý večer upravoval na vlastní velikost... Vážně, i kdyby ho chtěli Bowesovi proplatit, štvalo by mě to míň, než ta ztráta času. Takový pěkný oblek to byl. Aspoň padl za dobrou věc. Ale to později.

Čtvrťák. Jestli jsem v jedenácti doufal, že se dostanu tak daleko? To sotva. Už žádné přeměny banánů na jabka, žádné vaření čaje nebo usilovné vykouzlení lehkého vánku srovnatelného s mocným máchnutím motýlích křídel. V obraně bereme černou magii nejhrubšího zrna, v osnovách lektvarů jsou snad ještě horší věci. Třeba takový Láskonoš je pekelné svinstvo. Ale možná kdybych ho vypil plný kotlík před zrcadlem, vyřešilo by to některé moje starosti. Ale nejsem jediný, kdo má trápení se srdcem.

Pár dní po příjezdu jsem patroloval s Rosie. Co na tom, že nemám odznak ani pravomoc. Konečně zvládám zastírák právě tak, jak by měl vypadat. Můžu zmizet kdykoli podle libosti, kamkoli se vkrást, kohokoli odposlechnout! Právě jsem se stal všemocným! MUHAHAHA! No... Bylo to asi poprvé, co jsem si Rosie pořádně pokecal. Mluvila hlavně ona, ale stejně jsem na sebe práskl věci kolem Jul a té jedné jisté asivěštby. Ale je zlatá, vyslechla mě a neřekla na to snad ani půl slova. Co mě zaskočilo bylo to, jak mluvila o sobě a Richardovi. Myslel jsem... Doufal jsem... Prostě zněla jako by byla s Richardem na trpěnou. Ve spoustě věcí ji nevyhovuje, nesplňuje její představy a stejně je s ním. Jak to sakra dělá?! Možná přeháním, blbě jsem si to přebral, nebo jsem ji jen špatně pochopil. A to jsem se ještě snažil ji hučet do hlavy, jak je Richard skvělý. I kdybych nebyl přesvědčený, že je to skutečně pravda, aspoň tohle mu dlužím. I když se teď chová trochu odtažitě. Teda ke mně. Asi jsem se změnil. Stejně mi bude líto, až odejde.

Když už tak píšu o lidech z koleje. Úspěšně jsem infiltroval Vinino KSaS, dokonce jsem dostal funkci. Zastupuju ji na pozici kapitána v družstvu. Je to úplně něco jiného než nějaký soubojový klub. Troufám si říct, že lidi tam chodí i rádi. Zkoušíme nové věci, nové způsoby boje. Během jednoho setkání jsme s Peterem a Vin zkoušeli mladší ročníky. Kdo by čekal, že někteří prváci a druháci budou s hůlkou máchat jako nerudný stařík na nezbedné fakany, a naopak pár starších si nechá bez jakéhokoli náznaku vzoru poslat kletbu do hrudi, a na nejjednodušší štít koukají jak Mongol na Velkou čínskou zeď. Stejně to ale stojí za to. A když už nic, potkal jsem tam spousty nových fajn lidí. Třeba Harwa, pak tu... no... jak se to jen.... tak jen Harwa. A pro mě je to způsob, jak se vybouřit, když Jul zavřela kohoutek.

Mno jo, Jul. Není to dlouho, co jsi mě vzala stranou, naposledy mě objala a nechala se políbit. Ne že bych to nečekal, ale stejně... Byli jsme spolu s přestávkama víc než rok, dost jsme spolu zažili  zažili jsme snad všechno, co šlo, a nakonec to skončí. Docela mi to pokazilo večer.

A konečně ke včerejšku, ať to tady mám komplet. Byla slavnost na počest památky zemřelých. Vedení školy se vytáhlo. Dopolední program pro všechny koleje v podobě hledání pokladů. Perfektní. Sice jsem plnil roli "přines, podej, nezavazej" ale i tak to stálo za to. Navíc, jsem si z pokladu odnesl perfektní lucernu. Jen mě Sus osočila, že jsem si nabral víc, a na prváky nezbylo. Kráva blbá...

No a večer... Slavnost, bál, ples. Půjčil jsem si převlek dyndiána, ulovil medvědodlaka, co pištěl jako prvačka a stejně jsem skončil v obleku. Možná kdybych si nechal oštěp, dopadlo by to později jinak... Atmoška byla skvělá, velká síň nádherně upravená, rádio hrálo, a já potkal Kris. Už jsme spolu jednou plašili prváky, ale kloudného slova jsme neprohodili. Nebudu kecat, že bych po ní nepokukoval. Slovo dalo slovo, chvíli jsme si "zatančili", pak sedli k baru, dali si pár satanisticky pojmenovaných drinků (poprvé a naposledy jsem pil mrkvovou šťávu!) a vyrazili na romantickou procházku na přilehlý hřbitov.

To jsem doufal v klidný večer. Pohodu, klid a konverzaci  na úrovni s hezkou holkou. To by se nesměla po první puse přihnat Alice, se slzama až ve výstřihu, bledá, že okolní kostlivci působili jako přistěhovalci z Ugandy, a třesoucí se tak, až by to zahanbilo nejednoho epileptika. Že prý razí do lesa. To tak. Tyhle procházky nekončívaj dobře. Rozloučení s Kris proběhlo bleskově, byť by nebylo hodno gentlemana, a davaj za Alice. Vždycky jsem myslel, že je odměřená, ale večer, co mi Jul dala padej padej, strávila se mnou, utěšovala mě a zlepšovala náladu. Dokonce mě vzala na pokoj a nechala mě prohrabat se jejím prádlem. A že tam byly zajímavé věci... Zní to blbě, ale já ji nevěřil, že má kostýmek sexy sestřičky. Měla. Jen mi ho neukázala, takříkajíc v akci. Škoda.

No... šmejdil jsem po pozemcích potmě jako ovčák stopující fenu, někde v blátě jsem dokonce nechal boty. Toho jsem si všiml až na ošetřovně. Lakýrky na přespolní boty prostě nejsou. Našel jsem ji až podle jejího Patrona, co prosvítal mezi stromy kousek od jezera. Blbka jedna paličatá... Nedala si říct, nechtěla odejít, brečela... Měl jsem ji odtáhnout, odvléct klidně násilím. Jen si to přiznej, Arte, jsi idiot. Nemuselo se nic stát. Ve tmě se něco mihlo a skočilo po Alice. Ta, spíš reflexivně než jinak, ohradila se zdí. Jenže s tvorem uvnitř. Vážně doufám, že to byl jen vlk a ne něco horšího. Nechci narážet na chlupy ve spolce každý úplněk... Když zeď povolila, utekla Alice na jednu stranu a tmavá šmouha na druhou. Co se stalo jemu nevím, Alice si odnesla památku na předloktí. Hodně hluboká a dost krvácivá rána. Musím si přečíst něco o první pomoci, ale byl bych raději, kdybych se do takových situací nedostával. Ale to by ses nesměl hnát, za každou sukní v nouzi, co Arte? Provizorní obvaz mě stál kapesník a kravatu. Ne že by na nich záleželo... Dovlekli jsme se na ošetřovnu a...

Nikdy z nikoho jsem neměl tak smíšené pocity. Když se vracela ze směny na ošetřovně při té pandemii tubery, a ještě rozdávala pohledy, které propalovaly díry do podlahy, hlavou se mi hnalo jen, jaký to je tvrdý člověk. Pak mě objímá na rozloučenou, po tom rozchodu s Jul, a zase musím myslet na to, že je v ní možná víc citu, než na kolik se tváří. Následně ji na ošetřovně málem klečím na ruce, aby s ní nemlela, zatímco si ona tou druhou sama zašívá rozšklebenou ránu, jako by látala ponožky. "Jo, tak ta holka má nervy ze železa a koule z ocele," říkal jsem si, když jsem pak večer zvracel. A nakonec dostanu děkovnou pusu, po které se culila jako prvačka za první získané body pro kolej.

Vážně už blbnu. Za ten večer jsem jednu pusu dal a druhou dostal. Myslím, že nemusím psát, která pro mě znamenala víc. Jenže Alice já nemám co nabídnout. Pořád jsem jen nevybouřené ucho s holým zadkem a jménem, co nic neznamená. No jo, škoda. Snad se z toho vyspím. A třeba ještě narazím na Kris. A nebo si dám pauzu s randěním, to by taky neškodilo.