4. Ululare cum lupis

Zapomněl jsem na jednu příhodu. S Fi jsme se jednou domluvili, že zůstaneme někde na noc spolu. Den před štědrým dnem. Ve sklepeních je opuštěný kabinet, s nějakým nábytkem, co tam zůstal. Trénovali jsme, povídali si... A šli spát. Ráno jsem si na pohodlné židli trochu přispal a probral se do krásného vánočního rána. Aspoň podle odhadu. Byl jsem v kabinetě sám, s okoralým dortem a poloprázdnou lahví vody a prázdným lístečkem na stole. Fajn, Fi mě nechala si přispat. Dojdu ke dveřím... A dál to nejde. Buď zapadly, nebo je nějaké šikovná duše zamkla. Není lepší způsob, jak strávit ráno, než se dobývat ven ze zastrčené místnosti, kolem které neprojde živá ani mrtvá duše. Klepal jsem, křičel, bušil, řval, kopal, kouzlil, prosil... Všechno marné. Párkrát jsem slyšel kroky za dveřmi, ale nikdo nic neřekl, ani neklepal zpátky. Dal jsem si poslední doušek vody, napsal na lístek svá poslední slova a s představou, jak mé zpráchnivělé kosti vyděsí nějaké ty budoucí prváky, šel jsem si lehnout na svou poslední postel. V tom někdo začal silně bušit a po chvíli praštěly dveře pod vahou neznámého těla. Zámek praskl, dveře padly a já zíral do dveří. A ze dveří zíral na mě opálený dyndián v bederní roušce. Nic proti ničemu, ale já jsem zvyklý na Santu. A za ním skrčená Fiona. Čekal jsem problém a srážku bodů, rudá tvář se ale jen zeptala, kde jsem se tam vzal, a po vyslechnutí zřejmě uspokojivé lži nám popřál veselé Vánoce a vypustil nás.

Svátky přeletěly, studenti se vrátili a já pokračoval ve studiu. Dost času jsem trávil s Viki. Fiona si to přebrala po svém a přestala se se mnou vídat. Nechápu proč, pořád dokola jsem ji opakoval, že jsme jen kamarádi. I když, po jednom incidentu mě už Viki zná málem skrz naskrz. Po sezení na jednom stolku jsem si zadřel pořádnou třísku do... právě před ní. Zoufale se mi snažila pomoct přivolávacím kouzlem, ale poprvé špatně mířila a mě to stálo kalhoty a důstojnost. Nakonec jsem ale přežil. Byla to ale jen oplátka za to, jak se málem udusila, a já běhal po celé škole a sháněl někoho, kdo by ji pomohl.

Čas nějak plynul, já chodil tak maximálně na hodiny a tu a tam jsem prohodil slůvku s Viki, nebo s Lou, spolubydlící od Fi. Jako duch jsem brouzdal hradem od koleje na hodinu a zpět. Jednou jsem se, nevím jak, zjevil před lektvarovým klubem, kde zrovna jistá červená slečna nacvičovala nějaký lektvar. Zeptal jsem se, jestli si s ní nemůžu promluvit někde v klidu a šli jsme za testrála. Spustil jsem, jak mě to moc mrzí, ona zadržovala slzy a pak se tam ukázaly tři postavy v černé. Jeden z těch zatracených zipáků tasil hůlku, přišel ke mně a že prý cítí mudlovského šmejda. Dobře, tohle se mě nedotkne, matka je možná všelijaká čarodějka, ale mudla není. Fiona stála bokem, a snažila se splynout se zdí a za tímhle, jak jsem se později dověděl, zatraceným Amaiem z Nebelvíru, koleje, kde jde hlavně o statečnost, stál jeho pucflek Sedmička a ještě nějaká kravka s vytasenýma hůlkama. Fair play, jak má být. Ten blbec Amai mě trefil odzbrojovacím kouzlem! Bezdůvodně, bez příčiny, z legrace. Minul, to už jsem měl hůlku v ruce já. Štít, ozbrojovací, štít, jako při souboji. Nechtěl jsem se bránit ničím horším, než proti mně bylo použito. Hůlka mu celkem rychle vypadla. To se ale vložila sedmička, a já se válel na zemi. Fajn, tohle můžou hrát dva... Nebo čtyři. Slimáci na chvíli zavřeli Amaiovi hubu, pak nějak ztrácím přehled a trefuju všechno černé v dosahu. Dost rychle jsem ztratil hůlku. SEDMIČKA SI JI PŘIVOLAL A NECHAL. Sebral jsem se, došel k Amaiovi a jednu mu natáhnul. Že prý nebojuje jako mudla. Ještě mě párkrát vyváleli a spokojeni sami se sebou odešli i s mou hůlkou. Později došel Amai a hůlku mu vrátil. Nechtěl mít problém, protože ho Fiona poznala. Blbec. Ona se nezapojila, neudělala nic, jen zírala, jak jsem sám, proti třem. Když už nic jiného, nic se ji nestalo. Neriskovala, nebojovala.

Vrátil jsem se na kolej s hlavou, jako střep, po třiceti kletbách a nejistým krokem, jako táta, když se vrací od Zeleného draka a v plášti jsem zaujal polohu ležícího střelce. Byl jsem naštvaný, že jsem Amaie praštil. Zase. Když jsem něco podobného udělal naposledy, stálo mě to přeražený nos a rozseknuté obočí. Tohle taky nepřinese nic dobrého.

Myslel jsem i na Fionu. Chápu, že ještě pár minut předtím se na mě zlobila, a nechtěla stát proti své koleji, ale stejně... Můžu věřit, že to neudělá příště? Nebo že se k nim nepřidá? Můžu vůbec věřit jí?

Nejbolestivější bylo, že jsem sám nic nedovedl. Neubránil jsem se, Nestojím v souboji za nic. Musím se zlepšit, musím zesílit.

A k těm třem... Nejsem pomstychtivý. Ale pomstím se. Za dlouho, až si nebudou pamatovat mé jméno, udeřím. Rázně a bolestivě.