Deník mrzimorského studenta

Deník mrzimorského studenta

středa 28. prosince 2016

40. Goodnight and joy be with you all

Doma. Ne v kobce, ne ve špitále, ne v cele, ne v malém pokoji v Kotli, DOMA! Ale že to byla strastiplná cesta.

Vždyť to není dlouho, co mě pustili. Začátkem července už jsem se zase mohl volně procházet světem, byť v pantoflích ze špitálu a v košili se štítkem od Munga. Ale byl jsem na svobodě. Návrat do Kotle jsem teda čekal trochu srdečnější. Jul sice spadla čelist až někam mezi druhohorní sedimenty, a Casper si mohl oči vykoukat ale jinak to bylo samé „Vypadáš hrozně“, „Nechceš půjčit hřeben? Nebo nějaký make-up?“ a „Půjdu s tebou na pokoj, ale nejdřív si musím dát flašku whiskey“. Dva lidi si tohle nechali pro sebe. Rosie a Em. Ale to později.

Získat věci zpátky byl větší problém, než jsem čekal. Jedna živá pochodeň měla kdysi pravdu, pokud člověk chce bezpečí, nemá smysl spoléhat na nikoho jiného než na sebe. Všíchni bystrozorové snad čekali, že jim budeme ruce líbat. Jo, zachránili nás, to jo... Teda, až jim po dvou měsících došlo, že se na hradě ztratilo půl tuctu studenti, že valnou část školního personálu nahradili masoví vrazi, že sluníčko nesvítí úplně jak by mělo. Všechna čest, smekám klobouk a hluboce děkuju partě pitomců s odznakama první třídy a s výrazy pánů světa. Nemluvě o tom, že kdyby dělali svou práci dobře, nic z toho by se nestalo. A nakonec mě korunní idiot šoupne zase za mříže, jen aby si dokázal, že docákne dál... Jo, to je taky historka. Odcházíme z ministerstva ještě s Hazel, které bystří bystrozorové zabavili i záložní hůlku namísto toho, aby ji vydali původní, dáváme vědět narkoleptickému, nahluchlému a krátkozrakému vrátnému o tom, že bychom rádi prošli a pučmidrát druhé třídy vystartuje s tím, že řvu jako pavián, zbohatlický synek a s podobnýma lichotkama. Uznávám, byl jsem pak možná trochu drzý. Ale bráno kolem a kolem, spáchal jsem záslužnou činnost. Bystrozůrek, který může být rád, že mu svěřili ochranu vrátného, poprvé, a nejspíš naposledy v životě, někoho zadržel. Proč? Protože mohl. Trvalo tři dny, než mě čičmunda, který si hojí délku vlastní záložní hůlky na študácích, pustil z cely... Až se příště něco semele, doufám, že to vyšetřování svěří třeba skautům. Zmůžou s tím taky úplný hovno, ale aspoň jsou na to připraveni. A tři dny v cele... to už mě fakt nedojímá. Divil bych se, kdybych tam byl naposled. Ale aspoň věci mám konečně zpátky. S výjimkou klíčů, hodinek, přívěsku a prefektského odznaku, ale jak poznamenala jistá bystrozorka, mají ve skladu takový bordel, že to prostě někam zapadlo. Takže tolik k bezchybné práci bezpečnostních složek.

...

Páni, už je to rok, co jsem tady nadával na bystrozora, který beztak jen plnil svou povinnost. Rok to tady zanedbávám.

Ani nevím, jak mi ten čas utekl. Přitom je to tak dlouhá doba. NKÚ jsem splnil jen zpola, jako kdyby na tom záleželo. Posledních pár týdnů ve škole jsem trávil leda hnípáním po oblíbených místech, kdo by se taky divil. Nějak jsem už neměl v plánu se tam vracet.

Najednou jsem plnoletý, lecos už zvládnu vyřešit sám. Doma jsem se dlouho neohřál. Stejně jako vloni. Následky toho, co na mě provedly Ještěrky... Hnusím se vlastní rodině. Už se tam nevrátím. Poděšené pohledy vlastního malého brášky... Ne, moc brzy. Zvláštní, že na holky ty jizvy působí úplně obráceně. Brácha třeštil oči, ženské z nich celé... No, musí pak vytírat podlahu.

Táta mi ale v něčem vyhověl. Sdělil mi adresu matčina bydliště. Divím se, že ji ještě má. Snad bude s bráškou žít dlouho a blaze.

Loď na Island nebyl problém obstarat. Stačí nehledět na pohodlí. Rázem jsem měl dohodnutou největší kajutu na lodi s nadstandartním vybavením. Dobrá, dobrá, lhát nebudu. Ale nemyslím, že by mi spánek na nákladní lodi mezi krabicema zápalek a toaleťákem nějak vadil. Jen kapitán musel posunout vyplutí, prej nějaká bouřka v severním moři. O mořeplavbě vím jen, že cílem je udržet loď dnem dolů a víceméně na hladině, takže věřím kapitánově úsudku. Navíc tuším, že bouřka sebou nese velké vlny, a posádka by určitě nebyla nadšená, kdyby musela čistit znečištěné sirky...

Nakonec jsem se vrátil do Londýna. Na posledních pár dní jsem byl u Elis. Má vlastní domek, dokonce kočku. Krom ní bydlí sama. Uvolila se u sebe nechat Démona a moje věci. Kdybych se náhodou vrátil... Ale ne, to se nestane.

Nějak jsem počítal s tím, že to bude jednosměrné cesta. Straší mě to už od té netradiční léčby Jul, a asi je čas. Prostě dořešit svoje záležitosti a jít. Po svém, nečekat na onen pitomý medailonek, ve který se přeměňujou i bubáci, když mě vidí. Ale předtím mám na matku pár otázek.

Na rozloučení s Elis jsem neměl. Nechal jsem ji dopis a prakticky všechny peníze, co jsem měl. Zbylo mi jen pár zlatek na poslední lahev.

Chystal jsem se odjet na sever dnes v noci. Nic těžkého. Na sever krbem, pak už se jen nalodit a pak na Islandu najít matku podle adresy.

Chtěl jsem se ještě rozloučit. V Kotli nebyl nikdo lepší, než Adam Barr. Naštěstí pak přišla Emily. Co najednou povídat. Jen chvíli posedět, naposled to celé vidět... Stejně jako ostatní místa, se kterými jsem se loučil poté, co jsem tak sprostě utekl od Elis.

Emily se zrovna začala rozpovídávat, u vedlejšího stolu nějaká děcka řešila vysvědčení, když přiletěla sova. Písmo na dopise jsem poznal, párkrát jsem ho už viděl. Matka mi psala. Roztrhl jsem papír, do ruky mi padl medailonek... Pak už nic. Byl jsem pryč.

Měla u toho být Jul, viděl jsem ji, jak stojí v tuto chvíli přede mnou, nebyla tady. Nebyla zde ani Rosie, Elis, Anna, Annie, Vin, Hazel, Kristene, Kal, Cari, Eleanor, Fi, ta holka, co teď u Zeleného draka teď nosí pití, ani Panna Marie. Nikdo, kdo se mi za ty roky připletl do cesty. Jen Em. Ba co hůř, můj poslední pohled patřil Adamu Barrovi... Trpčí konec jsem si přát nemohl. Vážně, stačilo jen kouknout na Emily... Proč Adam? Asi je to tak mělo být. V životě jsem už holek, dívek, žen, víl, upírek, obryň, klisen.... No, už jsem asi vyčerpal vrozený příděl.





Ale stejně doufám, že toho bystrozora, co mě zavřel, chytne rakovina za spodek! Zmetek jeden!