Deník mrzimorského studenta

Deník mrzimorského studenta

pondělí 29. října 2018

III. Fall into fear

OUT OF RP! 
Art je mrtev. Toto není jeho kánon, jen část příběhu, který se nikdy neodehrál.

Prozření přichází v různých podobách. Pijan jej najde na dně sklenky, hráč v prázdném měšci, smilník v hrnci rozvařených špaget. Ke mně zavítá v podobě volného pádu. Nezdrží se dlouho. Nestačím ani úlekem zadržet dech a už se kolem mě rozestupuje vodní hladina.

Snažím se bojovat, ale kabát okamžitě nasál vodu a táhne mě ke dnu. Shodit ho je nemyslitelné, krom knoflíků ho na mě drží i řemení brašny. Sebevětší zmítání nepomáhá a na boj s živlem jsem až příliš zesláblý. Už se připravuji smířit se s nejhorším, když zmítající se nohy narazí na písčité dno, já nevyrážím hlavou nad hladinu a s pocitem hanby zjišťuju, že jsem málem vypustil duši v kaluži hluboké sotva tři stopy.

Voda příjemně hřeje, místy až téměř pálí. Zjišťovat, jestli se jedná o termální pramen nebo zda jsem jen tak příšerně promrznul, nemám čas. Byť jsem nad vodou, nemůžu dýchat. V panice to připisuju změně klimatu, než mi cvakne, že víko brašny, které jsem si před nějakou dobou připevnil jako provizorní ochranu před mrazem, nasálo vodu a přilepilo se mi přímo na můj připitomělý obličej.

Zvláštní jev, jak člověk v krizi skáče z extrému do extrému. Paniku okamžitě střídá euforie, odhazuju veškeré oblečení na břeh a užívám si teplou vodu, sluneční paprsky, zatímco je jejich zdroj vysoko na obloze, šumění větru ve větvích okolních smrků a jedlí, a každou podobnou blbost jako svého času v jezeře v Godrikově dole. Nebo Visánku? Čert ví, hlava je pořád trochu zarezlá.

Když už jsem u té geografické problematiky... Kde to hergot zase jsem? Ještě před pár okamžiky jsem dělal rampouch, teď se louhuju jako sáček čaje. Nemusím být nejzvídavější človíček na světě abych se ptal "Proč?"

Na otázky není čas. Euforie opadá, svaly se pořád zdají být trochu ztuhlé a konečně i vidím ránu na rameni. Je dost ošklivě zarudlá. Do toho se ozývá hlad a únava. Odolávám pokušení zahrát si na bobra a okousat kůru z nejbližšího stromu, byť je to to nejbližší, co se dá při opomenutí valné části zdravého rozumu pokládat za jídlo.

Než mi oschne nedávná polární výbava, šmejdím po okolí. Z neustálého ohýbání se v naději na nalezení nějakých bobulí se mi dělají mžitky před očima a točí se mi v hlavě. Doufám, že je to z hladu a ne z infekce.

Nečekám, že by tady někdo byl, přesto mám stejný pocit, jak pár tisíc mil odtud. Jako by mě z lesa pozorovaly neviditelné oči. Nebo alespoň dobře skryty. Snad je to jen paranoia, stejně se vracím ke kaluži pro hůlku a vydávám se hlouběji do lesa.

Nikde nic nenacházím, jen suché jehličí, když zaslechnu rojivé bzučení. Není těžké najít původce, to houf much bzučí nad mrtvým jelínkem. Mršina vypadá čerstvě, něco vysoké před nedávnem rozdrásalo hrdlo. Nikde ale není ani kapka krve, jinak z mršiny nic nechybí. Vypadá to, že v tomhle lese nejsem na vrcholku potravního řetězce.

Zaplaším myšlenky na nabrání si trochy masa, raději se po cestě smířím pár podravama ze ztrouchnivělé větve. Rád bych napsal, že chutnaly odporně, ale byl bych jedním hltem polkl ježka proti srsti. Ještě je zajím rozteklou pryskyřicí z mladého modřínu. Improvizovaná žvýkačka kupodivu zasytila.

Než mi oschnou věci, schyluje se k večeru. Není pochyb o tom, že mám horečku. Co držel mráz na uzdě nyní dopadá plnou silou. Dřívější váhání o tom, zda rozdělávat oheň jde stranou stejně jako plány, najít si něco k večeři. Choulím se k ohni zachumlaný do všeho, co jen mám. Přichází zimnice a sebevětší plameny nepomáhají. Potím se, až mi křečovitě svíraná hůlka vykluzuje z dlaně. Ještě, že smolná polena dlouho hoří.

Sám sebe přemlouvám, ať usnu jen na půl oka. Do pár okamžiků se propadám do hořečnatých snů. Divná směska nočních můr. Na pár okamžiků jsem zpátky v díře, kam mě hodily Ještěrky, stojím před hořícím famfrpálovým stadionem vteřiny předtím, než mi střep z prasklého okna natrvalo rozšířil úsměv, jsem zavřený na střeše hradu s Jul těsně předtím, než se jí vrátila paměť. To se prokládá sny o tom, že stojím před profesorem Alertem nahý s blátem v rukou a snažím se ho přesvědčit o tom, že je to nejnovější lektvar, nebo že jsem bota, ze které někdo pije šampaňské brčkem.

Probouzím se v měkké posteli. Rozbolavělý, vyhládlý a s extra silným motákem. Citlivých čichem irského vlkodava zavětřím kořeněnou pečínku z misky, která leží na stolku pár palců od mé hlavy. Není ji tam moc, někdo se chtěl ujistit, že se neotrávím jídlem. Musel to být dobrý kuchař, maso je dobře propečené, byť na můj vkus trochu moc kořeněné chutnými, ale neznámými bylinkami. V matném světle, které se line z krbu, jediného zdroje světla v místnosti, zahlédnu ještě ženskou siluetu stojící u ohniště a opět si mě vezme spánek.

Netuším, kolikrát se situace opakuje. Probuzení, hlad, jídlo, žena u ohně, kóma. Jako v klasickém hororu. Kdybych si to mohl uvědomovat, měl bych strach, že mi takhle častá odpadnutí, bezvědomí, komata a pseudosmrti udělají z mozku houbu a já si už ani nevzpomenu, kterým koncem hůlky se šťourá v nose.

Konečně přichází probuzení, za které by se zdravý člověk stydět nemusel. Oči vidí, hlava se netočí, horečka opadla, rameno necuká, netiká, nehnije, jen trochu tahá. Na stolku není žádná miska s žádným jídlem, jen podivná osoba stojí blíž, než dříve. O dost blíž.

Sleduje mě ze vzdálenosti ani ne dvou kroků. Snad je to světlem, snad vděčností, ale je hezká. Možná má trochu ustupující bradu a moc vypoulené oči, ale na půvabu ji to ubírá jen minimálně. Snad i její alabastrová pleť působí, že v šeru skoro září.

“Jak dlouho jsem tady?“ tážu se jí a hlas mi u toho zní přiškrceněji než jak si jej pamatuju. Žádná odpověď

„Kde to jsme?“ Žádná odpověď.

„Ehm... díky, že jsi mě sem vzala.“ Jen se letmo pousměje a ve tváři se ji přitom zaleskne ještě něco jiného, než pleť a blankytné oči. Otočí se, zavlají za ní bělostné šaty doprovázené hřívou tmavých vlasů, a zmizí z místnosti tiše a lehce, jako by se vznášela.

Chvíli se nechám unášet absurdností krátkého rozhovoru, než se projeví zvědavost. Konečně mám možnost si lépe prohlédnout svůj lazaret.

Vypadá to tady jako uvnitř loveckého srubu dobře situovaného nimroda. Podlaha je zakrytá očividně starými koberci, které si navzdory času stále uchovávají původní barvy, na stěnách visí pár kožešin, snad medvědích, jediné maličké okno je zakryto nepropustným závěsem. Je zde i pár kovaných svícnů, hoří ale jen v krbu.

Většinu věcí nacházím v nohách postele. Někdo si i dal práci a odstranil z nich většinu sajrajtu. Srdce mi párkrát udeří naprázdno, ale nakonec nacházím i hůlku, která byla odložena na stolečku, ze kterého jsem si brával jídlo. V jejím svitu si můžu prohlédnout ránu. Je téměř zacelená, i zarudnutí zmizelo. Trochu mě udivuje série totožných vpichů, které z paže přecházejí až na hrudník. Je jich asi tucet. Pár modřinek prozrazuje místa, ze kterých už vpichy stačily vymizet. K čemu měly sloužit, netuším, ale šance, že já porozumím léčitelství je asi stejně vysoká, jako vyhlídky ministerského úředníka na titul Nejhlavnějšího hlavouna.

Vstávání mi dělá jisté potíže. Musel jsem ležet déle než jeden večer. Podstatně déle. Končetiny si ale brzy vzpomínají na jejich původní účel. Ještě naposledy se mi zatočí hlava, ale i to rychle ustupuje. Oblékám se už bez větších obtíží. Nakonec i hůlku vsouvám tam, kde ji nosím celý svůj kouzelnický život, a snažím se nepřemýšlet nad těmi, kteří ji nosívali stejným způsobem.

Je tady útulno, teplo. Jeden by tady i polevil v ostražitosti. Ale něco tady je. Nejsem expert, ale magie tady je cítit tak silně, že by to trklo i mudlu. A nebude to ta nejbělejší. Závěs v okně mě mate, hustá tkanina nedává znát, zda je za okny den a nebo noc. Z pouhé zvědavosti se chci podívat z okna. Utržená látka mi následně zůstává v ruce.

Kdybych byl ženská, dítě nebo bystrozor, ječel bych. Odporná, lysá, přesto jaksi lidská hlava se vznáší sotva pár palců za sklem. Nehybně na mě zírá, propaluje mě dravčíma očima. Uprostřed zdeformované, našedlé tváře se rozevírají temně rudá ústa s přerostlými špičáky, která se každým mým úderem srdce rozšiřují. Hůlku jsem tasil pomalu, zoufale pomalu, ještě jsem přitom stačil zavadit o jeden ze svícnů, který se s rachotem zřítí na podlahu. Hlavou mi proletí snad všechna zaklínadla, která jsem se za léta v Bradavicích naučil, nenapadá mě ale jediné, které by mohlo fungovat, kdyby se na mě bestie vrhla.

Hůlka je stejně bezradná, byť vidím, jak se kolem jejího hrotu začíná tetelit vzduch. Hlava se přibližuje, už se její hákovitý nos dotýká skla, když mi ruku s hůlkou stlačí ženská ruka mužskou silou k zemi. Už na mě zírají dvě hlavy, jedna hladově, druhá prosebně. Sotva stačím mrknout a za oknem už se rozprostírá jen tma.

Pouští mou ruku, zase se otáčí a míří z pokoje. V uších mi ještě tepe krev, když se za ni vrhám a chytám ji za rameno.

„Co to sakra bylo?“ Otázka je podstatná asi jako dostatečná zásoba suspenzorů pro správné fungování ženského kláštera. A odpověď žádná. Jen se mi vytrhává a odchází do vedlejší místnosti. Nedá mi to, musím ji následovat. Něco mi tady zase uniká.

Vedlejší místnost je podobně zařízená, jen postel zde nahrazuje malý stůl se dvěma židlemi. Až teď si všímám, že krb prochází zdí tak, aby byl k ohništi přístup z obou cimer, Přes oheň jsem si propojení nevšiml. Okno zde není už žádné, jen troje dveře včetně těch, kterými jsem vcházel.

Usedá ke stolu, na kterém je zase něco pečeného masa, dokonce i kovový džbán s pohárem. To vážně hodlá teď večeřet, když před chvíli chtělo něco povečeřet nás? Nebo jen mě? Jako by pochopila tichou narážku, jen ukáže ke dveřím a zavrtí hlavou. Jo, chápu, venku zlý, špatný, katastrofa. Na to by jeden nepřišel.

„Rozumíš vůbec tomu, co říkám?“ vyslovím nahlas novou myšlenku. Jazyková bariéra by lecos vysvětlovala. Ale ona zlehka přikývne.

„Může se... TO dostat sem dovnitř?“ Zavrtění hlavou, aspoň něco.

To je skvělý, vážně. Venku poletuje nadopovatá víla Zubnička, já jsem tady s ženskou ukecanou jak masový hrob, které to je zjevně ukradené, nevím kde jsem, jak dlouho tam, ani jak se dostat pryč. Perfektní situace, Arte! Až mi z toho vyschlo v puse.

Odkládám hůlku na stůl, když se natahuju pro džbán. Nejsem slepý, neuniklo mi, jak se na můj kousek dřeva zaměřily její vypoulené oči. Ani nemrká, jak hypnotizuje mou hůlku.

„Víš, co to je, že? Jsi čarodějka?“ Náhlost, se kterou vstane od stolu, a zmizí v mně neznámých dveřích završuje míru absurdity celé téhle situace. Stejně tak ublížený výraz, se kterým odcházela. Než se stačím ke dveřím dostat, zamkne je.

Je to čím dál zmatenější. Se džbánem se odebírám zpět k posteli. Je v něm sice jen voda, ale i ta přijde k duhu. V místnosti s postelí se cítím nějak bezpečněji, je tady sice okno, ale jen jedny dveře. Možná to způsobuje i fakt, že jsem tady strávil nejspíš dost dlouhou dobu, aniž by se mi něco přihodilo, nepočítaje příhodu s nevlídným xichtem.

Možná na to jdu špatně, možná bych měl něco udělat. Třeba se pokusit přemístit pryč. Nikdy jsem to nedělal ani nezkoušel, jen viděl pár lidí, jak mizí a zase se objevují. Nevypadá to zase až tak složitě, ale když vezmu v potaz to, jak pomalu se učím novým kouzlům a s jakou úspěšností... Nejspíš bych se nepřemístil vůbec nebo na tři místa najednou. Ale nebylo by to přeci jen menší riziko?

Z úvah mě vyrušuje ona. Stojí ve dveřích a mně padá brada. Působí nejistě, snad to způsobuje fakt, že odložila bílé šaty. Najít sebejistotu ji netrvá příliš dlouho, dravě se na mě vrhá a já nedokážu její nápor zastavit. I teď je tichá.

Musí být už zase večer, ne-li noc, když se znovu probouzím. Sám. Hostitelku nacházím v místnosti se stolem. Je jako vyměněná, široce se usmívá a už nepoulí oči. Na stole je zase čerstvě připravené maso. Skoro bych si tady připadal jako doma předtím, než šlo všechno do kopru.

Hodně mluvím, ona mlčí. Bolestivým tématům se vyhýbám, jinak mluvím téměř o všem. Odpovědi nečekám, a užívám si, když se zachvěje tichým smíchem. Když později mizí a opět se objevuje s knihou, nestačím ani přečíst její název. Opakuje se předchozí noc.

Dny plynou všechny stejně. Noci taktéž. Monotónnost v nich ale není. Ve několika osamocených chvílích pročítám darovanou knihu, Postupující separace skřetů od veřejnosti kouzelnické v průběhu 19. století od Eugena Durocratzia. Ve škole bych nad tím usínal, teď mě i tohle baví. Jestli jsem byl předtím v ledovém pekle, teď jsem v ráji. Svět za okolními zdmi přestává existovat, čerstvé vpichy na předloktí není těžké ignorovat. Jen to nechávám plynout.

V úžasné monotonii čas utíkal neskutečně rychle. Ani jsem se nestačil nadát a v těch zřídkavých chvílích, kdy jsem našel odvahu vykouknout z okna, jsem spatřoval padající sněhové vločky. Ve sladkém opojení jsem ani nemyslel na návrat domů nebo poslání zprávy. Ale když za stěnami vytvořily souvislou přikrývku, přišel jsem na to, jak se odvděčit hostitelce.

Přišla jako vždy přicházela. Při posledním kroku ji zarážím a sám vstávám. Změna zažitého návyku ji očividně znervóznila. Když ji to ruky vkládám mou hůlku, podezíravě na mě hledí. Nechá toho až když se stavím za ní a splétám její prsty se svými. Asi ji to pomalu dochází. Společně mávneme k přichystané knize na lůžku, ale jen já tiše zašeptám zaklínadlo. Cítím jak se mírně zachvěje, když z knížky vyskočí iluze zpěvného ptáka. Malá vlaštovka vesele poskakuje po polštáři a já se neubráním úsměvu. Dětský trik vykouzlil nádherný moment.

Vytrhává se mi a upouští hůlku na zem. Čekal jsem hodně, ale takovouhle reakci. Tak nějak jsem čekal, že jí taková chvíle udělá radost, když sama kouzlit nemůže, byť o existenci kouzelníků věděla. Než se stačím sehnout pro hůlku a vrhnout se po ženě, vybíhá z místnosti, rozráží i další dveře a utíká do noci.

Chci ji pronásledovat, vážně. Venku se pohybuje nejméně jeden adept na rovnátka, a i když nečekám, že by zrovna ji jím bylo ublíženo, něco mě nutí ji dostihnout a zatáhnout dovnitř. Už stojím na samém prahu srubu, když mě zaujme jedna podstatná změna v cimře s jídelním stolkem.

Dveře. Ty, ve kterých zmizela první noc, co jsem se tady probral, a nejspíš i všechny ostatní. Byly pootevřené. Asi nepočítala s tím, že bych dnes ještě opustil postel, natož místnost. Zase se projevila asi má nejzápornější vlastnost, zvědavost. Už kvůli ni jednou málem umřeli lidi. Blízcí lidi. Ale tady? Co se stane, když jen nakouknu?

Zavírám vchodové dveře a chvíli si pohrávám s myšlenkou zapečetit je kouzlem. Nakonec shledávám za nevhodné zamknout paní domácí venku. A taky si na zamykací kouzlo vzpomínám, až když stojím v doposud nepřístupné místnosti.

Vypadá to tady jako malá kancelář, málem bych řekl kabinet. Malá místnůstka bez oken, krbu, osvětlena jediným vysokým svícnem. Osvětlení je bída, zato z ostatního vybavení mi padá čelist. Celou jednu stěnu tvoří plná knihovna, druhou pak prostor očividně vyhrazený pro přípravu lektvarů. Ani kotlík neschází, obklopen hromadou poloprázdných flakónků a zkumavek, doplněné o pěknou řádku lesklých a ostře působících nástrojů. Naproti dveřím poslední stěnu zabírá bohatě vyřezávaný psací stůl. Ten je pokrytý papíry a nad ním něco je.

Sundávám ze zdi nad stolem černobílou fotografii. Je dost vybledlá, ale vzhledem k tomu, že se na mě z ní, v pauzách mezi vzájemnými polibky, zubí mladý páreček, je prokazatelně kouzelnická. Dívku spolehlivě poznávám, vykulené oči se nedají zapřít. Na prsou se jim lesknou snad školní odznaky, ale jaké škole patří, už nepoznávám. Jen v pravé dolní části fotky je připsán rok pořízení fotky. 1932.

Celá situace mi pomalu přestává dávat smysl. Odkládám fotku mezi papíry na stole. Mnohé z nich už jsou taky dost poznamenané zubem času. Nahlížím do nich, ale vypadá to jen jako nějaké vědecké poznámky, směs čísel a písmen, které mi nedávají smysl.

Vzápětí soustředím pozornost na knihovnu. Desítky a desítky tlustých svazků. Některé názvy nejdou pro stav už přečíst, ty čitelné jsou dost jednotvárné. Magie nejčernější od Leonida Břitvobradého, Síla posmrtného napsána Thomasem L. Monthragonem, Bourání hranic světla a temnoty, Ambrózius Tapagarin. Hřbety další jsou v jazycích a písmech, kterým nerozumím.

Zvláštní knihu nacházím přesně ve středu knihovny. Nenese žádný titulek, vazba je hodně ohmataná, paradoxně vypadá jako jedna z nejnovějších. Po vytáhnutí zjišťuju, že je to fotoalbum. Cosi z něj vypadlo, ale tomu hodlám věnovat pozornost až později.

Hned na první stránce je fotografie stejného párečku, jaký byl k vidění na fotce nad stolem, jen o pár let později. Vypadali trochu pobledleji, ale stále se usmívali, byť trochu křečovitě. Jen kouzelnické hábity vyměnili za pár známých, černých uniforem, které si pamatuju ze stránek dějepisu z mudlovské školy. I na této je stejným rukopisem připsán rok, 1936. Na další stránce už dvojice pohromadě nebyla.

Žaludek se mi zvedl. Už jsem viděl dost hnusných věcí, které dokáže člověk udělat člověku, ale tohle... Snad celé album bylo vyplněno obrázky desítkami znetvořených těl a nebožáků, které ještě smrt nevysvobodila, občas doplněné o tvář jednoho z mladých mučitelů, kteří zaujatě hleděli na ten či onen objev, který v lidských útrobách právě objevili. Na několika mírnějších snímcích byla znázorněna pitva různých orgánů a "vylepšení", která na něm prováděli. Občas byly připsány i stručné poznámky.

Nevím, co mě vedlo k tomu dále listovat těmi zvěrstvy, ale s každou stránkou ve mně vřel vztek. Na dvě lidské hyeny, na sebe, komu jsem se to nechal dostat do pracek, na svět, který tohle nechal nepovšimnutým. Až na úplně poslední stránce se svět vrátil k normálu. Do alba byla vlepena vytržená novinová stránka. Většina článku chyběla a z těch pár zachovalých slov jsem nepoznal, jestli byl psán francouzsky, italsky nebo nacisticky. Byla ale přiložena fotografie. Na provizorně sbité šibenici se líně pohupovala lidská postava. Pleť, vlasy a uniforma dávaly vědět, o koho jde. Tak má hostitelka zahla kramle v pětačtyřicátém.

Zasouvám hrůzné album zpět a shýbám se pro kus pergamenu, který předtím vypadl. Dopis. A naštěstí psán anglicky. Že by ti dva přeci jen byli z Bradavic?

Abych písmo přečetl, musím až ke svícnu. Je drobné a úhledné. Datum odpovídá mému odhadu u fotografie oběšené, září 1945. Některá slova nešla přečíst, ale smysl nebylo těžké odhadnout. Dlouhý srdceryvný dopis milence, který začínal slovy o neuvěřitelném úspěchu, konečné porážce Smrti a dosažení očekávaného výsledku. S lítostí pak pokračoval o jistých nezvratných poškozeních tkánějistě jen krátkodobé alteraci nadání a terapii vhodným médiem. Tak proto nemluví, blejsklo mi hlavou, jen s tou krátkodobostí to nevyšlo. Naštěstí. Závěrem bylo zmíněno bezpečné útočiště a spolehlivý služebník. Podepsán Solace. Solace. Jméno mi nic neřeklo, ale to jsem ani nečekal.

Takže jsem se od začátku pletl. Tohle šlo mimo mé předpoklady. Nepotřeboval jsem se ani otáčet k lektvarovému pultu, abych věděl, co je ve flakóncích. Nač si lámat hlavu nad tím, k čemu takový tvor potřebuje krev. Nepotřebuju nabýt znalosti, že nejsem společník, ale médium, ze kterého se snad pokoušela převést magickou moc nebo něco ještě horšího.

Snad průvan, změna teploty nebo instinkt. Vlasy na zátylku se mi zježily. Už nejsem sám. Stojí to ve dveřích. To, co před šedesáti lety bylo člověkem. A tváří se to nevinně, jen v očích tomu hoří studený oheň. Mimoděk jsem rukou nahmatal hůlku.

„Když nám o vás přednášeli ve škole, nečekal jsem, že tě někdy uvidím. Čekal jsem ohnilou a oslizlou kostru někde na hřbitově. Asi to musel provést hned, co ses dohoupala. Nebo to funguje jinak? Ale nevyšlo mu to. Vrátila ses špatně. Vadná a zbytečná. Jen o něco víc než obyčejný zombie. Nebo se pletu?“ Jen zavrtění hlavou, zatímco se to velmi pomalými krůčky blíží ke mně.

„A jak šikovně tě odklidil sem, dokonce i s lokajem. Měl jsem tak skončit i já? Jako věrný poskok, až bys přišla na to, jak mě využít pro znovunabytí moci? Co ti tak trvalo? Měla jsi na to týdny, možná i měsíce!“ Tentokrát to nepohnulo hlavou, jen téměř obřadním pohybem pozvedlo ruku a poklepalo si na rameno.

„Aha, nemoc. Špatná krev. Potřebovala jsi mě zdravého a bez potřeby odejít. Proto to všechno?“ Už to je příliš blízko. Jen letmo přikývlo.

„Jdi mi z cesty!“ téměř jsem vykřikl, zároveň jsem pozvedl hůlku. S rychlostí a silou, jakou bych od stoleté stařenky, natož od šedesát let staré mrtvoly, nečekal, to po mně skočilo. Náraz mě vyvedl z rovnováhy. Na tváři ucítím palčivou bolest. Seklo mě to nehty. A teď se mi sápe po krku. Kouzlit takhle na tělo nemá smysl, ještě bych zasáhl sebe. Ale něco mi přeci jen zbývá.

Úder to zaskočil. Rána do tváře to překvapilo a jeho snažení na moment ustalo. Ta další mi získává něco prostoru. Stačí to. Vybavuju si první šťastnou myšlenku, euforické koupání v teplé kaluži a vyštěkávám zaklínadlo.

Vykouzlit fyzického Patrona se mi nikdy nepodařilo. Tenhle případ není výjimka. Ale úplně neschopný taky nejsem, přece mi z hůlky vyráží stříbrný oblak a staví se mezi mě a zdechlinu. K mému překvapení zaklínadlo funguje a to před ním uskakuje a sráží stojatý svícen. Ten dopadá přímo na knihovnu. Zpráchnivělé stránky nekladou plamenům žádný odpor.

„Pěknou šmelinu jste si zajistili! Dva nekromanti ve válce, hotové žně. A já byl jen další na řadě! Mělo mně to dojít hned první den. Ty s tím předkusem nejste pár, ale poskok a jeho pán!“ Patron mě dnes vysává o něco intenzivněji než jindy, ale na úplné vyčerpání mi ve spáncích bubnuje příliš vzteku. Stojí mezi mým Patron a rozrůstající se plamennou stěnou, jen vztekle otvírá pusu a já bych přísahal, že slyším sykot.

Přichází ale nová myšlenka, musím pryč, než jsem chodící akupunktura vtrhne a udělá ze mě futrál na své perličky. Sotva se rozhodnu vykročit ke dveřím, před očima se mi roztančí světýlka, Patron mizí a dostavuje se vědomí, že jeho nové vyvolání by mě už poslalo do říše snů.

Využívá to zmizení stříbřité bariéry a znovu se po mně vrhá, je to ale jen zoufalý pokus. V půli krátkého skoku se to střetává se spíše reflexivně než cíleně vyvolaným odhazovacím kouzlem, které mrští tělem ženy přímo do hořící knihovny. Ta se začne bortit přímo na nehybně ležící, možná už podruhé mrtvé. Nečekám, zda se to vyhrabe z trosek. Při probíhání jídelny mě dolétává má brašna s kabátem. Aspoň že přivolávací kouzla zvládám dost dobře. Teda, dobře... Nemusely proletět otevřeným ohništěm.

Hustý dým vyráží z domu se mnou. Venku už je tma. Ale plameny, procházející dvojicí otevřených dveří, stačí na osvětlení tvora, který stojí sotva několik stop přede mnou. A netváří se přátelsky. Pokud mu takové gesto snad dravčí tvář umožňuje.

Nečeká, vyráží přímo proti mně. Pozvedám hůlku a v hlavě mi proletí závratnou rychlostí katalog kleteb a zaříkadel vhodných proti fabrice na cucfleky. Nenapadá mě nic, upínám se tedy na již využitou šťastnou myšlenku a vyštěknu zaklínadlo. Přichází dvojí selhání. Patron se nezjeví a i kdyby, přišel by příliš pozdě. Tvor do mě naráží dostatečnou silou na to, abych strávil víkend přepočítáváním žeber, a sráží mě k zemi. K mému úžasu mě dál ignoruje a bezmyšlenkovitě se vrhá se do plamenů.

Ještě ze země stačím vyřknout formuli, která způsobuje okamžité uzavření dveří. Musím se spolehnout na to, že kouzlo funguje a dveře nepůjdou otevřít.

Než se posbírám, už za jediným viditelným okýnkem září světýlka. V kombinaci s okolním sněhem působí téměř vánočně. Když z uctivé vzdálenosti dům, abych se ujistil, že nebudu mít jednoho z těch dvou v patách, tisknu si k poškrábané tváři sníh. Nakonec se ukazuje, že okno v mém nedávném pokoji bylo jediným. Snad byl celý srub postaven jen pro ni. Kdo by čekal, že liška nebude mít ráda slunce.

Vztek povoluje a obavy se vrací. Odcházím tak rychle, jak to jen dovedu. Ještě zdáli zaslechnu dlouhé táhle zakvílení. Při ohlédnutí vidím červeného kohouta, jak tančí už na střeše srubu. Ven se dostat nemohli. Nedokážu se vůči tomu vyhranit, nemám z toho radost, nejsem z toho smutný. Je to zvláštní, prázdný pocit. Vzpomínka na fotoalbum to dost vyjasňuje a přichází jisté zadostiučinění.

Půldruhého dne jsem šel málem bez přestávky. Jen pryč od těch zvěrstev, které měla ta dívka na svědomí. A byla to vůbec ona? Jak moc špatně ji mohl vrátit? Jde vůbec někoho vrátit? Není to jen iluze? Co sakra přiměje dva pitomce k tomu, aby se dali na tenhle typ magie? Co přiměje člověka, aby vytvořil licha z milované osoby? A může ten, který si libuje v lidském utrpení, cítit lásku?

Sotva jsem usedl pod rozložitou borovici, vířily mi hlavou tisíce podobných otázek, než byly násilně přerušeny. Tentokrát jsem byl při vědomí, když to přišlo. Divný pocit v hrudi, svět se rozplynul a já zmizel kdesi v nicotě.