Vždycky si mě něco najde. Svátky, lidi, problémy. Nemůžu se schovat. Zdaleka nejhorší je ale, že se nemůžu ztratit od vlastních myšlenek. Všude okolo voní cukroví, všichni se smějí, koulují, užívají si volna a pro mě je čím dál těžší nasazovat si falešné úsměvy. Stává se jednodušší zalézt si někam do ticha a samoty, a zase se vytratit, když mi to někdo hodlá překazit. A ty myšlenky... Sám ze sebe mám pocit, že jsem za poslední rok strašlivě zhrubl a jediné, co mi škola dala je neschopnost vydržet se sebou. Za poslední rok se toho stalo až moc. A jako bych byl jediný, kdo to řeší.
Ani dnešní ráno mi moc nepomohlo. Stačil letmý pohled rozespalýma očima, abych zjistil, že jediný, kdo si na mě vzpomněl, byla kolej. Tátovi to nevyčítám, sice se snaží, ale svůj odpor vůči tomuhle světu nemůže zakrýt. Na druhou stranu matka,,, Ví, kde jsem, může mi napsat. Ona je raději zalezlá na konci světa a tváří se, že neexistuju. Už jsem se stačil přistihnout při myšlenkách, zahrnující její konec a to, jak by po ní ani pes neštěkl, kdyby na to došlo.
Jediný člověk, kterému věřím dost na to, abych si ho pustil k tělu, se najednou chová odtažitě. Ještě před začátkem prázdnin jsme společně mrzli na školním balkónu, a když jsem ji včera přál hezké svátky, její hlava se toulala někde jinde a dost možná s někým jiným. Vadí mi to. Ne proto, že bych se bál, že o ní přijdu, ale tuším, jak by to bolelo. Nebo možná ne. Já vlastně nevím nic.
Ještě začátkem týdne jsem věděl, že prefekti jsou tady k ruce profesorům a pro pomoc studentů. Pak narazím v redakci časopisu, při mém soukromé schovávané, na Matta, kterému moc záleží na tom, aby měl svědka, kde dopoledne byl, následně se převlíkne do černé kapuce a roušky, zmizí pod zastírákem, a sotva se vrátí, začne hořet les.
Školu čeká Silvestr a prý nějaká velká oslava. Alespoň bude po hradě víc prázdných míst, musím ještě hodně cvičit. Stejně nemám co na sebe, Malkinová zašantročila můj kabát.
Stojí vůbec za to hrát podle pravidel, když nefungují? Na objednávku čekám půl roku, vrahy z léta nechytili, Matt beztrestně zapaluje lesy, Eam málem umlátil Davida a nic z toho. Nebudu oběť, nesmím být. Raději lovec, než kořist.
Deník mrzimorského studenta
sobota 16. května 2015
pátek 8. května 2015
15. Serva me
Zjel deník! Já si do tebe vylejvám srdce a ty se mi schováš pod klec s Démonem! Ale že už je to doba, co jsem do tebe psal.
Školní rok nějak ubíhá, a dějou se zase podivnosti. Dost zajímavé bylo, když John prý zřezal nějakého prváka jen proto, že byl černý. Moc mi to nesedělo. Mluvil jsem s Johnem, tvrdil opak. Nakonec jsem o nich ještě psal článek, ale o tom později.
Dost mě teď zaráží Lou. Nějak jsem ji nemiloval už v prváku, ale teď je jako osina v gluteu maximu . Co té holce přelítlo přes nos, to by mě zajímalo...
Ale teď o tom, z čeho jsem se chtěl vykecat, když jsem tě nemohl najít. Už je to pár týdnů, co jsem se asi zhroutil. Všechny ty špatnosti, sebevraždy, střenky v játrech.... začalo to ze mě lítat ve spolce dost po policejní hodině. Mrzí mě, že v křížové palbě stál zrovna Richard. Ale tváří se, že se nic nestalo a já jsem mu za to vděčný. Snad to nevykec Rosie... Už tak o tom ví přesně o jednoho člověka více lidí, než by mělo, konkrétně jeden. Plus já samozřejmě.
V celém tom srabu mě utěšují dvě věci. Občasné procházky a rozhovory s Fionou a školní časopis. Není to až tak dlouho, co si mě zavolal Matt Black, prefekt Nebelvíru. Prvně jsem z něj neměl moc dobrý pocit, ale když mi řekl, o co jde, byl jsem nadšený. Nadšení se ještě stupňovalo, když mě Rosie? ... Richard? Matt? zavedli do redakce. Tajným místností už jsem pár našel, ale mít heslo a klíč od téhle, to nemá chybu. Je tam mnohem větší klid, než kdekoli jinde na hradě. Přeci jen tam chodí asi pět lidí. Jo, časopis píšou krom RaR a Matta ještě nějaká Nicol. Nemluvil jsem s ní a působil fajn.
Hned první den jsem dostal úkol. Napsat článek o rasismu ve škole. Ideální příležitost jak ze sebe udělat vola před celou školou. Dělat rozhovor s Marionem, nebo i těma dvojčatama ze Zmijozelu, co maj nosy tak nahoru, že by přes ně potřebovaly stříšku s okapy, fajn, ale s Amaiem... Snesitelnější by bylo, aby mi nechali vyoperovat slepé střevo slepou mantikorou. No nic, přežil jsem a nic se mi nestalo. Ale ten pohled mrňnavého Japončíka..... ee, pořád ho nemám rád.
Měl jsem toho tolik na srdci a teď nemám co psát. Tak aspoň co dneska... Byl jsem s Fionou a Julií v sovinci, přikrmit ty opeřence, a v knihovně. Nakonec jsem zakufroval v jednom rohu s knížkou Jak se blejskout u príma kočky. Kupodivu oslovení "ty moje celozrnná bagetko" fungovalo krapet jinak, než bych čekal.
Kašlu na to, z paty se mi už nic nechce tahat. Teď tě šoupnu zpátky pod klec a jdu na kutě. Snad se mi zase nebude zdát o hadech... Naposled jsem asi vyplašil Eda...
Školní rok nějak ubíhá, a dějou se zase podivnosti. Dost zajímavé bylo, když John prý zřezal nějakého prváka jen proto, že byl černý. Moc mi to nesedělo. Mluvil jsem s Johnem, tvrdil opak. Nakonec jsem o nich ještě psal článek, ale o tom později.
Dost mě teď zaráží Lou. Nějak jsem ji nemiloval už v prváku, ale teď je jako osina v gluteu maximu . Co té holce přelítlo přes nos, to by mě zajímalo...
Ale teď o tom, z čeho jsem se chtěl vykecat, když jsem tě nemohl najít. Už je to pár týdnů, co jsem se asi zhroutil. Všechny ty špatnosti, sebevraždy, střenky v játrech.... začalo to ze mě lítat ve spolce dost po policejní hodině. Mrzí mě, že v křížové palbě stál zrovna Richard. Ale tváří se, že se nic nestalo a já jsem mu za to vděčný. Snad to nevykec Rosie... Už tak o tom ví přesně o jednoho člověka více lidí, než by mělo, konkrétně jeden. Plus já samozřejmě.
V celém tom srabu mě utěšují dvě věci. Občasné procházky a rozhovory s Fionou a školní časopis. Není to až tak dlouho, co si mě zavolal Matt Black, prefekt Nebelvíru. Prvně jsem z něj neměl moc dobrý pocit, ale když mi řekl, o co jde, byl jsem nadšený. Nadšení se ještě stupňovalo, když mě Rosie? ... Richard? Matt? zavedli do redakce. Tajným místností už jsem pár našel, ale mít heslo a klíč od téhle, to nemá chybu. Je tam mnohem větší klid, než kdekoli jinde na hradě. Přeci jen tam chodí asi pět lidí. Jo, časopis píšou krom RaR a Matta ještě nějaká Nicol. Nemluvil jsem s ní a působil fajn.
Hned první den jsem dostal úkol. Napsat článek o rasismu ve škole. Ideální příležitost jak ze sebe udělat vola před celou školou. Dělat rozhovor s Marionem, nebo i těma dvojčatama ze Zmijozelu, co maj nosy tak nahoru, že by přes ně potřebovaly stříšku s okapy, fajn, ale s Amaiem... Snesitelnější by bylo, aby mi nechali vyoperovat slepé střevo slepou mantikorou. No nic, přežil jsem a nic se mi nestalo. Ale ten pohled mrňnavého Japončíka..... ee, pořád ho nemám rád.
Měl jsem toho tolik na srdci a teď nemám co psát. Tak aspoň co dneska... Byl jsem s Fionou a Julií v sovinci, přikrmit ty opeřence, a v knihovně. Nakonec jsem zakufroval v jednom rohu s knížkou Jak se blejskout u príma kočky. Kupodivu oslovení "ty moje celozrnná bagetko" fungovalo krapet jinak, než bych čekal.
Kašlu na to, z paty se mi už nic nechce tahat. Teď tě šoupnu zpátky pod klec a jdu na kutě. Snad se mi zase nebude zdát o hadech... Naposled jsem asi vyplašil Eda...