34. One soul lies anxious wide awake

Konečně na to došlo. Téhle chvíle jsem se nemohl dočkat, jen představa na ni mi propalovala šedou kůru už hezkých pár dní. A je tady! Konečně jsem zase osamocen. Všichni a všechny zůstaly stát tam někde v dáli za dveřmama.

Že bych se i vyspal? Dnešní noc byla celkem vyčerpávající. Po večerce jsem poplašil pár lidí. Příjemný párek Amaie a Ammy, pár prvaček a Nat. Po první dvojici mi nic není, ta zelenovlasá byla včera před zhroucením, trest by ji náladu asi nezlepšil. A Amaie ať si ošéfuje Fi. I kdybych přesadil Vrbu mlátičku před vchod do Nebelvíru, zapálil celé patro a zazdil okna jejich věže zvenčí, beztak by si našel cestu ven. Ty prvačky byly vtipné, hádám, že byly obě z červené koleje. Nemají být statečné? Jedna byla, představila se, odkývala, že se vrátí na kolej a oddaně očekávala trest, druhá vzala nohy na ramena, sotva zahlídla toho ohyzdného bělovlasého prefekta v šedé. Příště to nebude na trest, ale na kletbu přímo mezi jedenáctileté lopatky. No a Nat? Ta si prý skočila do koupelen. Vzhledem k tomu, co měla na sobě, bych tomu i věřil. Asi jsem něco zbodal, když jsem řekl, že jsem předtím narazil na Amaie s Ammy. Nějak vykoktala, že chodí s Amaiem. Že by právě proto polibek na rozloučenou chutnal po rejží? 

No jo, líbačky. Když si sem čmárám normálně, mám celkem souvislé myšlenkové pochody (vážně mám)? Teď mě to ale odkazuje na víc věcí. Tak jo, jdeme na to postupně. 

Snídal jsem vůbec někdy na hradbách (jo, prej souvislý proud myšlenek....)? Teď už jo. Včera se vyhladovělá Emily nechala přemluvit ke snídani na cimbuří. Prokecali jsme celé dopoledne. Em má něco, co jiné ne. Irský přízvuk a prvenství ve snídani na cimbuří. Pořád jsem ji dost dlužný za vytažení těch střepů z packy, ačkoli jsem ji to teda moc hezky neoplatil. Když se ohlédnu, jestli jsem ji předtím motal hlavu, teď má v hlavě hurikán. Ale hergot, proč ne. Jestli Nat chutnala po rýži, z Em byla cítit ta pravá zelená příchuť Smaragdového ostrova. Akorát nealkoholická. To mi připomíná, že bych ji mohl odepsat na některý z jejich mnoha, mnoha dopisů. Vážně, pokud její sova nemá příplatky za přesčas, měla by to urychleně hlásit odborům.

Kdo že mi to zbývá? A jo. Probudit se s Jul, posnídat (s) Em, a večer mít za společnost Ann. Až tady začínají ty pravé výčitky. Jestli ty to trochu nepřeháníš, Arte. Trochu? Kdeže, tohle bylo tak dalece přes čáru, že... že... že čára už nebyla vidět (na tak, umíš to líp). Akorát jsem ji trochu podělal život. Ráno ji viděla odcházet Jul, jak odchází ode mě. Rozhodně to kamarádství mezi nimi moc neupevnilo. Ve spolce je teď dusno, že by tam na nedostatek kyslíku pošel i potápěč v plné výstroji. Trochu to uvolnilo to, po čem jsem měl celý den na tváři obtisk o velikosti Juliiny rukavičky a zářící jako neon ve vykřičené čtvrti. Asi to teď budu mít na koleji chvíli těžké. 

A pak potkám Annie, co ze mě tahá rozumy kolem Rosie, a já ji do očí tvrdím, že bych ji nepodváděl. Je to lež, nebo ne? Co já vím, pochybuju, že se dostanu ještě k tomu to zkusit. Ale zkusím. Když na to dojde, ze všeho co se teď děje, můžu vlastně vinit jí. Vím, že ne, nekoukej tak na mě. Tak že bych to hodil na skvrny na Slunci? Akcent Merkuru ovlivňující příznivé postavení planety Venuše? Poškození mozku způsobené nadměrným požíváním lektvarů? Pořád jsem to stejně já, potvor plížící se po chodbách a vyhlížející další oběť. Co na tom, že jedna postel voní po tom Juliinem šeříku, na druhé je přehoz pořád skrčený tak, jak ho Ann opustila, na košili mám blonďatý vlas, o truhlu opřenou kytaru od Rosie, na stolku se mi válí vzkazy od Em a na zápěstí mám hodinky od dávno zapomenuté Fi.

Málem to zní, jako bych byl sběratel. Jen někdo, kdo si dělá zářezy na hůlku. Kecy. Každá z těch chvilek, okamžiků a nocí, po které jsem prostě nebyl sám, pro mě hodně znamenala, jinak bych je sem nezapisoval. Některé víc, některé méně, ale všechny hodně. A víš ty co, starší Arte, co si tohle třeba jednou přečteš? Je čas vyvětrat jednu postel, druhou ustlat, smést vlasy z košile, šoupnout kytaru pod postel, sklidit vzkazy ze stolu, pověsit hodinky na hřebík a připravit se na další den. Co já vím, třeba narazím na někoho, kdo si mě omotá kolem prstu, třeba rozetnu dusno ve spolce, třeba si zatančím s ďáblem. To vše jen proto, aby ty jsi se za těch pár let, až ti před očima poběží ještě jednou všechno, co jsi prožil, viděl a pocítil, nekrčil vystrašený v koutě, ale měl se čemu pořádně zasmát, až si pro tebe ta zubatá mrcha přijde. Zasmát se a vykročit vpřed. Mám na to poslední tři roky. Pokud se ty nebudeš smát, já selhal. 

Jo, a ještě jedna věc. Nechci být až druhý, takže rovnou s předstihem... Upřímnou soustrast. 

33. Genesis

Už jsem na hradě hezkých pár dní, konečně jsem se dostal k vlastní posteli, a když konečně zaberu, ne na stole ve spolce nebo u vyhaslého krbu, ale na pohodlné matraci, tři hodiny na to už svítím a tělo se mě snaží přesvědčit, že je skvělé odpočaté. Asi je s tou postelí něco špatně. Aspoň že lucerna ještě nezhasla, takže se dá psát.

Proč že jsem to byl vlastně unavený? Aha, já už i usínám s odznakem. Krám jeden plechový. Těšil jsem se na nějakou tu zodpovědnost, ale tohle jsem nečekal. S prvákama je to... chápu, je to tady pro ně nové, ale... některým kouskům snad v uších rostou tuříny. A hnojené musí být skvěle, protože jsou i tací, kteří v té hlavě mají místo mozku .... No, jejich boj. Asi jsem jen paranoidní, když řeknu, že všechny ty zmizelé prváky mají vlastně na svědomí prefekti, kteří to psychicky neustáli, a že jezero je plné jedenáctiletých kostí... 

Aspoň, že na to nejsem sám, Annie vypadá, že se umí otáčet, když je třeba. Sice z její strany je znát, že ze mě není moc nadšená, ale to je pro změnu její boj. Aspoň že odchytávat po večerce je dobré povyražení. I když jsou kousky, jako třebas Nat ze Zmijozelu, která se asi vyloženě snaží o to, abych ji chytil já... Jednou je náhoda, ale dvakrát ve dvou dnech? Ještě jednou a vážně pojmu podezření. 

Proč tady mám po dvou postelích rozvěšené vlastní hadry? Aha... včera jsme už asi potřebovali trochu upustit páru, já, Ann a Jul. Málem jsme u toho vytopili spolku, jak jsme pořád blbli s vodou. Skončilo to pod sprchou s obě těma existencema. Vážně si ani nevzpomenu, kdy jsem se takhle smál.  A ony taky. Být tam někdo pověřený, už všichni kolektivně koukáme do polstrovaných stěn u Munga. Určitě tam mají nějaké oddělení pro nevyléčitelné blázny. Ale tahle sranda mě stála všechno suché oblečení. Až na ten tlustý zimák s vlněnou podšívkou. Až padne sníh, budu za něj rád, ale teď.. Ta vlna musela být ze suchých třísek s příměsí kousavých mravenců. A pokousala mě zrovna tam, kam slunce nesvítí. Vážně, musím mít zadek jako omalovánku... jako japonskou vlajku... jako podzimní slunce zajíždějící do červánků... na tohle bych vymyslel hodně příměrů.

Ale věšel jsem blbě, koukám, že mi kousek spadl. Vstávat se mi z vyhřáté postele nechce, snad ho trefím přivolávacím... Aha, tak tohle rozhodně není něco, co bych nosil já. Možná tak, kdybych přibral padesát kilo... A v té posteli je taky nějak moc teplo, co se to včera jen... 

A no jo... Měly pravdu, Alice, Ann, Rosie, Jul, všechny tyhlety slečinky. Pálí to vzadu v hlavě, to černé svědomí. Rosie mi ještě v Londýně tvrdila, že to nezvládnu, čekat na ni. Teda, mohl jsem vydržet tesknit o trochu dýl. Možná, kdyby mi dala šanci, kdyby mě nechala být vážně s ní, kdyby tak hrozně nemlžila a nezamlouvala to kamarádstvím... Správně, házej to všechno na ni. Vůbec sis sem včera nikoho nepřitáhl sám. Měl jsi sem večer přijít a čárat do těhle stránek, jak ti Rosie chybí a jak jen počítáš dny, než ji uvidíš, ne počítat vlastní šrámy na zádech. Vlastně mi tu šanci dala, mohl jsem se snažit o něco víc. Mohl jsem mít kam se vracet, ke komu se pravidelně večer tulit a po škole si zřídit společnou... aha, to bych  to nemohl být já s časem omezeným. Počítám, že v hlavě mi bude nějakou dobu ještě strašit, že bych měl ještě naději pokusit se s ní pokračovat a doufat, že to celé jen dobře dopadne?

Víš co, deníku? Kašlu na to. Šanci jsem dostal, nevyšlo to. Všichni tady na mě beztak koukají přes prsty, jako bych byl nemocný, jako by mi odpadaly kousky masa, jako by mi z hlavy rostly kopretiny. Jen proto, že drby o mně jsou v oběhu? A hádej co, ukážu jim, že ty drby nejsou pravdivé. Že nevystihují skutečnost v pravém rozsahu. Mám tři roky, to je dost času na to, abych se zapsal do bradavické historie tak, že ještě vnučkám zdejších slečen se budou kolena třást při zmíňce o nějakém dávno mrtvém Artovi. A začínáme hned. Totiž, spíš až ráno.. Vedle něco zase žblebtá Jul ze spaní. Že na to po ještě má síly.... Aspoň jednu noc s pocitem, že k někomu patřím. Pak můžeme začít. 

32. Pia fraus

Konečně klid. Prváci spokojeně pochrupkávaj ve spacácích, zbytek spí na vlastních cimrách. Jen já expert vytuhnu uprostřed koleje na pitomý lavici. A už mě berou záda... Aspoň mám chvilku na vlastní deník, než za pár hodin s úsměvem vyskočím a půjdu se špalírem mládežníků prohlížet strategické body hradu. Ale jsou to fajn děcka. Hlavně ještě takové... nepoznamenané. Málem jim oči vypadly, jen co viděli skrytou umývárku za knihovnou. Asi jsem byl taky takový. Ale to byla voda mokřejší, tráva zelenější, spolka větší, hrad strašidelnější a já bez prefektského odznaku. Ale letos jsem tady vlastně nerad. No, popořadě.

Ruka se mi dala dohromady. Sice nevypadá tak perfektně jako dřív, ale už konečně zvládá uchopit i menší předměty. Velké díky za to patří Em. Vytahala mi ty střepy ještě v Kotli. Proč ona? Kreslí a hraje, ruku musí mít pevnou. Hlavně jestli je se smyčcem tak dobrá jako s pinzetou... ne, na tohle mě žádné přirovnání nenapadá, prostě bude dost dobrá. Sice to chvíli trvalo, a já málem rozkousal umyvadlo, ale vytahala je, vyčistila ránu od hnisu, celé to dezinfikovala a to celé bez toho, aniž by omdlela, dostala hysterák nebo se mi vyzvracela do otevřené rány. Už se to zatáhlo a nevypadá to vůbec špatně. Asi ji dlužím pití.

Vlastně všechny ty poslední dny v Kotli znamenaly především to, že se jeden po druhém vraceli starší studenti. A nebyl bych to já, kdybych hned nenarazil na Jul, a nebyla by to ona, kdyby mě hned nedostala do problémů.

Kdo by to býval řekl, že zrovna Jul si začne s naší Alice... Dobrá, čekat se to dalo. Zvláštní bylo, že to, jak se to mezi nimi zvrtlo, Alice neunesla. Aspoň to tak vypadalo, když se před ní to fialooké ztělesnění hříchu schovávalo u mě na pokoji, ještě v Kotli. S tou holkou jsem nemluvil kolik? Půl roku? A najednou jsem s ní natlačený v malém kutlochu o dvou postelích, přičemž na jedné ona odmítala sedět. Patřila Davidovi no a... ani nechci vědět, co tam našla. Ale co jsem tak koukal, David je teď dlouho sám, tak co.

No, zakecli jsme se, Jul přišla s podivnou sázkou, že prý najde v Kotli někoho, kdo se při mém jménu začervená. Možná by to zvládla Rosie, ale ta je tak jediná. Bylo už dost po policejní hodině, když Jul opustila (ne)bezpečí Davidových přikrývek a jít vyhrávat sázku... A jediná v Kotli byla právě Alice. Slečna Fox na to šla vážně nevybíravě, jenže z jejich otázek, které by nezahanbily leckterého kata provádějícího útrpné právo na otrhané sirotě a zjišťujícího, kam zmizely ty tři ukradené nahnilé jabka, jsem se červenal možná tak já. Alice neměla moc sdílnou náladu... Sázka padla, nikdo jiný k dispozici nebyl, a trestík? Projít se Kotel a objednat si pití jen v té její černé krajkové spodničce.

Sotva se ale poražená odebrala na ubikace si odložit, už mi na krku visela Alice. Padlo pár facek, jedna výhružka a spousta keců kolem. Prý proč to dělám, že ji nutím (JÁ?!?!) se svlíkat, že prý ještě jednou a zabije mě... bla bla bla. Někdo, před kým se chudák holka celý večer schovává, mě teď poučuje o tom, jak se chovat? .. Ale musím uznat, že ten pohled musel stát za to. Já s xichtem červeným, Alice s napřaženou rukou a Jul (která si stačila odložit a vrátit se) to celé sledující nahoře bez. Jo, mrzimoráci, velká šťastná rodina. Sranda přešla, když přišla řeč na Rosie, co by na to asi řekla a tak... Jak někdo takhle zoufalý a v ten moment ubohý, se opovažuje řešit kohokoli jiného? Netrvalo dlouho, a zbyli jsme jen já a Alice, Jul byla asi zima. Spíš určitě, podle... no. Fackující přehodila výhybku ze vzteku na lítostivost, a se slibem hozeném do prázdna, že ji Jul už nikdy neuvidí, a slzami na tváři, vyrazila do tmy. Mohlo to smrdět sebevraždou, ale to nebyla Alice. Tvrdá, pevná a tak zoufale se snažící získat pozornost Jul, že se sníží k čemukoli. Přirozeně, že do pár minut byla zpátky...  Nebýt dnes a denně myšlenkama u Rosie, byl bych býval Alice přes Jul na tom Kotláckém ochozu ještě trošku popíchnul... A jediný, kdo z celého tyjátru něco měl, byl výčepní, který měl detailní pohled na to, co mu tam všechno poskakuje po podniku.

Zase jsem zmínil Rosie. Bodejť by ne, čas strávený s ní, byl snad jediný, který za něco stál, jak byly prázdniny dlouhé. Viděli jsme se ještě párkrát, co jsem se vrátil z domu. Řekli jsme si toho dost, něco v žertu, něco vážně. Z celých těch dní mi ale v hlavě svítí jediná věta "Nechci říct ne a nemůžu říct ano". Přeci jen, deset měsíců máme utrum, i když možná s pár přestávkama.

Když přišel poslední večer, nějak jsme si řekli, že nebudeme řešit nic mimo nás. Asi se bála, s čím přijdu. S čím jsem přišel... to sem psát nebudu, nemyslím, že bych na to kdy zapomněl. Nechci to kazit popisováním, stejně na to nemám slova. Poslední chvíle se točila kolem toho, že se rozejdeme každý svou stranou jako dobří kamarádi. Milosrdná lež na obou stranách. A stejně to není pravda.

No, půjdu stříhat metr do první návštěvy Prasinek, a ty zase půjdeš pod postel, ty červená knihovno.

31. Semper fidelis

Nejsem já sketa? Jak můžu takhle bezostyšně lhát holce, na které mi záleží a kterou mám rád? Vždyť hned v první chvíli doma jsem běžel k sousedovi pro foťák, jen abych ji vyfotil Killiana s Roxie, jen aby viděla, jak to tady vypadá, jen pro ten pocit, že jí ta fotka vyloudí úsměv na tváři. Mimochodem, kdo by to byl řekl, že to lišče z loňska přežije. A bráchovi se taky daří, i když se u něj zatím neprojevilo nic... zvláštního. Nevím, jestli to je dobře. Když já byl v jeho věku, už pár let jsem měl jasno. I když možná se magie ukázala a on ji jen nezaregistroval. Zatím ho to beztak nějak netrápí. Když už nic, Roxie ho dost rozptyluje. Do teď jsem nevěřil, že je možné doma chovat lišku. Ale tím tak nějak i to pozitivní na létě končí.

Najít tátu hned první den bezvědomého v křesle s pozvracenou košilí, to není dobrý začátek prázdnin. Po hrnci kafe, přišel s vážně perfektní zprávou... Přišel o práci. Světe div se, majitel pekárny neměl pochopení pro jeho hobby... To znamená dvě věci. Máme méně peněz a on má víc času na svůj vysokoprocentní koníček. To vedlo nevyhnutelnému, a sice že U draka udělal takovou sekeru, že by se za ní nemusel stydět ani Ilja Muromec. Naštěstí má tamní hospodský smysl pro kompromis. Takže zatímco táta v pohodě doma vysedává a skřípe zubama, protože každá jediná kapka čehokoli, co v sobě měla trochu špiritusu, šla z baráku, včetně voňavek a čističů na okna, já vesele trávím léto jako pomocná síla v zaplivaném pajzlu, a veškerý můj výdělek jde na tátovu útratu. Aspoň vím, že kdyby sem náhodou můj zploditel přišel, nedostane víc, než pintu vody. Byť za cenu toho, že tahám bečky, smažím topinky přiopilým strejcům, kterým stará doma neuvaří víc než hrnek čaje, a pokud se strhne rvačka, tak pak zametám nábytek. Dal jsem si i tu práci, že jsem se domluvil s prodavačkou v krámě, aby tátovi taky nastavila suchý režim. Prostě idylka...

Kolik že jsem měl zatím volna? Dva dny. První jsem si vybral, když přijela na návštěvu Em. Bydlí, prakticky za kopcem, ale asi z toho nebyla nadšená. Musel jsem být duchem mimo. Sotva jsme se prošli, dali si zmrzku a tím to haslo. Jestli jsem ji stál za tu cestu, netuším. Divil bych se, kdyby jo. Když to tak ale vezmu, bylo fajn být zase chvíli s někým s hůlkou v kapse.

Mno... Druhý den. Fotr má s chlastem fakt problém. Jeden večer jsem se vracel z práce a z baráku se ozýval hrozný kravál. Vevnitř se brácha krčil v koutě a táta, duševně bez sebe, třískal věcma, rozbíjel, co mu přišlo pod ruku, přehazoval každý nesmysl z místa na místo, jen aby našel nějakou tu promili... Ponaučení pro příště, necpat se závislému do cesty. V bláhové snaze zachránit aspoň něco z věcí, na které nemáme, jsem se ho pokusil zastavit. Kdybych dostal jen blbou facku, budiž... Ale, že ji nezvládnu ustát a naběhnu si na okno, to mě zaskočilo. Ponaučení pro příště číslo dvě, proběhnout výplní bez škrábnutí jde jen v amerických filmech. Naštěstí jsem neproletěl celý, jen ruka prošla sklem. A sklo rukou... Poprvé, a nejspíš naposledy, jsem za něco vděčný Kedovi. Už od událostí, které se týkaly jeho hůlky, sebou nosím flakón Manolu. Už vloni mi dost pomohl, letos se to opakovalo. Plus pro mě, tenhle jsem nevařil já, ale Ann. Ta holka musí být v lektvarech skvělá. Když jsem si ho dělal sám, bohatě stačil na nějaký odnos někoho někam a tím to mrzlo. Po jejím jsem měl dojem, že bych prošel zdí. Vím, zákon o utajení a bla bla bla. Někdo nosí v kapse pistoli, někdo nůž, já tohle svinstvo... Hůlka nepřišla v úvahu, pravá ruka vzdala jemnou motoriku. Nedivím se, střepy ze zápěstí jsem si pak tahal ven ještě hodinu. Stačilo vytáhnout flakón, zátka pryč a.... muziko hraj. Já kvůli jeho neschopnosti trávím celé léto v hospodě, aniž bych z toho cokoli měl. Už v předchozích letech jsem dodělával jeho resty. Může mi někdo vyčítat, že mi trvalo tak dlouho, než jsem od něj zvedl ruce?

Průser nastal pak. Ponaučení číslo tři, popisuj si lektvary! Ve věcech jsem jich měl dost, ale žádný popsaný. Měl jsem dávat pozor na hodinách, který z nich zastavuje krvácení? Metoda pokus omyl nebyla správná. Krvácení přestalo, ale netuším který z nich zabral, dal jsem si všechny. Tak blbě mi nebylo, do toho jsem ještě dva dny viděl žlutě, a mám vážné podezření, že jeden plivanec proměnil kámen v žábu. Musím si pak nechat tu ruku zkontrolovat někým, kdo se v tom vyzná, z nějakého důvodu pochybuju, že jsem ty střepy dostal ven všechny. Hlavně se mi pořád blbě píše, ruka bolí a písmo vypadá jako výsledek prvního spisovatelského pokusu horského trola. Což je problém...

Za léto jsem si vyměnil dost dopisů s Rosie. Zuby nehty pařáty jsem se snažil nepůsobit moc zoufale, ale vážně chvilkama nevím, kudy kam. Nechci počítat dny, než odtud vypadnu. Jen každé ráno doufám, že mě zase najde Lenny, nebo jak se ten její sovák jmenuje. Nechci ji přidělávat starosti, o ničem z léta nemá nejmenší tušení. Jo, jsem lhář, dobytek a sketa, ale... jen malá milosrdná lež. Beztak nevím, co od ní čekat. V jednom dopise napíše, že bychom se mohli přes školní rok vídat v Prasinkách, ve druhém mě nazývá dobrým kamarádem. Někde tam vzadu v hlavě tuším, že u ní moc šancí nemám, ale připustit si to na plnou hubu? Prosím Vás, všichni svatí, ať na těch dopisech nespím zbytečně, ať tam na mě v Londýně někdo čeká. Někdo, kdo není jen kamarádka. Někdo kdo voní po stovce květin, za nehty má hlínu a jméno má po růžích.