3. Vestigia premo maiorum.

Pobyt v Bradavicích se od prvního školního dne dá shrnout jedním slovem. Price. Práce. Ne ani tak díky profesorům, kteří jsou vesměs moc nápomocní a postupují v učivu možná až moc pomalu. Je to jen můj problém. Sám si toho přidávám až moc, v knihovně jsem skoro za štamgasta a snažím se zjišťovat od vyšších ročníků, co mě čeká (a snad nemine). Narazil jsem ale na problém. Jsem prvák, nižší tvor a pozornost si nezasloužím, a když, tak je hodně vynucená. Myslím studenty, ne profesory. Vyučující to možná berou stejně, ale nedávají to najevo. Ne, že bych se divil. Už bydlím sám, a po spolubydlících se zem slehla a zbyly jen truhly s jejich jmény, dvě prázdné postele a dvě zaprášené klece. Kam zmizeli jejich majitelé nechci vědět.  Co na tom, nezůstanu v prváku napořád. Snad... 

Příjemným překvapením bylo setkání s Fionou (tou zvracející dámou z Londýna), které na mě jednou vybafla pod schody. Skončila v Nebelvíru. Po tom, co jsem viděl, nevím, jestli má štěstí nebo smůlu. Ale to až jindy. Je bezvadné mít s kým trávit čas a učit se novým věcem. A blbnout a lítat po hradě a štvát profesory a prefekty a tu a tam zachytit vůni jejích vlasů...

Ostatní jsou až moc optimističtí. Před hodinama se hodně smějou a když jim lektvar přeteče do bot, mají z toho srandu. No co, optimistů jsou plné hřbitovy. Někteří z nich mi dávají zabrat o něco víc. Nějaký David Wolf, frajírek v červeném plášti a zářivě modrých teniskách, si navykl oslovovat mě Artí. Jednou jsem se zasmál, ale podesáté už mám chuť na něj skočit a rozkousat mu plášť na konfety. Mám složitější jméno, ale nemůžu za to. Já si ho nevybral.

Další prváci nestojí za řeč. Možná Viki Victorie. Celkem hezká holčina v zeleném, s nosem nahoru a původem čistokrevným jak šampion psí výstavy. Jednou mi sice ze srandy řekla, že před pár lety se její tetička ??? spustila s nějakým skřetem  Sice se mi pak přiznala, že jen dělala humor, ale popsala to až překvapivě konkrétně... Ale umí toho dost, a i když se nerada dělí, tu a tam se podělí o nějakou tu formuli. Což celkem těžce nese Fiona. Musím se holt omlouvat. Hodně omlouvat. 

Nějak to uteklo, a byly tady Vánoce. Fiona mi dala hodinky. Jsou krásné, musely stát majlant. Od našich jsem dostal šachy a dopis. Docela mě překvapilo, že je matka zase jednou doma. Škoda, že jsem tam nebyl, ale nechtělo se mi z hradu. V létě bude zase na Islandu, na to bych si vsadil poslední svrček. Od koleje nějaké to oblečení, chlupatou ŽLUTOU peněženku a nějaké to cukroví. Jo a knížku. O nějaké dívčině co pomáhala mudlům, až ji upálili. Fajn četba pod stromeček.

Hodiny se vlečou a zjistil jsem, že nějak moc zanedbávám lektvary. Jinde se snažím makat a získat pro kolej nějaké ty body. Když už tam jednou jsem, chci trochu pomoct. Kouzla, kletby, formule, zaříkadla, hokusy pokusy a čáry mi docela jdou. A pokud ne, tak je opakuju a vychytávám mušky. Nakonec se mi zatím všechno povedlo. Dřív nebo později. Problém jsou právě ty lektvary. Namíchat nejjednodušší lektvar pro mě znamená neřešitelný problém a recept mi dává smysl jako smíšené umývárny na koleji. Naštěstí prý práce s kotlíkem dělá jen třetinu známky. Mám to ale štěstí. 

Jo, a zvykl jsem si na žlutou.