Vždycky si mě něco najde. Svátky, lidi, problémy. Nemůžu se schovat. Zdaleka nejhorší je ale, že se nemůžu ztratit od vlastních myšlenek. Všude okolo voní cukroví, všichni se smějí, koulují, užívají si volna a pro mě je čím dál těžší nasazovat si falešné úsměvy. Stává se jednodušší zalézt si někam do ticha a samoty, a zase se vytratit, když mi to někdo hodlá překazit. A ty myšlenky... Sám ze sebe mám pocit, že jsem za poslední rok strašlivě zhrubl a jediné, co mi škola dala je neschopnost vydržet se sebou. Za poslední rok se toho stalo až moc. A jako bych byl jediný, kdo to řeší.
Ani dnešní ráno mi moc nepomohlo. Stačil letmý pohled rozespalýma očima, abych zjistil, že jediný, kdo si na mě vzpomněl, byla kolej. Tátovi to nevyčítám, sice se snaží, ale svůj odpor vůči tomuhle světu nemůže zakrýt. Na druhou stranu matka,,, Ví, kde jsem, může mi napsat. Ona je raději zalezlá na konci světa a tváří se, že neexistuju. Už jsem se stačil přistihnout při myšlenkách, zahrnující její konec a to, jak by po ní ani pes neštěkl, kdyby na to došlo.
Jediný člověk, kterému věřím dost na to, abych si ho pustil k tělu, se najednou chová odtažitě. Ještě před začátkem prázdnin jsme společně mrzli na školním balkónu, a když jsem ji včera přál hezké svátky, její hlava se toulala někde jinde a dost možná s někým jiným. Vadí mi to. Ne proto, že bych se bál, že o ní přijdu, ale tuším, jak by to bolelo. Nebo možná ne. Já vlastně nevím nic.
Ještě začátkem týdne jsem věděl, že prefekti jsou tady k ruce profesorům a pro pomoc studentů. Pak narazím v redakci časopisu, při mém soukromé schovávané, na Matta, kterému moc záleží na tom, aby měl svědka, kde dopoledne byl, následně se převlíkne do černé kapuce a roušky, zmizí pod zastírákem, a sotva se vrátí, začne hořet les.
Školu čeká Silvestr a prý nějaká velká oslava. Alespoň bude po hradě víc prázdných míst, musím ještě hodně cvičit. Stejně nemám co na sebe, Malkinová zašantročila můj kabát.
Stojí vůbec za to hrát podle pravidel, když nefungují? Na objednávku čekám půl roku, vrahy z léta nechytili, Matt beztrestně zapaluje lesy, Eam málem umlátil Davida a nic z toho. Nebudu oběť, nesmím být. Raději lovec, než kořist.
Deník mrzimorského studenta
Žádné komentáře:
Okomentovat