15. Serva me

Zjel deník! Já si do tebe vylejvám srdce a ty se mi schováš pod klec s Démonem! Ale že už je to doba, co jsem do tebe psal.
Školní rok nějak ubíhá, a dějou se zase podivnosti. Dost zajímavé bylo, když John prý zřezal nějakého prváka jen proto, že byl černý. Moc mi to nesedělo. Mluvil jsem s Johnem, tvrdil opak. Nakonec jsem o nich ještě psal článek, ale o tom později.

Dost mě teď zaráží Lou. Nějak jsem ji nemiloval už v prváku, ale teď je jako osina v gluteu maximu . Co té holce přelítlo přes nos, to by mě zajímalo...

Ale teď o tom, z čeho jsem se chtěl vykecat, když jsem tě nemohl najít. Už je to pár týdnů, co jsem se asi zhroutil. Všechny ty špatnosti, sebevraždy, střenky v játrech.... začalo to ze mě lítat ve spolce dost po policejní hodině. Mrzí mě, že v křížové palbě stál zrovna Richard. Ale tváří se, že se nic nestalo a já jsem mu za to vděčný. Snad to nevykec Rosie... Už tak o tom ví přesně o jednoho člověka více lidí, než by mělo, konkrétně jeden. Plus já samozřejmě.

V celém tom srabu mě utěšují dvě věci. Občasné procházky a rozhovory s Fionou a školní časopis. Není to až tak dlouho, co si mě zavolal Matt Black, prefekt Nebelvíru. Prvně jsem z něj neměl moc dobrý pocit, ale když mi řekl, o co jde, byl jsem nadšený. Nadšení se ještě stupňovalo, když mě Rosie? ... Richard? Matt? zavedli do redakce. Tajným místností už jsem pár našel, ale mít heslo a klíč od téhle, to nemá chybu. Je tam mnohem větší klid, než kdekoli jinde na hradě. Přeci jen tam chodí asi pět lidí. Jo, časopis píšou krom RaR a Matta ještě nějaká Nicol. Nemluvil jsem s ní a působil fajn.

Hned první den jsem dostal úkol. Napsat článek o rasismu ve škole. Ideální příležitost jak ze sebe udělat vola před celou školou. Dělat rozhovor s Marionem, nebo i těma dvojčatama ze Zmijozelu,  co maj nosy tak nahoru, že by přes ně potřebovaly stříšku s okapy, fajn, ale s Amaiem... Snesitelnější by bylo, aby mi nechali vyoperovat slepé střevo slepou mantikorou. No nic, přežil jsem a nic se mi nestalo. Ale ten pohled mrňnavého Japončíka..... ee, pořád ho nemám rád.

Měl jsem toho tolik na srdci a teď nemám co psát. Tak aspoň co dneska... Byl jsem s Fionou a Julií v sovinci, přikrmit ty opeřence, a v knihovně. Nakonec jsem zakufroval v jednom rohu s knížkou Jak se blejskout u príma kočky. Kupodivu oslovení "ty moje celozrnná bagetko" fungovalo krapet jinak, než bych čekal.

Kašlu na to, z paty se mi už nic nechce tahat. Teď tě šoupnu zpátky pod klec a jdu na kutě. Snad se mi zase nebude zdát o hadech... Naposled jsem asi vyplašil Eda...