17. Ab equis ad asinos

Zblázním se, zešílím, přeskočí mi výhybka, budu mít o kolečko víc, šibne mi, pošahám se, zcvokatím, zmagořím, zašplouchá mi na maják, zblbnu, budu hrát s půlkou karet, poběžím na tři válce, prostě poletím na koštěti bez násady. A vlastně to nemá ani co dělat s tím odporným horkem a suchem. Myslel jsem, že když severní Irsko patří k Anglii, počasí bude stejné. Místo toho se mi ve futrále s přísadama vaří lektvary samy od sebe.

Měsíc hniju doma, nikomu nepíšu, nikoho nevídám, nikam nejezdím. A to všechno jen kvůli dopisu od matky, ve kterém tátu žádá o něco, co on sám nazval rádiovým klidem. Prý jestli chci psát, mám si nakoupit známky, a posílat dopisy mudlovskou poštou. Pche. Z nějakého důvodu pochybuju, že by pošťák našel Děravý kotel, i kdybych k adrese přilepil mapu. Hergot, proč? Kdyby se aspoň pořádně vyžvejkla, kdyby napsala, proč mám držet Démona pod zámkem, nebo kdyby mi aspoň táta ten dopis ukázal!!! Dost ošklivě jsme se chytli, sotva jsem přijel. Zvláštní, jak hůlka v kapse dodá sebevědomí... I když bych mu zvládl jen obarvit vlasy do všech barev duhy. A důvod? Lišíme se v názoru, proč poslouchat vlastně cizího člověka, kterého jsme ani jeden přes rok neviděli, a poslední, co pro mě udělala je, že mě vyplivla do tohohle upoceného světa.

Fakt nechápu, o co jde. Zvládla mě najít i sova od Jull Foxů, tak to snad zvládne každý. A stejně, kdo by nás hledal, po nás nikdo nic nechce. Skoro. Ale pánové v nažehlených oblecích nestopujou sovy, aby našli dlužníka. Jeden večer jsem jen tak prohodil, že by to spravila kletba Imperius. Stařík podivně zezelenal, aniž bych musel vysvětlovat o co jde. Celkově přestávám rozumět rodině. Aspoň že je doma pořád co dělal. Jakoby otec rodu čekal, až se vrátím, abychom se mohli do něčeho pustit. Jestli mi ještě někdo letos zkusí vecpat do ruky něco na dlouhé násadě, budu i bez kouzel zvracet slimáky. Ale doma to prokouklo, to zas jo.

Nejhorší jsou stejně večery. Démon dělá v kleci čurbes, brácha pochrupuje, táta vysedává U draka a já jen dřepím doma a v lepším případě pročítám Dějiny Bradavické školy asi po sedmisetpadesátéosmé. Nemůžu si ani požádat o vysvědčení, nemůžu odpovědět Jul, že trénink se odkládá na neurčito, a dát vědět Fi, aby věděla o tom, že žiju, je mi taky zakázáno. Co mi zase utíká? V Kotli se určitě děje bambilion věcí a všechny jdou mimo mě! A co vlastně Fiona? Konec roku jsme si náramně užili, a teď to na ní doma beztak zkouší nějaký malý itálek nebo hůř, nějaký pučmidrát s hůlkou přími v Kotli. Snad je aspoň napůl tak hezká, jak si ji pamatuju. Určitě se teď někde v plavkách válí na pláži. A já jsem pořád tady. TADY! POMOC!