Deník mrzimorského studenta

Deník mrzimorského studenta

úterý 17. května 2016

37. Eye to eye, target in sight!

Posledních pár měsíců před NKÚ, poslední roky života, a já ztrácím čím dál víc času psaním tady téhle, už celkem objemné bichličky. Proč? Dřív nebo později ji někdo najde. A ten někdo do ní možná i nakoukne. A když do ní nakoukne, snad si třeba i kousek přečte. A pak mu čelist spadne až k protinožcům a jeho kravám mlíko zkysne už jen z představy, že takový šílený magor vůbec mohl existovat. Že potomek krvezrádkyně, hnusný jak noc o půlnoci, protivný jak sršeň pod sukní a zakomplexovaný jako Gordický uzel, lovil holky, kolem kterých zbytek těch hezounků ze školy chodil málem po špičkách... Ách, sebestředná chvilka. Spíš tě, deníčku můj věrný, najde táta. Nebo brácha. Nebo Jul... Na poslední případ snad nedojde, jinak mi celý ten slavný dřevěný futrál, ve kterým mě šoupnou pod zem, bude zatraceně těsný. Ale ruku na srdce, nejsi to ty, knížko, co mi zabírá nejvíc času.

Je to s podivem, ale ani já nejsem bez chyby. Jsem taková renesanční osobnost, každý si na mě může najít něco, za co by mě může nesnášet. Ale s čím přišel David... Kdybych mu běhal za holkou, neřeknu. Kdybych mu běhal za mamkou, mlčel bych. Kdybych mu lozil za babčou... tím už bych se ani nechlubil. Ale že na mě bude mít pifku jen proto, že jsem prefekt? Taková pitomost mě zaskočila i od něj. A když mi sdělil, že "David nemít rád prefekt", "David bít zlý prefekt" a "Prefekt bát velká silná David"... Neměli by u Munga hodit mříže na okna na porodním oddělení? Nebo ho přemístit do nižších pater? Před patnácti lety jim jeden harant musel vypadnout z okna přímo na blonďatou šišku. No, byla z toho duchaplná debata plná hlubokých myšlenek. Chvilkama jsem vážně měl dojem, že má chuť mě i praštit nebo proklít. Dost okatě to i naznačoval. Chceš mi ublížit? Zkus to! Ale nech si ty kecy. Když už nic, naše drobné akademické sympózium pobavilo přihlížejícího Amaie, který si mohl nad blbostí jistého nejmenovaného Davida hubu roztrhnout.

Přetočme list. Je to sotva pár hodin, co nás Dworkin vyvedl k likvidaci bubáka. To, že Amai viděl mrtvou mámu, fajn. Marryina mrtvá sestra, dobře. Jamesův strach z pavouků v podobě překrmeného členovce? Proč ne. Ale Jul, která se nejvíce ze všeho bojí okamžiku mé vlastní smrti? Zjištění, že pro někoho tolik znamenáš, vyvede z míry. Naštěstí to netrvalo dlouho, ne. Bubák bil pod pás, tak Jul vytáhla nejtěžší kalibr ze svého arzenálu a nechala ho provést striptýz. Až do konce, kdy trenky lítaly vzduchem. Všichni řvali smíchy, byla to vážně hlína.... Řekl jsem už, že nahý bubák křepčící po učebně, měl pořád mou podobu? Ne? Ale co, beztak už celé mé okouzlující já v plné kráse viděla valná část osazenstva hradu. A nebelvírským pánům by to jinak nejspíš ušlo. I když....  Jo, můj bubák se změnil v ten zatracený medailon, který jsem viděl před dvěma lety při věštbě. Po zásahu kouzlem vzplanul a shořel na popel. Dva roky mě straší ve snech, pronásleduje mě a ovlivňuje všechno, co dělám, a pak si jen tak shoří? Kdo by se nezasmál... Škoda, že to tak snadné asi nebude.

A vraťme se ještě o pár hodin zpět. Klasika, večer, patrola s Annie, trocha dušného rozhovoru, kdy ji zajímalo, proč dělám, co dělám. Puberta? Vrozený talent? Křivdy s dětství zahrnující temnou místnost, neznámého strýčka a rozpálené kleště? Rozhovor se pak stočil na události z mého prváku, kdy jsem po ní tak trochu pokukoval. Z jednoho takového pokukování je ještě díra ve stole přímo ve spolce. Pal to čert. Ne, že by na tom záleželo, dávno to vzal čas, ale bylo sladké, jak se při tom kroutila.

Jak na to došla řeč, nemám zdání, ale vypadlo z ní, že má pohmožděná záda. Po krátkém přemlouvání se nechala odvést na můj pokoj, kde mi je ukázala a... modřiny, podlitiny a zhmožděniny jsou jedna věc, ale ona vypadala jako by ji někdo mrskal devítiocasou kočkou půldruhé hodiny ve svižném tempu hospodské odrhovačky. A opět to sladké kroucení, kdy sváděla vnitřní souboj sama se sebou, ale nakonec svolila, abych se ji o ně postaral. Nebudu dělat necitu, mám tu holku rád, nevím, jak k těmhle modřinám přišla a ani to radši vědět nechci, ale byla v tom trocha zadostiučinění, když se mi třásla pod rukama. Kdyby věděla, jak to skončí, ani by nepřekročila práh pokoje. V hlubinách bordelu v pokoji jsem vyškrábl lahev něčeho, o čem jsem měl matný dojem, že to byla hojivá a hřejivá mast od Ann. Nebo skřetí moč, musím si líp značit zásoby lektvarů. Pokud to kdysi léčivé účinky mělo, nějak to v tom mým kamrlíku zmutovalo. Dlaně mi to spálilo, že jsem se cítil jako David po osamělé noci... Ukázalo se, že modřiny nebyly jen na zádech ale pokračovaly i jižněji. Po místopřísežném prohlášení že se vážně nebudu koukat, se nechala natřít i pod zády, a já si užíval, že mám zase jednou na pokoji někoho v podobném oděvu, v jakém dnes končil vystoupení Juliin bubák. Štěkala po mě, jako ten sousedčin pes, než jsem ho stáhl z kůže. Usli jsme nakonec oba u mě, ona na posteli, já v sedě pod ní. Ráno se ukázalo, že ji to na modřiny vážně pomohlo. Ještě se mi postarala o opařené ruce. Štípalo to, bolelo, svědilo, ale ten noční výhled za to stál... Tak jsem lhář, a co? Kdo by tenhle slib dodržel, by prostě nemohl být normální. Hlavně že ty záda, se zlepšily.

Ještě pořád mám mokré vlasy. Taková bezva připomínka na něco, co jsem zapomněl zapsat. Klasika, nejlepší na konec, těsně před obecný závěr a morální ponaučení. Není to dávno, co mi El ukázala, že to jde i bez zbytečných keců... Kolikrát v životě jsem mluvil s Hazel? Jednou? Klid, nebylo to tak hrozné, jak si myslíš. Skončilo to u polibku dvou lidí, kteří na sobě měli dohromady jednu vestu, zase v prefektských koupelnách, ze kterých chvíli nato utekla. Nevím teda, ve kterých krajích se chodí koupat ve vestách, ale... Třeba nějaký lovecký zvyk. Nejsi Annie, knížečko, nebudu ti lhát. Stranou to, jestli se mi líbí a tyhle hemzy, je to člověk, který v sobě něco má. Ale to jsou všechny. Jestli Hazel něco víc? Pravdou je, že její ruce cítím na svých ramenou ještě teď. Jestli by to stála za tu šanci? Dá mi tu šanci? Nepošle mě k šípku? Uvidíme. Ono je beztak nad slunce jasné, s kým to zase skončím.

A to jsem toho tolik nakecal o tom, jak už nebudu blbnout před tím nafrněným ploutvonožcem, co celé koupelny sleduje ze svého obrazu... Dneska mě viděl celý pátý ročník v mé přirozené kamufláži, nějaký obraz mi už může vlízt na hřbet. A vlastně... chci tady po sobě nechat nějakou stopu. Lidi vypadnou, ročníky se vymění, ale obrazy tady budou pořád. Tak ať si maj o čem povídat.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Neskutečné:) každým zápisem lepší a lepší
N.

Pampeliška obecná řekl(a)...

Článek je krásný, a naprosto perfektně zpříjemnil dlouhou cestu :) Ohledně obsahu mi přijde, že sám Art touží po dvou věcech zároveň a dle různých shod náhod se rozhoduje, které v aktuální den dá přednost. Bude to každopádně ještě velmi zajímavé nějaký ten zbývající čas :)

Okomentovat