Deník mrzimorského studenta

Deník mrzimorského studenta

úterý 22. března 2016

30. Úsměvy paní domácí

Myslela sis, že je po všem, co? Že jsme skončili? Že jsem na tebe zapomněl, a ty se mě konečně zbavíš? Chyba, zlato, jen tak snadno z háčku mi nezmizíš! Já tady budu pořád. Tu a tam mě omrzíš, to jo, ale stejně se vždycky vrátím. Nejsem jen tak nějak prázdná kapitola ve tvém bytí, jméno, které třikrát zopakuješ, než upadne v zapomnění. Já jsem smysl tvé existence! Tvůj pán, tvůj bůh, tvůj Yoda! Beze mě nejsi víc, než ten nejzbytečnější kousek smetí. Nemáš nápad, který bych neměl před tebou, neneseš jiné myšlenky, než mé. Připrav se, ty malá hloupá knížko, taťka je doma!

Em zrovna vystoupila z autobusu, mně ještě kousek schází. Potřebuju ještě trochu světla, než dorazím domů. Posledních pár dní vegetím jako mudla, chodím do kina, tahám se po cukrárnách a putykách, jezdím autobusem, a hergot, není to tak zlé. Jestli jsem se nespletl s kariérou. Kouzla jsou fajn, ale být úspěšným právníkem, mozkových chirurgem nebo brigádním generálem by možná bylo lepší. Hryzavá jistota, že bych skončil jako myč oken u nějaké benzínky mi to trochu kazí. Ono to je vlastně jedno.

Koukám, že poslední zápis jsem črtal už před nějakou dobou. Na Všechny svaté. Má smysl dopisovat, jak mi Kris později řekla, že budeme jen kamarádi (mimochodem, od té doby, snad ani nepozdravila)? Pochybuju, vždyť to ani nestálo za řeč. Měli jsme jen jedno takové pseudorande, padla jedna pusa, víc nic. Pokud se rozhodla ani nic nezkoušet, jen proto, že jsem tehdá byl zachraňovat Alice, její chyba. Každý má právo na nějaké to debilní životní rozhodnutí.

Fakt jsem na podzim napsal, že jedna z možností by byla dát si pauzu s randěním? Proč jsem si nevybral jasnovidectví jako volitelný předmět? Od Vánoc jsem se všemu s prsama vyhýbal jako čert vířivce se svěcenou vodou. Ještě, že mě Vin naučila ten zastírák.

Vlastně ony byly i Vánoce.... Že se divím, jsou každý rok. Moc jsem toho teda nečekal, tak jsem ani moc nedával, a ono ejhle... Dárky mi zavalily postel, vzpomněl si na mě snad každý, koho znám. A každý se nějak vytáhl. Ann s modelem lodi (který mi brácha omylem rozbije, sotva přepluje práh domu), Em s kolekcí not irských písní, dokonce Merv, Carl s křišťálovou koulí (má budoucnost se jeví tak nějak... mlhavě), Jul s... už nevím, táta poslal sadu zkumavek/flakónů/malých panáků (že mě nepřekvapuje ta souvislost s chlastem), pár anonymů, možná ještě Alice něco poslala. Největší překvapení přišlo od Rosie. Kytara. Mám sice svou (ne)věrnou loutnu, ale opravdová, nádherná španělka? Snad sliny sladké dřevo moc neponičily...

Vida, Rosie. Nechtěl jsem, ale něco bych o ní sem napsat měl. Tak ať to máme za sebou.

RozešlasesRichardemnastoupiladopráceknějakémubotanikovistěhujesekněmuvytáhljsemjinarandedokinařeklamiženechcebýtjendalšívřaděadalamipadejpadej. Fňuk.

...

Fajn, fajn. Rozvedu to.

Snad poslední večer před závěrečnou hostinou jsme na sebe tak nějak narazili. Ten den jsem zrovna náhodou nevyšel v zastíráku a padl rovnou na ni (bezva volba slov, Arte, slyšet to ona, zakouká se do podlahy, zčervená a bude maskovat, že se usmívá). Řešili jsme spousty věcí, mělo to dokonce i hudební vložku i hostující osobu v podobě Jenn, důležité je, že se rozešla s Richardem. Když se zamyslím, směřovala k tomu už při tom našem malém rozhovoru na podzim. Normálně mě rozchody ostatních nechávají chladným, ale tohle je jiné. Ti dva kolem sebe poletovali, co na ně jen pamatuju. Ale muselo to mít svoje důvody po kterých mně vůbec nic není. I přes tohle neveselé téma jsme si vážně dobře popovídali. Máme lecos společného, odloučené rodiče, mudlovskou výchovu, nepovažujeme veverky za hnusnou havěť. Dokonce mi nabídla možnost bydlet v domě pana Blacka, který ji tak nějak připadl. Jestli se mi líbila představa, dělat ji domácího skřítka a po večer ji čekat s teplou večeří a na oplátku vidět nejsladší úsměv? Je třeba odpovídat na zbytečné dotazy? Škoda, že z toho sešlo...

 V Londýně jsme v tom setkávání pokračovali, první dva dny léta jsme spolu strávili dost času, dokonce jsme byli v mudlovském kině na muzikálu. Jo, to jsem neřekl, ona hraje na kytaru! A do toho i zpívá! A to tak, že mi ještě teď vstávají vlasy na zátylku. Mno, nebyl bych to já, kdybych to nepokazil a nekecnul něco, za co bych si měl chuť omlátit hlavu o nejbližšího jednorožce. Nebylo to vyznání, ale moc nechybělo. Stejně to pochopila, a... Už předtím měla nějaké narážky na to, že můj vztah k holkám je... velmi frivolní? Je to to správné slovo? No prostě že jsem děvkař. A nechtěla být další do počtu, další na seznamu, další zářez na hůlce. Kdybys tak věděla... Nejsi opilá Jul, která se mi připlazí k nohám, sotva se dotkne lahve, ani druhačka, kterou stačí vzít za ruku a odtáhnout na pokoj. Tohle celé je prostě jin-

Bravo, Arte, bravo. Teď ti to kecá, včera jsi nebyl schopný vykoktat slovo ještě hodinu po tom, co se s tebou rozloučila. Můžeš být rád, že se ti nevysmála. Takhle maličký jsi proti ní. Ale Arte, závěr posledního zápisu jsi četl, tenhle si taky najdeš. Nenech ji jen tak plavat, prosím. Trap se a trp, za dost věcí si to zasloužíš, ale bojuj. Ona za to stojí. Když ne nikdo jiný, tak ona ano. Teď vykopej ten svůj irskej zadek z autobusu a udělej to, co jsi plánoval jen co Em vypadla. DĚLEJ!

3 komentáře:

Pampeliška obecná řekl(a)...

Moc pěkný zápis :) Otázka.... jak se člověk může opít po Máslovém ležáku? :)

Unknown řekl(a)...

Díky :)
A pokud předtím proběhne nějaká ta whiskeyová vánice nebo Grand Prix v bourbonu, není to moc těžké =)

Pampeliška obecná řekl(a)...

Kdyby byla Jul opilá, neměla by depku v Kotli, a rozhodně by nečekala až na malého Arta :)

Okomentovat