25. Si libet, licet

Bradavice rozbíjejí mé představy o světě. Nejde jen o kouzla, která, jak se zdá, můžou ovlivnit více, než by si kdo pomyslel. Žil jsem v představě, že Vánoce jsou svátky pospolitosti a pomoci bližním. Tomu, kdo to tvrdil bych přál navštívit naši kolej před zkouškama. Každý pomáhá každému, i když sám z toho nic nemá. Že by se Moudrý klobouk při výběru vážně nepletl?

Co se mě týče, jsem téměř připraven. Jedině s formulema mám problém, ale to asi všichni. Naopak v obraně jsem si celkem jistý. Konečně jsem zvládl blikací kouzlo. Vin mi ho dokonce pomohla ještě trochu posílit a umocnit. Ať si na tu holku nadává kdo chce, bez ní by půlka koleje neprošla přes prvák. I když asi netuší, jak nebezpečnou zbraň mi tímhle do ruky dala. Zvládnout okamžitě zmizet, to přímo svádí ke zneužití.

Když tak píšu o těch zbraních... Situace kolem Keda se uklidňuje, zdá se. Sice po mě startuje, sotva na mě narazí, ale do kabinetu si mě nikdo nepředvolává. Asi si ukousl moc velké sousto. Při tom svém posledním výlevu si nedal pozor, a spojoval mou matku s všelijakými nelichotivými přívlastky. Být sami, pochybuju že bych to vydržel a nepropláchnul mu hubu, ale takhle... Celé to vyslechli David, Amai, Vin (opět... díky za ní, celé si to zapsala a hodlá to použít k obvinění Keda před profesory) a dokonce Katie (trochu potěpaná nebelvírská prvačka). Sice jsem si jistý, že Amai by mi svědčit nešel, ale tři svědci jsou už dost. Každopádně to chce ještě chvíli vydržet, neztrácet hlavu a neskákat nikomu po krku, a celé to vyšumí v můj prospěch. Ani věci mi nikdo neprohledával pokud vím. *zde začíná tenká díra v papíře s očouzenými okraji, táhnoucí se až ke konci odstavce* Dokonce mě mrzí, že jsem si tu hůlku nenechal. Mohl jsem mít záložní. S tou jeho jsem si zkusil pár kouzel a kupodivu mi sedla. V něčem možná i líp, než ta moje. Byla těžší, pádnější... taková brutálnější. Ale když to vezmu kolem a kolem, byl dobrý nápad. Co kdyby ji někdo vyčmuchal? Bez ní je to pořád jen slovo proti slovu. Vážně ale netuším, jak je možné, že takový pitomec měl tak dobrou hůlku.

Když už jsme u těch mých trablů. Je to už nějaká doba, co se Jul vrátila paměť. I s odstupem myslím, že to kouzlo vyšlo... Nebo aspoň udělalo to hlavní, co mělo. I když vedlejší účinky pociťuju ještě teď.Ten bílý pramen vlasů je den ode dne větší. Co pramen, už vypadám jako datel v negativu. Větší starost mi dělá ona. Asi si ji pamatuju jinak. Tím to bude, rozhodně jsem ji nepřivedl zpátky jinak. Přece jsem ji nemohl rozbít! Přeci jen, čas jsme spolu pořádně trávili nejpozději na podzim. Vlastně jsem pro ní jen změnil skutečnost. Ale tak kouzla běžně fungujou ne? Realita se ohýbá před touhou. Co by se na něčem takovém mohlo pokazit. Jo, tím to bude, pamatuju si ji jinak...

Nějak jsme teď pořád spolu. Myslím, že to bude hlavně tím, že si uvědomuje to co já. Tohle není žádná mudlovská škola s hasičákama, výchovnýma poradcema a zákazy brát si do školy třeba jen kovový příborový nůž. Tady nosí zbraně každý student po kapsách nebo v rukávech. Stačí jen být v trochu špatnou dobu na špatném místě, a všechno je pryč. Někdy to ani netřeba. Ona blbě zakopla, a na pár měsíců se válela na ošetřovně, mně stačilo jedno silnější kouzlo a už jsem tady nemusel být. Dneska žijem, zítra hnijem. Jestli to vydrží? Nevím. Jestli to stojí za to?... Jako by se snažila dohnat všechno, co se mnou za necelý rok zanedbala a ještě se ujistit, že kdyby se dnes rozplynula, budoucnost by ji už neměla co nabídnout. Milý deníčku, normálně do tebe píšu každou krávovinu, co se mi kdy stala, většinu myšlenek, ale o tom, jak to mezi mnou a Jul vypadá... po tom ti nic není. Pochybuju, že bych to měl zapisovat. Na to totiž nezapomenu. Nikdy.... Ani šipka hozená ze schodů by mi tyhle vzpomínky nevzala.