39. Art led us into the hornets nest

Otevřená A-6, nic víc.
Tři měsíce. Devadesát dní. V zavšivené díře, kde nám krysy ožíraly nohy, kde se splašky mísily s krví, kde smrt čekala za rohem a naděje nebyla žádná.

A přitom to byl dobrý nápad. Najít Em nebyl problém, navést se do toho taky dala rychle. Bezpečnostní instruktáž taky chápala. Měla se schovat, na signál vyjít, zkusit vymítání a kdyby se cosi zvrtlo, tak mě v Klubu časopisu, zavřít, zazdít a ignorovat smrtelné výkřiky a krev pode dveřmi. S Carrington to taky šlo jako po drátkách. Nečekaně se informace o záhadných svitcích v Klubu chytla jako Somálec stravenky. Až podezřele ochotně. A pak to začlo. Přesně podle plánu. Namířit na profesorku, požádat o držení rukou na viditelném místě, dát znamení Em, ta vyzkouší nějaká křesťanská slovíčka, profesorka přirozeně držkuje. Měl jsem i plán Bé, voptat se ji na nějaké věci, které by mohla vědět. Nepamatovala si, jak jsem ji žádal o pomoc se zvěromagií, kolik let mě učila ani jak dlouhý je můj... Fajn, fajn, fantazie sem nepatří. Ale byl jsem idiot, měl jsem ji prohnat kletbu hlavou nebo nůž krkem, když na nic nedokázala odpovědět a vymlouvala se na počet studentů. Ale ne, já dám Em klíče, pošlu ji pro Merva a zůstanu s potencionálním zločincem v zamčené místnosti v mylném přesvědčení, že mám všechno pod kontrolou. Míříš ji z pěti stop na srdce, Arte, co by se mohlo stát, že? Když začala mít podezřelé kecy, bylo pozdě. Ta svině byla děsně rychlá, tasila až jsem si toho málem nevšim. Poslala pásky, já blbou odhazovačku. Proč mi jako první v hlavě vyskočilo tohle?! Proč jsem těsně předtím netrénoval něco užitečnějšího? Třeba avadu, bylo by po problému.  Ale podle toho jak prskala, trefil jsem ji celkem dobře. ALE MÁLO! Stačila ještě dostat Merva s Em, co právě lezli do dveří, omráčit nás a odtáhnout na hromadu.

A začalo to, nekonečný kolotoč mrákot, bezvědomí a kómatu. Můžu být rád, že mi to trvale nepoškodilo mozejngkjsngk, jo. Nafasovali jsme erární hadry, což zahrnovalo i slušivé pytle na hlavu, oholili nám vlasy a šup s námi do cely. Chybělo jen slušivé tetování na předloktí. A přituhovalo.

Nevím, jak běžely dny, v cele nebylo vidět slunce, zatuchlou vodu a trochu ztvrdlého chleba jsme dostávali nepravidelně, stejně nepravidelné bylo bití a přísliby brzké smrti. První dny byly... Snad tam byl ještě elán, u všech tří z nás, ačkoli Merv nebyl moc často při vědomí. Spíš jsme je asi překvapili, nevěděli, co si s námi počíst. Ale možnosti jsme neměli, většinu času jsme měli pytle na hlavách, ruce v železech jsme měli celou tu dobu, vody jsme dostávali málo, pokud vůbec. Za každé slovo, otázku či cokoli nás trestala parta zakuklenců se škraboškama na očích.

Strašně to splývá, co všechno se dělo. Em jednou odvedli někam pryč a když ji vrátili, říkala, že ji brali krev, že se jim k něčemu hodí a že už brzo... Ta holka byla skvělá. Jeden by čekal, že takhle mladá dívčina se po dvou dnech sesype, sveze se do těch děravých dek, které jsme tam měli, a prostě zmizí, v oknech se bude ještě svítit ale doma prázdno. Ale ona ne, byla drzá, prostořeká. Až moc. Asi proto si ji ti zmetci hodně oblíbili.

A co já? Co jsem mohl dělat. Věděl jsem, že bych takhle umřít neměl, ačkoli dozorci říkali něco jiného. Přece nás někdo brzo musí hledat. Najdou nás. Musíme být i někde na hradě nebo blízko něj. Na pozemcích školy se přece nedá přemisťovat a toho, jak někdo pašuje ze školy tři bezvládná těla by si někdo musel všimnout. Jakou to může dát práci, prohledat jeden hrad? A přece si někdo musí všimnout, že se ztratí studentka, prefekt a profesor... Dnes mi řekli, že nás prohlásili za nezvěstné po dvou měsících! Ale hlavně mně drželo vědomí, že já neumřu zítra v zaplivané cele, ale za několik měsíců někde úplně jinde. Ano, situace, která nutí člověka upínat se k vlastnímu předčasnému skonu jako k jediné naději na záchranu. Aspoň mi to dalo šanci držet Em, Dávat ji jídlo, zatímco mi krysy ožíraly nohu, slibovat ji kubánské pláže plné slunce a koktejlů, když jediným světlem byly hvězdičky před očima, které vyvstaly, když jsem dostal ránu za drzost, a hubu jsem měl žízní rozpraskanou, že byly hodiny, kdy jsem nemohl mluvit. Ale žil jsem a žila ona. Prosila mi o vodu, když jsem nemohl mluvit, broukala mi do ucha, zatímco znělo jen řinčení řetězů. Díky a promiň, Em.

Jednou přišla změna. Do cely nám přibyla Vin s Ammy. Akorát nám řekli, že od chvíle, co jsme se s Em a Mervem vypravili na falešnou profesorku, uplynul měsíc. A změnil se i věznitel, přesněji věznitelka. Už ne smradlavý chlap, proti kterému bych bez lektvarů neměl šanci, ale něžnější pohlaví. A ještě blbá, zapomněla mi nasadit pytel. A zrodil se plán.

K puse jsem si rukama dosáhl a seděl jsem na dece. Jediná šance, udělat si něco, čím by se dala ta bestie kvalitně přidusit, počkat, až se přiblíží, zneškodnit ji, sebrat hůlku, klíče a vzít roha. Pokud by někde po cestě byli další, buď se kolem nich protáhnout zastřený a nebo sesypat strop a všechny na místě pohřbít. Když už umřít, tak podle sebe, ne podle někoho, komu dech smrdí česnekem a nezmůže se na víc, než tupé výhrůžky. Půl dne jsem žvejkal deku, trhal ji na cáry a poplašeně koukal na mříže, jestli se neblíží zrada. Skončil jsem s krásným pevným popruhem, tak na dvě stopy dlouhým. Pak jen seděl a čekal. Konečně mrcha došla Když se ohlédnu... Ne, udělal bych to úplně stejně. Rozdávala jídlo, ale ke mně se ani nepřiblížila. Asi nás musela pozorovat v zastíráku. Marně jsem provokoval, doufal, že mě přijde praštit a já to aspoň zkusím. Cokoli lepší, než potupně čekat na smrt, byť ne přímo svou, myslel jsem si. Místo rány mě hůlkou svázala a odtáhla sebou, provizorní škrtidlo jsem měl pořád sebou, pořád byla šance. Odvedla mě někam, kde... byla to cela bez oken, bez řetězů, jen s židlí a krvavou štukou na zdech. A já dál zkoušel štěstí, rýpal, provokoval, škádlil. Pak došel její kumpán a...

Jednou jsem o tom četl v pojednání o nepromíjených kletbách. Cruciatus, mučící kletba, způsobující absolutní bolest bez nutnosti špinit si ruce. Když ji na vás střídají dva černokněžníci... Bylo to, jako by ve mě něco vybuchlo a každá kost, orgán, každá buňka chtěla násilím z těla ven. Dělaly se mi mžitky před očima, možná jsem je jen tak pevně zavíral, modlil jsem se ke všem, abych se v příští vteřině nezbláznil,, Prosím ne, radši umřít. Za Cruciatus už je jednosměrný výlet do Azkabanu, zajděte o kousek dál a skončete to. Věštba se plete, umřu tady, ale rychle. V dálce někdo ječel, hrozné smrtelné výkřiky. A mým hlasem. Pak to skončilo, jen aby to znovu začalo. Ale já, sotva bolest opadla, dál štěkal nadávky na ty syny a dcery přístavních štětek. Muselo je to omrzet, ozval se zvuk, jako když někdo švihne prudce hůlkou, následně zvuk trhané látky a podivný čvachtavý zvuk, jako by někdo rozlil krajáč mlíka na podlahu. Místnost nějak divně zrudla, víc než předtím a já začal být nějak otupělý. Až předevčírem jsem zjistil, co to se mnou provedlo. Tam to ale nebolelo. Spíš to přinášelo klid.

Než se rozhodli to skončit, poslali pro Em. Na dlouhou dobu byl poslední, co jsem slyšel, rozkaz pro Em, ať slíže mou krev. Pak mě zakleli, nebo tělo ztratilo moc krve, nevím, svět zhasl.

Asi trvalo, než jsem se probral. Ty měsíc staré hadry se na mi nalepily na rány, když začaly zasychat. Nemohl jsem se hýbat, ztvrdlé strupy mě nenechaly, bolelo to jako... bolelo to. Když jsem se odmítl pohnout, polili mě kýblem vody. Em u mě pořád seděla. Musela být strachem bez sebe, Ke všemu jsem nikdy neudržel vědomí nikdy moc dlouho. Pak přišly horečky. Dobrá zpráva, Arte. Tělo dělá co může, aby tě z toho vysekalo, ještě bojuje, když ty se tu válíš. S horečkou přišly i hořečnaté sny, snad se mi párkrát zdálo i o Jul, snad měla rozum a zdrhla. Nemám ponětí, jak dlouho to trvalo... Až jsem konečně přicházel k sobě na delší chvíle než krátká probliknutí a registroval okolní svět. Byl jsem v cele už jen s Jess, malou holkou, která k nám přišla už ulepená krví ještě v době, kdy toho ze mě zbývalo víc. Nemluvila, nehýbala se. Předtím jsem myslel, že jsem na cele s čerstvou náplní do rakve. Dokonce jsem měl i dojem, že tam byla cítit mrtvola. Ale holka to asi přežila, mám dojem, že jsem ji viděl v jednom z pokojů tady u Munga. Ale jinak prázdno.

Nevěděl jsem... nic. Měl jsem Em, Merva a ty dvě za mrtvé, nevěděl jsem, kolik času uběhlo, byly hodiny, kdy jsem si nemohl vzpomenout na vlastní jméno. Ve chvílích, kdy jsem byl při tom svém otupělém já, jsem pil na povel, žral jsem na povel, seděl v hadrech ztvrdlých hnusem a krví, a dál se propadal tam, kam jsem nechtěl. Rád bych napsal, že jsem je litoval, že jsem brečel do deky ve vzpomínkách na ně, ale... Nebyl jsem to já. Spíš zvíře, než člověk.

Pak hlasitý hluk ztrácející se v dáli, krátký záblesk světla. Umřel jsem? To by mě všechno nebolelo. Vlezli mi do hlavy? Co by tam hledali. Proč můžu hýbat rukama, i když ztuha, proč mi hlava nenaráží na tvrdou zeď, ale do něčeho měkkého, proč mám na cele okno. Přežil jsem a jsem v posteli. Dokonce cítím i čaj. Ale k čemu to? V ten moment přišla lítost. Vlastní neopatrností jsem zabil lidi, na kterých mi teď až nečekaně záleží, Veškerá snaha upoutat pozornost těch sviní natolik, aby mě vybrali jako prvního, a pak spoléhat na věštby, byla k ničemu. Jsou mrtví, Arte, a kvůli tobě. A pak kroky.

Žena v zeleném plášti a talířem. Prý se nemám napínat, prý přežili i další, prý jsem u Munga, prý jsou to tři měsíce. Dostal jsem dost lektvarů na všechno. Dalo mi dost práce dostat se tam, ale našel jsem i koupelny... a zrcadlo. Proč to vždycky odnese xicht? Nadvakrát přeražený nos, jizva na tváři, a teď jsem místo něj měl něco, co připomínalo nahnilou bramboru. A dál to bylo horší. Na tom skeletu, který mi byl kdysi tělem, jsem viděl, jak moc mě posekali. Sekaná bývá nasekaná méně důkladně. No co, fešák jsem nikdy nebyl. Ale hlavně... našel jsem Em. Přežila to, i když na tom byla podobně jako já. Na pokoji je s Ammy. Obě to zvládly.

Dál už je to jen... Starají se o nás dobře, jídla máme možná až moc. Vyprosil jsem si dopisní papír a napsal Jul. Potřebuju vědět, že ona a Jasper jsou v pořádku. Sám jsem dostal dopis od Rosie. Z novin se dočetla, že se pohřešuju a že nás zachránili, poslala dokonce i runový řetízek. Ještě že tak, bez řetízku jsem se cítil jako nahý. Akorát se jednou budu muset podívat, co všechny ty moje runové přívěsky znamenají. Nerad bych nevědomky nosil na krku něco jako "supersamice". Psala i, že přijde na návštěvu, jak to půjde. Bude to... no, zajímavý hovor.

Pak už to byly jen výslechy od bystrozorů. Hemží se jich tady, jako by snad měli poblíž hnízdo. Příjemní jsou jako... ale co, asi to mají v popisu práce. Nemůžou si dovolit jednak s každým v rukavičkách, a navíc, prý oni nás dostali ven. Zatím vím jen o sobě, snad Jess, Em, Max, prý i Merv a dokonce i Hazel! Nevím, jak se sem dostala. Vypadá, jako by potkala Jacka Rozparovače a prohrála. Asi jsme měli... tamto, dokud jsme byli aspoň trochu... dokud jsme nebyli jako produkt nevyučeného řezníka.

Sice mám zákaz, ale stejně se ty poslední dny nehnu od Em. Jednak tři měsíce nejsou voda a taky nezvládám být sám. Smál jsem se tam, směju se i tady, ale když jsem sám... Nesnesu za sebou zavřené dveře, bylo by to jako být zpátky tam, vadí mi ty místní bačkory, jsou strašně rušivé po takové době bez bot, trhám sebou pokaždé, co někdo projde kolem, v tichu čekám pištění krys a něco mě nutí schovávat si jídlo pod polštář. Ale to jsem já... Em prý slíbili psychologa, asi by to bylo dobré, kdyby si o tom promluvila. Ale dnes se už smála, do té doby vypadala, jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Vydělám se na nohu prvnímu, kdo by ji to chtěl vyčítat. Prosím, ať to zvládne. Ať ji to nepoznamená víc, než by mělo. Sakra, je tak mladá a zažila víc, než by si měl kdo zkusit za život. A mou vinou. Hádám, že si tady ještě pobudem. Třeba s tím něco zmůžu. Já, idiot zavřený na pokoji A-6, bez hůlky, bez sovy, bez odznaku. Jen existence hluboce napojená na někoho, koho málem zabila. Promiň, Em.