36. Cold but I'm still here

Svátky jsou tady. Ano, už zase... Občas mívám dojem, že snad nebývají jednou ale třikrát do roka. Koukám, že naposled jsem psal po Dušičkách. Jestli se od té doby stalo něco, co by stálo za poznamenání? Jo, napadl sníh.

Ale vážně, nějak nevím kde zač- Fajn, jedna věc. Můžu se po hradě potulovat jak dlouho chci, můžu mít hůlku v ruce tak často, až mi přiroste k rukavici, můžu se stát třeba ministrem kouzel, ale mudlovské způsoby nezapřu. Tři měsíce chodím do prefektských koupelen. A nechodím tam sám. A dá se čekat, že s případnou dámskou společností tam nebudeme sedět na křesílkách a debatovat o dvanácti způsobech využití dračí krve. A CELOU TU DOBU TAM VYSEDÁVÁ V RÁMU NA ZDI TA OPLOUTVENÁ KOZATICE. To ti to sakra nedošlo, že obrazy se hejbaj, koukaj a mluví?! A ona, to nemohla zakašlat, zamávat ušima, zatleskat prsama, prostě nějak na sebe upozornit? Fakt, kdo dal na takhle blbé místo obraz, to mi hlava nebere. A pokud ta sardinka rozkecla, co všechno se tam dělo, abych se bál podívat do očí všem portrétům, zátiším a krajinkám na hradě.

Asi na mě musí dopadat ta sváteční nálada. Možná je to mým věkem, možná se to jen po letech dobře sešlo, ale na koleji je to konečně tak, jak by mělo být. Po večerech sedává valná část koleje u stolu, smějeme se, bavíme. Taková velká šťastná rodinka. Jasně, s Ammy jsme se nedávno trochu poškorpili až facky padaly, ale to je pryč. Proč to taky nějak rozebírat, každý má právo tu a tam vypěnit. Hlavní je, že Mrzimor je konečně Mrzimorem.

Tohle celé mě ale přivádí k jiné myšlence. Když se ohlédnu na své patnáctileté bytí, vždycky jsem byl sám... holky teď stranou. Nikdy jsem se nevracel do té velké žluté místnosti s tím, že tam na mě někdo bude čekat. (blbý Vánoce, až z nich nějak lítostivím). Každopádně mně to donutilo se zamyslet nad tím, co bude. A nebude. Představa, že za deset let pořádám doma na zahradě grilování pro přátele, mám domek, kde je kdokoli kdykoli vítán a mým největším problémem je, jak zaplatím složenky za Letax, není vůbec zlá, jakkoli je nereálná. Ta představa mě dohnala dokonce k profesorce jasnovidectví popovídat si o tom, jestli nevyhnutelný konec, se kterým dva roky počítám, je vážně nevyhnutelný... Moc mě nepotěšila, říkala, že vidění, na kterém to zakládám, byla pravděpodobně skutečná věštba, ale že nemusí znamenat nutně smrt, ale jen smrtelné nebezpečí.... Ano, velmi podstatný rozdíl. Asi jako rozdíl mezi "Sežere tě drak" a "Spadneš do klece k vyhladovělému drakovi s kapsama nacpanýma krvavýma steakama a věncem buřtů kolem krku, ale neboj, nutně to přece neznamená, že umřeš". Ale budiž, aspoň jsem si to potvrdil. 

Když už tak řeším rodinný život mrzimorský, jako v každé rodině, i tady jsou někteří klíčovější než jiní. Pro mě to je hlavně Jul s Jasperem. O tom klukovi jsem ještě nepsal, je to takový šikovný prvák. Pravda je, že jsme k němu s Jul dost přilnuli. Ona děti mít nemůže, já vlastní drobotinu nestihnu. Že bychom si na něm léčili komplexy? 

Listoval jsem pár stránek zpátky... Celý tenhle deník, celé ty čtyři a půl roku, co ho píšu, pořád se to motá jenom kolem holek, slečen, dam a samic. Dneska to trochu poruším, jen to v rychlosti shrnu. El nevypadá, že by se mnou ještě něco chtít měla, s Jul se to zase nějak zašmodrchalo, tentokrát příjemnějším způsobem. Faktem je, že ať se pokusím s kteroukoli o cokoli, vždycky to skončí u mě a Jul. Jako by to byl nějaký fyzikální zákon. Nebe je modré, voda je mokrá a Art a Jul patřej k sobě, i kdyby si měli vzájemně krky podřezat. A vlastně, proč ne. Je mi nad slunce jasné, že přijde doba, kdy budu zase honit sukně po hradě a kdy budou sukně honit mě. Ale ony počkají, teď si užívám rodinný sváteční život.