38. Fury under the hood

Šest ráno, mělo by pomalu vycházet slunce. Naposledy? Snad ne. Ale jen pro případ...

S Annie jsme si krutě vjeli do vlasů. Kvůli Rosie. Možná jsem nemusel tak vypěnit, ale když to pomalu bylo, jako mít za krkem přímo tu botaničku. Kdyby to nevypadalo, že za mnou slídí a Rosie posílá pravidelná hlášení o tom, co dělám, s kým se stýkám a jak moc se tvářím, že mi dotyčná schází. Výsledkem je, že jsou obě naštvané, obě se mnou už asi nepromluví a Annie navíc bude mít problém být se mnou v jedné místnosti déle, než bych odpískal Carmen. Ale sakra ne, nejdřív se mě snaží Annie Rosie rozmluvit, pak za mnou šmejdí jak bretaňský ohař. Stačilo.

Zvláštním jevem byl rozhovor s Alice. Půlku jedné noci jsem strávil v jejím kabinetu a... Bože, ta holka Jul miluje takovým způsobem, že mě málem prosila, abych se právě Jul držel a neopouštěl, jen proto, aby byla šťastná. Kdyby se mě ten večer pokusila zabít, pochopil bych to spíš. Místo toho vedla sáhodlouhý monolog o tom, jak se bude Jul cítit lépe, až bude u mé rakve stát s vědomím, že jsme ty zbývající roky prožili naplno.... Jo, Alice jsem o vlastním neblahém osudu řekl taky. Už z toho musí být málem veřejné tajemství... Problém je, že se v tomhle neshodnem. Možná jsem blbej a nerozumím tomu, ale mám dojem, že čím víc se distancuju od Jul teď, tím lehčí to bude mít pak. A taky sobecky přiznávám, že Jul je sama o sobě taková připomínka toho, co mě čeká.

A zábava pokračuje. Dalším vtipným bodem je Hazel. To, že holky na hradě mají problémy s rodinami, se silnějšíma polovičkama, s neposlušností domácích mazlíčků, to je celkem normální. Asi bych neměl být pyšný na to, kolik příběhů o rodinných nesvárech jsem už slyšel. No, nevadí... Ale Hazel, té kluk rovnou umřel. A pokud H. není skrytý gerontofil, asi to nebylo na stáří. Že bych se v tom tak trochu vidět? Musím v tom hledat hlubší důvody? Je krásná, snad možná až moc, je mi s ní dobře a nekouká na mě jako to moje osobní fialkooké vtělení smrti, to snad stačí. Psal bych tady o tom, jak by mohla být ta pravá, jak si s ní maluju budoucnost a jak mi jen pro ni srdce plane, ale to už tady bylo tolikrát... Před chvílí jsem se od ní vrátil z koupelen. Stalo se dost věcí, jen to zdánlivě podstatné ne. Abych, milý deníčku, ještě nelitoval, že jsem zbodal jedinou příležitost.

Dost o holkách, třeba řešit mnohem důležitější věci. Třeba to, že už nikdy nebudu tak krásnej. Nějaký ochotný dobrák podpálil famfrpálové hřiště. Nebyl to jen obyčejný oheň, ještě z něj vylejzaly nějaké potvory. Neptej se mě, co byly zač, vím jen, že když jsem jednu druhý den pitval, zachovala se podle nejlepší křesťanské tradice a obrátila se v prach. Žár byl hroznej, dým hustý jako mlíko, nedalo se to zvládnout. Asi jsem se držel moc blízko. Žárem prasklo okno, přetlak vyhnal střepy ven a jeden z nich si to uráčil namířit na mě. Tak to vypadá, že mám na xichtě poloviční belfastský úsměv. Cítím se jako kasička... Ne, jako poklopec... Jako zákaz vjezdu do jednosměrky. Teď se to vtipkuje, ale mířit o pár palců výš, mohl jsem být druhý admirál Nelson, a o pár níž, chrchlal bych krev do sněhu a naposledy přemítal o tom, jak věštby strašně kecaj.

Trochu mi to rozhodilo soustředění. Nevím jistě, ale jsem skoro plně přesvědčený, že jsem jedním kouzlem zasáhl Hazel a srazil ji tím z koštěte. Zlomila si pádem ruku, chudák. Na ošetřovnu jsme se pak dovlekli rámě v rámě s nějakou Daisy, co chrchlala jako nastydlý tuberák po návštěvě sirných dolů. Že o pár dní později zalituju, že jsem ji tam nenechal, to je věc druhá (pořád poslouchat o tom, že chodí s Mattym, že Matty je takový a makový, že ona s Mattym je na tom tak a tak, a že když Matty stvořil hromádku, ona mu utírala zadek.... jo, chodí s Mattym mimochodem). Ta chodba před ošetřovnou byla strašně malá a rychle se plnila. Skučeli tam zranění, chrchlali přidušení, to všechno, protože někdo podpálil hřiště. A to jsem si vážně myslel, že to celé končí tím, že mi Alice zašila děravou hubu. Chyba, Arte.

Den, dva nato nás volali ke knihovně. Všechny studenty. Někdo nadělal v knihovně nehorázný bordel. A našli se takoví, kteří se to snažili hodin na nás studenty. Prý k tomu došlo v době, kdy hořelo hřiště, v době, kdy půlka z nás stála po krk v ohni a sazích. Koho by to nenamíchlo. Nakonec profesoři jen zapečetili vchod a nechali to být. Ještě, že to neudělali pořádně, hehe.

Když jsme se rozcházeli, zastavil mě profesor Alert a pozval do kabinetu. Ukázal se tam i Merv. Profesor mluvil o tom, jak se teď někteří členové chovají divně, mimo jiné profesorka Carrington, nějaká Fowler a kdoví kdo ještě, jak se máme mít na pozoru a že máme dávat pozor na ostatní spolužáky... To už pozornost upoutá, co? Člověk nemusí být mistr dedukce, aby to nějak začalo zapadat, že táborák na hřišti byl jen o odlákání pozornosti.

Později jsme to řešili už jen s Mervem. Asi bych to neměl psát, pro případ, že by to někdo našel.... Za pár hodin mě buď vyhodí, zabijou nebo dostanu vyznamenání za mimořádné služby škole, takže co na tom. S mladým prófou jsme se ještě ten večer vlámali do knihovny. Předtím nekecali, byl tam bordel jak v ruským tanku. Zmetkové se dostali i do oddělení s omezeným přístupem, soudě podle toho jak to tam vypadalo. Nechali nám tam akorát kousek pergamenu o znamení hadonoše. Stopa silná jak noha u.... Ani mě ani Mervovi to nic neřeklo. Stejně jsme tam pobrali co šlo.

A popojedem ke teď už vlastně včerejšku. O Kal jsem tady už psal. Bezva holka, jen trochu roztěkaná.. Včera ráno jsem se sčuchli za klubem lektvarů. Byla vyklepaná a bez života. Prý uklízely s Emily knihovnu a našly tam, co nám uniklo. Zase hadonoš. Zajímavější bylo, když povídala, jak to večer řešily na koleji a zhasínaly jim světla, padaly svícny a profesorka Blame to sváděla na průvan...

Už musí svítat, popoženu to. Em přišla s teorií, že by to mohlo být posednutí démonem Askleněco. Jestli tomu věřím? Není to jedno? Někdo cíleně ohrozil školu a studenty v ní. Dost lidí bylo zraněno, někteří vážně. Jestli je to démon, psychopat nebo víla Zubnička, je mi u jižní části zad. Ráno najdu Em, ta vypadá, že se v nadpřirozenu vyzná, naženu to, co se možná vydává za Carrington do klubu školního časopisu, dám tomu hůlku ke krku a uvidíme. Merva do toho tahat nechci, ještě by si podělal kariéru. A pokud ohrozím Em... Snad ne. Pokud se pletu a bude to vážně profesorka v celé své kráse a dobrotě, odpustí mi, že se pletu a pokud ne... Mám hůlku, mám nůž, mám flakón poslední záchrany, kdyby šly hůlky stranou, a jsem neskutečně vytočený. Loupit, plenit, krást, fajn, ale ohrožovat studenty? To ne.

Přesto, kdyby tohle bylo naposled... Jul ví, že má dát na Jaspera pozor a vzít s ním roha, kdyby se začalo dít, něco moc podezřelého, Alice s Mervem na sebe snad dají pozor, Hazel, ta na mě rychle zapomene stejně jako zapomněla Elis, Anna to chvíli obrečí a pokud bude mít rozum, zdrhne s Jul a Jasperem, a na zbytku až tak moc nesejde.

37. Eye to eye, target in sight!

Posledních pár měsíců před NKÚ, poslední roky života, a já ztrácím čím dál víc času psaním tady téhle, už celkem objemné bichličky. Proč? Dřív nebo později ji někdo najde. A ten někdo do ní možná i nakoukne. A když do ní nakoukne, snad si třeba i kousek přečte. A pak mu čelist spadne až k protinožcům a jeho kravám mlíko zkysne už jen z představy, že takový šílený magor vůbec mohl existovat. Že potomek krvezrádkyně, hnusný jak noc o půlnoci, protivný jak sršeň pod sukní a zakomplexovaný jako Gordický uzel, lovil holky, kolem kterých zbytek těch hezounků ze školy chodil málem po špičkách... Ách, sebestředná chvilka. Spíš tě, deníčku můj věrný, najde táta. Nebo brácha. Nebo Jul... Na poslední případ snad nedojde, jinak mi celý ten slavný dřevěný futrál, ve kterým mě šoupnou pod zem, bude zatraceně těsný. Ale ruku na srdce, nejsi to ty, knížko, co mi zabírá nejvíc času.

Je to s podivem, ale ani já nejsem bez chyby. Jsem taková renesanční osobnost, každý si na mě může najít něco, za co by mě může nesnášet. Ale s čím přišel David... Kdybych mu běhal za holkou, neřeknu. Kdybych mu běhal za mamkou, mlčel bych. Kdybych mu lozil za babčou... tím už bych se ani nechlubil. Ale že na mě bude mít pifku jen proto, že jsem prefekt? Taková pitomost mě zaskočila i od něj. A když mi sdělil, že "David nemít rád prefekt", "David bít zlý prefekt" a "Prefekt bát velká silná David"... Neměli by u Munga hodit mříže na okna na porodním oddělení? Nebo ho přemístit do nižších pater? Před patnácti lety jim jeden harant musel vypadnout z okna přímo na blonďatou šišku. No, byla z toho duchaplná debata plná hlubokých myšlenek. Chvilkama jsem vážně měl dojem, že má chuť mě i praštit nebo proklít. Dost okatě to i naznačoval. Chceš mi ublížit? Zkus to! Ale nech si ty kecy. Když už nic, naše drobné akademické sympózium pobavilo přihlížejícího Amaie, který si mohl nad blbostí jistého nejmenovaného Davida hubu roztrhnout.

Přetočme list. Je to sotva pár hodin, co nás Dworkin vyvedl k likvidaci bubáka. To, že Amai viděl mrtvou mámu, fajn. Marryina mrtvá sestra, dobře. Jamesův strach z pavouků v podobě překrmeného členovce? Proč ne. Ale Jul, která se nejvíce ze všeho bojí okamžiku mé vlastní smrti? Zjištění, že pro někoho tolik znamenáš, vyvede z míry. Naštěstí to netrvalo dlouho, ne. Bubák bil pod pás, tak Jul vytáhla nejtěžší kalibr ze svého arzenálu a nechala ho provést striptýz. Až do konce, kdy trenky lítaly vzduchem. Všichni řvali smíchy, byla to vážně hlína.... Řekl jsem už, že nahý bubák křepčící po učebně, měl pořád mou podobu? Ne? Ale co, beztak už celé mé okouzlující já v plné kráse viděla valná část osazenstva hradu. A nebelvírským pánům by to jinak nejspíš ušlo. I když....  Jo, můj bubák se změnil v ten zatracený medailon, který jsem viděl před dvěma lety při věštbě. Po zásahu kouzlem vzplanul a shořel na popel. Dva roky mě straší ve snech, pronásleduje mě a ovlivňuje všechno, co dělám, a pak si jen tak shoří? Kdo by se nezasmál... Škoda, že to tak snadné asi nebude.

A vraťme se ještě o pár hodin zpět. Klasika, večer, patrola s Annie, trocha dušného rozhovoru, kdy ji zajímalo, proč dělám, co dělám. Puberta? Vrozený talent? Křivdy s dětství zahrnující temnou místnost, neznámého strýčka a rozpálené kleště? Rozhovor se pak stočil na události z mého prváku, kdy jsem po ní tak trochu pokukoval. Z jednoho takového pokukování je ještě díra ve stole přímo ve spolce. Pal to čert. Ne, že by na tom záleželo, dávno to vzal čas, ale bylo sladké, jak se při tom kroutila.

Jak na to došla řeč, nemám zdání, ale vypadlo z ní, že má pohmožděná záda. Po krátkém přemlouvání se nechala odvést na můj pokoj, kde mi je ukázala a... modřiny, podlitiny a zhmožděniny jsou jedna věc, ale ona vypadala jako by ji někdo mrskal devítiocasou kočkou půldruhé hodiny ve svižném tempu hospodské odrhovačky. A opět to sladké kroucení, kdy sváděla vnitřní souboj sama se sebou, ale nakonec svolila, abych se ji o ně postaral. Nebudu dělat necitu, mám tu holku rád, nevím, jak k těmhle modřinám přišla a ani to radši vědět nechci, ale byla v tom trocha zadostiučinění, když se mi třásla pod rukama. Kdyby věděla, jak to skončí, ani by nepřekročila práh pokoje. V hlubinách bordelu v pokoji jsem vyškrábl lahev něčeho, o čem jsem měl matný dojem, že to byla hojivá a hřejivá mast od Ann. Nebo skřetí moč, musím si líp značit zásoby lektvarů. Pokud to kdysi léčivé účinky mělo, nějak to v tom mým kamrlíku zmutovalo. Dlaně mi to spálilo, že jsem se cítil jako David po osamělé noci... Ukázalo se, že modřiny nebyly jen na zádech ale pokračovaly i jižněji. Po místopřísežném prohlášení že se vážně nebudu koukat, se nechala natřít i pod zády, a já si užíval, že mám zase jednou na pokoji někoho v podobném oděvu, v jakém dnes končil vystoupení Juliin bubák. Štěkala po mě, jako ten sousedčin pes, než jsem ho stáhl z kůže. Usli jsme nakonec oba u mě, ona na posteli, já v sedě pod ní. Ráno se ukázalo, že ji to na modřiny vážně pomohlo. Ještě se mi postarala o opařené ruce. Štípalo to, bolelo, svědilo, ale ten noční výhled za to stál... Tak jsem lhář, a co? Kdo by tenhle slib dodržel, by prostě nemohl být normální. Hlavně že ty záda, se zlepšily.

Ještě pořád mám mokré vlasy. Taková bezva připomínka na něco, co jsem zapomněl zapsat. Klasika, nejlepší na konec, těsně před obecný závěr a morální ponaučení. Není to dávno, co mi El ukázala, že to jde i bez zbytečných keců... Kolikrát v životě jsem mluvil s Hazel? Jednou? Klid, nebylo to tak hrozné, jak si myslíš. Skončilo to u polibku dvou lidí, kteří na sobě měli dohromady jednu vestu, zase v prefektských koupelnách, ze kterých chvíli nato utekla. Nevím teda, ve kterých krajích se chodí koupat ve vestách, ale... Třeba nějaký lovecký zvyk. Nejsi Annie, knížečko, nebudu ti lhát. Stranou to, jestli se mi líbí a tyhle hemzy, je to člověk, který v sobě něco má. Ale to jsou všechny. Jestli Hazel něco víc? Pravdou je, že její ruce cítím na svých ramenou ještě teď. Jestli by to stála za tu šanci? Dá mi tu šanci? Nepošle mě k šípku? Uvidíme. Ono je beztak nad slunce jasné, s kým to zase skončím.

A to jsem toho tolik nakecal o tom, jak už nebudu blbnout před tím nafrněným ploutvonožcem, co celé koupelny sleduje ze svého obrazu... Dneska mě viděl celý pátý ročník v mé přirozené kamufláži, nějaký obraz mi už může vlízt na hřbet. A vlastně... chci tady po sobě nechat nějakou stopu. Lidi vypadnou, ročníky se vymění, ale obrazy tady budou pořád. Tak ať si maj o čem povídat.

36. Cold but I'm still here

Svátky jsou tady. Ano, už zase... Občas mívám dojem, že snad nebývají jednou ale třikrát do roka. Koukám, že naposled jsem psal po Dušičkách. Jestli se od té doby stalo něco, co by stálo za poznamenání? Jo, napadl sníh.

Ale vážně, nějak nevím kde zač- Fajn, jedna věc. Můžu se po hradě potulovat jak dlouho chci, můžu mít hůlku v ruce tak často, až mi přiroste k rukavici, můžu se stát třeba ministrem kouzel, ale mudlovské způsoby nezapřu. Tři měsíce chodím do prefektských koupelen. A nechodím tam sám. A dá se čekat, že s případnou dámskou společností tam nebudeme sedět na křesílkách a debatovat o dvanácti způsobech využití dračí krve. A CELOU TU DOBU TAM VYSEDÁVÁ V RÁMU NA ZDI TA OPLOUTVENÁ KOZATICE. To ti to sakra nedošlo, že obrazy se hejbaj, koukaj a mluví?! A ona, to nemohla zakašlat, zamávat ušima, zatleskat prsama, prostě nějak na sebe upozornit? Fakt, kdo dal na takhle blbé místo obraz, to mi hlava nebere. A pokud ta sardinka rozkecla, co všechno se tam dělo, abych se bál podívat do očí všem portrétům, zátiším a krajinkám na hradě.

Asi na mě musí dopadat ta sváteční nálada. Možná je to mým věkem, možná se to jen po letech dobře sešlo, ale na koleji je to konečně tak, jak by mělo být. Po večerech sedává valná část koleje u stolu, smějeme se, bavíme. Taková velká šťastná rodinka. Jasně, s Ammy jsme se nedávno trochu poškorpili až facky padaly, ale to je pryč. Proč to taky nějak rozebírat, každý má právo tu a tam vypěnit. Hlavní je, že Mrzimor je konečně Mrzimorem.

Tohle celé mě ale přivádí k jiné myšlence. Když se ohlédnu na své patnáctileté bytí, vždycky jsem byl sám... holky teď stranou. Nikdy jsem se nevracel do té velké žluté místnosti s tím, že tam na mě někdo bude čekat. (blbý Vánoce, až z nich nějak lítostivím). Každopádně mně to donutilo se zamyslet nad tím, co bude. A nebude. Představa, že za deset let pořádám doma na zahradě grilování pro přátele, mám domek, kde je kdokoli kdykoli vítán a mým největším problémem je, jak zaplatím složenky za Letax, není vůbec zlá, jakkoli je nereálná. Ta představa mě dohnala dokonce k profesorce jasnovidectví popovídat si o tom, jestli nevyhnutelný konec, se kterým dva roky počítám, je vážně nevyhnutelný... Moc mě nepotěšila, říkala, že vidění, na kterém to zakládám, byla pravděpodobně skutečná věštba, ale že nemusí znamenat nutně smrt, ale jen smrtelné nebezpečí.... Ano, velmi podstatný rozdíl. Asi jako rozdíl mezi "Sežere tě drak" a "Spadneš do klece k vyhladovělému drakovi s kapsama nacpanýma krvavýma steakama a věncem buřtů kolem krku, ale neboj, nutně to přece neznamená, že umřeš". Ale budiž, aspoň jsem si to potvrdil. 

Když už tak řeším rodinný život mrzimorský, jako v každé rodině, i tady jsou někteří klíčovější než jiní. Pro mě to je hlavně Jul s Jasperem. O tom klukovi jsem ještě nepsal, je to takový šikovný prvák. Pravda je, že jsme k němu s Jul dost přilnuli. Ona děti mít nemůže, já vlastní drobotinu nestihnu. Že bychom si na něm léčili komplexy? 

Listoval jsem pár stránek zpátky... Celý tenhle deník, celé ty čtyři a půl roku, co ho píšu, pořád se to motá jenom kolem holek, slečen, dam a samic. Dneska to trochu poruším, jen to v rychlosti shrnu. El nevypadá, že by se mnou ještě něco chtít měla, s Jul se to zase nějak zašmodrchalo, tentokrát příjemnějším způsobem. Faktem je, že ať se pokusím s kteroukoli o cokoli, vždycky to skončí u mě a Jul. Jako by to byl nějaký fyzikální zákon. Nebe je modré, voda je mokrá a Art a Jul patřej k sobě, i kdyby si měli vzájemně krky podřezat. A vlastně, proč ne. Je mi nad slunce jasné, že přijde doba, kdy budu zase honit sukně po hradě a kdy budou sukně honit mě. Ale ony počkají, teď si užívám rodinný sváteční život. 

35. We dance with the devil tonight

Konečně jsem na to přišel! Nekonečné věky bádání, strádání, odříkání. Stačila trocha štěstí, schopností, namáhání a neochvějného rozhodnutí jít za svým cílem. A vyplatilo se! Univerzální postup jak vzbudit náklonnost v každé dívce. Stačí ji zatáhnout stranou, prožít s ní pár upocených nocí a hle! Zájem je na světě.

Je to pár hodin, kdy se mě někdo zeptal, co je horšího než vlastní smrt. Vypálil jsem, že nechat umřít někoho jiného. Před Všema svatýma se mi to málem povedlo. Ten pidižvík Velt, co mi nadšeně tvrdil, jak celá ta komedie s jeho posednutím, byla jen fórek, si málem podřezal žíly. Co sakra může vést malého caparta k tomu, aby se zabil? Došly mu karamelové fazolky? Gryf mu sežral esej k Dworkinovi? Málem bych se vsadil, že jedenáctiletého kluka k něčemu takovému může dohnat jen jedenáctiletá slečna, ale to asi jen soudím podle sebe.

Když jsme u toho, nejsem na škole čar a kouzel. Zbláznil jsem se, nacpali mě do kazajky, zabouchli za mnou mříže vypolstrovaného pokoje, a já se v celé své veselé šílenosti představuju sebe sama na Noemově arše. Všude jsou páry, kam se vydám o nějakou tu dvojici zakopnu. A to je podzim, co bude na jaře? Ruku na srdce, jako klášter by Bradavice neuspěly, ale kdybych uplatil skřítky, rozdal jim špendlíky a vydal rozkaz, aby propíchli všechny ochranné pomůcky co najdou, docela dobře by se to tady uživilo jako jesle.

 Když jsme u párů, některé vydrží navěky, některé po více méně krátké době skončí a oba se rozejdou každý svou cestou. Chtělo by to příklad... Prý v létě došlo k svatbě místní profesorky a místního profesora, tam už se čeká, že skončí takříkajíc dokud je smrt nerozdělí. Oproti tomu, pokud jde o nohy Maxe, muselo všechny překvapit, že se rozešly tak brzo. A právě Max mi teď vrtá hlavou. Při jedné patrole jsem na něj natrefil. Dost toho nakecá, ale co mám dělat? Zmlátit mrzáka se nedělá a zkonfiskovat mu nohu by taky nebylo úplně košér. Tohle dilema ale neřešil Amai, který do milého Maxe vběhnul a naložil mu, co se do jeho ohlodaného těla vešlo. Musím se na to konto pobavit s Fionou, není to poprvé, co Amai takhle někoho napadnul.

Na druhou stranu, včera jsem ho pochopil, když mi právě Jednonožka pokazil rande u jezera a já musel pátrat po něm a jeho společnici večerním lesem. Nebyl jsem sám, Hazel ho naháněla už od hradu. Nenašli jsme je, ale jsem přesvědčený, že hluboko do lesa se nedostali a někudy nám proklouzli zpátky na hrad. Tak mi jednou utekl jednonohý, to je toho...  Co by se mohlo stát? Proč by ho měl chtít sežral, když už podstatnou část z něj povečeřel někdo jiný? Pokousat ho vlkodlak, taky by se nic moc nedělo, třínohý chlupáč při úplňku nikoho nedožene. A soudě podle nálady prefektky Hazel, se dvojice dočká zaslouženého trestu. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby právě teď promazávala v mučírně skřipce.

Tak jsem si zanadával, co takhle něco příjemnějšího? Byl vlastně ples, karneval, maškarní... Štěstí, že jsem si vyspravil oblek, stejně bylo šero a nějaký ten nadbytečný steh nikdo nemohl postřehnout. Zase ses předved, Arte, přijdeš tam s jednou, tančíš s druhou a odcházíš se třetí...  Na to, že jsi tam jít ani nechtěl, slušný výkon. Posaďte se děti, povím vám pohádku. To se jednou malý Art rozhodl trochu cvičit a vybral si pro to zrovna dost frekventované místo. Není nic lepšího, než když při procvičování zastíracího kouzla někdo vstoupí do místnosti a nevidí uvnitř nikoho. To prostě nejde zjevit se nelekavě! Přišla jistá Van, která na ples taky nechtěla.... Fajn, přeskočím nudné části. S Van jsme na plese pokecali, zatančili si a já vyrazil za Em...  Dvě písničky na parketě, jeden omluvný polibek za předchozí zazděné rande.... Jedeme dál.

Na plese seděl totiž ještě někdo. A seděla sama. Vím, že naše dohoda nezahrnovala veselení se na plese, ale... Proč ji neudělat aspoň kamarádskou společnost? Padl drink a návrh na procházku... Ta vedla na nejvyšší bod hradu, astronomickou věž. Sen každého kluka. Cimbuří sto stop nad skleníky, vyhlídka na Zapovězený les, blesky nad hlavou a vedle rusovláska s démonskými křídly na zádech. Křídla si nesundala, dokud jsem byl s ní. Náhodný pozorovatel by si tu noc mohl myslet, že na věži vříská raněné mládě mantikory.

A další noc, já, ona a rozmlácený kabinet ve sklepeních. Rozbili jsme rozbitou postel. Mozkomorové prý vycítí pozitivní myšlenky a emoce, a vyhledávají je. Tu noc musel být Azkaban nehlídaný. Když nakonec zavřela na pár hodin oči, já jen ležel a přemýšlel. Po třech dnech a třech nocích jsem pořád znal jen její jméno a kolej. Pak ráno konečně přineslo změnu. Povídali jsme si až do oběda. I když v nějakém zvláštním pořadí, začali jsme tím, kolik lidí nám prošlo rukama a  končili jsme u veverek. Děkuji Bohu za ty huňaté krysy, vždycky rozboří ledy. Překvapivě máme dost společného, naše rodiny stojí za starou belu a.... aha, tak jen tohle. Interní poznámka, mysli na to, že když se na něco zeptáš, může se to otočit proti tobě. A otázka "Kde se vidíš za pět let" přesně tohle udělala. Ona se chce zabydlet někde v ústraní a z toho bodu cestovat po světě. A já? Za pět let? V Godrikově dole, poblíž kostela, šest stop pod zemí. Přirozeně že jsem mlčel....

A večer zase... Prošli jsme se k jezeru, a než nás vyrušil Max, zase jsme jen tak plkali. Ale stala se zvláštní věc, přiletěla Rosiina sova s dopisem. Ještě pořád jsem ho nečetl, ale na tom nesejde. Ale El... Ještě v koupelnách si dělala šoufky, že za mnou sovy lítají jak slepice za flusem, tentokrát stačila jedna, aby úplně vychladla.

Pokračování to mělo v lotroskopu. Byla strašně zvědavá co za těch pět let a já... Řekl jsem všechno. Proč? Znám ji sotva tři dny a mluvili jsme z toho spolu pořádně jednou. Zíral jsem, jak ji zpráva o nevyhnutelné smrti milencově vzala. Nevěděl jsem, jestli bude řvát nebo brečet, nepřijala to nejlíp. Pořád se ptala, jestli to nepůjde změnit. Že pro ni něco znamenám, ať bojuju, takovéhle věci. Párkrát hrozilo, že odejde. Neodešla. Zůstala se mnou celou noc a tentokrát to bylo jiné. Byl tam cit. Nakonec jsme se i zasmáli, když jsem hodil záda ze stolu...

Teď svítá, v hlubinách zahozené brašny žadoní dopis od Rosie o přečtení, v Lotroskopu spí na stole El zachumlaná jen do mého špinavého svetru a já? Já se musím smířit s tím, že tady za sebou nechám spousty slz.

35. It's so easy when you're evil

Vinen! Vinen z vraždy prefekta, zelenovlasé spolužačky a jedné sněžné sovy! To bych slyšel, kdyby myšlenky mohly zabíjet. Vezmu to popořadě, taková klasika jako vždycky, nejdřív nějaké žblebty, pak k jádru věci a zakončíme to nějakým hlubším a složitým ponaučení. Ale Arte, jsi jen cynik, prasák, sukničkář a lhář... Na tom není nic složitého.

Tak prvně ty žblebty. Snad poprvé po... možná poprvé sem zapisuju, když je den. Proč? Zase máme takové to pálení v hlavě, nutící mě psát dřív, než celkový dojem vyprchá. Tak už začnem, ať tě můžu zavřít a vyrazit do ulic.

Není to dlouho, co jsme společně patrolovali s Annie. Ta holka teď sice vypadá jako mumie po půl roce v koncentráku, ale sranda je s ní pořád. Konečně mě provedla po koupelnách, nakonec jsme skončili ve vodě v plné polní, akorát brašny jsme zahodili... Jo, už se to na mně celé podepisuje, místo myšlení na to, že se nic nestalo, myslím na to, proč se nic nestalo... Jestli to nesouvisí s tím, že holčina s vizáží někoho, koho minulý týden pokousal březí vlkodlak se slintavkou, se ode mě drží na distanc dvou yardů.

To byla vlastně jediná patrola, kdy jsem nebyl sám, normálně lovím osamoceně. Vlk samotář, osamělý střelec, jednočlenná armáda... Jo, jasně. Ale ve dvou prostě člověk dělá větší hluk, povídá si, nesoustředí se, kdokoli ho může trefit do zad. Jo, jsem paranoidní, ale včera jsem na pokoji našel odemčené kufry a vprostřed místnosti zakopávací past, tak kdo by se divil.

Odchycení to berou celkem sportovně, až na jednu výjimku. Ammy. Dostala patnáctistránkovou esej na téma "Proč se nemám chovat jako blbá kráva" "Proč se necourat po večerce". Měla kolem toho plnou hubu keců, vztekala se, později prosila o změnu, o zmírnění, o odklad, o klíč ke Gringottovým a kdoví o co ještě. Byl bych mírnější, kdyby neprskala jako kočka s páteří přeraženou koly náklaďáku. Že prý jiným tresty nedávám. Haha...

Jo, a při jedné patrole jsem narazil i na Em. Bylo to poprvé, takže proč trest. Prý se jen zamyslela při kreslení. I kdyby se s hůlkou uměla leda poškrábat v nose, její umělecký talent by bohatě stačil na všechno. Slyšel jsem ji hrát, zpívat, viděl kreslit, všechno ji jde skvěle. Včetně líbání. Akorát, že včera jsem zazdil schůzku s ní, ale kdo by se mi divil...?

Právě včera jsem blbnul ve spolce s Casperem/Jasperem a jeho devítiletou sestřenkou, která je prý dcera nějaké zdejší profesorky (pokud mám zdechnout jako ten pes, prosím, ať je to dřív, než tohle malé střevo dorazí na hrad), když se roznesla zpráva o nějakých duších omračujících místní nebohé a nevinné žactvo. Neviděl jsem nikoho omráčeného ani nikoho mrtvého, takže... Stejně jsem dělal jen pomocníka Carlovi, který organizoval poslední případné zbytky odporu...

A aby toho s duchama nebylo málo, když se rozpustil tenhle tyjátr, natrefil jsem na Kal s Yakuzou. Epileptik s elektrodama na bradavkách by se neklepal jako tihle dva. Že prej jejich spolužáka něco posedlo. Prefektský odznak a mrzimorský duch... vážně, v létě snad budu pomáhat i stařenkám přes ulici... Kamaráda jsme odchytli a dali s ním řeč v lotroskopu. Vylezlo z něj, že si dělal srandu, když už jsou ty svátky. Jak to dopadlo, nevím, protože u stolu tam seděla ONA. Když jsem ji uviděl, okolní zvuky utichly, rozehrála se tichá, něžná hudba a já viděl každý pramen jejich bronzových vlasů, jak vlaje v neexistujícím větru zpomaleně jako v mudlovských filmech...

Sakra, já mám dneska vtipnou. Vlastně jsem s Elise nikdy předtím nemluvil, tak proč to nenapravit. Slovo dalo slovo a bez nějakého zbytečného zdržování.... Prefektské koupelny jsou večer vážně hezké. Ty kohoutky tam a tak... Ne, tohle kohoutky nepřetlučou.. Nejsem ztělesnění nevinnosti, ale tohle bylo.... Že prý kdysi operovala kdesi na východě skupina arabáčů, která měla moto "Nic není pravda, všechno je dovoleno". Přesně takové to bylo. Vyrušila nás dvakrát Emiina sova, jednou prefektka Fi osobně. Přímo vprostřed všeho se dokonce El ptala, kolik holek mě to shání. Vida, slyšela o mně... Nevím, jak dlouho to celé trvalo, nejsem si jistý, co všechno bylo, ale zaručeně vím, že ze mě vypustila tu jindy kňučící šelmičku tak důkladně, až jsem přesvědčený, že kdybych použil správné zaklínadlo, byl bych v ten moment zvěromág. Ale to bych musel vědět kde mám hůlku... A kapsy... A hlavu.... A v té bych musel mít nějaké myšlenky... Co říct, kolena se mi třásly ještě ráno... Dokonce jsem někde zašantročil věrný klobouk. Naštěstí přežil bez úhony.

Dnes se mě ptala, jestli to takové může být i dál, bez nějakých řečí a vodění se za ručičku okolo. Přikývl jsem ji na to a.... Morální ponaučení jindy, kde mám boty?!