34. One soul lies anxious wide awake

Konečně na to došlo. Téhle chvíle jsem se nemohl dočkat, jen představa na ni mi propalovala šedou kůru už hezkých pár dní. A je tady! Konečně jsem zase osamocen. Všichni a všechny zůstaly stát tam někde v dáli za dveřmama.

Že bych se i vyspal? Dnešní noc byla celkem vyčerpávající. Po večerce jsem poplašil pár lidí. Příjemný párek Amaie a Ammy, pár prvaček a Nat. Po první dvojici mi nic není, ta zelenovlasá byla včera před zhroucením, trest by ji náladu asi nezlepšil. A Amaie ať si ošéfuje Fi. I kdybych přesadil Vrbu mlátičku před vchod do Nebelvíru, zapálil celé patro a zazdil okna jejich věže zvenčí, beztak by si našel cestu ven. Ty prvačky byly vtipné, hádám, že byly obě z červené koleje. Nemají být statečné? Jedna byla, představila se, odkývala, že se vrátí na kolej a oddaně očekávala trest, druhá vzala nohy na ramena, sotva zahlídla toho ohyzdného bělovlasého prefekta v šedé. Příště to nebude na trest, ale na kletbu přímo mezi jedenáctileté lopatky. No a Nat? Ta si prý skočila do koupelen. Vzhledem k tomu, co měla na sobě, bych tomu i věřil. Asi jsem něco zbodal, když jsem řekl, že jsem předtím narazil na Amaie s Ammy. Nějak vykoktala, že chodí s Amaiem. Že by právě proto polibek na rozloučenou chutnal po rejží? 

No jo, líbačky. Když si sem čmárám normálně, mám celkem souvislé myšlenkové pochody (vážně mám)? Teď mě to ale odkazuje na víc věcí. Tak jo, jdeme na to postupně. 

Snídal jsem vůbec někdy na hradbách (jo, prej souvislý proud myšlenek....)? Teď už jo. Včera se vyhladovělá Emily nechala přemluvit ke snídani na cimbuří. Prokecali jsme celé dopoledne. Em má něco, co jiné ne. Irský přízvuk a prvenství ve snídani na cimbuří. Pořád jsem ji dost dlužný za vytažení těch střepů z packy, ačkoli jsem ji to teda moc hezky neoplatil. Když se ohlédnu, jestli jsem ji předtím motal hlavu, teď má v hlavě hurikán. Ale hergot, proč ne. Jestli Nat chutnala po rýži, z Em byla cítit ta pravá zelená příchuť Smaragdového ostrova. Akorát nealkoholická. To mi připomíná, že bych ji mohl odepsat na některý z jejich mnoha, mnoha dopisů. Vážně, pokud její sova nemá příplatky za přesčas, měla by to urychleně hlásit odborům.

Kdo že mi to zbývá? A jo. Probudit se s Jul, posnídat (s) Em, a večer mít za společnost Ann. Až tady začínají ty pravé výčitky. Jestli ty to trochu nepřeháníš, Arte. Trochu? Kdeže, tohle bylo tak dalece přes čáru, že... že... že čára už nebyla vidět (na tak, umíš to líp). Akorát jsem ji trochu podělal život. Ráno ji viděla odcházet Jul, jak odchází ode mě. Rozhodně to kamarádství mezi nimi moc neupevnilo. Ve spolce je teď dusno, že by tam na nedostatek kyslíku pošel i potápěč v plné výstroji. Trochu to uvolnilo to, po čem jsem měl celý den na tváři obtisk o velikosti Juliiny rukavičky a zářící jako neon ve vykřičené čtvrti. Asi to teď budu mít na koleji chvíli těžké. 

A pak potkám Annie, co ze mě tahá rozumy kolem Rosie, a já ji do očí tvrdím, že bych ji nepodváděl. Je to lež, nebo ne? Co já vím, pochybuju, že se dostanu ještě k tomu to zkusit. Ale zkusím. Když na to dojde, ze všeho co se teď děje, můžu vlastně vinit jí. Vím, že ne, nekoukej tak na mě. Tak že bych to hodil na skvrny na Slunci? Akcent Merkuru ovlivňující příznivé postavení planety Venuše? Poškození mozku způsobené nadměrným požíváním lektvarů? Pořád jsem to stejně já, potvor plížící se po chodbách a vyhlížející další oběť. Co na tom, že jedna postel voní po tom Juliinem šeříku, na druhé je přehoz pořád skrčený tak, jak ho Ann opustila, na košili mám blonďatý vlas, o truhlu opřenou kytaru od Rosie, na stolku se mi válí vzkazy od Em a na zápěstí mám hodinky od dávno zapomenuté Fi.

Málem to zní, jako bych byl sběratel. Jen někdo, kdo si dělá zářezy na hůlku. Kecy. Každá z těch chvilek, okamžiků a nocí, po které jsem prostě nebyl sám, pro mě hodně znamenala, jinak bych je sem nezapisoval. Některé víc, některé méně, ale všechny hodně. A víš ty co, starší Arte, co si tohle třeba jednou přečteš? Je čas vyvětrat jednu postel, druhou ustlat, smést vlasy z košile, šoupnout kytaru pod postel, sklidit vzkazy ze stolu, pověsit hodinky na hřebík a připravit se na další den. Co já vím, třeba narazím na někoho, kdo si mě omotá kolem prstu, třeba rozetnu dusno ve spolce, třeba si zatančím s ďáblem. To vše jen proto, aby ty jsi se za těch pár let, až ti před očima poběží ještě jednou všechno, co jsi prožil, viděl a pocítil, nekrčil vystrašený v koutě, ale měl se čemu pořádně zasmát, až si pro tebe ta zubatá mrcha přijde. Zasmát se a vykročit vpřed. Mám na to poslední tři roky. Pokud se ty nebudeš smát, já selhal. 

Jo, a ještě jedna věc. Nechci být až druhý, takže rovnou s předstihem... Upřímnou soustrast.