27. Home sweet home

A je to, opět na cestě.  S trochou štěstí dorazím do Kotle ještě před západem slunce. Žene mě tam spousta věcí. A lidí.

Doma to bylo... Práce bylo nad hlavu. Trochu to vyvolávalo dojem, že táta všechno nechával na léto. Všechno. Snad ani kytky nezalíval, jen abych měl co dělat, až se vrátím. Výsledek je, že už nemáme kytky. I když v jednom květináči byla nablita půlka sortimentu od Draka. Asi pěstoval pivoňky...

Vlastně táta se nějak rozchlastal. Čím to je, to netuším. Ale prý Killiana nemlátil, takže aspoň něco... A když jsem ráno odjížděl, ani neměl kecy.

Byly i světlejší momenty. Začátkem léta byl u Draka nějaký mejdan pro mladší... Že tam narazím na Jima Dorregaraye, to jsem nečekal. Kolik mi bylo, když mi přerazil nos? Deset? A jen proto, že jsem jeho ségru plácnul po zadku, když jsem z toho ještě neměl pojem? Proč jsem to vlastně udělal? To je fuk. Tentokrát měl sebou i Rodda s Toddem, dva blbý tupouny, kteří neznají vlastního tátu. A já měl flakón s Manolem. Ještě, že jsem si dovezl celou láhev ze školy. Vrátil jsem, co jsem mu čtyři roky dlužil a něco i přidal těm pitomcům. Jeho ségra se za ty roky docela změnila. Šestnáct je hodně hezký věk. Na dotek má mnohem hezčí zadeček, než před těmi roky... A to plácnutí jsem si teď prostě nemohl odpustit... Ale co budu dělat s jejím číslem, to nemám zdání. Stejně to bylo jen nevinné, v hlavě mám pořád Jul. A nejen tam.

Brácha byl vůbec celkem veselý. Sice se u něj zatím magie neprobudila, ale i tak by měl být čaroděj. Nadání se dědí po matce. A moták z něj nebude. Určitě ne... Ještě má čas... Ale, když si vzpomenu, jak se kouzla projevila u mě... fujky.

Máme nového mazlíčka. Tak třemi týdny přišla bouře a vyvrátila nám na zahradu strom. Že je pod ním liščí doupě, to jsem nečekal. Máma liška vzala roha, jedno lišče bylo už mrtvé, druhé dokonávalo. Trocha piškotů, smetany a masa ho zpravily. Celou dobu jsem ho schovával v krabici od bot, teď ho má na starosti Kill. Snad ho dobře schová, mám podezření, že by ho táta zkusil vyměnit za flašku whiskey. A sebou ho brát nemůžu.

Blbý přestupy, co jsem to ještě chtěl...
Jo, práce bylo vážně dost. Zůstal mi ale hřejivý pocit, že už nejsem jen takový ten "Přines, podej, nezavazej", ale že lecos zastanu sám. S malou pomocí křišťálových flakonků... A ubránil jsem si Bradavický zvyk běhání po ránu. V Londýně se musím poohlídnout po nějakých činkách.

Klasicky jsem měl zakázáno psát. Stejně jsem neměl komu, Ann si na mě nevzpomněla, Chloe má asi ještě moc práce, a Jul... od té přišel jeden jediný dopis. Vypadalo to na papírový rozchod. Že prý ale pořád bude každý večer koukat na Severku, jak jsme si slíbili. Pitomé Irské počasí. Hvězdu jsem viděl jednou, pak přišly zataženo, střídavě oblačno. A pak jsem zapomněl.

Máma klasicky nic, neozývá se, kdoví, jestli žije. Aby ji ty ještěrky sežraly. Odjíždím z domova a nevím, jestli bude za rok ještě stát. A to jen proto, že ona si hraje na vědu.

Ještě k Jul, prý se ta její neplodnost potvrdila. Existují draci, podvodní lidi, kouzla schopna změnit osobnost, ale pitomou neplodnost vyléčit nelze? To tak... I kdybych měl obeslat celého Munga... A nebo svěsím hlavu a vykašlu se na to. Beztak se se mnou rozešla. A pochybuju, že mě bude chtít vidět, neměl jsem ji to říkat... Ale třeba si na mě najde chvíli. Třeba jsem ji chyběl. Nebo cokoli se mnou.

To už je ta zastávka u Portu? Nějak to uteklo.... Ale venku pěkně fouká, ještě mě to rozcuchá.