Kdybych měl začít od nejpříjemnějšího, musel bych říct, že se vrátila Rosie. Někdo mi říkal, už nevím kdo, že měla nějaký zánět na mozku a bylo to s ní hodně špatné. Je skvělé, že už je v pořádku. Prostě si jen tak nakráčela doprostřed společenské místnosti a rozdávala úsměvy na všechny strany. Opravdu Mrzimoru chyběla. Nejvíc Richardovi. Potkávat ho každý den, jak prochází společenskou místností jako tělo bez duše a nepřítomně kouká na vchod do dívčích ložnic. Bolelo mě z něj u srdce. Už jsou ale zase spolu. Kousek světa je tak, jak má být.
Druhá príma věc. Potil jsem krev, pot a slzy, ale zkoušky už jsou za mnou. Nedopadl jsem tak, jak bych doufal. U formulí a OPČM jsem vyhořel, zbytek snad bude za Vé. Ale praxe s Dworkinem... Mohl bych říct, že mě nic nenaučil, ale to JÁ nechodil na hodiny a JÁ se nenaučil půlku kouzel. Mea culpa.
To nejdůležitější stejně přišlo po zkoušce z přeměn. Profesorka Carrington se s celou třídou rozloučila a nabídla nám pomoc, kdykoli budeme potřebovat. Asi nečekala, že nabídku využijeme a ji zdržíme dost po policejní hodině. Půl večera ji zdržela Marry, zbytek já. Obrovského pocitu zadostiučinění jsem doznal, když do učebny přišel Dworkin a ve chvíli, kdy mě nesmlouvavě vyháněl na kolej, mě slečna Carrington pozvala dále do kabinetu nechávaje nasupeného, rusky mluvícího, nepříjemného, nesympatického a z očí kletby vypouštějícího pana profesora Dworkina za dveřma. Domluvila si se mnou doučování přes prázdniny. Pevně doufám, že se mi podaří dostat se na otočku do Londýna. Cítím, že bych sem neměl psát, oč jde. Ono je to stejně jedno, číst to budu jen já a já na tohle nezapomenu.
Zvláštní, jak mi přijde zvláštní vidět dopravní nehodu. Slisované plechy, záchranka, policie... Celé je to divně cizí. Snad se nikomu nic nestalo. Když už jsme u toho cestování, jsem rád, že jsem to letos vyřešil trochu jinak, než vloni a předloni. Většina věcí zůstala v Kotli, stejně nevím, co bych s těma učebnicema, kotlíkama a sušeným velbloudím semenem v truhličce s přísadama doma dělal. Něco jsem si nechal poslat mudlovskou poštou, snad to ještě uvidím. Démon letěl napřed a já se ploužím žalostně vzadu. Z Londýna do Portsmucku to šlo rychle, ploužení se busem do Saintsfieldu se asi protáhne, vlakem zase zrychlím až do Ballymoney, pak opět přestup na autobus do Dunloy a slabší hodinka pěší chůze domů. Pokud už všechno půjde jak má, budu doma tak hodinu po svítání. Aspoň nemusím zase na loď.
Zvláštní je, jak cestuju přes půl státu mudlovskou dopravou a první nehoda se mi stane ještě při letu letaxem. Nějaký chudák asi vyškrabával popel z krbu, když se o mě zachytil. V tom kvaltu se přerval jen popruh od brašny a já ani nepřeletěl rošt. Snad se mu nic nestalo. Popruh jsem zavázal a doma ho sešiju, zlomená ruka by se napravovala hůř.
Dělám cavyky i před vlastním deníkem. Za poslední týden se toho stalo strašně hodně a.... To šlo rychle, cedule Saintsfield. Ani bych nečekal, že to autobus zvládne takhle rychle...
Zbožňuju cestování vlakem. Je takové... soukromější. Škoda, že je venku ještě tma.
K poslednímu týdnu... Proč jsem nezůstal v Kotli? Aspoň na pár dní. Vyzvednout si peníze, projít se Příčnou, nakoupit pár potřebných blbostí a nepotřebných důležitostí. Já se místo toho ženu jak vzteklý tam, kde mě čeká jen práce. Počítám, že táta bude ještě naštvaný, jak jsem vloni vzal špónu bez rozloučení. Asi utíkám. Od čeho? Od koho?
Poslední týden se nesl zase v hvězdném znamení Jul Každou volnou chvíli jsme byli spolu, až lítalo peří. A vesty. A sukně... A pořád zalezlí v koupelnách, naivně si myslící, že zvládneme zmizet do sprch, kdyby něco. Nedával jsem pozor, jen jsem zaslechl rychlý rytmus utíkajících nohou. Anna nás načapala. Jestli jsem se cítil hrozně, když jsme pak vylezli ven? Zda-li.... Proseděl jsem s Ann ve spolce zbytek noci, dlouho po tom, co šla Jul spát. Já tu malou, okatou prvačku mám vážně rád. Hodně. Jen tak nějak... otcovsky.
Zmínila se mi o tom, že se jí líbí nějaký kluk. Starší. Zadaný. Kolej ani jméno říct nechtěla, ale dost ji to žralo. Další důkaz toho, jaký jsem pitomec. Mělo mi to dojít. Říkat ji, že je to kluk hloupý, když nepozná, že se líbí tak skvělá holka... A co hůř, vloudil se mi do hlavy nápad... Co kdyby prostě na jednu noc zapomněla na toho blba a byla s někým, kdo ji má rád stejně, jako ona jeho? Zmínil jsem se o láhvi Láskonoše na mém pokoji a hned konal. Pil jsem první a jediný. A mluvil, mluvila ona, pak zase já, zase ona. Ten pitomec, na jehož nevšímavost jsem nadával, jsem byl já... Věřila tomu, že jsem pod vlivem a otevřela se mi, jak jen to šlo... Jednu krásnou noc si zasloužila. A velká oběť to ode mě nebyla. Narůžovělý a láskyplně působící Manolus nechutná vůbec špatně....
Čas nějak letí, když musím šroubovat slovo na slovo a vlastně ani nevím, co psát. A z vyhřátého vlaku se mi moc nechce. Je sice už červenec, ale tahle noc má do tropické noci daleko. Poslední část cesty a já cvakám zubama, skvěle.
Poslední den mi muselo přeskočit. Ve spolce jsem vyjel na Jul i Ann. Najednou. Už ani netuším, co jsem povídal. Raději jsem zmizel pod zastírákem a chvíli je tam poslouchal. Navzájem se litovaly... Dobrou chvíli jsem tam seděl, když už i Jul zmizela, užíraje se vlastním vztekem sám na sebe, když tu.... JAK MĚ MOHLA NAJÍT JULIINA SOVA?!?! Musím to kouzlo ještě potrénovat, když nefunguje na zvířata. Každopádně sova sedící na něčem neviditelném čtyři stopy nad zemí musela vypadat zajímavě.
Na malém rudém papírku stál vzkaz. Pozvání na kus řeči do koupelen. I kdybych nepoznal Hedviku, parfémovaný papírek prozradil majitele. Doslechl jsem se, jak mi ta fialovooká kočka nebude stát ve štěstí a podobné věci. Myslel jsem, že je to konec... Ale dala mi slib s dlouhou dobou splatnosti. Ius primae noctis. Proč mě? Nemám zdání. Jestli jsem nervózní? Jako bych polykal ježka proti srsti.
Jako kdyby mi chtěla dát vyžrat můj výbuch, začala poletovat spící po spolce. Že mluví ze spaní, to jsem věděl. Že bývá Julie náměsíčná, to byla novinka. Poprvé jsem nestačil ani zareagovat, když spadla ze schodů a snažíce se vyvrátit tvrzení, že hlavou zeď prorazit nelze, dala solidní čelo stěně v mezipatře. Že paměť neztratila, bylo jasné, sotva otevřela oči. Nesnáším ten pohled, kterým zjistí i co jsem měl k snídani... Pětadvacátého května 1998. Podruhé jsem byl připraven a chytil jsem i u průchodu na hrad. Potřetí jsem se s ní rovnou zazdil na schodech. Pokaždé za spící Jul vyběhla bdící Steph a koukala na mě, jako na drzouna, který šlape po petúniích tetičky Petunie. Nikdy jsem proti Steph nic neměl (leda hůlku a solidní zásobu kleteb) ale poslední dobou mi začíná nepříjemně vadit.
Padlo rozhodnutí, že Jul raději půjde spát do koupelen. Že prý odtamtud tak snadno nevyleze. Nabídl jsem se, že ji tam kouzlem zamknu. Zvrtlo se to, a já zahalený do pláště na studené podlaze pozoroval pravidelně
Doma je klid. Svítat začalo, sotva jsem vystoupil z autobusu. Záhony zarostlé, okapy plné, dveře nepromazané, doma zima. Táta chrápe na stole v kuchyni. Táhne to z něj, jako by se pokusil exnout lihovar. Matka nikde. Killian spí u sebe, Snad mu ty kouzelnické kartičky z čokoládových žabek a Bertíkovy fazolky udělají radost. U mě je na všem prach. Prostě normální letní ráno. Řešit to všechno začnu ráno.
Kde jsem to jen... Jo, Jul mluvící ze spaní. V tom všem vyznávání nehynoucí lásky bylo něco hrozného. Prý je jiná, prý nemůže mít děti. Nikdy. Ráno před slavností jsem se ji o tom zmínil. Vážně jsem pitomec. Nedá si namluvit, že to byl jen zlý sen, nemyslím, že by si s tím zašla k Mungovi a nevěří, že by mě to od ní neodehnalo. Nebudu tady tak dlouho, aby mě to mohlo trápit kvůli sobě samému. Pořád mám před očima tu poslední vzpomínku, o kterou jsem se s ní podělil. Vzpomínku, která se ještě nestala. Ale mrzí mě to kvůli ní. Teď ji čeká spousta probdělých nocí. Slíbila, že mi napíše, hned jak se ještě něco dozví. Neví to, ale bude v pořádku... Určitě... Musí být...
Chtěl jsem ještě psát o tom, jak mě celý ten rok změnil, jak jsem se posunul dál jako čaroděj i jako člověk. Po cestě vlakem, loučením se s holkama a s Jul, nočním cestováním, hodinovou procházkou domů a s vědomím, že za pár hodin mi bude do ruky vstrčena násada... Jindy, deníku, jindy. Teď chci odpočívat.
Žádné komentáře:
Okomentovat