24. Kolaps

Zase jednou ahoj ty malá blbá knížko, které vykecám každé své nejhlubší tajemství. Dneska to vezmem hopem, vytekla ze mě spousta věcí, která by měla zůstat vevnitř.

V první řadě buď začínám být paranoidní, nebo se někdo vkrádá sem na pokoj, vytahuje mi tě a pročítá. Jak jinak by mi totiž Richard mohl přednést obvinění podané kým jiným než Kedem, že mě viděl vcházet a vycházet s nějakým doprovodem z klubu školního časopisu? Jednak, některé věci se prostě nedělaj. Vypařovat prvákům vodu z kotlíku v lektvarech, učit zpívající brnění sprosťárny, nebo cpát petardy do dřeva u krbu, fajn. Ale zradit takhle důvěru lidí, kteří mě tam přijali? Nikdy. Chodím tam, ano, ale sám. Proto se tam i zašívám, nikdo mě tam nikdy nenajde. A co mě zajímá hlavně, jak to mohl vědět? Vždycky, když tam jdu, dávám si sakra velký pozor, aby mě nikdo neviděl. Ani neměl jak zjisti, že školní časopis sídlí zrovna tam. A on pak přijde s takovým obviněním?! Ale poznamenalo to Richardovu důvěru ve mě. To je zlý.

Ta věc s hůlkou se vehnala až na nejvyšší metu. Pár dní zpátky za mnou byl John, jestli o tom něco nevím, jestli ji nemám a ať mu kdyžtak řeknu. Nevím, nemám a určitě řeknu, Johne, neboj se. Jo, a taky se toho domákl Thorinson. Vyslýchal mě půlku odpoledne, tu druhou zpovídal právě Richarda, kterého jsem označil za svého svědka. Jasně, že jsem mu vykecal všechno, co jsem věděl o napadení Anny a Willa, urážkách, nadávkách, výhružkách... Když se nad tím zamyslím, ten klučina je tak milý, až se divím, že ho nepotkala nehoda. Třeba odhazovací kletba do zad při procházce na hradbách.

Problém je, že si nemyslím, že bych profesora T. přesvědčil. Sám zmiňoval, že si ještě bude hrát na detektiva. On i Richard měli nějaké otázky, jestli nejsem v nějaké partě, klubu, skupině, která by údajně měla šikanovat ostatní. Mea kappa culpa, chtěl jsem se zúčastnit toho Vinina klubu soubojů, kde jsem stejně nebyl, protože jsem namísto toho řešil Kedovo ultimátum. Tahle spravedlnost mě přestává bavit. Jak jsem už sem jednou psal, můžu se spolehnout leda na sebe. Každopádně nevím, jak dlouho vydržím ten tlak s kamennou tváří. Večer si sám klidně můžu pobrečet do polštáře, ale přes den se musím hodně hlídat. Každý pitomec mě může vzít za slovo a ze školy vyletím dřív, než řeknu "Zhyň, ty čistokrevná špíno!" 

Kašlat na hůlku, na to, že jsme se s Ann vštípali Aquarinovi do kabinetu a zapíchli ji až po rukojeť do květináče, nikdo nepřijde. *po poslední větě zůstala v listu jen svíčkou vypálená díra* Staly se důležitější věci. 

Jul dostala víkendovou propustku z ošetřovny. Už nějakou dobu jsem šmejdil kolem s tím, že se k ní nějak protáhnu dovnitř a nakonec na ni narazím, když si stěhuje věci zpátky na kolej. Děkovala za dopisy, bodejť by ne. Psal jsem ji jako vzteklý. Všechny dva dopisy... 

Z procházky po pozemcích sešlo. Krásné anglické počasí padalo z nebe po galonech. Ještě, že takové bylo... Noc předtím jsem buď moc přemýšlel, nebo to byl sen? Ale věděl jsem, co udělat, abych Jul ulehčil to její trápení. Nejméně jednou se mi něco podobného už povedlo. Ale ne s lidskou bytostí. Zalezli jsme si do nepoužívané učebny přeměn na střeše. Byla ze mě dost vyděšená, ale věřila mi. Sama určitě ani nevěděla proč... Vyskočila si na to soubojové molo, co tam leží ladem, vyhověla mému přání a naposledy zavřela své modré oči. Tak blízko jsem k ní stál, málem jsme se dotýkali nosy. Statečná dívčina to byla, oči měla zavřené, i když musela cítit mou hůlku na svém srdci...

Na pokyn oči otevřela a začalo to. Nejhorší i nejkrásnější momenty mého života. Hůlka zavrněla v ruce, vyšla z ní nějaká stříbřitá záře, před mýma očima mi začaly probíhat vzpomínky na ní za poslední roky a já věděl, že ona vidí totéž. Ale ta bolest! Jako by mi někdo zabíjel železniční hřeby do hlavy. Jediné, co jsem mohl, bylo viset na těch vzpomínkách a jejich očích.

Malá Jul čekající a sklíčeně sedící ve sklepeních Gringottovy banky, malá Jul jdoucí ke stoličce se starým kloboukem a následný zuřivý potlesk mrzimorského stolu včetně jedenáctiletého Arta, malá Jul pobíhající po Bradavicích v zelenomodrých bálových šatech, Jul ubrečená utíkajíc od zkoušky s Cavallerem, starší Jul fackující Amaie, Jul o den starší než předchozí Jul líbající Arta, o vteřinu starší Jul fackující Arta, Jul brečící pod stromem, Jul smějící se v rybníku ve Visánku, Jul sledující Arta hrajícího na loutnu v pokoji v Kotli, Jul s Artem ve vlaku, Jul sledující mlčky procházejícího Arta....

Jul, utíkajíc se slzami v očích přes svátečně vyzdobenou společenskou místnost od posmutnělého Artaira... Jul... Jul... Jul... Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul... Nádherná sedmnáctiletá Jul usmívající se na bělovlasého Arta s krátkou bradkou a vlasy v tuhém ohonu a podivným amuletem na krku, usmívajícího se na jeden krátký okamžik, než se jeho úsměv zkřivil ve zděšený výraz, než jeho ruka vystřelila k medailonu, než se v mžiku zatočil kolem dokola a zmizel. Než ji nechal stát samotnou na místě, na kterém nezáleží.

Z hůlky se mi vyšel oslnivý fialový záblesk, do hrudi mi vrazilo něco neviditelného o síle a velikosti nákladního vlaku a já se proplachtil hezkých pár stop vzduchem. Ještě, že v té učebně mají koberce. Stejně mi to vyrazilo dech, svět se zamlžil a na mě jen zíral pár fialkových očí... Někdo volal “Arte!„ Tak se jmenuju? Art?

Nějak jsem se došrábal k molu, ruce se mi třásly jako vánoční puding, něco mi teklo z oka, v puse jsem cítil kov. Buď jsem žužlal penci, nebo to byla krev. Ten pár očí do mě něco nalil. Aspoň, že svět se po tom trochu rozjasnil, chutnalo to příšerně, ale aspoň mi to propláchlo pusu. Málem nadvakrát, nechybělo moc a složil jsem na podlahu snídani. Nebo celý žaludek. Ale byl jsem slabý i na zvracení.

Co jsem to cítil? Bolest? Tlak? Křeč? Nemyslím... Jen absolutní únavu. Jako kdyby každý kousek mě v jeden moment přestal fungovat. Vše se zastavilo, jen duše to nevěděla a odmítla rozkaz k opuštění pozic. Oči mě pořád chtěly někam táhnout... Proč? Jsem unavený, nechte mě odpočívat. Klidná ruka mě otírala a já se stále propadal do tmy jen abych vypadl a viděl rozmazané šmouhy světa. Jak dlouho jsem ležel? Minutu, den, století?

Mysl konečně začala fungovat. rozpomněla se kdo jsem, co jsem a komu patří ty podivné oči. Potvrdila mi, co mě zajímalo. Paměť se jí vrátila. Nenechala mě ležet a umřít, postarala se o mě. Dokonce vody mi dala napít. V tašce jsem měl flakón s Manolem. Bez té nadlidské síly by mě na kolej těžko dotáhla. Jsem ji vděčný, že mě nedovedla na ošetřovnu. Neubránil bych se ji ani v mé plné síle, natož teď. A ještě by mě Alice roztrhla jak hada.

Sesypal jsem se na první židli po ruce. Kolem někdo chodil, někdo něco říkal, já něco říkal, a pořád na mě koukaly fialové oči. Až večer jsem jasně viděl čí jsou. Kouzlo nevyšlo jak mělo. Jul zrcadlo prozradilo, že jsem ji drobet pozměnil. Mně sdělilo jak blízko jsem byl druhému břehu. Bělmo by mělo být bílé, mé je zalité krví ještě teď, kůže jako padlý sníh, silný pramen bílých vlasů veprostřed čela a zaschlá červená skvrna pod okem, v koutcích úst a na košili. Ale bylo to lepší, hodinu od hodiny. Oči mám asi ještě teď pořád rudé, ale to se vstřebá. Doufám.

V noci jsme se dokonce ještě trochu špikovali. Fakt si pamatovala na všechno. Mé vzpomínky stačily na to, aby se projevil i ten zbytek. S velkou chutí mi připomněla, že spolu vlastně nejsme a že jsem pitomec, co se kvůli ní málem zabil. Nebýt toho polibku před spaním... Vlastně je jedno, nechci řešit, co by bylo, kdybychom se před pár minutami nepolíbili, co by, kdyby se ji paměť nevrátila, ani co měla znamenat ta poslední vzpomínka.

Jsem unavený, nechte mě odpočívat.