23. Ve jménu vyššího dobra

(Rád bych věřil, že tohle píšu zbytečně. Ale po smutných zkušenostech bych rád připomněl, že tenhle deník píšu hlavně ze své dobré vůle a z vlastní radosti nad vašimi kladnými ohlasy, ať už zde v komentářích a nebo na Skypu. Ne proto, abych některým jedincům poskytoval zbraně proti Artovi nebo komukoli jinému. Podle pravidel, na kterých celá hra stojí, vaše postavy nemohou do tohohle deníku ani nahlédnout, natož vyvozovat závěry z informací v něm obsažených. Prosím tedy o to, aby hráči po přečtení tohohle náhle nezměnily názory a postoje svých postav. Děkuji.) 

*následující stránky byly z deníku vytrženy ihned po dopsání, o půlnoci spáleny v kolejním krbu pomocí nejčernější magie z druhého ročníku a popel byl zákeřným kouzlem z prváku vyhnán komínem do svrchních vrstev atmosféry* 

Teoreticky... To je mé dnešní oblíbené slovo.
Kdybych s Elise neseděl na Valentýna ve spolce, nemohla by nás najít ta růžová zrůdnost a vyzpívat básničku, kterou mi po tom stvoření poslala. Kdybych o víkendu dělal něco užitečného a jen se neflákal ve spolce, nezhoršil jsem stav Jul. A kdybych nesondoval v neděli ráno u ošetřovny a nevyhlížel Alice, měl bych teď čisté svědomí a nic by mi nehrozilo... Ale to je život.

Valentýn opravdu nebyl špatný. Asi nejlepší z těch, co jsme na hradě. Krizová chvilka byla, když mě s Elise našla víla, která cítila neutuchající potřebu odrecitovat jistou Valentýnku od přítomné slečny. Soukromě by to bylo fajn, ale ve chvíli, kdy se verše začaly ozývat i z rádia... Má společnice získala barvu, ve které by zvládla dokonale zmizet v továrně na kečup a já měl v krku ježka. Ale s odstupem... Bylo to moc hezké. A já ji dal jen medvídka...

Další překvápko mě čekalo v neděli. Kde se vzala, tu se vzala, po spolce kráčela Jul. Je to příšerný pocit koukat do tváře někoho, s kým se důvěrně znáte a nevidíte nic. Žádný náznak pocitu, stín vzpomínky, pouze zdvořilý úsměv a zájem a nového člověka. Proč je to tady taková drbárna? Steph, Ann a kdoví kdo ještě mi řekl, že Jul o nějakém Artovi dávno ví. Ale Billa Sebase ještě neznala. Musím říct, že bylo divné býti Billem... Prý se o ní starají dobře, nic ji nebolí, netrápí, jen s ní nikdo nesdílel společné vzpomínky. Sebasování mi dlouho nevydrželo a představil jsem se pravým jménem. Holky nekecaly, opravdu o mně už slyšela. Moc jí zajímalo, jak to mezi námi je, co se stalo, proč jsme se rozešli a co hezkého i špatného jsme předtím prožili... Taková tabula rasa , nepopsaný list. Mohlo to být příjemné posezení u zasněženým skleníků, ale ty vzpomínky ryly hluboko do živého. A já hlupák mluvil a mluvil. A už více nelhal.

Trvalo dost hodin, než jsem sebral kuráž se jí opět podívat do očí. Teď už vím, že to byla chyba. Musel to způsobit ten pohled, nic jiného. Klečet u někoho, na kom vám záleželo a záleží, lít do něj lektvary proti jeho vůli, zatímco jste po lokty od jeho krve... V takové chvíle proklínám ten mizerný dopis s velkou pečetí, co k nám domů přiletěl před více než dvěma lety. Démon se vyznamenal, stačil doručit vzkaz Alice o stavu Jul a ještě se vrátit, když jsme byli tak napůl cesty na ošetřovnu. Už nás čekala. Sotva jsem se stačil rozloučit... Snad je v pořádku.

Dnes jsem pozoroval zvláštní jev. Několik lidí mě zastavovalo a ptalo se na Kendrickovu hůlku, jestli ji mám a ať mu ji vrátím. Vin, Amai, Kendrick, všechny to moc zajímalo. Co mi záleží na tom, kde který blbec ztratil hůlku. Pitomec, který urážel, napadal, vyhrožoval, zaklínal. Dokonce, jsem dostal ultimátum, ať mu ji prý vrátím. Měl jsem na večer lepší plány, ale což. Pokud jsem někdy pochyboval o tom, jak moc se Richard hodí na post prefekta, po čertech jsem se pletl. Na stížnost na člověka, na kterého už bylo stěžováno, a mé ujištění, že jsem Kedovi hůlku nezcizil, reagoval nečekaně rozhodně. Ultimátum kázalo, ať jsem půl hodiny před večerkou ve Vodě s jeho hůlkou. Byl jsem, ale bez hůlky, dokonce bez vlastní. Následoval rozhovor mezi čtyřma očima, během kterého šly Kedovi bubliny z uší a já se královsky bavil. Bylo mé štěstí, že neslyšel kroky zneviditelného Richarda s prefektským odznakem na prsou. Až je mi líto, že se Ked o nic nepokusil, neudeřil, nepokusil se mě napadnout. Mohlo to skončit pro mě přívětivěji, než pouhým pozorováním otcovské řeči Richarda k běsnícímu pitomci. Takhle získal jen ujištění, že ztrátu hůlky prošetří profesoři.

Musím říct, že ještě teď mám dobrou náladu. Tak dobrou, že jsem Anně jen tak z plezíru vyčaroval celkem ucházející šaty. Mají jeden rukáv trochu delší než druhý, ale asi si toho nevšimla. Stejně měla radost. Jsem rád, že mi tahle slečna dělala společnost celý den. Právě ta, kterou jsem našel před časem zhroucenou u ošetřovny po Kedově kletbě.


Kede, Kede... Kdybys nebyl další čistokrevný pitomec, který z patra kouká na všechny kolem a přitom si viděl dál než na špičku vlastního nosu. Kdybys neurážel Jul, Marry, nevyhrožoval celému Mrzimoru, neotíral se o můj původ, nenapadl Annu a Billa a nebyl možným ohrožením pro všechny které znám a na kterých mi záleží. Jediná dobrá věc, která se ti povedla, bylo přesunout tu naší diskuzi od ošetřovny k Vodě. Beze svědků... Možná jsem na tebe neměl, možná jsi lepší v soubojích, možná jsem byl jen vzteklý a nesoustředěný. Ale to já získal tvou hůlku, na tom jediném záleží... Byla by ukrytá v bezpečí. Nalepenou na spodní straně šachovnice v klubu školního časopisu by ji nikdo nikdy nenašel. Ale ty sis vzal do hlavy, že všechno, co jsem ti udělal je špatné a že já jsem ten špatný, zatahuješ do toho profesory. Málem ze mě děláš zločince. V jedné věci nejsi daleko od pravdy, zločinec se taky zbavuje důkazů...

Spousta lidí se mě ptala na to, jestli ji mám, jestli ti ji vrátím a jestli jsem s tebou včera bojoval. Tolik špatně položených dotazů, ani jsem nikomu nemusel lhát. Nikomu, krom Richarda. Richarde, tohle si nikdy nepřečteš, já ti to nikdy neřeknu, ale omlouvám se. Sprostě jsem zneužil tvého postavení i osoby. Nezapomenu ti to. Ale vím, že bys nejednal jinak, kdyby šlo o Rosie.