24. Kolaps

Zase jednou ahoj ty malá blbá knížko, které vykecám každé své nejhlubší tajemství. Dneska to vezmem hopem, vytekla ze mě spousta věcí, která by měla zůstat vevnitř.

V první řadě buď začínám být paranoidní, nebo se někdo vkrádá sem na pokoj, vytahuje mi tě a pročítá. Jak jinak by mi totiž Richard mohl přednést obvinění podané kým jiným než Kedem, že mě viděl vcházet a vycházet s nějakým doprovodem z klubu školního časopisu? Jednak, některé věci se prostě nedělaj. Vypařovat prvákům vodu z kotlíku v lektvarech, učit zpívající brnění sprosťárny, nebo cpát petardy do dřeva u krbu, fajn. Ale zradit takhle důvěru lidí, kteří mě tam přijali? Nikdy. Chodím tam, ano, ale sám. Proto se tam i zašívám, nikdo mě tam nikdy nenajde. A co mě zajímá hlavně, jak to mohl vědět? Vždycky, když tam jdu, dávám si sakra velký pozor, aby mě nikdo neviděl. Ani neměl jak zjisti, že školní časopis sídlí zrovna tam. A on pak přijde s takovým obviněním?! Ale poznamenalo to Richardovu důvěru ve mě. To je zlý.

Ta věc s hůlkou se vehnala až na nejvyšší metu. Pár dní zpátky za mnou byl John, jestli o tom něco nevím, jestli ji nemám a ať mu kdyžtak řeknu. Nevím, nemám a určitě řeknu, Johne, neboj se. Jo, a taky se toho domákl Thorinson. Vyslýchal mě půlku odpoledne, tu druhou zpovídal právě Richarda, kterého jsem označil za svého svědka. Jasně, že jsem mu vykecal všechno, co jsem věděl o napadení Anny a Willa, urážkách, nadávkách, výhružkách... Když se nad tím zamyslím, ten klučina je tak milý, až se divím, že ho nepotkala nehoda. Třeba odhazovací kletba do zad při procházce na hradbách.

Problém je, že si nemyslím, že bych profesora T. přesvědčil. Sám zmiňoval, že si ještě bude hrát na detektiva. On i Richard měli nějaké otázky, jestli nejsem v nějaké partě, klubu, skupině, která by údajně měla šikanovat ostatní. Mea kappa culpa, chtěl jsem se zúčastnit toho Vinina klubu soubojů, kde jsem stejně nebyl, protože jsem namísto toho řešil Kedovo ultimátum. Tahle spravedlnost mě přestává bavit. Jak jsem už sem jednou psal, můžu se spolehnout leda na sebe. Každopádně nevím, jak dlouho vydržím ten tlak s kamennou tváří. Večer si sám klidně můžu pobrečet do polštáře, ale přes den se musím hodně hlídat. Každý pitomec mě může vzít za slovo a ze školy vyletím dřív, než řeknu "Zhyň, ty čistokrevná špíno!" 

Kašlat na hůlku, na to, že jsme se s Ann vštípali Aquarinovi do kabinetu a zapíchli ji až po rukojeť do květináče, nikdo nepřijde. *po poslední větě zůstala v listu jen svíčkou vypálená díra* Staly se důležitější věci. 

Jul dostala víkendovou propustku z ošetřovny. Už nějakou dobu jsem šmejdil kolem s tím, že se k ní nějak protáhnu dovnitř a nakonec na ni narazím, když si stěhuje věci zpátky na kolej. Děkovala za dopisy, bodejť by ne. Psal jsem ji jako vzteklý. Všechny dva dopisy... 

Z procházky po pozemcích sešlo. Krásné anglické počasí padalo z nebe po galonech. Ještě, že takové bylo... Noc předtím jsem buď moc přemýšlel, nebo to byl sen? Ale věděl jsem, co udělat, abych Jul ulehčil to její trápení. Nejméně jednou se mi něco podobného už povedlo. Ale ne s lidskou bytostí. Zalezli jsme si do nepoužívané učebny přeměn na střeše. Byla ze mě dost vyděšená, ale věřila mi. Sama určitě ani nevěděla proč... Vyskočila si na to soubojové molo, co tam leží ladem, vyhověla mému přání a naposledy zavřela své modré oči. Tak blízko jsem k ní stál, málem jsme se dotýkali nosy. Statečná dívčina to byla, oči měla zavřené, i když musela cítit mou hůlku na svém srdci...

Na pokyn oči otevřela a začalo to. Nejhorší i nejkrásnější momenty mého života. Hůlka zavrněla v ruce, vyšla z ní nějaká stříbřitá záře, před mýma očima mi začaly probíhat vzpomínky na ní za poslední roky a já věděl, že ona vidí totéž. Ale ta bolest! Jako by mi někdo zabíjel železniční hřeby do hlavy. Jediné, co jsem mohl, bylo viset na těch vzpomínkách a jejich očích.

Malá Jul čekající a sklíčeně sedící ve sklepeních Gringottovy banky, malá Jul jdoucí ke stoličce se starým kloboukem a následný zuřivý potlesk mrzimorského stolu včetně jedenáctiletého Arta, malá Jul pobíhající po Bradavicích v zelenomodrých bálových šatech, Jul ubrečená utíkajíc od zkoušky s Cavallerem, starší Jul fackující Amaie, Jul o den starší než předchozí Jul líbající Arta, o vteřinu starší Jul fackující Arta, Jul brečící pod stromem, Jul smějící se v rybníku ve Visánku, Jul sledující Arta hrajícího na loutnu v pokoji v Kotli, Jul s Artem ve vlaku, Jul sledující mlčky procházejícího Arta....

Jul, utíkajíc se slzami v očích přes svátečně vyzdobenou společenskou místnost od posmutnělého Artaira... Jul... Jul... Jul... Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul...Jul... Nádherná sedmnáctiletá Jul usmívající se na bělovlasého Arta s krátkou bradkou a vlasy v tuhém ohonu a podivným amuletem na krku, usmívajícího se na jeden krátký okamžik, než se jeho úsměv zkřivil ve zděšený výraz, než jeho ruka vystřelila k medailonu, než se v mžiku zatočil kolem dokola a zmizel. Než ji nechal stát samotnou na místě, na kterém nezáleží.

Z hůlky se mi vyšel oslnivý fialový záblesk, do hrudi mi vrazilo něco neviditelného o síle a velikosti nákladního vlaku a já se proplachtil hezkých pár stop vzduchem. Ještě, že v té učebně mají koberce. Stejně mi to vyrazilo dech, svět se zamlžil a na mě jen zíral pár fialkových očí... Někdo volal “Arte!„ Tak se jmenuju? Art?

Nějak jsem se došrábal k molu, ruce se mi třásly jako vánoční puding, něco mi teklo z oka, v puse jsem cítil kov. Buď jsem žužlal penci, nebo to byla krev. Ten pár očí do mě něco nalil. Aspoň, že svět se po tom trochu rozjasnil, chutnalo to příšerně, ale aspoň mi to propláchlo pusu. Málem nadvakrát, nechybělo moc a složil jsem na podlahu snídani. Nebo celý žaludek. Ale byl jsem slabý i na zvracení.

Co jsem to cítil? Bolest? Tlak? Křeč? Nemyslím... Jen absolutní únavu. Jako kdyby každý kousek mě v jeden moment přestal fungovat. Vše se zastavilo, jen duše to nevěděla a odmítla rozkaz k opuštění pozic. Oči mě pořád chtěly někam táhnout... Proč? Jsem unavený, nechte mě odpočívat. Klidná ruka mě otírala a já se stále propadal do tmy jen abych vypadl a viděl rozmazané šmouhy světa. Jak dlouho jsem ležel? Minutu, den, století?

Mysl konečně začala fungovat. rozpomněla se kdo jsem, co jsem a komu patří ty podivné oči. Potvrdila mi, co mě zajímalo. Paměť se jí vrátila. Nenechala mě ležet a umřít, postarala se o mě. Dokonce vody mi dala napít. V tašce jsem měl flakón s Manolem. Bez té nadlidské síly by mě na kolej těžko dotáhla. Jsem ji vděčný, že mě nedovedla na ošetřovnu. Neubránil bych se ji ani v mé plné síle, natož teď. A ještě by mě Alice roztrhla jak hada.

Sesypal jsem se na první židli po ruce. Kolem někdo chodil, někdo něco říkal, já něco říkal, a pořád na mě koukaly fialové oči. Až večer jsem jasně viděl čí jsou. Kouzlo nevyšlo jak mělo. Jul zrcadlo prozradilo, že jsem ji drobet pozměnil. Mně sdělilo jak blízko jsem byl druhému břehu. Bělmo by mělo být bílé, mé je zalité krví ještě teď, kůže jako padlý sníh, silný pramen bílých vlasů veprostřed čela a zaschlá červená skvrna pod okem, v koutcích úst a na košili. Ale bylo to lepší, hodinu od hodiny. Oči mám asi ještě teď pořád rudé, ale to se vstřebá. Doufám.

V noci jsme se dokonce ještě trochu špikovali. Fakt si pamatovala na všechno. Mé vzpomínky stačily na to, aby se projevil i ten zbytek. S velkou chutí mi připomněla, že spolu vlastně nejsme a že jsem pitomec, co se kvůli ní málem zabil. Nebýt toho polibku před spaním... Vlastně je jedno, nechci řešit, co by bylo, kdybychom se před pár minutami nepolíbili, co by, kdyby se ji paměť nevrátila, ani co měla znamenat ta poslední vzpomínka.

Jsem unavený, nechte mě odpočívat.

23. Ve jménu vyššího dobra

(Rád bych věřil, že tohle píšu zbytečně. Ale po smutných zkušenostech bych rád připomněl, že tenhle deník píšu hlavně ze své dobré vůle a z vlastní radosti nad vašimi kladnými ohlasy, ať už zde v komentářích a nebo na Skypu. Ne proto, abych některým jedincům poskytoval zbraně proti Artovi nebo komukoli jinému. Podle pravidel, na kterých celá hra stojí, vaše postavy nemohou do tohohle deníku ani nahlédnout, natož vyvozovat závěry z informací v něm obsažených. Prosím tedy o to, aby hráči po přečtení tohohle náhle nezměnily názory a postoje svých postav. Děkuji.) 

*následující stránky byly z deníku vytrženy ihned po dopsání, o půlnoci spáleny v kolejním krbu pomocí nejčernější magie z druhého ročníku a popel byl zákeřným kouzlem z prváku vyhnán komínem do svrchních vrstev atmosféry* 

Teoreticky... To je mé dnešní oblíbené slovo.
Kdybych s Elise neseděl na Valentýna ve spolce, nemohla by nás najít ta růžová zrůdnost a vyzpívat básničku, kterou mi po tom stvoření poslala. Kdybych o víkendu dělal něco užitečného a jen se neflákal ve spolce, nezhoršil jsem stav Jul. A kdybych nesondoval v neděli ráno u ošetřovny a nevyhlížel Alice, měl bych teď čisté svědomí a nic by mi nehrozilo... Ale to je život.

Valentýn opravdu nebyl špatný. Asi nejlepší z těch, co jsme na hradě. Krizová chvilka byla, když mě s Elise našla víla, která cítila neutuchající potřebu odrecitovat jistou Valentýnku od přítomné slečny. Soukromě by to bylo fajn, ale ve chvíli, kdy se verše začaly ozývat i z rádia... Má společnice získala barvu, ve které by zvládla dokonale zmizet v továrně na kečup a já měl v krku ježka. Ale s odstupem... Bylo to moc hezké. A já ji dal jen medvídka...

Další překvápko mě čekalo v neděli. Kde se vzala, tu se vzala, po spolce kráčela Jul. Je to příšerný pocit koukat do tváře někoho, s kým se důvěrně znáte a nevidíte nic. Žádný náznak pocitu, stín vzpomínky, pouze zdvořilý úsměv a zájem a nového člověka. Proč je to tady taková drbárna? Steph, Ann a kdoví kdo ještě mi řekl, že Jul o nějakém Artovi dávno ví. Ale Billa Sebase ještě neznala. Musím říct, že bylo divné býti Billem... Prý se o ní starají dobře, nic ji nebolí, netrápí, jen s ní nikdo nesdílel společné vzpomínky. Sebasování mi dlouho nevydrželo a představil jsem se pravým jménem. Holky nekecaly, opravdu o mně už slyšela. Moc jí zajímalo, jak to mezi námi je, co se stalo, proč jsme se rozešli a co hezkého i špatného jsme předtím prožili... Taková tabula rasa , nepopsaný list. Mohlo to být příjemné posezení u zasněženým skleníků, ale ty vzpomínky ryly hluboko do živého. A já hlupák mluvil a mluvil. A už více nelhal.

Trvalo dost hodin, než jsem sebral kuráž se jí opět podívat do očí. Teď už vím, že to byla chyba. Musel to způsobit ten pohled, nic jiného. Klečet u někoho, na kom vám záleželo a záleží, lít do něj lektvary proti jeho vůli, zatímco jste po lokty od jeho krve... V takové chvíle proklínám ten mizerný dopis s velkou pečetí, co k nám domů přiletěl před více než dvěma lety. Démon se vyznamenal, stačil doručit vzkaz Alice o stavu Jul a ještě se vrátit, když jsme byli tak napůl cesty na ošetřovnu. Už nás čekala. Sotva jsem se stačil rozloučit... Snad je v pořádku.

Dnes jsem pozoroval zvláštní jev. Několik lidí mě zastavovalo a ptalo se na Kendrickovu hůlku, jestli ji mám a ať mu ji vrátím. Vin, Amai, Kendrick, všechny to moc zajímalo. Co mi záleží na tom, kde který blbec ztratil hůlku. Pitomec, který urážel, napadal, vyhrožoval, zaklínal. Dokonce, jsem dostal ultimátum, ať mu ji prý vrátím. Měl jsem na večer lepší plány, ale což. Pokud jsem někdy pochyboval o tom, jak moc se Richard hodí na post prefekta, po čertech jsem se pletl. Na stížnost na člověka, na kterého už bylo stěžováno, a mé ujištění, že jsem Kedovi hůlku nezcizil, reagoval nečekaně rozhodně. Ultimátum kázalo, ať jsem půl hodiny před večerkou ve Vodě s jeho hůlkou. Byl jsem, ale bez hůlky, dokonce bez vlastní. Následoval rozhovor mezi čtyřma očima, během kterého šly Kedovi bubliny z uší a já se královsky bavil. Bylo mé štěstí, že neslyšel kroky zneviditelného Richarda s prefektským odznakem na prsou. Až je mi líto, že se Ked o nic nepokusil, neudeřil, nepokusil se mě napadnout. Mohlo to skončit pro mě přívětivěji, než pouhým pozorováním otcovské řeči Richarda k běsnícímu pitomci. Takhle získal jen ujištění, že ztrátu hůlky prošetří profesoři.

Musím říct, že ještě teď mám dobrou náladu. Tak dobrou, že jsem Anně jen tak z plezíru vyčaroval celkem ucházející šaty. Mají jeden rukáv trochu delší než druhý, ale asi si toho nevšimla. Stejně měla radost. Jsem rád, že mi tahle slečna dělala společnost celý den. Právě ta, kterou jsem našel před časem zhroucenou u ošetřovny po Kedově kletbě.


Kede, Kede... Kdybys nebyl další čistokrevný pitomec, který z patra kouká na všechny kolem a přitom si viděl dál než na špičku vlastního nosu. Kdybys neurážel Jul, Marry, nevyhrožoval celému Mrzimoru, neotíral se o můj původ, nenapadl Annu a Billa a nebyl možným ohrožením pro všechny které znám a na kterých mi záleží. Jediná dobrá věc, která se ti povedla, bylo přesunout tu naší diskuzi od ošetřovny k Vodě. Beze svědků... Možná jsem na tebe neměl, možná jsi lepší v soubojích, možná jsem byl jen vzteklý a nesoustředěný. Ale to já získal tvou hůlku, na tom jediném záleží... Byla by ukrytá v bezpečí. Nalepenou na spodní straně šachovnice v klubu školního časopisu by ji nikdo nikdy nenašel. Ale ty sis vzal do hlavy, že všechno, co jsem ti udělal je špatné a že já jsem ten špatný, zatahuješ do toho profesory. Málem ze mě děláš zločince. V jedné věci nejsi daleko od pravdy, zločinec se taky zbavuje důkazů...

Spousta lidí se mě ptala na to, jestli ji mám, jestli ti ji vrátím a jestli jsem s tebou včera bojoval. Tolik špatně položených dotazů, ani jsem nikomu nemusel lhát. Nikomu, krom Richarda. Richarde, tohle si nikdy nepřečteš, já ti to nikdy neřeknu, ale omlouvám se. Sprostě jsem zneužil tvého postavení i osoby. Nezapomenu ti to. Ale vím, že bys nejednal jinak, kdyby šlo o Rosie.

22. In camera caritatis

Tuto zimu jsem se naučil tři věci, které mi v hlavě zůstanou snad až do konce života. Opravdu pádným argumentem v hádce s pitomcem je minimálně kladivo, v šedé vypadám zatraceně skvěle a pustit kletbu do zad svlečené holce ve sprše není tak snadné jak se může zdát. 

Kdo by čekal, že na přelomu tisíciletí jde ještě potkat blba s plnou hubou protimudlovských keců. Pro studenta prvního ročníku je celkem slušný výkon urazit půlku Mrzimoru, Juliin styl oblíkání a mou mámu. Za den. Musím se zeptat Rosie jestli je možné, aby měl člověk převrácené trávicí trubky. To co mu padalo od rtů rozhodně patřilo na druhý konec. Ještě měl tu drzost obhajovat se tím, že byl rok u Munga. Cítím potřebu poslat do špitálu dopis s upozorněním, že jim uprchl jeden z těch pacošů, kteří by měli preventivně nosit ty slušivé košile se šněrováním na zádech. 

Jediné pozitivum tohoto setkání bylo seznámení s nějakou Hazel v modrém plášti. Představovat jsem se nemusel, znala mě. Nechovala se zrovna nepřátelsky. Otázkou je, jak by reagovala, kdybych zmíněnému blbovi nabídl výplach tlamičky mydlinkama. Kdoví, třeba by to zabralo. 

Vánoce proběhly skvěle. Že se probudím málem zavalen hromadou dárků o rozměrech šafářovy hájenky bych nečekal. Prófa přes bylinky si zjevně chtěl usmířit žactvo a rozeslal sady na pěstování kytek. Když vezmu, jak hluboko v kufru se rázem octla, čekám že se květináček brzy zazelená i bez zalévání. Plísní. Od kolejních přicestovala solidní kupa cukroví a ještě solidnější truhla. Když si uvědomím, kolik zimních hadrů mi poslal táta, úložný prostor navíc se hodí. Od Jul dorazil krásný balík plný mýdel, rolniček, lapačů snů a navoněných polštářků. Být o trochu víc vztahovačný, myslel bych, že musím smrdět jako famfrpálové družstvo po červencovém prodlouženém tréninku někde na Merkuru. A závěrem jsem od Elise dostal talisman s bronzovým drakem. Problém je, že už jsem si zvykl na nošení vlastního, i tak jsem ale rád, že si mi má co houpat na sloupku postele. Máma tradičně nenapsala. 

Když už jsem nakousl Jul... Rozešli jsme se krátce po Silvestru. Od té doby jsem ji neviděl. Ale soudě podle Annniina nakrčeného nosu a štěkotu Steph se zprávy šíří rychle. Bylo to hnusné, zlé, zákeřné, odporné, sprosté a jediné správné. Prodlužovat to by k ničemu nevedlo. 

O to horší bylo, když mi později Steph sdělila, že Jul padla ze schodů, rozbila si hlavu a pozbyla paměti. Uznávám, nemusel jsem zabíjet posla a vyčítat mu, že za to může on... Ani nevím, proč jsem to udělal. Asi bych se i omluvil sám, kdyby se do toho nevložila Alice a nevymáhala omluvu. Útěk na pokoj se jevil jako jediná spása. Kdybych věděl, jaká bude dohra... Proč jsem se do spolky vracel? Proč jsem dál štěkal po Steph? Proč mi musela vyčíst, že jsem zrůda bez citu? Proč mě musela najít brečícího v koupelně? Proč jsem ji namířil hůlku na záda? Proč jsem to nedokončil chtěl udělat? Proč neumím udržet vztek na uzdě? A proč to celé musela vidět Elise? 

...

...

...

...

...

Poslední gesto z mé strany. Čekám, že ráno najde Jul u postele balíček. Vůně má být nejsilnější spouštěč paměti. Mrzí mě, že si bude muset tou bolestí projít znovu.