21. Tempus fugit

Jestli já nemám pech. Sotva se kolem mě začnou motat holky, stane se nehoda a já vypadám jako Berlín po náletu...  Ale popořadě.

Konec prázdnin nějak rychle utekl. S Jul jsme se nám podařilo sestěhovat se do jednoho pokoje. Já prý chrápu, ona mluví ze spaní a často vyskakuje ze sna. Musím se i přiznat, že občas to působilo dojmem, jako bychom si měli příští moment nazout měkké bačkory dát si turnaj v dominu. Už to prostě nebylo tak... takové, jaké se to ukazovalo zpočátku. Ale už mě aspoň nebije.

Stala se další zvláštní věc. Amai přišel s tím, že se chce usmířit. Prý ho tak vychoval otec a bla, bla, bla. Pořád mě asi nějak zvlášť nemiluje, obráceně je to stejné, ale aspoň nečekám každou chvíli kletbu do zad. Což je jen dobře, když mi včera zmizel před očima v zastíráku, asi by taková potyčka nemusela dopadnout. Pro mě, samozřejmě.

Ještě v Kotli jsem dost večerů utíkal od spící Jul do Kotle. Na jedné takové výpravě jsem vedl i dost oduševnělý rozhovor s Fi. Ve škole nám cpou do hlavy, jak vypadá ten či onen plevel a co umí ten který patok, ale že by nám někdo sdělil, že s býválýma přítelkyněma se prostě nemluví, to je ani nenapadne nám sdělit. Aspoň jsem zase moudřejší.

O pár večerů dál jsem, opět na útěku z pokoje, narazil na Vin. Proč jsem si zatím nevšiml, že vypadá víc než dobře? A bylo to poprvé, co se rozpovídala i o sobě. Má opravdu zvláštní rodinu. Snad to bylo poprvé, co jsem slyšel, že by se kouzelníci zřekli magie. Tak nějak jsme si důvěrně povídali, spíš ona povídala, stávalo se to nějak důvěrnější a důvěrnější.... a pak se přicpal Amai. Co já to blbnu, jsem přece s Jul. Vlastně mě Amai uchránil minimálně od jedné facky.

Další noc. Další útěk. Další dámská společnost. Prvačka Eleanor, kterou zjevně posedly mé oči. Nikdy by mě nenapadlo, jak tenká hranice leží mezi romantickým očním kontaktem a zíráním na protějšek, vypadaje jako úplný pitomec. Ale zase jsem o jednu informaci chytřejší. Vím, že receptem na ideální rande není posedlé civění se na protějšek, neustálé chválení jeho očí, a vlezlé doteky. Díky za to poznání, El. Ale třeba takový Adam by ti na to mohl zabrat...

Opravdový problém nastal až ve škole. Do Mrzimoru se dostala nějaká Elise. Na hostině se podával takový zvláštní džus, po kterém se dost lidí tvářilo vesele a spokojeně.... Ale ona ho pila málem po litrech. Byla jako před zhroucením. Že hned první večer budu muset na ošetřovnu, i když jen jako doprovod, to jsem nečekal. Nakonec jsme spolu seděli u plápolajícího krbu málem až do rána. Stejně tak noc na to... I tu další... A Jul už něco tuší.

Letos jsou prváci vůbec nějací zábavní. Se dvěma jsem strávil kouzelné odpoledne, když jsem si na nich procvičoval přeměny. Dokonce vypadali, že se dobře baví. Snad je přemluvím i na trénink kleteb z OPČM...

No, co čert nechtěl, nějaká dobrá duše, nejspíš taky v rámci cvičení, položila doprostřed společenské místnosti zakopávací past. Nic bych proti tomu neměl, kdybych si na ni nerozstřelil rypák. Krve bylo jako z vola. Náhoda? ... Jul s Elise se málem porvaly o to, kdo mi ho bude rovnat. Stejně jsem nakonec skončil s kusy hadru v nose na ošetřovně. Naštěstí mi ho prý srovnaly dobře, nafasoval jsem jen pár lektvarů proti bolesti, na zastavení krvácení, dokrvení a zjevně i jeden proti smrti. Teď s odstupem, mi nosánek připadá trošku vykřivený. Ale vypadám nějak zádumčivěji, tak čemu ne? Lámat si ho už nenechám. Potřetí už ne.


Co ještě tak.... Jo, zapsal jsem se do soubojového klubu, koupil jsem si loutnu, dodělal jsem zkoušku z lektvarů a závidím Richardovi Rosie a Rosie Richarda. Jak se to dělá, že spolu vydrží dva tak dlouho a mají se pořád rádi??
Jo a profesor bylinek je idiot.