Cesta na hrad byla zajímavá... Vlastně ne, nebyla. Sedět v kupé s pěti lidmi, kterým je zatěžko pozdravit, fajn začátek. Aspoň jeden pozdravil a dokonce nabídl Bertíkovy fazolky. Bylo to hezké gesto, dokud jsem v puse neucítil osvěžující chuť škvařeného sádla. To byla naposledy, co jsem to jedl.
Celkem brzo nás vyložili z vlaku a nahnali do hradu. Už zvenčí vypadal obrovský, ale zevnitř... Vešla by se tam naše vesnička i s kostelem. Na zařazování jsme čekali opravdu dlouho. Zástup jedenáctiletých v černých šatech a pár těch, kterým bylo zatěžko se ve vlaku převléct. Skoro jako nějaká sekta, co o nich pořád mluví táta.
Pak to KONEČNĚ začalo. O kolejích jsem si už doma něco načetl. Moc jsem chtěl do Havraspáru, s Nebelvírem a Zmijozelem bych se smířil a jasně jsem věděl kam nechci... Po chvíli klobouk na mé hlavě zvolal "Mrzimor", ozval se chabý potlesk a já se přidal k záhonu slunečnic u prostřeného stolu. Hostina mi přišla k chuti. Po týdnu v Londýně tu bylo konečně teplé jídlo a poté i měkká postel u velice žluté společenské místnosti. Trochu problém byl s kufrem, který se nějak podařilo skřítkům ztratit a po chvíli mi ho něco neviditelného, do čeho se mi podařilo vrazit, doneslo na pokoj. Byli jsme tam celkem tři. Dva prváci a jeden propadlík. Teď jsem tam už, ne mou vinou, sám. Celkem mi to i vyhovuje, abych se přiznal. První den jsem ale společnost moc neřešil, jen jsem nadšeně skočil do postele, a propadl se do náruče sladkého spánku.
Deník mrzimorského studenta
Žádné komentáře:
Okomentovat