Brzy to bude rok, co nám doma zaťukala na okno sova s dopisem. Takový roztomilý kalous to byl. Teď se píši tohle ve škole čar a kouzel, už skoro na konci prvního ročníku. Píši tohle, jako jediný záznam mých myšlenek a vzpomínek.
Ten dopis pro mě neznamenal moc velkou změnu, ale trvalo, než jsem na to přišel. Táta z něj nadšený nebyl, ale to není nikdy z ničeho, co zavání kouzly. Nesnažil se mi to rozmluvit, ale podpory jsem se nedočkal. Stejně jsem ji nepotřeboval. Zkrátka a dobře, koncem prázdnin jsem vyrazil na cestu. Dost mi utekla. Na trajektu jsem zaspal a cesta vlakem jako by trvala jen pár minut. V Londýně jsem byl jako v jiném světě, nikdy jsem nebyl v žádném větším městě. Potkával jsem spousty lidí, některé z nich pak znovu na škole. Najít Děravý kotel bylo dost lehké. Trochu mě překvapilo, že místo, kde si své věci nakupuje většina anglických kouzelníků je zavřené, ale budiž. Asi to mělo nějaký důvod. Vyrazil jsem z Kotle na menší procházku po Londýně. Město není nic moc, ale mají tam nádherný park. Škoda, že nevím, jak se jmenuje, snad ho ještě najdu. Bla bla bla, to je celkem jedno. Důležitější je, že při návratu jsem narazil na divnou dvojku. Plešouna v mém věku a stejně starou dívčinu, co mohla žaludek na dlažbě nechat. Sotva jsem přišel, a zeptal se, jestli můžu pomoct, holá hlava vzal šponu a už jsem ho neviděl. Co teď ale se zvracející dámou? Horko těžko mi řekla, že se jmenuje Fiona. Po kratším přemlouvání se nechala zatáhnout do nějaké mudlovské hospůdky. Naštěstí byla prázdná. Hospoda, Fiona ještě zdaleka ne. Musela sníst něco opravdu zkaženého. Po chvíli se tam zjevil nějaký už dospěle vyhlížející kluk, prý taky z Bradavic, ještě s nějakou holkou, kterou teď potkávám ve společenské místnosti. Vzala chodící nevábný vodopád na záchod a já seděl celý zbytek dopoledne v hospodě, protože mi bůhví co bránilo odejít. Později, když už byla v pořádku, ponechal jsem jí jejímu osudu a vyrazil na nákupy. Teda prvně do banky. Studenti nadávali na čekání a na zdržování od nákupů. Možná šli do rodinných trezorů. Já byl rád, že mi vůbec někdo dá peníze. Když se přede mnou objevila ta hromada zlata, kterou jsem měl utratit za školní pomůcky, byl jsem málem v nebi. Ceny v Příčné mě o tu náladu rychle připravily. Vlastně nejen ceny. Spousta lidí, front a zavřených obchodů. Mrzela mě Obrtlá ulice, něco jsem si o ni už načetl a nesmět se tam podívat, bylo dost nepříjemné překvapení. Největším zklamáním byl ale Olivander. Chápu, že hůlka si vybírá kouzelníka, ale mít hůlku z růžového dřeva, to jsem zrovna nečekal a ani mi moc neseděla. Teď bych ji málem nedal z ruky. Ještě musím napsat, že u Malkinové jsem se neudržel a splnil jsem si jedno přání. Konečně mám koženou bundu. Není sice z pravé dračí kůže, ale po tom roce už je skoro jako kus mě.
A takto vybaven vším potřebným (skoro) vyrazil jsem na rudý vlak mířící na sever.
Žádné komentáře:
Okomentovat