8. Ex parte

Kdo by to byl řekl, ta nová Příčná je obrovská. Rekonstrukce se vážně povedla. Moc se těším, až tady za pár týdnů uvidím hromady budoucích studentů Havraspáru, jak bezradně tápají ulicemi.

S jejím otevřením byly spojeny i soutěže s prohlídkou. O soutěže jsem ztratil zájem, když byl vybrán poslední kupón na sovu. Jasně, poukaz na knihy by byl taky fajn, ale přežírat se kvůli tomu nehodlám. Prohlídka... Pár obchodů jsem to v pelotonu vydržel, ale... Než se tísnit v obchůdku se třiceti zpocenými těly, to si to raději projdu sám. Taky exkurze svatebního salónu, který je mi v tenhle moment platný jako hůlka motákovi, mi přišla celkem zbytečná. Možná za pár let, teď rozhodně ne. Největší zklamání toho dne přišlo po nálezu obchodu s košťaty. Je krásný, dobře vybavený a tak drahý, že si svůj kupón můžu srolovat a nacpat rovnou do pokud jste ti šikovnější a dovedli jste si tohle zvýraznit, hledáte tady sprostá slova naprosto a úplně zbytečně *brutálně přeškrtáno* . Ale alespoň jsem viděl Fionu a taky jsem si nakoupil nějaké životně důležité blbosti v papírnictví. 

Dnešek byl ale mnohem zajímavější, i když jsem byl v Kotli jen chvíli. Byl jsem se mrknout, jestli náhodou není ještě otevřená banka, dorazil jsem ale pozdě a ocelové dveře mě už odmítly vpustit ke zlatu. U výčepu jsem narazil na Lou s Fionou. Řešily vysvědčení, které já taky nemám. Nu což, jedna obálka, půjčení sovy a ta trocha inkoustu za to stojí. Škoda, že jsem to neudělal dřív. Mrzimorská pracovitost mě zatím moc nepoznamenala. Holky mají sovy, já jsem se trmácel až na poštu, naštěstí tam ještě měli otevřeno. Po návratu do Kotle jsem hledal holky...

Stály ve tmavé chodbě s Eamem. Že by mi Fiona přeci jen něco tajila? Lou nečekala a hned mě odtáhla co nejdál. Moc jí zajímalo, co moc zajímá mě, a že by mi ta grupa kolem Eama mohla pomoct. Dobře, šel jsem s pravdou ven a přiznal zájem o zvěromagii, což ona nějak přešla a pořád se vyptávala, jaký že vztah mám s černou magií. Umím slimáčí kletbu, stačí? Chvilkama to bylo až nepříjemné, tak nějak si představuju mudlovské náborové stanice. Jen jsem čekal, kdy se mě zeptá na krevní skupinu a nechá mi vyrazit psí známky. Ptala se i co si myslím o Eamovi, jestli ho neodsuzuju, jestli se k němu nechci přidat, jestli se mi líbí barva jeho očí a tak podobně. Štěkl po mně jednu větu. I když mi pomohla, abych mu nekřivdil. První dojem je sice hezká věc ale na deset metrů a z pěti slov si ho opravdu udělat neumím. Celé to zakončila tím, že Eam by stál o rozhovor se mnou, ať si to nechám projít hlavou a odešla. Lámal jsem si hlavu ale hlavně tím, co chtěl Eam po Fioně. Za chvíli jsem to zjistil.

Byl jsem si sednout k výčepu na pár sklenek čokolády před cestou na byt. Sedím, koukám do láhve, nikoho si nevšímám a už u mě zase stojí Lou. Té holce by měl fakt někdo dát na krk rolničku. S předůležitým výrazem jsem byl vyzván, ať ji následuji. Dobrý pocit jsem teda neměl. Táhla mě na záchodky... Už jsem si říkal, co na to řekne má dobrá italská kamarádka. A ejhle, ona tam byla taky. A velký, temný stín, který nebylo málem vidět. Co bych kecal, nervózní jsem byl. Lou nejspíš nelenila a přepapouškovala mu celý ten náš rozhovor. Doptával se na maličkosti, jako co dělají mí rodiče a tak podobně. Na totéž se ptal Fiony. Byl dost zdvořilý, čekal jsem to mnohem horší. Jeho malá vyzvídačka stála krok za ním a přikyvovala jako poslušný pejsek. Když byl uprostřed věty, rozletěly se dveře a dovnitř vpadl David. Byl rychle vykázán ven a na odpor se nestavěl. Bohužel nás tam viděl. Mě a Fi v podezřelé společnosti. Touhle dobou ví půlka školy, že jsme něco řešili s Eamem a asi se podle toho i zachovají. Na tohle jsem měl myslet dřív. Nic proti němu nemám, ale asi jsem jeden z mála. Pak mluvil o nějakém spolku, popsal ho, že budil respekt asi jako portugalský svaz chovatelů kluběnek. Ano, přesně proto ze mě Lou pořád tahala rozumy ohledně černé magie... To si vlastně neušetřil ani on, a nevypadal, že je z mé odpovědi, která se moc nelišila od té, kterou dostala  Lou, nadšený. Nakonec po nás chtěl okamžité rozhodnutí, že prý nestojí o nerozhodné lidi. Fiona přikývla, já ne. Nechal mě jít a naznačil, že by mi dal druhou šanci a důrazně dodal, ať mlčím. Možná nejsem nejostřejší brk v penále, ale pud sebezáchovy ještě mám. Když zapadla klika, pořádně jsem si oddechl. Ty dvě tam zůstaly s ním. Déle čekat jsem nemohl, přišel bych o poslední spoj. Mám strach o Fionu, snad zbytečný...

7. Ave atque vale

Mizerné prázdniny. Netěšil jsem se na ně a moc dobře jsem věděl proč. Domů jsem dorazil ve čtyři ráno, Killian už dávno spal, táta se válel na stole v kuchyni, cosi žblebtal ze snu a smrděl tak, jako kdyby se zrovna vrátil od Draka. Nevadí, pozdravím je až ráno.

V pokoji jsem měl čisto, jako když jsem odjížděl. Až při důkladném průzkumu jsem zjistil, že mi Killian polámal podvozky u většiny letadýlek. Ještě před rokem by mě to hrozně vytočilo. Ale teď... O co jde, jen si hrál a ty plastový modýlky to prostě nezvládly. Až se mi bude chtít, tak to opravím. Padl jsem do postele a rychle se mi rozplynul svět.

Druhý den, těsně před polednem, mě táta vítal dost chladně. Skoro vypadal, jako kdyby mu vadil jakýkoli zvuk. Musel hrozně trpět, když mi v kuchyni spadla ta stará plechová poklička... Dvakrát... Hehe. Killian byl nadšený, hned chtěl vědět co a jak a pořád se na něco ptal. Ne u zkoušek, až teď jsem zjistil, co všechno jsem za ten rok pochytil a odkoukal.

Bylo hrozně příjemné se procházet po známých místech, cítit pod košilí hůlku a vědět, že žádný blbeček ze vsi mi už nos nepřerazí. Nebyl jsem si moc jistý, jestli by mi to prošlo, ale co. Hodně jsem přemýšlel o mě, Annie, Viki, Fioně... Celkem náročný rok, když to tak vezmu. Posledních pár týdnů ve škole jsem strávil jen vykecáváním se ve spolce, učením, pácháním nočních razií na chudáky skřítky v kuchyni. a neměl jsem moc šancí popovídat si s Fionou nebo Viki. Zatraceně, já už kecám i vlastnímu deníku. Jasně, že by šance byly, já jen jen nehledal, nevyužíval a nevytvářel. Litoval jsem toho, hlavně kvůli Fi. Byla první, koho jsem v Londýně potkal, když jsem tam přijel poprvé. A zhruba do Vánoc jsem k ní měl hodně blízko. A myslím, že ona to viděla stejně.

Asi po týdnu, když jsem si pročítal sešity, mi něco klepalo na okno. Nějaký, docela hezký puštík mi klepal na okno. Aha, Annie mi píše. Z nějakého důvodu mě to nechalo dost chladným. I když ten dopis taky nebyl plný vřelých citů, jen takové "Jen jsem si na tebe vzpomněla a budu ráda, když si na mě vzpomeneš taky.Mysli na mě, trp a užij si to.", Smůla, tu radost ti neudělám. Víc, než dopis mě vytočila ta pitomá sova, co považovala mou ruku za úhlavního nepřítele, a spáchala mi na ni brutální blietzkrieg. Ty klovance a škrábance pálí ještě teď. Doufám, že jsi se zřítila do moře, holube prašivá.

Dva týdny utekly a jsem si u snídaně sednul s tátou a řekl mu, že bych se rád vrátil do mého světa. Že prý si to promyslí. Jasně... Další večer přišel s tím, že si vzal volno, domluvil si byt od nějakého svého bývalého spolužáka, co je teď někde u moře nebo tak, a udělá si i s Killianem prázdniny v Londýně. Nestačil jsem zírat, na dovolené jsme nebyli od doby co... No, nikdy. Tři dny na to jsem už vystupoval z vlaku zase v Londýně. Byt není špatný, možná i o něco větší než náš domek, vejdeme se pohodlně. Ráno bráška s tátou vyrazili na Tower a já do Kotle. Myslel jsem, že při východu Slunce tam bude mrtvo. Ejhle, chybka.

Lidí tam bylo dost. Mihla se tam Annie, s ní padly dvě slova, její ahoj na přivítanou a moje na rozloučenou. Rád jsem viděl Viki, co tam seděla na snídani. Největší radost mi udělalo, když jsem viděl Fi, a myslím, že to nesouviselo s mou škodolibou radostí, když jsem se k ní připlížil zezadu a poklepal ji na rameno. Vím, že mám trochu kostnaté ruce, ale ona sebou trhla, jako kdyby ji ochmatával přímo mozkomor, a ještě nějaký ošklivější. Ale hned se smála. Proč se musí smát tak hezky...

Dali jsme si snídani a hned jsme vyrazili do fachy. Aspoň ji slibovaly poutače v Kotli. Práce v Godrikově dole. Pro mě to znamenalo cestování letaxovým krbem. Teoreticky jsem věděl, jak na to, praxe byla trochu jiná. Který člověk by dobrovolně vstoupil do plamenů? Fiona šla první, já hned za ní. Hodil jsem letax do ohně a někdo mi poradil, ať mu sdělím, kam chci. Adresu "Jasně, díky" krb asi nepochopil a já skončil v nějakém nevětraném sklepě tři na tři metry bez možnosti útěku. Naštěstí se kolem válela hrstka letaxu v zatuchlém sáčku. Podruhé už jsem rošt nepřeletěl a vypadl jsem ze správného komínu. Fi tam už čekala.

Venku byl krásný den. Až moc krásný na práci. Čekání na náměstí jsme rychle vzdali a vyrazili na procházku po lese. Koukala na mě jako na blázna, když jsem se zouval, ale bosé nohy v orosené trávě, to je prostě nádhera. Byli jsme i na zdejším hřbitově, porozhlédnout se, jestli tam není někdo z našich rodin. Hrobů tam byla spousta, ale žádné známé jméno. Zaujal mě ale hrob Potterových. Umřeli sice jakž takž mladí, ale ve stejný den. Asi nějaká nehoda.

Brzo jsme byli Godrikova dolu nabažení až až, tak že prý ještě prozkoumáme Visánek. Hezké místo, spousta zeleninových zahrádek, domácích zvířat, skoro jako doma. O kus dál jsme našli jezírko s pláží. Plavky jsme neměli, ji to nějak neomezovalo a vydala se do hlubin v dlouhé sukni, košili a klobouku. Italka, no... Asi mají jiné zvyky. Já chtěl nachytat trochu bronz. Voda nebyla moc teplá, ale byla čistá a osvěžující. Myslím, že takovou vodu se snažili tvořit letošní druháci. Mě to čeká letos.

Když jsme osychali v písku, nějak jsme oba zvážněli. Chvílema vypadala, že mi něco tají a zároveň že by mi to ráda řekla. Nejsem si jistý, jestli to chci vědět.

Na oběd jsme se vraceli do Londýna, v nějaké cukrárně/pekárně/kavárně jsme jedli koblihy. Mihnul se tam jeden kluk, co se mnou chodil na hodiny. Myslím, že je z Havraspáru, koleje, která si zakládá na moudrosti. Asi jsem hloupý, když mě po příchodu do podniku nenapadne čtyřikrát oběhnout stůl, skákat po židlích a utéct pryč. Fiona mi řekla, že to je kamarád Davida a po chvíli se vymáčkla, že ji David balí. Aha, mám se smát nebo brečet, nebo jak na to reagujou normální lidi? Když mi ale řekla, že o nikoho nemá zájem, že chce mě... Dopíšu to, až si srovnám myšlenky.

6. Persona non grata

Po deseti měsících sedím ve vlaku. Jenže on jede špatným směrem. Chvíli jsem se k psaní neměl, tak teď, když se mi už neklepe ruka, mám co dohánět. Snad to stačím napsat.

Když jsem se svěřoval naposledy, chyběla mi jedna zkouška, a to ta z lektvarů. Splněno. Snad teda, vysvědčení nemám. Prý ho zašantročil Protiva. No tak dobře. Večer po zkoušce jsem ještě seděl s Annie.

Den před odjezdem se pořádala soutěž, měly se hledat všeliké předměty po škole rozházené, prý na zajímavých místech.. Fajn, nemám hlavu jen na to, aby mi nepršelo do krku, i když to běhání aby čert vzal. Jedno z "písmenek" (ty nesmysly, co jsme je měli hledat, a bylo jich po hradě a přilehlých evropských zemích snad dvacet) jsem tušil u lektvarového klubu. Jen na chvíli jsem se tam porozhlídnul, nic jsem nenašel a hned jsem kmital o dveře dál, když na mě nějaký starší student Zmijozelu, že v klubu je přeci jen nenápadně zamaskovaný flakónek, který ode dveří nebyl vidět. Moc toho neřekl, ale hlava mi nebrala, kdo to byl. Úchylku na slamáky má přece Darius a tenhle byl prostovlasý (musím se nad sebou zamyslet a přestat poslouchat, co se kde o kom plká).  Navíc mám dojem, že tohohle jsem viděl, obklíčeného u mučírny davem, který po něm něco pořvával. Zhruba v době, kdy se začalo mluvit o Eamovi... Byl to on, nebo ne? A pokud jo, proč by pomáhal blbému prvákovi, co se neumí pořádně podívat? A pokud by pomáhal mně podobným, proč by měl být po hradě za špatného?

No výborně, míjíme Birmingham. Měl bych zrychlit.

Dvacet písmenek jsem samozřejmě neposbíral, tři mi chyběly. Po soutěži byla slavnosti a po ní hned druhá. Při první se rozdávaly ceny. Za celý ten rok jsem moc bodů nenasbíral, a dobře mi tak, ceny by stály za tu námahu. I tak jsem ale dostal poukaz na deset galeonů do obchodu s famfrpálovým vybavením. V létě si koupím koště. V družstvu nejsem, famfrpál nehraju, míče chytat neumím, ale budu mít koště, taky dobrý. Mezi slavnostmi byla pauza, abychom se převlékli a odnesli si ceny na pokoje. Někteří by s tím možná měli problém, já bych to s tím poukazem v peněžence klidně zvládnul... Ale co, stejně jsem si chtěl zajít pro čistou košili a bundu. Vrátil jsem se, zhroutil se na své místo a čekal na vyhlášení, vysvědčení a večeři, když se kolem mě mihlo něco, od čeho jsem zbytek večera neoderval oči... Annie ve večerních, zářivě žlutých, šatech... Annie v šatech... Annie.... A sedá si hned vedle mě. Že by príma večer? Na závěr nám řekli, že nedostaneme vysvědčení, protože Protiva, a že školní pohár vyhrál Nebelvír... Pokud jsem byl na slavnosti z výsledku zklamaný, na koleji jsem se tomu musel zasmát. Já musím celý rok někoho prosit, aby zatopil v krbu, a pod tou zlatou plechovkou bylo celou dobu křesadlo. Dobře, fajn, skvěle...

Ve spolce bylo živo celkem rychle, na slavnosti se nikdo moc nezdržoval. No, živo... Byli tam lidé. Vin, sesypaná na lavici a ignorující svět, Richard tradičně sledující vchod do dívčích ložnic, John s mrtvýma očima a láhví něčeho, po čem často smrdí táta a Annie, zase v uniformě, sedící naproti němu, co mě zvala, abych si přisedl. Zaparkoval jsem vedle ní a hned se mi tichou poštou doneslo, že ta láhev před Johnem opravdu není jablečný džus. Nálada u stolu by rychle klesla na bod mrazu, i bez těch vyčítavých a trochu lítostivých pohledů, kterýma ho propalovala ženská část osazenstva. Trochu ji rozptýlila Ay, která se zastavila před svou poslední procházkou po hradu a zmínila se o svém plánu otevřít si čajovnu někde... asi v Londýně, moc jsem neposlouchal. Asi mám v sobě kus jasnovidce, protože kdybych věděl, že dojde k... Ne, popořadě.

Ay zmizela, Vin šla spát, Annie šla s Johnem na procházku, a já seděl ve spolce, zíral do ohně, a záviděl mu, jak si v tom krbu může vesele řádit a ničit, aniž by se mu kdokoli snažil zabránit. Jen tu a tam jsem přihodil polínko a sledoval, jak živel dělá svou špinavou práci. A přišel Richard. Nikdy jsem s ním nemluvil, ani si nemůžu vzpomenout, odkud znám jeho jméno. Asi se o něm zmínila Sus nebo Annie.... Annie...   někdo jiný. Ale vypadal, že mě chápe, s pohledem pořád sledujícím holčičí pokoje, s tím svým ztrápeným výrazem... Ne, to není dobré slovo. Nevypadá ztrápeně, je to, co si člověk vybaví při slově "smutek". Takový výraz někoho, komu chybí něco, co zoufale potřebuje. Nabízel mi pomoc. Moc si toho vážím, ale pomoct mi nemůže. Brzy se odebral na pokoj.

Přišla Ay. v závěsu za ní ti dva. Čas nějak přestal fungovat, Ay zmizela a hned za ní John, ne zrovna jistým krokem a já zůstal sám s tím, s kým jsem ještě před pár hodinama sám chtěl být, a najednou jako by bylo něco špatně.

Aha, Místama už je vidět Manchester, musím si pohnout... Nebo to nechám až na loď. Ne stihnu to.

Chvíli jsme si povídali, ptal jsem se ji jestli by mi mohla o prázdninách napsat, že bych rád byl v kontaktu s nějakým kouzelníkem, ona že jo, a ještě prý ráda ráda... bla, bla, bla, ani si nevzala adresu. A pak to přišlo.... Víš, líbil ses mi, ale jsi pro mě moc nápomocný BÁC, první zásah do zad! Mám tě ráda jako bratra, druhý zásah. A víš, tak nějak balím Johna a on asi balí mě, třetí ledová kudla do zad, loď potopena... Nevím jak se to stalo, ale najednou sedím na stole, ruce v křeči, nasávám smrad spáleného dřeva a moje hůlka prostrčená skrz ohořelou díru ve stole, kterou tam tesař určitě nezamýšlel. A ona ještě přišla, díru překryla školním řádem a zeptala se, jestli si nedáme souboj... Jasně, teď souboj... V zoufalé snaze zachránit si alespoň zbytek důstojnosti, jsem utekl jak Francouz před střelbou, a následně, zíraje do stropu, se snažil nemyslet na to, jak jsme s Annie pár dní zpátky vydrancovali kuchyň a dali si jakž takž její domorodou kuchyň, nebo vytápěli školní pozemky, nebo se smáli ve Vodě, a zoufale potlačoval pocit nenávisti k Johnovi, k člověku, který mi nikdy neřekl křivého slova, nic mi neudělal, je v tom vlastně nevinně a co je nejdůležitější, zvládl by mě roztrhat na kusy, kdybych se o něco pokusil.

Mám šest týdnů prázdnin, abych vychladnul. Schválně, jestli mi přijde nějaký dopis z druhé strany kanálu...

A hele, už vjíždíme do Liverpoolu....

Nedostatek papíru

Seznam na nákup v Příčné

SEŠITY!!! (hlavně dvacetistránkové na eseje)

štítky, lístečky

nůžky

víc než jedno pero

pyžamo

dvoje tlusté ponožky

flakónky 

něco na čtení

voňavku

svícen (nebo lucernu)

něco latinsky (na opakování)

pár dárků pro ostatní

nový hřeben

možná sovu

oblečení do deště + nový klobouk

dopisní papír (vysvětlit tátovi, jak fungujou sovy, zjistit, kde je a bude matka)

+ věci, co budou v dopise
album na karty

Vymyslet, kde na to vezmu.

5. Taedium vitae

Co jsem dělal předtím, už netuším. Slyšel jsem ale rozhlas, svolávající studenty do velké síně. Fajn, prvně tam člověka zavolají a pak ho nepustí dovnitř. Vstupní síň byla přecpaná studentama a já neviděl, co se děje. Pak vrzly dveře, nás pustili ke čtyřem stolům potaženým černým suknem a bylo tak nějak jasno. Den předtím se prý ztratil nějaký Klement. No, asi ho už našli. Ředitel měl projev o jeho životě a o tom, jakou jeho smrt znamenala ztrátu pro přátele, školu a rodinu. Hodně lidí z toho bylo špatných, někteří brečeli, Lou se i sesypala. Já ho neznal, nejspíš jsem ho nikdy nepotkal. Jeho smrt mě nějak neranila. Málem mě to i mrzelo.

Po pár dnech jsem narazil na Lou, bílou ve tváří s kruhy pod očima. Celé odpoledne strávené jejím utěšováním, by bylo jednou ohromnou ztrátou času, kdybych měl co dělat. Aspoň mi řekla, že ho našla ona a že se chtěl už nějakou dobu zabít. Fajn, aspoň tady s náma nežije nějaký vraždící cvok. A sebevraha litovat nebudu, to fakt ne. 

Od zimy je vlastně celkově na hradě zvláštní nálada. Tu a tam se objeví někdo zmlácený. Asi se něco děje. Možná to i souvisí s častým voláním rozhlasem, že ten a ten se má dostavit tam a tam. Taky se tady objevuje zvláštní partička, pokaždé jsou v černých úborech (že jim v tom není horko) a s opravdu děsivými slamáky na hlavách. Jednou jsme na ně narazili v kamrlíku pod schodama. Jeden z nich na nás dokonce vystartoval, že nám promaže paměť. No, pokud mi nevymaže učivo na zkoušky....

Jo, zkoušky. Většinu už mám za sebou. Ale byla to dřina, to jo. Nejsem si moc jistý obranou a formulema, ne proto že bych neuměl. Když jsem předváděl zadaná kouzla, učitel se tvářil opravdu hodně nepřítomně. Snad něco nepřehlédl. Zítra mě ještě čekají lektvary. Trochu mi s nima pomáhala nějaká Annie. Dost hezká holka, i když má trochu divný přízvuk. 

Dneska večer ve spolce si ke mně sedla nějaká Sus a začala povídat, jak se Eam snaží shromáždit lidi do svého spolku na boj proti dobru. Její slova. Hned mi pověděla, kdo je proti němu a na koho bych se mohl obrátit, kdyby mi něco hrozilo. Když jsem jí řekl, jak může vědět, že nejsem s Eamem, nějak ztuhla, a hned drmolila, že by mě k sobě nevzal, protože jsem jen prvák. Chvíli trvalo, než ji došlo, že ve prváku už dlouho nebudu. Asi ji to vyděsilo, protože hned utekla do ložnic. 

Kdo je vlastně ten Eam? 

4. Ululare cum lupis

Zapomněl jsem na jednu příhodu. S Fi jsme se jednou domluvili, že zůstaneme někde na noc spolu. Den před štědrým dnem. Ve sklepeních je opuštěný kabinet, s nějakým nábytkem, co tam zůstal. Trénovali jsme, povídali si... A šli spát. Ráno jsem si na pohodlné židli trochu přispal a probral se do krásného vánočního rána. Aspoň podle odhadu. Byl jsem v kabinetě sám, s okoralým dortem a poloprázdnou lahví vody a prázdným lístečkem na stole. Fajn, Fi mě nechala si přispat. Dojdu ke dveřím... A dál to nejde. Buď zapadly, nebo je nějaké šikovná duše zamkla. Není lepší způsob, jak strávit ráno, než se dobývat ven ze zastrčené místnosti, kolem které neprojde živá ani mrtvá duše. Klepal jsem, křičel, bušil, řval, kopal, kouzlil, prosil... Všechno marné. Párkrát jsem slyšel kroky za dveřmi, ale nikdo nic neřekl, ani neklepal zpátky. Dal jsem si poslední doušek vody, napsal na lístek svá poslední slova a s představou, jak mé zpráchnivělé kosti vyděsí nějaké ty budoucí prváky, šel jsem si lehnout na svou poslední postel. V tom někdo začal silně bušit a po chvíli praštěly dveře pod vahou neznámého těla. Zámek praskl, dveře padly a já zíral do dveří. A ze dveří zíral na mě opálený dyndián v bederní roušce. Nic proti ničemu, ale já jsem zvyklý na Santu. A za ním skrčená Fiona. Čekal jsem problém a srážku bodů, rudá tvář se ale jen zeptala, kde jsem se tam vzal, a po vyslechnutí zřejmě uspokojivé lži nám popřál veselé Vánoce a vypustil nás.

Svátky přeletěly, studenti se vrátili a já pokračoval ve studiu. Dost času jsem trávil s Viki. Fiona si to přebrala po svém a přestala se se mnou vídat. Nechápu proč, pořád dokola jsem ji opakoval, že jsme jen kamarádi. I když, po jednom incidentu mě už Viki zná málem skrz naskrz. Po sezení na jednom stolku jsem si zadřel pořádnou třísku do... právě před ní. Zoufale se mi snažila pomoct přivolávacím kouzlem, ale poprvé špatně mířila a mě to stálo kalhoty a důstojnost. Nakonec jsem ale přežil. Byla to ale jen oplátka za to, jak se málem udusila, a já běhal po celé škole a sháněl někoho, kdo by ji pomohl.

Čas nějak plynul, já chodil tak maximálně na hodiny a tu a tam jsem prohodil slůvku s Viki, nebo s Lou, spolubydlící od Fi. Jako duch jsem brouzdal hradem od koleje na hodinu a zpět. Jednou jsem se, nevím jak, zjevil před lektvarovým klubem, kde zrovna jistá červená slečna nacvičovala nějaký lektvar. Zeptal jsem se, jestli si s ní nemůžu promluvit někde v klidu a šli jsme za testrála. Spustil jsem, jak mě to moc mrzí, ona zadržovala slzy a pak se tam ukázaly tři postavy v černé. Jeden z těch zatracených zipáků tasil hůlku, přišel ke mně a že prý cítí mudlovského šmejda. Dobře, tohle se mě nedotkne, matka je možná všelijaká čarodějka, ale mudla není. Fiona stála bokem, a snažila se splynout se zdí a za tímhle, jak jsem se později dověděl, zatraceným Amaiem z Nebelvíru, koleje, kde jde hlavně o statečnost, stál jeho pucflek Sedmička a ještě nějaká kravka s vytasenýma hůlkama. Fair play, jak má být. Ten blbec Amai mě trefil odzbrojovacím kouzlem! Bezdůvodně, bez příčiny, z legrace. Minul, to už jsem měl hůlku v ruce já. Štít, ozbrojovací, štít, jako při souboji. Nechtěl jsem se bránit ničím horším, než proti mně bylo použito. Hůlka mu celkem rychle vypadla. To se ale vložila sedmička, a já se válel na zemi. Fajn, tohle můžou hrát dva... Nebo čtyři. Slimáci na chvíli zavřeli Amaiovi hubu, pak nějak ztrácím přehled a trefuju všechno černé v dosahu. Dost rychle jsem ztratil hůlku. SEDMIČKA SI JI PŘIVOLAL A NECHAL. Sebral jsem se, došel k Amaiovi a jednu mu natáhnul. Že prý nebojuje jako mudla. Ještě mě párkrát vyváleli a spokojeni sami se sebou odešli i s mou hůlkou. Později došel Amai a hůlku mu vrátil. Nechtěl mít problém, protože ho Fiona poznala. Blbec. Ona se nezapojila, neudělala nic, jen zírala, jak jsem sám, proti třem. Když už nic jiného, nic se ji nestalo. Neriskovala, nebojovala.

Vrátil jsem se na kolej s hlavou, jako střep, po třiceti kletbách a nejistým krokem, jako táta, když se vrací od Zeleného draka a v plášti jsem zaujal polohu ležícího střelce. Byl jsem naštvaný, že jsem Amaie praštil. Zase. Když jsem něco podobného udělal naposledy, stálo mě to přeražený nos a rozseknuté obočí. Tohle taky nepřinese nic dobrého.

Myslel jsem i na Fionu. Chápu, že ještě pár minut předtím se na mě zlobila, a nechtěla stát proti své koleji, ale stejně... Můžu věřit, že to neudělá příště? Nebo že se k nim nepřidá? Můžu vůbec věřit jí?

Nejbolestivější bylo, že jsem sám nic nedovedl. Neubránil jsem se, Nestojím v souboji za nic. Musím se zlepšit, musím zesílit.

A k těm třem... Nejsem pomstychtivý. Ale pomstím se. Za dlouho, až si nebudou pamatovat mé jméno, udeřím. Rázně a bolestivě.

3. Vestigia premo maiorum.

Pobyt v Bradavicích se od prvního školního dne dá shrnout jedním slovem. Price. Práce. Ne ani tak díky profesorům, kteří jsou vesměs moc nápomocní a postupují v učivu možná až moc pomalu. Je to jen můj problém. Sám si toho přidávám až moc, v knihovně jsem skoro za štamgasta a snažím se zjišťovat od vyšších ročníků, co mě čeká (a snad nemine). Narazil jsem ale na problém. Jsem prvák, nižší tvor a pozornost si nezasloužím, a když, tak je hodně vynucená. Myslím studenty, ne profesory. Vyučující to možná berou stejně, ale nedávají to najevo. Ne, že bych se divil. Už bydlím sám, a po spolubydlících se zem slehla a zbyly jen truhly s jejich jmény, dvě prázdné postele a dvě zaprášené klece. Kam zmizeli jejich majitelé nechci vědět.  Co na tom, nezůstanu v prváku napořád. Snad... 

Příjemným překvapením bylo setkání s Fionou (tou zvracející dámou z Londýna), které na mě jednou vybafla pod schody. Skončila v Nebelvíru. Po tom, co jsem viděl, nevím, jestli má štěstí nebo smůlu. Ale to až jindy. Je bezvadné mít s kým trávit čas a učit se novým věcem. A blbnout a lítat po hradě a štvát profesory a prefekty a tu a tam zachytit vůni jejích vlasů...

Ostatní jsou až moc optimističtí. Před hodinama se hodně smějou a když jim lektvar přeteče do bot, mají z toho srandu. No co, optimistů jsou plné hřbitovy. Někteří z nich mi dávají zabrat o něco víc. Nějaký David Wolf, frajírek v červeném plášti a zářivě modrých teniskách, si navykl oslovovat mě Artí. Jednou jsem se zasmál, ale podesáté už mám chuť na něj skočit a rozkousat mu plášť na konfety. Mám složitější jméno, ale nemůžu za to. Já si ho nevybral.

Další prváci nestojí za řeč. Možná Viki Victorie. Celkem hezká holčina v zeleném, s nosem nahoru a původem čistokrevným jak šampion psí výstavy. Jednou mi sice ze srandy řekla, že před pár lety se její tetička ??? spustila s nějakým skřetem  Sice se mi pak přiznala, že jen dělala humor, ale popsala to až překvapivě konkrétně... Ale umí toho dost, a i když se nerada dělí, tu a tam se podělí o nějakou tu formuli. Což celkem těžce nese Fiona. Musím se holt omlouvat. Hodně omlouvat. 

Nějak to uteklo, a byly tady Vánoce. Fiona mi dala hodinky. Jsou krásné, musely stát majlant. Od našich jsem dostal šachy a dopis. Docela mě překvapilo, že je matka zase jednou doma. Škoda, že jsem tam nebyl, ale nechtělo se mi z hradu. V létě bude zase na Islandu, na to bych si vsadil poslední svrček. Od koleje nějaké to oblečení, chlupatou ŽLUTOU peněženku a nějaké to cukroví. Jo a knížku. O nějaké dívčině co pomáhala mudlům, až ji upálili. Fajn četba pod stromeček.

Hodiny se vlečou a zjistil jsem, že nějak moc zanedbávám lektvary. Jinde se snažím makat a získat pro kolej nějaké ty body. Když už tam jednou jsem, chci trochu pomoct. Kouzla, kletby, formule, zaříkadla, hokusy pokusy a čáry mi docela jdou. A pokud ne, tak je opakuju a vychytávám mušky. Nakonec se mi zatím všechno povedlo. Dřív nebo později. Problém jsou právě ty lektvary. Namíchat nejjednodušší lektvar pro mě znamená neřešitelný problém a recept mi dává smysl jako smíšené umývárny na koleji. Naštěstí prý práce s kotlíkem dělá jen třetinu známky. Mám to ale štěstí. 

Jo, a zvykl jsem si na žlutou.  

2. De coloribus non est disputandum.

Cesta na hrad byla zajímavá... Vlastně ne, nebyla. Sedět v kupé s pěti lidmi, kterým je zatěžko pozdravit, fajn začátek. Aspoň jeden pozdravil a dokonce nabídl Bertíkovy fazolky. Bylo to hezké gesto, dokud jsem v puse neucítil osvěžující chuť škvařeného sádla. To byla naposledy, co jsem to jedl.

Celkem brzo nás vyložili z vlaku a nahnali do hradu. Už zvenčí vypadal obrovský, ale zevnitř... Vešla by se tam naše vesnička i s kostelem. Na zařazování jsme čekali opravdu dlouho. Zástup jedenáctiletých v černých šatech a pár těch, kterým bylo zatěžko se ve vlaku převléct. Skoro jako nějaká sekta, co o nich pořád mluví táta.

Pak to KONEČNĚ začalo. O kolejích jsem si už doma něco načetl. Moc jsem chtěl do Havraspáru, s Nebelvírem a Zmijozelem bych se smířil a jasně jsem věděl kam nechci... Po chvíli klobouk na mé hlavě zvolal "Mrzimor", ozval se chabý potlesk a já se přidal k záhonu slunečnic u prostřeného stolu. Hostina mi přišla k chuti. Po týdnu v Londýně tu bylo konečně teplé jídlo a poté i měkká postel u velice žluté společenské místnosti. Trochu problém byl s kufrem, který se nějak podařilo skřítkům ztratit a po chvíli mi ho něco neviditelného, do čeho se mi podařilo vrazit, doneslo na pokoj. Byli jsme tam celkem tři. Dva prváci a jeden propadlík. Teď jsem tam už, ne mou vinou, sám. Celkem mi to i vyhovuje, abych se přiznal. První den jsem ale společnost moc neřešil, jen jsem nadšeně skočil do postele, a propadl se do náruče sladkého spánku.

1. Rus in urbe

Brzy to bude rok, co nám doma zaťukala na okno sova s dopisem. Takový roztomilý kalous to byl. Teď se píši tohle ve škole čar a kouzel, už skoro na konci prvního ročníku. Píši tohle, jako jediný záznam mých myšlenek a vzpomínek.

Ten dopis pro mě neznamenal moc velkou změnu, ale trvalo, než jsem na to přišel. Táta z něj nadšený nebyl, ale to není nikdy z ničeho, co zavání kouzly. Nesnažil se mi to rozmluvit, ale podpory jsem se nedočkal. Stejně jsem ji nepotřeboval. Zkrátka a dobře, koncem prázdnin jsem vyrazil na cestu. Dost mi utekla. Na trajektu jsem zaspal a cesta vlakem jako by trvala jen pár minut. V Londýně jsem byl jako v jiném světě, nikdy jsem nebyl v žádném větším městě. Potkával jsem spousty lidí, některé z nich pak znovu na škole. Najít Děravý kotel bylo dost lehké. Trochu mě překvapilo, že místo, kde si své věci nakupuje většina anglických kouzelníků je zavřené, ale budiž. Asi to mělo nějaký důvod. Vyrazil jsem z Kotle na menší procházku po Londýně. Město není nic moc, ale mají tam nádherný park. Škoda, že nevím, jak se jmenuje, snad ho ještě najdu. Bla bla bla, to je celkem jedno. Důležitější je, že při návratu jsem narazil na divnou dvojku. Plešouna v mém věku a stejně starou dívčinu, co mohla žaludek na dlažbě nechat. Sotva jsem přišel, a zeptal se, jestli můžu pomoct, holá hlava vzal šponu a už jsem ho neviděl. Co teď ale se zvracející dámou? Horko těžko mi řekla, že se jmenuje Fiona. Po kratším přemlouvání se nechala zatáhnout do nějaké mudlovské hospůdky. Naštěstí byla prázdná. Hospoda, Fiona ještě zdaleka ne. Musela sníst něco opravdu zkaženého. Po chvíli se tam zjevil nějaký už dospěle vyhlížející kluk, prý taky z Bradavic, ještě s nějakou holkou, kterou teď potkávám ve společenské místnosti. Vzala chodící nevábný vodopád na záchod a já seděl celý zbytek dopoledne v hospodě, protože mi bůhví co bránilo odejít. Později, když už byla v pořádku, ponechal jsem jí jejímu osudu a vyrazil na nákupy. Teda prvně do banky. Studenti nadávali na čekání a na zdržování od nákupů. Možná šli do rodinných trezorů. Já byl rád, že mi vůbec někdo dá peníze. Když se přede mnou objevila ta hromada zlata, kterou jsem měl utratit za školní pomůcky, byl jsem málem v nebi. Ceny v Příčné mě o tu náladu rychle připravily. Vlastně nejen ceny. Spousta lidí, front a zavřených obchodů. Mrzela mě Obrtlá ulice, něco jsem si o ni už načetl a nesmět se tam podívat, bylo dost nepříjemné překvapení. Největším zklamáním byl ale Olivander. Chápu, že hůlka si vybírá kouzelníka, ale mít hůlku z růžového dřeva, to jsem zrovna nečekal a ani mi moc neseděla. Teď bych ji málem nedal z ruky. Ještě musím napsat, že u Malkinové jsem se neudržel a splnil jsem si jedno přání. Konečně mám koženou bundu. Není sice z pravé dračí kůže, ale po tom roce už je skoro jako kus mě.

A takto vybaven vším potřebným (skoro) vyrazil jsem na rudý vlak mířící na sever.