III. Fall into fear

OUT OF RP! 
Art je mrtev. Toto není jeho kánon, jen část příběhu, který se nikdy neodehrál.

Prozření přichází v různých podobách. Pijan jej najde na dně sklenky, hráč v prázdném měšci, smilník v hrnci rozvařených špaget. Ke mně zavítá v podobě volného pádu. Nezdrží se dlouho. Nestačím ani úlekem zadržet dech a už se kolem mě rozestupuje vodní hladina.

Snažím se bojovat, ale kabát okamžitě nasál vodu a táhne mě ke dnu. Shodit ho je nemyslitelné, krom knoflíků ho na mě drží i řemení brašny. Sebevětší zmítání nepomáhá a na boj s živlem jsem až příliš zesláblý. Už se připravuji smířit se s nejhorším, když zmítající se nohy narazí na písčité dno, já nevyrážím hlavou nad hladinu a s pocitem hanby zjišťuju, že jsem málem vypustil duši v kaluži hluboké sotva tři stopy.

Voda příjemně hřeje, místy až téměř pálí. Zjišťovat, jestli se jedná o termální pramen nebo zda jsem jen tak příšerně promrznul, nemám čas. Byť jsem nad vodou, nemůžu dýchat. V panice to připisuju změně klimatu, než mi cvakne, že víko brašny, které jsem si před nějakou dobou připevnil jako provizorní ochranu před mrazem, nasálo vodu a přilepilo se mi přímo na můj připitomělý obličej.

Zvláštní jev, jak člověk v krizi skáče z extrému do extrému. Paniku okamžitě střídá euforie, odhazuju veškeré oblečení na břeh a užívám si teplou vodu, sluneční paprsky, zatímco je jejich zdroj vysoko na obloze, šumění větru ve větvích okolních smrků a jedlí, a každou podobnou blbost jako svého času v jezeře v Godrikově dole. Nebo Visánku? Čert ví, hlava je pořád trochu zarezlá.

Když už jsem u té geografické problematiky... Kde to hergot zase jsem? Ještě před pár okamžiky jsem dělal rampouch, teď se louhuju jako sáček čaje. Nemusím být nejzvídavější človíček na světě abych se ptal "Proč?"

Na otázky není čas. Euforie opadá, svaly se pořád zdají být trochu ztuhlé a konečně i vidím ránu na rameni. Je dost ošklivě zarudlá. Do toho se ozývá hlad a únava. Odolávám pokušení zahrát si na bobra a okousat kůru z nejbližšího stromu, byť je to to nejbližší, co se dá při opomenutí valné části zdravého rozumu pokládat za jídlo.

Než mi oschne nedávná polární výbava, šmejdím po okolí. Z neustálého ohýbání se v naději na nalezení nějakých bobulí se mi dělají mžitky před očima a točí se mi v hlavě. Doufám, že je to z hladu a ne z infekce.

Nečekám, že by tady někdo byl, přesto mám stejný pocit, jak pár tisíc mil odtud. Jako by mě z lesa pozorovaly neviditelné oči. Nebo alespoň dobře skryty. Snad je to jen paranoia, stejně se vracím ke kaluži pro hůlku a vydávám se hlouběji do lesa.

Nikde nic nenacházím, jen suché jehličí, když zaslechnu rojivé bzučení. Není těžké najít původce, to houf much bzučí nad mrtvým jelínkem. Mršina vypadá čerstvě, něco vysoké před nedávnem rozdrásalo hrdlo. Nikde ale není ani kapka krve, jinak z mršiny nic nechybí. Vypadá to, že v tomhle lese nejsem na vrcholku potravního řetězce.

Zaplaším myšlenky na nabrání si trochy masa, raději se po cestě smířím pár podravama ze ztrouchnivělé větve. Rád bych napsal, že chutnaly odporně, ale byl bych jedním hltem polkl ježka proti srsti. Ještě je zajím rozteklou pryskyřicí z mladého modřínu. Improvizovaná žvýkačka kupodivu zasytila.

Než mi oschnou věci, schyluje se k večeru. Není pochyb o tom, že mám horečku. Co držel mráz na uzdě nyní dopadá plnou silou. Dřívější váhání o tom, zda rozdělávat oheň jde stranou stejně jako plány, najít si něco k večeři. Choulím se k ohni zachumlaný do všeho, co jen mám. Přichází zimnice a sebevětší plameny nepomáhají. Potím se, až mi křečovitě svíraná hůlka vykluzuje z dlaně. Ještě, že smolná polena dlouho hoří.

Sám sebe přemlouvám, ať usnu jen na půl oka. Do pár okamžiků se propadám do hořečnatých snů. Divná směska nočních můr. Na pár okamžiků jsem zpátky v díře, kam mě hodily Ještěrky, stojím před hořícím famfrpálovým stadionem vteřiny předtím, než mi střep z prasklého okna natrvalo rozšířil úsměv, jsem zavřený na střeše hradu s Jul těsně předtím, než se jí vrátila paměť. To se prokládá sny o tom, že stojím před profesorem Alertem nahý s blátem v rukou a snažím se ho přesvědčit o tom, že je to nejnovější lektvar, nebo že jsem bota, ze které někdo pije šampaňské brčkem.

Probouzím se v měkké posteli. Rozbolavělý, vyhládlý a s extra silným motákem. Citlivých čichem irského vlkodava zavětřím kořeněnou pečínku z misky, která leží na stolku pár palců od mé hlavy. Není ji tam moc, někdo se chtěl ujistit, že se neotrávím jídlem. Musel to být dobrý kuchař, maso je dobře propečené, byť na můj vkus trochu moc kořeněné chutnými, ale neznámými bylinkami. V matném světle, které se line z krbu, jediného zdroje světla v místnosti, zahlédnu ještě ženskou siluetu stojící u ohniště a opět si mě vezme spánek.

Netuším, kolikrát se situace opakuje. Probuzení, hlad, jídlo, žena u ohně, kóma. Jako v klasickém hororu. Kdybych si to mohl uvědomovat, měl bych strach, že mi takhle častá odpadnutí, bezvědomí, komata a pseudosmrti udělají z mozku houbu a já si už ani nevzpomenu, kterým koncem hůlky se šťourá v nose.

Konečně přichází probuzení, za které by se zdravý člověk stydět nemusel. Oči vidí, hlava se netočí, horečka opadla, rameno necuká, netiká, nehnije, jen trochu tahá. Na stolku není žádná miska s žádným jídlem, jen podivná osoba stojí blíž, než dříve. O dost blíž.

Sleduje mě ze vzdálenosti ani ne dvou kroků. Snad je to světlem, snad vděčností, ale je hezká. Možná má trochu ustupující bradu a moc vypoulené oči, ale na půvabu ji to ubírá jen minimálně. Snad i její alabastrová pleť působí, že v šeru skoro září.

“Jak dlouho jsem tady?“ tážu se jí a hlas mi u toho zní přiškrceněji než jak si jej pamatuju. Žádná odpověď

„Kde to jsme?“ Žádná odpověď.

„Ehm... díky, že jsi mě sem vzala.“ Jen se letmo pousměje a ve tváři se ji přitom zaleskne ještě něco jiného, než pleť a blankytné oči. Otočí se, zavlají za ní bělostné šaty doprovázené hřívou tmavých vlasů, a zmizí z místnosti tiše a lehce, jako by se vznášela.

Chvíli se nechám unášet absurdností krátkého rozhovoru, než se projeví zvědavost. Konečně mám možnost si lépe prohlédnout svůj lazaret.

Vypadá to tady jako uvnitř loveckého srubu dobře situovaného nimroda. Podlaha je zakrytá očividně starými koberci, které si navzdory času stále uchovávají původní barvy, na stěnách visí pár kožešin, snad medvědích, jediné maličké okno je zakryto nepropustným závěsem. Je zde i pár kovaných svícnů, hoří ale jen v krbu.

Většinu věcí nacházím v nohách postele. Někdo si i dal práci a odstranil z nich většinu sajrajtu. Srdce mi párkrát udeří naprázdno, ale nakonec nacházím i hůlku, která byla odložena na stolečku, ze kterého jsem si brával jídlo. V jejím svitu si můžu prohlédnout ránu. Je téměř zacelená, i zarudnutí zmizelo. Trochu mě udivuje série totožných vpichů, které z paže přecházejí až na hrudník. Je jich asi tucet. Pár modřinek prozrazuje místa, ze kterých už vpichy stačily vymizet. K čemu měly sloužit, netuším, ale šance, že já porozumím léčitelství je asi stejně vysoká, jako vyhlídky ministerského úředníka na titul Nejhlavnějšího hlavouna.

Vstávání mi dělá jisté potíže. Musel jsem ležet déle než jeden večer. Podstatně déle. Končetiny si ale brzy vzpomínají na jejich původní účel. Ještě naposledy se mi zatočí hlava, ale i to rychle ustupuje. Oblékám se už bez větších obtíží. Nakonec i hůlku vsouvám tam, kde ji nosím celý svůj kouzelnický život, a snažím se nepřemýšlet nad těmi, kteří ji nosívali stejným způsobem.

Je tady útulno, teplo. Jeden by tady i polevil v ostražitosti. Ale něco tady je. Nejsem expert, ale magie tady je cítit tak silně, že by to trklo i mudlu. A nebude to ta nejbělejší. Závěs v okně mě mate, hustá tkanina nedává znát, zda je za okny den a nebo noc. Z pouhé zvědavosti se chci podívat z okna. Utržená látka mi následně zůstává v ruce.

Kdybych byl ženská, dítě nebo bystrozor, ječel bych. Odporná, lysá, přesto jaksi lidská hlava se vznáší sotva pár palců za sklem. Nehybně na mě zírá, propaluje mě dravčíma očima. Uprostřed zdeformované, našedlé tváře se rozevírají temně rudá ústa s přerostlými špičáky, která se každým mým úderem srdce rozšiřují. Hůlku jsem tasil pomalu, zoufale pomalu, ještě jsem přitom stačil zavadit o jeden ze svícnů, který se s rachotem zřítí na podlahu. Hlavou mi proletí snad všechna zaklínadla, která jsem se za léta v Bradavicích naučil, nenapadá mě ale jediné, které by mohlo fungovat, kdyby se na mě bestie vrhla.

Hůlka je stejně bezradná, byť vidím, jak se kolem jejího hrotu začíná tetelit vzduch. Hlava se přibližuje, už se její hákovitý nos dotýká skla, když mi ruku s hůlkou stlačí ženská ruka mužskou silou k zemi. Už na mě zírají dvě hlavy, jedna hladově, druhá prosebně. Sotva stačím mrknout a za oknem už se rozprostírá jen tma.

Pouští mou ruku, zase se otáčí a míří z pokoje. V uších mi ještě tepe krev, když se za ni vrhám a chytám ji za rameno.

„Co to sakra bylo?“ Otázka je podstatná asi jako dostatečná zásoba suspenzorů pro správné fungování ženského kláštera. A odpověď žádná. Jen se mi vytrhává a odchází do vedlejší místnosti. Nedá mi to, musím ji následovat. Něco mi tady zase uniká.

Vedlejší místnost je podobně zařízená, jen postel zde nahrazuje malý stůl se dvěma židlemi. Až teď si všímám, že krb prochází zdí tak, aby byl k ohništi přístup z obou cimer, Přes oheň jsem si propojení nevšiml. Okno zde není už žádné, jen troje dveře včetně těch, kterými jsem vcházel.

Usedá ke stolu, na kterém je zase něco pečeného masa, dokonce i kovový džbán s pohárem. To vážně hodlá teď večeřet, když před chvíli chtělo něco povečeřet nás? Nebo jen mě? Jako by pochopila tichou narážku, jen ukáže ke dveřím a zavrtí hlavou. Jo, chápu, venku zlý, špatný, katastrofa. Na to by jeden nepřišel.

„Rozumíš vůbec tomu, co říkám?“ vyslovím nahlas novou myšlenku. Jazyková bariéra by lecos vysvětlovala. Ale ona zlehka přikývne.

„Může se... TO dostat sem dovnitř?“ Zavrtění hlavou, aspoň něco.

To je skvělý, vážně. Venku poletuje nadopovatá víla Zubnička, já jsem tady s ženskou ukecanou jak masový hrob, které to je zjevně ukradené, nevím kde jsem, jak dlouho tam, ani jak se dostat pryč. Perfektní situace, Arte! Až mi z toho vyschlo v puse.

Odkládám hůlku na stůl, když se natahuju pro džbán. Nejsem slepý, neuniklo mi, jak se na můj kousek dřeva zaměřily její vypoulené oči. Ani nemrká, jak hypnotizuje mou hůlku.

„Víš, co to je, že? Jsi čarodějka?“ Náhlost, se kterou vstane od stolu, a zmizí v mně neznámých dveřích završuje míru absurdity celé téhle situace. Stejně tak ublížený výraz, se kterým odcházela. Než se stačím ke dveřím dostat, zamkne je.

Je to čím dál zmatenější. Se džbánem se odebírám zpět k posteli. Je v něm sice jen voda, ale i ta přijde k duhu. V místnosti s postelí se cítím nějak bezpečněji, je tady sice okno, ale jen jedny dveře. Možná to způsobuje i fakt, že jsem tady strávil nejspíš dost dlouhou dobu, aniž by se mi něco přihodilo, nepočítaje příhodu s nevlídným xichtem.

Možná na to jdu špatně, možná bych měl něco udělat. Třeba se pokusit přemístit pryč. Nikdy jsem to nedělal ani nezkoušel, jen viděl pár lidí, jak mizí a zase se objevují. Nevypadá to zase až tak složitě, ale když vezmu v potaz to, jak pomalu se učím novým kouzlům a s jakou úspěšností... Nejspíš bych se nepřemístil vůbec nebo na tři místa najednou. Ale nebylo by to přeci jen menší riziko?

Z úvah mě vyrušuje ona. Stojí ve dveřích a mně padá brada. Působí nejistě, snad to způsobuje fakt, že odložila bílé šaty. Najít sebejistotu ji netrvá příliš dlouho, dravě se na mě vrhá a já nedokážu její nápor zastavit. I teď je tichá.

Musí být už zase večer, ne-li noc, když se znovu probouzím. Sám. Hostitelku nacházím v místnosti se stolem. Je jako vyměněná, široce se usmívá a už nepoulí oči. Na stole je zase čerstvě připravené maso. Skoro bych si tady připadal jako doma předtím, než šlo všechno do kopru.

Hodně mluvím, ona mlčí. Bolestivým tématům se vyhýbám, jinak mluvím téměř o všem. Odpovědi nečekám, a užívám si, když se zachvěje tichým smíchem. Když později mizí a opět se objevuje s knihou, nestačím ani přečíst její název. Opakuje se předchozí noc.

Dny plynou všechny stejně. Noci taktéž. Monotónnost v nich ale není. Ve několika osamocených chvílích pročítám darovanou knihu, Postupující separace skřetů od veřejnosti kouzelnické v průběhu 19. století od Eugena Durocratzia. Ve škole bych nad tím usínal, teď mě i tohle baví. Jestli jsem byl předtím v ledovém pekle, teď jsem v ráji. Svět za okolními zdmi přestává existovat, čerstvé vpichy na předloktí není těžké ignorovat. Jen to nechávám plynout.

V úžasné monotonii čas utíkal neskutečně rychle. Ani jsem se nestačil nadát a v těch zřídkavých chvílích, kdy jsem našel odvahu vykouknout z okna, jsem spatřoval padající sněhové vločky. Ve sladkém opojení jsem ani nemyslel na návrat domů nebo poslání zprávy. Ale když za stěnami vytvořily souvislou přikrývku, přišel jsem na to, jak se odvděčit hostitelce.

Přišla jako vždy přicházela. Při posledním kroku ji zarážím a sám vstávám. Změna zažitého návyku ji očividně znervóznila. Když ji to ruky vkládám mou hůlku, podezíravě na mě hledí. Nechá toho až když se stavím za ní a splétám její prsty se svými. Asi ji to pomalu dochází. Společně mávneme k přichystané knize na lůžku, ale jen já tiše zašeptám zaklínadlo. Cítím jak se mírně zachvěje, když z knížky vyskočí iluze zpěvného ptáka. Malá vlaštovka vesele poskakuje po polštáři a já se neubráním úsměvu. Dětský trik vykouzlil nádherný moment.

Vytrhává se mi a upouští hůlku na zem. Čekal jsem hodně, ale takovouhle reakci. Tak nějak jsem čekal, že jí taková chvíle udělá radost, když sama kouzlit nemůže, byť o existenci kouzelníků věděla. Než se stačím sehnout pro hůlku a vrhnout se po ženě, vybíhá z místnosti, rozráží i další dveře a utíká do noci.

Chci ji pronásledovat, vážně. Venku se pohybuje nejméně jeden adept na rovnátka, a i když nečekám, že by zrovna ji jím bylo ublíženo, něco mě nutí ji dostihnout a zatáhnout dovnitř. Už stojím na samém prahu srubu, když mě zaujme jedna podstatná změna v cimře s jídelním stolkem.

Dveře. Ty, ve kterých zmizela první noc, co jsem se tady probral, a nejspíš i všechny ostatní. Byly pootevřené. Asi nepočítala s tím, že bych dnes ještě opustil postel, natož místnost. Zase se projevila asi má nejzápornější vlastnost, zvědavost. Už kvůli ni jednou málem umřeli lidi. Blízcí lidi. Ale tady? Co se stane, když jen nakouknu?

Zavírám vchodové dveře a chvíli si pohrávám s myšlenkou zapečetit je kouzlem. Nakonec shledávám za nevhodné zamknout paní domácí venku. A taky si na zamykací kouzlo vzpomínám, až když stojím v doposud nepřístupné místnosti.

Vypadá to tady jako malá kancelář, málem bych řekl kabinet. Malá místnůstka bez oken, krbu, osvětlena jediným vysokým svícnem. Osvětlení je bída, zato z ostatního vybavení mi padá čelist. Celou jednu stěnu tvoří plná knihovna, druhou pak prostor očividně vyhrazený pro přípravu lektvarů. Ani kotlík neschází, obklopen hromadou poloprázdných flakónků a zkumavek, doplněné o pěknou řádku lesklých a ostře působících nástrojů. Naproti dveřím poslední stěnu zabírá bohatě vyřezávaný psací stůl. Ten je pokrytý papíry a nad ním něco je.

Sundávám ze zdi nad stolem černobílou fotografii. Je dost vybledlá, ale vzhledem k tomu, že se na mě z ní, v pauzách mezi vzájemnými polibky, zubí mladý páreček, je prokazatelně kouzelnická. Dívku spolehlivě poznávám, vykulené oči se nedají zapřít. Na prsou se jim lesknou snad školní odznaky, ale jaké škole patří, už nepoznávám. Jen v pravé dolní části fotky je připsán rok pořízení fotky. 1932.

Celá situace mi pomalu přestává dávat smysl. Odkládám fotku mezi papíry na stole. Mnohé z nich už jsou taky dost poznamenané zubem času. Nahlížím do nich, ale vypadá to jen jako nějaké vědecké poznámky, směs čísel a písmen, které mi nedávají smysl.

Vzápětí soustředím pozornost na knihovnu. Desítky a desítky tlustých svazků. Některé názvy nejdou pro stav už přečíst, ty čitelné jsou dost jednotvárné. Magie nejčernější od Leonida Břitvobradého, Síla posmrtného napsána Thomasem L. Monthragonem, Bourání hranic světla a temnoty, Ambrózius Tapagarin. Hřbety další jsou v jazycích a písmech, kterým nerozumím.

Zvláštní knihu nacházím přesně ve středu knihovny. Nenese žádný titulek, vazba je hodně ohmataná, paradoxně vypadá jako jedna z nejnovějších. Po vytáhnutí zjišťuju, že je to fotoalbum. Cosi z něj vypadlo, ale tomu hodlám věnovat pozornost až později.

Hned na první stránce je fotografie stejného párečku, jaký byl k vidění na fotce nad stolem, jen o pár let později. Vypadali trochu pobledleji, ale stále se usmívali, byť trochu křečovitě. Jen kouzelnické hábity vyměnili za pár známých, černých uniforem, které si pamatuju ze stránek dějepisu z mudlovské školy. I na této je stejným rukopisem připsán rok, 1936. Na další stránce už dvojice pohromadě nebyla.

Žaludek se mi zvedl. Už jsem viděl dost hnusných věcí, které dokáže člověk udělat člověku, ale tohle... Snad celé album bylo vyplněno obrázky desítkami znetvořených těl a nebožáků, které ještě smrt nevysvobodila, občas doplněné o tvář jednoho z mladých mučitelů, kteří zaujatě hleděli na ten či onen objev, který v lidských útrobách právě objevili. Na několika mírnějších snímcích byla znázorněna pitva různých orgánů a "vylepšení", která na něm prováděli. Občas byly připsány i stručné poznámky.

Nevím, co mě vedlo k tomu dále listovat těmi zvěrstvy, ale s každou stránkou ve mně vřel vztek. Na dvě lidské hyeny, na sebe, komu jsem se to nechal dostat do pracek, na svět, který tohle nechal nepovšimnutým. Až na úplně poslední stránce se svět vrátil k normálu. Do alba byla vlepena vytržená novinová stránka. Většina článku chyběla a z těch pár zachovalých slov jsem nepoznal, jestli byl psán francouzsky, italsky nebo nacisticky. Byla ale přiložena fotografie. Na provizorně sbité šibenici se líně pohupovala lidská postava. Pleť, vlasy a uniforma dávaly vědět, o koho jde. Tak má hostitelka zahla kramle v pětačtyřicátém.

Zasouvám hrůzné album zpět a shýbám se pro kus pergamenu, který předtím vypadl. Dopis. A naštěstí psán anglicky. Že by ti dva přeci jen byli z Bradavic?

Abych písmo přečetl, musím až ke svícnu. Je drobné a úhledné. Datum odpovídá mému odhadu u fotografie oběšené, září 1945. Některá slova nešla přečíst, ale smysl nebylo těžké odhadnout. Dlouhý srdceryvný dopis milence, který začínal slovy o neuvěřitelném úspěchu, konečné porážce Smrti a dosažení očekávaného výsledku. S lítostí pak pokračoval o jistých nezvratných poškozeních tkáně, jistě jen krátkodobé alteraci nadání a terapii vhodným médiem. Tak proto nemluví, blejsklo mi hlavou, jen s tou krátkodobostí to nevyšlo. Naštěstí. Závěrem bylo zmíněno bezpečné útočiště a spolehlivý služebník. Podepsán Solace. Solace. Jméno mi nic neřeklo, ale to jsem ani nečekal.

Takže jsem se od začátku pletl. Tohle šlo mimo mé předpoklady. Nepotřeboval jsem se ani otáčet k lektvarovému pultu, abych věděl, co je ve flakóncích. Nač si lámat hlavu nad tím, k čemu takový tvor potřebuje krev. Nepotřebuju nabýt znalosti, že nejsem společník, ale médium, ze kterého se snad pokoušela převést magickou moc nebo něco ještě horšího.

Snad průvan, změna teploty nebo instinkt. Vlasy na zátylku se mi zježily. Už nejsem sám. Stojí to ve dveřích. To, co před šedesáti lety bylo člověkem. A tváří se to nevinně, jen v očích tomu hoří studený oheň. Mimoděk jsem rukou nahmatal hůlku.

„Když nám o vás přednášeli ve škole, nečekal jsem, že tě někdy uvidím. Čekal jsem ohnilou a oslizlou kostru někde na hřbitově. Asi to musel provést hned, co ses dohoupala. Nebo to funguje jinak? Ale nevyšlo mu to. Vrátila ses špatně. Vadná a zbytečná. Jen o něco víc než obyčejný zombie. Nebo se pletu?“ Jen zavrtění hlavou, zatímco se to velmi pomalými krůčky blíží ke mně.

„A jak šikovně tě odklidil sem, dokonce i s lokajem. Měl jsem tak skončit i já? Jako věrný poskok, až bys přišla na to, jak mě využít pro znovunabytí moci? Co ti tak trvalo? Měla jsi na to týdny, možná i měsíce!“ Tentokrát to nepohnulo hlavou, jen téměř obřadním pohybem pozvedlo ruku a poklepalo si na rameno.

„Aha, nemoc. Špatná krev. Potřebovala jsi mě zdravého a bez potřeby odejít. Proto to všechno?“ Už to je příliš blízko. Jen letmo přikývlo.

„Jdi mi z cesty!“ téměř jsem vykřikl, zároveň jsem pozvedl hůlku. S rychlostí a silou, jakou bych od stoleté stařenky, natož od šedesát let staré mrtvoly, nečekal, to po mně skočilo. Náraz mě vyvedl z rovnováhy. Na tváři ucítím palčivou bolest. Seklo mě to nehty. A teď se mi sápe po krku. Kouzlit takhle na tělo nemá smysl, ještě bych zasáhl sebe. Ale něco mi přeci jen zbývá.

Úder to zaskočil. Rána do tváře to překvapilo a jeho snažení na moment ustalo. Ta další mi získává něco prostoru. Stačí to. Vybavuju si první šťastnou myšlenku, euforické koupání v teplé kaluži a vyštěkávám zaklínadlo.

Vykouzlit fyzického Patrona se mi nikdy nepodařilo. Tenhle případ není výjimka. Ale úplně neschopný taky nejsem, přece mi z hůlky vyráží stříbrný oblak a staví se mezi mě a zdechlinu. K mému překvapení zaklínadlo funguje a to před ním uskakuje a sráží stojatý svícen. Ten dopadá přímo na knihovnu. Zpráchnivělé stránky nekladou plamenům žádný odpor.

„Pěknou šmelinu jste si zajistili! Dva nekromanti ve válce, hotové žně. A já byl jen další na řadě! Mělo mně to dojít hned první den. Ty s tím předkusem nejste pár, ale poskok a jeho pán!“ Patron mě dnes vysává o něco intenzivněji než jindy, ale na úplné vyčerpání mi ve spáncích bubnuje příliš vzteku. Stojí mezi mým Patron a rozrůstající se plamennou stěnou, jen vztekle otvírá pusu a já bych přísahal, že slyším sykot.

Přichází ale nová myšlenka, musím pryč, než jsem chodící akupunktura vtrhne a udělá ze mě futrál na své perličky. Sotva se rozhodnu vykročit ke dveřím, před očima se mi roztančí světýlka, Patron mizí a dostavuje se vědomí, že jeho nové vyvolání by mě už poslalo do říše snů.

Využívá to zmizení stříbřité bariéry a znovu se po mně vrhá, je to ale jen zoufalý pokus. V půli krátkého skoku se to střetává se spíše reflexivně než cíleně vyvolaným odhazovacím kouzlem, které mrští tělem ženy přímo do hořící knihovny. Ta se začne bortit přímo na nehybně ležící, možná už podruhé mrtvé. Nečekám, zda se to vyhrabe z trosek. Při probíhání jídelny mě dolétává má brašna s kabátem. Aspoň že přivolávací kouzla zvládám dost dobře. Teda, dobře... Nemusely proletět otevřeným ohništěm.

Hustý dým vyráží z domu se mnou. Venku už je tma. Ale plameny, procházející dvojicí otevřených dveří, stačí na osvětlení tvora, který stojí sotva několik stop přede mnou. A netváří se přátelsky. Pokud mu takové gesto snad dravčí tvář umožňuje.

Nečeká, vyráží přímo proti mně. Pozvedám hůlku a v hlavě mi proletí závratnou rychlostí katalog kleteb a zaříkadel vhodných proti fabrice na cucfleky. Nenapadá mě nic, upínám se tedy na již využitou šťastnou myšlenku a vyštěknu zaklínadlo. Přichází dvojí selhání. Patron se nezjeví a i kdyby, přišel by příliš pozdě. Tvor do mě naráží dostatečnou silou na to, abych strávil víkend přepočítáváním žeber, a sráží mě k zemi. K mému úžasu mě dál ignoruje a bezmyšlenkovitě se vrhá se do plamenů.

Ještě ze země stačím vyřknout formuli, která způsobuje okamžité uzavření dveří. Musím se spolehnout na to, že kouzlo funguje a dveře nepůjdou otevřít.

Než se posbírám, už za jediným viditelným okýnkem září světýlka. V kombinaci s okolním sněhem působí téměř vánočně. Když z uctivé vzdálenosti dům, abych se ujistil, že nebudu mít jednoho z těch dvou v patách, tisknu si k poškrábané tváři sníh. Nakonec se ukazuje, že okno v mém nedávném pokoji bylo jediným. Snad byl celý srub postaven jen pro ni. Kdo by čekal, že liška nebude mít ráda slunce.

Vztek povoluje a obavy se vrací. Odcházím tak rychle, jak to jen dovedu. Ještě zdáli zaslechnu dlouhé táhle zakvílení. Při ohlédnutí vidím červeného kohouta, jak tančí už na střeše srubu. Ven se dostat nemohli. Nedokážu se vůči tomu vyhranit, nemám z toho radost, nejsem z toho smutný. Je to zvláštní, prázdný pocit. Vzpomínka na fotoalbum to dost vyjasňuje a přichází jisté zadostiučinění.

Půldruhého dne jsem šel málem bez přestávky. Jen pryč od těch zvěrstev, které měla ta dívka na svědomí. A byla to vůbec ona? Jak moc špatně ji mohl vrátit? Jde vůbec někoho vrátit? Není to jen iluze? Co sakra přiměje dva pitomce k tomu, aby se dali na tenhle typ magie? Co přiměje člověka, aby vytvořil licha z milované osoby? A může ten, který si libuje v lidském utrpení, cítit lásku?

Sotva jsem usedl pod rozložitou borovici, vířily mi hlavou tisíce podobných otázek, než byly násilně přerušeny. Tentokrát jsem byl při vědomí, když to přišlo. Divný pocit v hrudi, svět se rozplynul a já zmizel kdesi v nicotě.

II. One step from hell

Hukot.

Zběsilý a šílený.

Vtlačuje mi uši do hlavy. 

Takhle by zněla rána na bradavickém hradu, kdyby byl jen chlapeckou akademií? 

Kde to jsem? Proč je tak namáhavé otevřít oči? Proč se mi zle dýchá a levé rameno mám v jednom ohni? Co se vůbec stalo?

Rudý oblak. Co skrýval? Kde se tam vůbec vzal? Pochybuju, že takhle působí smrtící kletba.

Že by se v Utherovi něco zlomilo, že by mě nechtěl zabít? Hloupost, z očí mu čpělo vražedné šílenství. Přemýšlej. Mysli. Co se stalo? Něco mi musí unikat. Uklidni se, hlavu musíš mít ještě na krku.

Kletbu jsem přežít nemohl. Ale neměla zasáhnout mě. Ten matčin pohyb, kdy se v poslední chvíli snažila tasit. Musela vědět, že nestačí ani zamířit, než padnu k zemi. Ale nebyl jsem jediný, kdo pohyb postřehl. Uther v poslední chvíli kletbu svedl na matku.

Kde se bere ten hukot? Neslyším vlastní myšlenky. Ale tohle je důležité. To rameno mě zabije. Nebo ne, vlastně to není až tak zlé.

Zasáhla ta kletba matku? To bych pak nejspíš ležel mrtev na zemi. A neležím? Matka přece sahala po hůlce. Nemohla to stihnout, tak rychlý není ani nejrychlejší. Ne, ona hůlku nepozvedla. Ale nevzdala se. Dala mi šanci... Bože, matko!

Už jsi o tom přece četl. Byly případy, kdy kouzelník nechal vybuchnout vlastní hůlku. Málokdy se z nich našlo víc než kus prstu. Proč tedy ležím tady a ne roztrhaný na tisíce kousků? A ten tlak na hrudi? Mohla se jedna kletba roztříštit o druhou a zasáhnout mě?

Zvednout ruku je téměř tak namáhavé jako otevřít oči. Je to cítit mezi prsty, do košile je vypálená díra. Sotva na tři prsty, ale je tam, její roztřepené ohořelé okraje nelžou. Kůži spálenou nemám, díra ve mně taky nevězí. Něco však shází. Medailon. To prokleté přenášedlo, které mě sem přitáhlo. Je pryč. Nemohlo přece jen tak zmizet. Teda mohlo, ale ne samo, jinak bych rozhodil ručkama zatraceně daleko od sobe.A co když... ne, ne, ne, to je hloupost.

Ale to zatracené hučení...

Prozření se dostavuje okamžitě s otevřením očí. Nikdy jsem neviděl svět tvořený jen černou a bílou. Ve zlomku vteřiny mi každý kousek kůže začne naříkat pod nápory toho nejchladnějšího vzduchu, jaký jsem kdy pocítil. Nevidím je, ale cítím, že mi vysoko nad hlavou táhnou obrovské masy až nadpozemskou rychlostí. Naštěstí hluboko pod nimi, v místech, kde se z mrákot probudila má mrzká existence, je bezvětří.

Jen usednout mi činí potíže. Za tu krátkou chvíli, co tady jsem, mé svaly zimou zatuhly. Alespoň předpokládám, že jsem ležel jen pár okamžiků. Mrzne, až se mi dech sráží rovnou v ústech a pálí v plicích, nemyslím, že po delším odpočinku v těhle podmínkách bych se kdy ještě pohnul.

Myslel jsem si, že na Islandu to byla kosa, ale tohle... Kde tohle vůbec je? U matčina srubu slunce ještě svítilo, tady je to jako o půlnoci. Kdybych aspoň věděl, kolik je hodin. Hodinky ale zůstaly v kufru v Elizině domku. Teda pokud už moje věci nerozprodala k vlastnímu přilepšení. Ani bych ji to nezazlíval. V naivní představě, že se zvládnu zorientovat podle hvězd. vzhlížím k obloze. Nesvítí jediná hvězda. Stejně mi něco napovídá, že bych zdejší souhvězdí ani nepoznal.

Bože, je mi zima. Chodidla se mi v botách zatínají v pěst a hůlka mi přimrzla k rukavici. Sakra, hůlka!

Pár máchnutí, vysoko nad hlavou mi exploduje gejzír červených jisker, byť nečekám, že signál o pomoc bude mít kdo zachytit, a uvnitř bytelných stěn plápolá několik plamínků. Zvládly utlumit vražedný mráz na krutý a nemilosrdný mráz. Udržování dočasného příbytku mě stojí až moc sil. Ale ve svitu ohně se mohu alespoň pozorně prohlédnout.

Štěstí, že jsem měl ještě před příchodem do Děravého kotle u sebe kabát. Hodil jsem na islandském ledovci, tady je k nezaplacení. Byť pro společenské účely vzal za své. Je odshora až k šosům pokrytý stovkami tmavých flíčků, jejichž původ a konkrétní barvu skomírající oheň neprozrazuje. Totéž je na vestě a kalhotech. Proklínám sám sebe z minulosti, který si ve své marnivosti koupil saténovou košili, a sám sobě přísahám, že si doma koupím flanelku a nikdy ji už nesundám, kdyby náhodou.

Sotva jsem se trochu ohřeju, vrací se bolest v rameni. Mráz předtím bolest utlumil. Najít její příčinu nebylo těžké. Velká tříska pronikla oděvem a vryla se do paže kousek pod ramenem. Vytáhnout ji není těžké, nevryla se ani nějak zvlášť hluboko. Těch pár kapek husté krve zastavuju sněhem. Musela mě zasáhnout při výbuchu. Chvíli si s dřívkem pohrávám, v úlevě mi trvá, než si uvědomím jeho zvláštní strukturu, které dřevo dosahuje jen těžko. Stojí mi za to i pozvednutí hůlky a zašeptání zaklínadla. Úlomek je na dřevo až příliš zvláštní, netřepí se po okrajích a nenasál krev z rány. Vrážím jej do sněhu, dopínám kabát a bortím stěny. Chci být od té věci co nejdál. Jen do sněhu hůlkou načrtnu kříž v místech, kam jsem úlomek vrazil.

Nevím, kam jít. Nemám se podle čeho orientovat. Řídil bych se instinktem, ale ten mlčí. Směr volím náhodně, možná až zbrkle. Ale kam až vidím, na všechny strany to vypadá stejně. A nedávný morbidní nález mě žene co nejrychleji od třísky a myšlenek s ní spojenou.

Dech opět bolí. Otrhávám víko brašny a upevňuji si jej přes tvář. Chabá ochrana, ale aspoň něco. Jsem vděčný botám, sníh se do nich nedostává ani se na ně nelepí. Sníh je ztvrdlý mrazem, ani nepotřebuju sněžnice.

Mám pocit, že putuju věčnost. Vsadil bych rodný dům i s rodnou vesnicí a rodným ostrovem na to, že už musí svítat. Kolem je ale pořád tma. Nad hlavou mi většinu času visí rudé jiskry. Ta trocha teplého světla dodává alespoň jiskřičku naděje a něco světla při pouti pustinou. Na fakt, že září čím dál kratší dobu se snažím nemyslet.

Nemůžu říct, že se mi jde dobře. Sotva ujdu pár desítek stop, musím zastavovat a zahřívat se. Nohy mám až nepříjemně ledové, trvá, než je promnu. Asi bych to nemusel dělat až tak často, ale nechci přijít o prsty.

Kontroloval jsem brašnu, zda tam není něco použitelného. Není. Pár zamilovaných psaníček, složka s vysvědčeními, keramická kytka od Rosie, něco sušených červů pro Demona, láhev ležáku, učebnice lektvarů, pouzdro s psacíma potřebama a pár poloprázdných flakónků se zbytky lektvarů, ze kterých poznám jeden.

Přichází problém. Začínám mít hlad. Vodu si obstarávám snadno, s jídlem je to horší. Snad jsem někde slyšel, že v těhle podmínkách člověk spotřebovává víc jídla a energie. Smysl by to dávalo. Při poslední zastávce padli za své sušení červi. Chabá záplata na žaludek. Zapil jsem je rozehřátým ležákem, ale spíš mi to jen rozdráždilo žaludek. Taky jsem si všiml, že mi v ráně začíná cukat, když jsem v teple. Kouzla začínají povolovat po kratší době, než by se mi líbilo.

Další pokusy o pochod. Svaly mám zkrácené tak, že dělám krůčky jako gejša s urgentní potřebou. V jednom bodu jsem měl pocit, že za sebou slyším kroky. Ani s rozsvícenou hůlkou jsem ale za sebou neviděl víc, než vlastní stopy. Že by se mi to jen zdálo? Zněly tak živě...

Hlad sílí. Musel jsem odříznout kus opasku, rozžvýkat ho dalo dost práce. Je to aspoň nějaké šidítko, byť chutná dost hnusně. Zapomněl jsem udržovat nad sebou jiskry, už ani nevím kdy jsem tak udělal naposled. Dírka v rameni už pulzuje i když je vystavena chladu. Začínám mít strach, že tohle nedopadne dobře. Mohl bych zkusit vypít zbytky lektvarů, ale to by bylo moc velké riziko.

Neviděl jsem ji přicházet, ale cítil jsem to. Když se bouře přihnala, první poryvy větru byly neuvěřitelné. Rád bych napsal, že se o mě roztříštily jako vlny o skálu, ale bylo to spíše jako když se hurikánu postaví stéblo trávy. Teď se opět krčím mezi zdmi, ve kterých si člověk ani nelehne. Bouře nechce přestat a moje zdi jsou s každým pokusem chabější. Snažím se si odpočítávat, za jak dlouho kouzla vyprchávají, ale málokdy udržím pozornost dál než do patnácti. Mozek jako by mi reznul. Nevím, jak dlouho jsem nespal. Rameno stále zhoršuje. Pokud mám horečku, tady to nepoznám. Vypil jsem všechny zbytky z flakónů, snad tam bude něco užitečného. Bůh mi pomáhej.

Hodiny, dny, jak dlouho bouře trvala netuším. Taky nevím, jak dlouho jsem spal. Probral jsem se v něčem, co dost připomínal iglú. Vítr musel navát sníh kolem zdí. Štěstí stálo při mně, bez ochrany bych se už nejspíš neprobral. Rameno se ale nezlepšilo. Ale po vykouknutí z nečekaného úkrytu mě přivítala jiná změna.

Blizard pročistil vzduch. Půjde se lépe, nad hlavou mi září miliardy vlnících se světýlek. Celý život jsem si přál vidět polární záři. Člověk je občas překvapen, jak moc dokáže potěšit lecjaká drobnost. Když potom celá obloha září jen pro mě, je to... Brečel bych, kdyby mi slzy nezamrzaly už v lebce. Mráz zesílil s čistým nebem.

Už se opravdu omezuju jen na pár krůčků, odpočinky jsou naopak delší a delší. Z opasku mi zbývá sotva tolik, aby plnil svou funkci. Snažím se nemyslet na to, kde jsem. Ale vždycky se k tomu nějak vracím. Přemýšlel jsem nad hradem, nad tím, jak by se zachovali lidi z jiných kolejí. Nebelvír má být odvážný. Asi by se pokusil projít bouří. A zmrzl by. Havraspár má být moudrý, ušetřil by si námahu a schoulil se do klubíčka hned v prvním momentě. A zmrzl by. Co by udělal- Zatraceně, nemůžu si vzpomenout na poslední kolej. Jen já, jako největší pitomec, táhnu ledovou pustinou v naději ani nevím na co. Prostě se jen snažím jít, už ale ani nevím kam.

Zakopávám čím dál častěji, na vstávání mi už docházejí síly. Občas se obklopím zdmi a ohněm právě tam, kde padnu. Zase mi schází spánek. Mám to riskovat? Už to dál nejde, i kdybych měl zmrznout. Pálím vysvědčení i s dopisy, asi už nebudou potřeba, dopřávám si poslední zbytky ležáku a opírám se o ledovou zeď. Kdyby nic jiného, je lepší zmrznout pod polární září než ve vlhké kobce, kde mě málem rozkrájely ještěrky. Spánek přichází brzy.

Vyruší mě ševelení hlasů. Většině slov nerozumím, ale hlasy poznávám. Přímo nade mnou stojí Alice s Rosie, vyměňují si lékařské poznatky snad o poškozených tkáních a nulové šanci na záchranu a tu a tam jedna z nich pokyne rukou ke mně. Snažil jsem se k nim vztáhnout ruku, mrně. Nemohl jsem se pohnout. Když se Rosie nahýbá přes mě, doufám že uvidí mé vytřeštěné oči. Sakra, je to Rosie, i voní jako ona, hlínou a pylem. Ona mi jen přetáhne přes hlavu bílou celtu a pronese něco o nezvratném konci. Vší silou se snažím setřást celtu z obličeje. Hlava se konečně pohne a celta zmizí.

Málem vyjeknu úlekem. Široká kožnatá křídla, kožená suknice, zkroucené rohy, snad jsem zahlédl i ocas. A z toho všeho se na mě šklebí tvář Elizabeth s rozmazanýma šminkama. V každé ruce svírá pohár vína. Lká si nad bojem s osudem, než ji někdo poplácá po rameni a přebere jednu ze sklenic. Stejně rozmazaná tvář jen s jiným podkladem. Pod černým závojem vzlyká Hazel nad pohřbíváním dobrých chlapů. Rozplývají se stejně rychle jako přišly.

Z dálky slyším housle i dívčí hlas. Nemusím rozumět slovům, abych poznal píseň. Snad poslední, kterou jsem před Emily hrál. Ironie, irská pohřební. Její silueta zmizí, než ji stačím pohlédnout do tváře.

Dotek ve vlasech. Květinová vůně. Teplá voda. Vánek v listech jabloní. Ráčkující hlas mě ujišťuje, že už to dlouho nepotrvá, ať vydržím, že už to nepotrvá dlouho. Ani se nestačím zastydět za zjizvené tělo, památku po kletbě Ještěrek. Ale před ní jsem se za sebe nikdy nestyděl. To Jul se přišla se rozloučit.

Vše se rozplývá v nejbarevnější noci, jen pocit tepla zůstává. Nakonec to není tak zlé. Ne tak, jako loňský únos, kdy nešlo o život jen mně. Snažím se udržet pohled na skvostné přírodní divadlo tak dlouho, jak jen zvládám. V Anglii je teď léto. Killian určitě dovádí s adoptovaným liščetem, táta ho sleduje z křesla, za zdmi domu bují život. Do Kotle se budou sjíždět první prváci, snad tam přes léto zůstane pár známých tváří. Vše je v pořádku. Já nejsem, ale to se brzy vyřeší. Už jen zavřít oči a jít.

Tentokrát jsem cítil, když do mě temnota zasekla spáry. Proč se bránit. Stačí jen se jí nechat vést.

I. Reunion

Oslepující světlo. Zmizel jsem v přítmí Kotle, dopadl jsem na sníh zalitý jasným sluncem. Kdyby jen to byl můj největší problém. Párkrát jsem se přenášedlem už přemisťoval, tohle bylo horší. Vzpamatovat se mi zabralo hezkých pár minut. Štěstí bylo, že jsem předtím nejedl. Takhle jsem jen potřísnil panenský ledovec směsí žaludečních šťáv a biologický rozložitelné Ohnivé whiskey. Dobrých deset minut jsem klečel, sledoval, jak se obsah mého žaludku vpíjí do sněhu a občas dávku přidal. Kam jsem se to dostal, že mě přenos takhle sebral?

Kolem nebylo nic. Masiv ledovce, táhnoucí se z bezútěšně holých hor jako splihlý... jako jazyk zmrzlého muže, víc nic. Krom malé chatky u samého ledového úpatí. Stěny měla kamenné, ze stejné horniny, jakou měly okolní skaliska. Prozrazoval ji až kouř, který vycházel z komína. Celé to začínalo dávat smysl.

Slunce bylo ještě vysoko na obloze, když jsem se vyškrábal na zadní. Divné, přísahal bych, že v Londýně byl už večer.

Chtě nechtě, musel jsem věnovat pohled medailonu, který byl ještě před pár minutami zavěšen na pařátku bezejmenné sovy a teď se hřál v mé ledové ruce. Nevypadal až tak ošklivě, jak jsem si jej představoval. Přetáhnout si řemínek přes hlavu mi nedalo tolik práce, z kapsy by mi mohl při sestupu vypadnout.

K ledu jsem se nejblíž dostal, když nasněžilo v Bradavicích. Kdoví proč, na sestup po ledovci mě to nepřipravilo. Sejít pouhých pár set metrů mi zabralo solidní půlhodinku a nebudu lhát, podepsalo se to i na kostrči.

Čekala mě. Vyšla ze dveří ještě než jsem se k nim vůbec přiblížil. Skoro se nezměnila, jen ani sebepečlivěji stažený drdol nedokázal skrýt stříbrné prameny.

„Nečekala jsem tě tady tak rychle. Jaká byla cesta? Ne, počkej, půjdeme dovnitř. Musíš být promrzlý.“ Podržela mi dveře. Zvláštní pocit, obvykle je ženám držívám já.

„Jo. Kdo by byl čekal, že na Islandu je zima.“ Domek měla hodně... minimalistický, ale útulný. Na kouzlu mu ubíraly jen četná akvária s dvouhlavými ještěry. Uvnitř bylo šero, až na plápolající krb. Nebyl jsem si jistý, zda jsem i v něm nezahlédl nějaký ten ocas.

„Hmm, útulné. Provedeš mě?“

„Vidíš tamten gauč v koutě? To je ložnice. Zbytek je pracovna. Víc toho tady není. Ale teď mluv, jak se má táta, co Killian? Ten musel vyrůst. Brzy půjde do školy. Projevila se u něj už magie? A ty, jak jsi dopadl u NKÚ? Četla jsem i o nějakých Ještěrkách a únosech. Muselo to být strašné.“ Jen mávla hůlkou a rozdělala oheň v maličkém krbu. Když ji opět schovávala, vsunula si ji zezadu za pásek. Nikdy mi nedošlo, že nosím hůlku na stejném místě jako ona. Ne v kapse kalhot nebo hábitu, ani v rukávu nebo v botě jako nějaký pseudodrsňák, který čachry s hůlkou nahrazuje jiné čachry s jinou... „Proboha, co se ti to stalo?!“

„Co?  Jo, tohle,“ přejel jsem si po jizvě na tváři. Už jsem se ji naučil nevnímat, díky za připomenutí. Neviděli jsme se od doby, co hořelo školní hřiště. Už to bude pár let. O jizvách, které mi zbyly po únosu lépe nemluvit. Ty jde aspoň schovat.  „To nic není. Ale teď... Proč jsem tady, máti?“

Povzdechla si a na tváři ji vystoupily vrásky. Měla jich kolem očí pořádné vějíře, snad od slunce. „Asi ti dlužím pár vysvětlení. Radši se posaď. Dáš si čaj? Kávu?“ Otočila se ke krbu a spěšně začala probírat četné harampádí na jeho římse. Táhne mě sem takovou dálku a i teď to odkládá.

Usadil jsem se na polovině máminy ložnice. Pohovka nebyla nejpohodlnější.

„Co jsi tedy měla na srdci?“

Z šálků, které přinášela, se valil kouř i lahodná vůně. Nestačil jsem postřehnout, jestli si čaj připravila předem nebo si pomohla kouzly.

Pohlédla na mě utrápenýma očima. Mýma očima. Killian po matce zdědil jej jejich barvu, mně zůstal i jejich odstín.

„Tebe nikdy nezajímala rodina, po které jsi podědil nadání?“

„Možná bych se i zeptal, ale to by muselo být koho.“ Pokud mě to někdy napadlo, v ten moment si to nezasluhovalo mou pozornost.

„To ti právě chci vysvětlit. Že tvůj táta je mudla, víš. Asi i víš, jak na mudly koukají čistokrevní kouzelníci. Když jsem já byla na škole, studovalo i vyučovalo dost takových, kteří na kouzelníky z mudlovských rodin hledělo jako na verbež. Než jsem školu ukončila, zavřeli ji. Ty ani Killian o tom nevíte, ale máte strýčka. Černou magií prolezlého, čistou krví posedlého strýčka. Považoval za povinnost mě vyučovat doma. Chtěl po mně-“ odmlčela se a zatřásla hlavou. To gesto mi bylo také známé, dělával jsem ho často. Mělo vytřást zlé myšlenky a vzpomínky z hlavy, občas dokonce i fungovalo.

“Utekla jsem z domu. Nechtěla jsem mít s jejich názory nic společného. Tehdy jsem potkala tvého otce. Vzal mě k sobě, i když jsem neměla nic. Že nejsem úplně jako on jsem mu neřekla. Netrvalo to dlouho a měli jsme se brát. Byla jsem mladá a hloupá a neopatrná, zapomněla jsem na svou starou rodinu. Bratr nezapomněl. Našel nás večer po naší svatbě. Nebyl sám. Spálili na popel dům tvých prarodičů i s nimi uvnitř. Nedalo se nic dělat.“ Protřela si oči, snad aby zaplašila slzy.

„Ministerstvo pátralo po pachatelích. Většina z nich skončila v Azkabanu nejen kvůli tomu požáru. Pár z nich zabili, někteří ale utekli za hranice. Kde je všem konec nevím. Mého bratra ale zadrželi několik měsíců po té... po tom kdesi v Angole. Dostal patnáct let za zločiny proti mudlovskému obyvatelstvu v kouzelnickém vězení v Jihoafrické republice. Ministerstvo se pak o nás začalo zajímat. Dost nám pomohl jeden bystrozor, už nevím, jak se jmenoval. Vymazali tvému otci paměť, aby zapomněl na to, jak jeho rodiče,“ hlas se jí zlomil. “Jak zemřeli, protože si domů přivedl špatnou ženu. Já pak odešla sem. Nechtěla jsem vás znovu ohrozit. Kdysi jsem za Vámi ještě občas jezdila, jen nakrátko, abych vás mohla vidět. Při jedné takové návštěvě vznikl Killian. Další mé dítě, které jsem ohrožovala. Nakonec jsem tady zůstala natrvalo, jen abyste nebyli vystaveni ničemu, co má rodina představovala.“

„Ale zlatíčko, nevíš, že rodina má držet pohromadě? Celá rodina!“

Matka vyskočila z pohovky, já ji následoval. Při pohledu na neznámou, přesto důvěrně známou postavu stojící ve dveřích, mně přeběhl mráz po zádech. Bylo to jako hledět na vlastní fotografii, jen poznamenanou zubem času.

„Uthere!“ vyjekla matka zděšeně a vyběhla jeho směrem. Zastavila se sotva po pár krocích, když ji do tváře mířil hrot hůlky. Když došlo na souboje, nikdy jsem se nepokládal za extra schopného kouzelníka, ale rychlost, s jakou tasil můj pokrevní příbuzný byla ohromující. Sotva jsem si stačil vytahování hůlky všimnout.

„Copak, copak, sestřičko? Ty jsi ještě pamatuješ mé jméno? Špinavá krvezrádkyně! Vážně sis myslela, že tě nenajdu? Ještě když máš tu drzost použít neschválené přenášedlo přes celý oceán!“ Hlas se mu chvěl vztekem, místy až přeskakoval.

„Půjdu s tebou, kam budeš chtít, ale nech mého syna-“

„To ne! Sedmnáct let se snažím očistit jméno našeho rodu, které jsi TY pošpinila! Nenechám ho odejít. Až moc dlouho jsem hnil v cele a snil o tomhle. Chci abys věděla, že tímhle to nekončí. Nedám si pokoj, dokud nesmažu z povrchu Země každou stopu tvé zrady! Víš, co jsi provedla? Jak nás měli brát vážně, když jsi utekla za nějakým mudlou? Matce z toho puklo srdce. Ale to tady dnes končí!“

„Prosím, vem si mě, ale nech mého syna. Vždyť je to tvůj synovec, tvoje krev! Uthere, prosím...“

„Moje krev. Má a špinavého mudly!“

„Prosím.“

„Ne, odtud už nikdo neodejde. Avada Kedavra!“

Viděl jsem hrot Utherovy hůlky opisovat krátký oblouk směrem ke mně. Viděl jsem matčinu ruku, jak se spouští za její záda bez sebemenší naděje, že by zvládla již vyslanou kletbu odrazit. Sám jsem stačil ještě sevřít dlaň kolem své hůlky, než se svět kolem rozplynul v rudém oblaku. Mučivý náraz do hrudi jsem si už ani neuvědomil, než jsem se rozplynul v tíživé temnotě. 

40. Goodnight and joy be with you all

Doma. Ne v kobce, ne ve špitále, ne v cele, ne v malém pokoji v Kotli, DOMA! Ale že to byla strastiplná cesta.

Vždyť to není dlouho, co mě pustili. Začátkem července už jsem se zase mohl volně procházet světem, byť v pantoflích ze špitálu a v košili se štítkem od Munga. Ale byl jsem na svobodě. Návrat do Kotle jsem teda čekal trochu srdečnější. Jul sice spadla čelist až někam mezi druhohorní sedimenty, a Casper si mohl oči vykoukat ale jinak to bylo samé „Vypadáš hrozně“, „Nechceš půjčit hřeben? Nebo nějaký make-up?“ a „Půjdu s tebou na pokoj, ale nejdřív si musím dát flašku whiskey“. Dva lidi si tohle nechali pro sebe. Rosie a Em. Ale to později.

Získat věci zpátky byl větší problém, než jsem čekal. Jedna živá pochodeň měla kdysi pravdu, pokud člověk chce bezpečí, nemá smysl spoléhat na nikoho jiného než na sebe. Všíchni bystrozorové snad čekali, že jim budeme ruce líbat. Jo, zachránili nás, to jo... Teda, až jim po dvou měsících došlo, že se na hradě ztratilo půl tuctu studenti, že valnou část školního personálu nahradili masoví vrazi, že sluníčko nesvítí úplně jak by mělo. Všechna čest, smekám klobouk a hluboce děkuju partě pitomců s odznakama první třídy a s výrazy pánů světa. Nemluvě o tom, že kdyby dělali svou práci dobře, nic z toho by se nestalo. A nakonec mě korunní idiot šoupne zase za mříže, jen aby si dokázal, že docákne dál... Jo, to je taky historka. Odcházíme z ministerstva ještě s Hazel, které bystří bystrozorové zabavili i záložní hůlku namísto toho, aby ji vydali původní, dáváme vědět narkoleptickému, nahluchlému a krátkozrakému vrátnému o tom, že bychom rádi prošli a pučmidrát druhé třídy vystartuje s tím, že řvu jako pavián, zbohatlický synek a s podobnýma lichotkama. Uznávám, byl jsem pak možná trochu drzý. Ale bráno kolem a kolem, spáchal jsem záslužnou činnost. Bystrozůrek, který může být rád, že mu svěřili ochranu vrátného, poprvé, a nejspíš naposledy v životě, někoho zadržel. Proč? Protože mohl. Trvalo tři dny, než mě čičmunda, který si hojí délku vlastní záložní hůlky na študácích, pustil z cely... Až se příště něco semele, doufám, že to vyšetřování svěří třeba skautům. Zmůžou s tím taky úplný hovno, ale aspoň jsou na to připraveni. A tři dny v cele... to už mě fakt nedojímá. Divil bych se, kdybych tam byl naposled. Ale aspoň věci mám konečně zpátky. S výjimkou klíčů, hodinek, přívěsku a prefektského odznaku, ale jak poznamenala jistá bystrozorka, mají ve skladu takový bordel, že to prostě někam zapadlo. Takže tolik k bezchybné práci bezpečnostních složek.

...

Páni, už je to rok, co jsem tady nadával na bystrozora, který beztak jen plnil svou povinnost. Rok to tady zanedbávám.

Ani nevím, jak mi ten čas utekl. Přitom je to tak dlouhá doba. NKÚ jsem splnil jen zpola, jako kdyby na tom záleželo. Posledních pár týdnů ve škole jsem trávil leda hnípáním po oblíbených místech, kdo by se taky divil. Nějak jsem už neměl v plánu se tam vracet.

Najednou jsem plnoletý, lecos už zvládnu vyřešit sám. Doma jsem se dlouho neohřál. Stejně jako vloni. Následky toho, co na mě provedly Ještěrky... Hnusím se vlastní rodině. Už se tam nevrátím. Poděšené pohledy vlastního malého brášky... Ne, moc brzy. Zvláštní, že na holky ty jizvy působí úplně obráceně. Brácha třeštil oči, ženské z nich celé... No, musí pak vytírat podlahu.

Táta mi ale v něčem vyhověl. Sdělil mi adresu matčina bydliště. Divím se, že ji ještě má. Snad bude s bráškou žít dlouho a blaze.

Loď na Island nebyl problém obstarat. Stačí nehledět na pohodlí. Rázem jsem měl dohodnutou největší kajutu na lodi s nadstandartním vybavením. Dobrá, dobrá, lhát nebudu. Ale nemyslím, že by mi spánek na nákladní lodi mezi krabicema zápalek a toaleťákem nějak vadil. Jen kapitán musel posunout vyplutí, prej nějaká bouřka v severním moři. O mořeplavbě vím jen, že cílem je udržet loď dnem dolů a víceméně na hladině, takže věřím kapitánově úsudku. Navíc tuším, že bouřka sebou nese velké vlny, a posádka by určitě nebyla nadšená, kdyby musela čistit znečištěné sirky...

Nakonec jsem se vrátil do Londýna. Na posledních pár dní jsem byl u Elis. Má vlastní domek, dokonce kočku. Krom ní bydlí sama. Uvolila se u sebe nechat Démona a moje věci. Kdybych se náhodou vrátil... Ale ne, to se nestane.

Nějak jsem počítal s tím, že to bude jednosměrné cesta. Straší mě to už od té netradiční léčby Jul, a asi je čas. Prostě dořešit svoje záležitosti a jít. Po svém, nečekat na onen pitomý medailonek, ve který se přeměňujou i bubáci, když mě vidí. Ale předtím mám na matku pár otázek.

Na rozloučení s Elis jsem neměl. Nechal jsem ji dopis a prakticky všechny peníze, co jsem měl. Zbylo mi jen pár zlatek na poslední lahev.

Chystal jsem se odjet na sever dnes v noci. Nic těžkého. Na sever krbem, pak už se jen nalodit a pak na Islandu najít matku podle adresy.

Chtěl jsem se ještě rozloučit. V Kotli nebyl nikdo lepší, než Adam Barr. Naštěstí pak přišla Emily. Co najednou povídat. Jen chvíli posedět, naposled to celé vidět... Stejně jako ostatní místa, se kterými jsem se loučil poté, co jsem tak sprostě utekl od Elis.

Emily se zrovna začala rozpovídávat, u vedlejšího stolu nějaká děcka řešila vysvědčení, když přiletěla sova. Písmo na dopise jsem poznal, párkrát jsem ho už viděl. Matka mi psala. Roztrhl jsem papír, do ruky mi padl medailonek... Pak už nic. Byl jsem pryč.

Měla u toho být Jul, viděl jsem ji, jak stojí v tuto chvíli přede mnou, nebyla tady. Nebyla zde ani Rosie, Elis, Anna, Annie, Vin, Hazel, Kristene, Kal, Cari, Eleanor, Fi, ta holka, co teď u Zeleného draka teď nosí pití, ani Panna Marie. Nikdo, kdo se mi za ty roky připletl do cesty. Jen Em. Ba co hůř, můj poslední pohled patřil Adamu Barrovi... Trpčí konec jsem si přát nemohl. Vážně, stačilo jen kouknout na Emily... Proč Adam? Asi je to tak mělo být. V životě jsem už holek, dívek, žen, víl, upírek, obryň, klisen.... No, už jsem asi vyčerpal vrozený příděl.





Ale stejně doufám, že toho bystrozora, co mě zavřel, chytne rakovina za spodek! Zmetek jeden!

39. Art led us into the hornets nest

Otevřená A-6, nic víc.
Tři měsíce. Devadesát dní. V zavšivené díře, kde nám krysy ožíraly nohy, kde se splašky mísily s krví, kde smrt čekala za rohem a naděje nebyla žádná.

A přitom to byl dobrý nápad. Najít Em nebyl problém, navést se do toho taky dala rychle. Bezpečnostní instruktáž taky chápala. Měla se schovat, na signál vyjít, zkusit vymítání a kdyby se cosi zvrtlo, tak mě v Klubu časopisu, zavřít, zazdít a ignorovat smrtelné výkřiky a krev pode dveřmi. S Carrington to taky šlo jako po drátkách. Nečekaně se informace o záhadných svitcích v Klubu chytla jako Somálec stravenky. Až podezřele ochotně. A pak to začlo. Přesně podle plánu. Namířit na profesorku, požádat o držení rukou na viditelném místě, dát znamení Em, ta vyzkouší nějaká křesťanská slovíčka, profesorka přirozeně držkuje. Měl jsem i plán Bé, voptat se ji na nějaké věci, které by mohla vědět. Nepamatovala si, jak jsem ji žádal o pomoc se zvěromagií, kolik let mě učila ani jak dlouhý je můj... Fajn, fajn, fantazie sem nepatří. Ale byl jsem idiot, měl jsem ji prohnat kletbu hlavou nebo nůž krkem, když na nic nedokázala odpovědět a vymlouvala se na počet studentů. Ale ne, já dám Em klíče, pošlu ji pro Merva a zůstanu s potencionálním zločincem v zamčené místnosti v mylném přesvědčení, že mám všechno pod kontrolou. Míříš ji z pěti stop na srdce, Arte, co by se mohlo stát, že? Když začala mít podezřelé kecy, bylo pozdě. Ta svině byla děsně rychlá, tasila až jsem si toho málem nevšim. Poslala pásky, já blbou odhazovačku. Proč mi jako první v hlavě vyskočilo tohle?! Proč jsem těsně předtím netrénoval něco užitečnějšího? Třeba avadu, bylo by po problému.  Ale podle toho jak prskala, trefil jsem ji celkem dobře. ALE MÁLO! Stačila ještě dostat Merva s Em, co právě lezli do dveří, omráčit nás a odtáhnout na hromadu.

A začalo to, nekonečný kolotoč mrákot, bezvědomí a kómatu. Můžu být rád, že mi to trvale nepoškodilo mozejngkjsngk, jo. Nafasovali jsme erární hadry, což zahrnovalo i slušivé pytle na hlavu, oholili nám vlasy a šup s námi do cely. Chybělo jen slušivé tetování na předloktí. A přituhovalo.

Nevím, jak běžely dny, v cele nebylo vidět slunce, zatuchlou vodu a trochu ztvrdlého chleba jsme dostávali nepravidelně, stejně nepravidelné bylo bití a přísliby brzké smrti. První dny byly... Snad tam byl ještě elán, u všech tří z nás, ačkoli Merv nebyl moc často při vědomí. Spíš jsme je asi překvapili, nevěděli, co si s námi počíst. Ale možnosti jsme neměli, většinu času jsme měli pytle na hlavách, ruce v železech jsme měli celou tu dobu, vody jsme dostávali málo, pokud vůbec. Za každé slovo, otázku či cokoli nás trestala parta zakuklenců se škraboškama na očích.

Strašně to splývá, co všechno se dělo. Em jednou odvedli někam pryč a když ji vrátili, říkala, že ji brali krev, že se jim k něčemu hodí a že už brzo... Ta holka byla skvělá. Jeden by čekal, že takhle mladá dívčina se po dvou dnech sesype, sveze se do těch děravých dek, které jsme tam měli, a prostě zmizí, v oknech se bude ještě svítit ale doma prázdno. Ale ona ne, byla drzá, prostořeká. Až moc. Asi proto si ji ti zmetci hodně oblíbili.

A co já? Co jsem mohl dělat. Věděl jsem, že bych takhle umřít neměl, ačkoli dozorci říkali něco jiného. Přece nás někdo brzo musí hledat. Najdou nás. Musíme být i někde na hradě nebo blízko něj. Na pozemcích školy se přece nedá přemisťovat a toho, jak někdo pašuje ze školy tři bezvládná těla by si někdo musel všimnout. Jakou to může dát práci, prohledat jeden hrad? A přece si někdo musí všimnout, že se ztratí studentka, prefekt a profesor... Dnes mi řekli, že nás prohlásili za nezvěstné po dvou měsících! Ale hlavně mně drželo vědomí, že já neumřu zítra v zaplivané cele, ale za několik měsíců někde úplně jinde. Ano, situace, která nutí člověka upínat se k vlastnímu předčasnému skonu jako k jediné naději na záchranu. Aspoň mi to dalo šanci držet Em, Dávat ji jídlo, zatímco mi krysy ožíraly nohu, slibovat ji kubánské pláže plné slunce a koktejlů, když jediným světlem byly hvězdičky před očima, které vyvstaly, když jsem dostal ránu za drzost, a hubu jsem měl žízní rozpraskanou, že byly hodiny, kdy jsem nemohl mluvit. Ale žil jsem a žila ona. Prosila mi o vodu, když jsem nemohl mluvit, broukala mi do ucha, zatímco znělo jen řinčení řetězů. Díky a promiň, Em.

Jednou přišla změna. Do cely nám přibyla Vin s Ammy. Akorát nám řekli, že od chvíle, co jsme se s Em a Mervem vypravili na falešnou profesorku, uplynul měsíc. A změnil se i věznitel, přesněji věznitelka. Už ne smradlavý chlap, proti kterému bych bez lektvarů neměl šanci, ale něžnější pohlaví. A ještě blbá, zapomněla mi nasadit pytel. A zrodil se plán.

K puse jsem si rukama dosáhl a seděl jsem na dece. Jediná šance, udělat si něco, čím by se dala ta bestie kvalitně přidusit, počkat, až se přiblíží, zneškodnit ji, sebrat hůlku, klíče a vzít roha. Pokud by někde po cestě byli další, buď se kolem nich protáhnout zastřený a nebo sesypat strop a všechny na místě pohřbít. Když už umřít, tak podle sebe, ne podle někoho, komu dech smrdí česnekem a nezmůže se na víc, než tupé výhrůžky. Půl dne jsem žvejkal deku, trhal ji na cáry a poplašeně koukal na mříže, jestli se neblíží zrada. Skončil jsem s krásným pevným popruhem, tak na dvě stopy dlouhým. Pak jen seděl a čekal. Konečně mrcha došla Když se ohlédnu... Ne, udělal bych to úplně stejně. Rozdávala jídlo, ale ke mně se ani nepřiblížila. Asi nás musela pozorovat v zastíráku. Marně jsem provokoval, doufal, že mě přijde praštit a já to aspoň zkusím. Cokoli lepší, než potupně čekat na smrt, byť ne přímo svou, myslel jsem si. Místo rány mě hůlkou svázala a odtáhla sebou, provizorní škrtidlo jsem měl pořád sebou, pořád byla šance. Odvedla mě někam, kde... byla to cela bez oken, bez řetězů, jen s židlí a krvavou štukou na zdech. A já dál zkoušel štěstí, rýpal, provokoval, škádlil. Pak došel její kumpán a...

Jednou jsem o tom četl v pojednání o nepromíjených kletbách. Cruciatus, mučící kletba, způsobující absolutní bolest bez nutnosti špinit si ruce. Když ji na vás střídají dva černokněžníci... Bylo to, jako by ve mě něco vybuchlo a každá kost, orgán, každá buňka chtěla násilím z těla ven. Dělaly se mi mžitky před očima, možná jsem je jen tak pevně zavíral, modlil jsem se ke všem, abych se v příští vteřině nezbláznil,, Prosím ne, radši umřít. Za Cruciatus už je jednosměrný výlet do Azkabanu, zajděte o kousek dál a skončete to. Věštba se plete, umřu tady, ale rychle. V dálce někdo ječel, hrozné smrtelné výkřiky. A mým hlasem. Pak to skončilo, jen aby to znovu začalo. Ale já, sotva bolest opadla, dál štěkal nadávky na ty syny a dcery přístavních štětek. Muselo je to omrzet, ozval se zvuk, jako když někdo švihne prudce hůlkou, následně zvuk trhané látky a podivný čvachtavý zvuk, jako by někdo rozlil krajáč mlíka na podlahu. Místnost nějak divně zrudla, víc než předtím a já začal být nějak otupělý. Až předevčírem jsem zjistil, co to se mnou provedlo. Tam to ale nebolelo. Spíš to přinášelo klid.

Než se rozhodli to skončit, poslali pro Em. Na dlouhou dobu byl poslední, co jsem slyšel, rozkaz pro Em, ať slíže mou krev. Pak mě zakleli, nebo tělo ztratilo moc krve, nevím, svět zhasl.

Asi trvalo, než jsem se probral. Ty měsíc staré hadry se na mi nalepily na rány, když začaly zasychat. Nemohl jsem se hýbat, ztvrdlé strupy mě nenechaly, bolelo to jako... bolelo to. Když jsem se odmítl pohnout, polili mě kýblem vody. Em u mě pořád seděla. Musela být strachem bez sebe, Ke všemu jsem nikdy neudržel vědomí nikdy moc dlouho. Pak přišly horečky. Dobrá zpráva, Arte. Tělo dělá co může, aby tě z toho vysekalo, ještě bojuje, když ty se tu válíš. S horečkou přišly i hořečnaté sny, snad se mi párkrát zdálo i o Jul, snad měla rozum a zdrhla. Nemám ponětí, jak dlouho to trvalo... Až jsem konečně přicházel k sobě na delší chvíle než krátká probliknutí a registroval okolní svět. Byl jsem v cele už jen s Jess, malou holkou, která k nám přišla už ulepená krví ještě v době, kdy toho ze mě zbývalo víc. Nemluvila, nehýbala se. Předtím jsem myslel, že jsem na cele s čerstvou náplní do rakve. Dokonce jsem měl i dojem, že tam byla cítit mrtvola. Ale holka to asi přežila, mám dojem, že jsem ji viděl v jednom z pokojů tady u Munga. Ale jinak prázdno.

Nevěděl jsem... nic. Měl jsem Em, Merva a ty dvě za mrtvé, nevěděl jsem, kolik času uběhlo, byly hodiny, kdy jsem si nemohl vzpomenout na vlastní jméno. Ve chvílích, kdy jsem byl při tom svém otupělém já, jsem pil na povel, žral jsem na povel, seděl v hadrech ztvrdlých hnusem a krví, a dál se propadal tam, kam jsem nechtěl. Rád bych napsal, že jsem je litoval, že jsem brečel do deky ve vzpomínkách na ně, ale... Nebyl jsem to já. Spíš zvíře, než člověk.

Pak hlasitý hluk ztrácející se v dáli, krátký záblesk světla. Umřel jsem? To by mě všechno nebolelo. Vlezli mi do hlavy? Co by tam hledali. Proč můžu hýbat rukama, i když ztuha, proč mi hlava nenaráží na tvrdou zeď, ale do něčeho měkkého, proč mám na cele okno. Přežil jsem a jsem v posteli. Dokonce cítím i čaj. Ale k čemu to? V ten moment přišla lítost. Vlastní neopatrností jsem zabil lidi, na kterých mi teď až nečekaně záleží, Veškerá snaha upoutat pozornost těch sviní natolik, aby mě vybrali jako prvního, a pak spoléhat na věštby, byla k ničemu. Jsou mrtví, Arte, a kvůli tobě. A pak kroky.

Žena v zeleném plášti a talířem. Prý se nemám napínat, prý přežili i další, prý jsem u Munga, prý jsou to tři měsíce. Dostal jsem dost lektvarů na všechno. Dalo mi dost práce dostat se tam, ale našel jsem i koupelny... a zrcadlo. Proč to vždycky odnese xicht? Nadvakrát přeražený nos, jizva na tváři, a teď jsem místo něj měl něco, co připomínalo nahnilou bramboru. A dál to bylo horší. Na tom skeletu, který mi byl kdysi tělem, jsem viděl, jak moc mě posekali. Sekaná bývá nasekaná méně důkladně. No co, fešák jsem nikdy nebyl. Ale hlavně... našel jsem Em. Přežila to, i když na tom byla podobně jako já. Na pokoji je s Ammy. Obě to zvládly.

Dál už je to jen... Starají se o nás dobře, jídla máme možná až moc. Vyprosil jsem si dopisní papír a napsal Jul. Potřebuju vědět, že ona a Jasper jsou v pořádku. Sám jsem dostal dopis od Rosie. Z novin se dočetla, že se pohřešuju a že nás zachránili, poslala dokonce i runový řetízek. Ještě že tak, bez řetízku jsem se cítil jako nahý. Akorát se jednou budu muset podívat, co všechny ty moje runové přívěsky znamenají. Nerad bych nevědomky nosil na krku něco jako "supersamice". Psala i, že přijde na návštěvu, jak to půjde. Bude to... no, zajímavý hovor.

Pak už to byly jen výslechy od bystrozorů. Hemží se jich tady, jako by snad měli poblíž hnízdo. Příjemní jsou jako... ale co, asi to mají v popisu práce. Nemůžou si dovolit jednak s každým v rukavičkách, a navíc, prý oni nás dostali ven. Zatím vím jen o sobě, snad Jess, Em, Max, prý i Merv a dokonce i Hazel! Nevím, jak se sem dostala. Vypadá, jako by potkala Jacka Rozparovače a prohrála. Asi jsme měli... tamto, dokud jsme byli aspoň trochu... dokud jsme nebyli jako produkt nevyučeného řezníka.

Sice mám zákaz, ale stejně se ty poslední dny nehnu od Em. Jednak tři měsíce nejsou voda a taky nezvládám být sám. Smál jsem se tam, směju se i tady, ale když jsem sám... Nesnesu za sebou zavřené dveře, bylo by to jako být zpátky tam, vadí mi ty místní bačkory, jsou strašně rušivé po takové době bez bot, trhám sebou pokaždé, co někdo projde kolem, v tichu čekám pištění krys a něco mě nutí schovávat si jídlo pod polštář. Ale to jsem já... Em prý slíbili psychologa, asi by to bylo dobré, kdyby si o tom promluvila. Ale dnes se už smála, do té doby vypadala, jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Vydělám se na nohu prvnímu, kdo by ji to chtěl vyčítat. Prosím, ať to zvládne. Ať ji to nepoznamená víc, než by mělo. Sakra, je tak mladá a zažila víc, než by si měl kdo zkusit za život. A mou vinou. Hádám, že si tady ještě pobudem. Třeba s tím něco zmůžu. Já, idiot zavřený na pokoji A-6, bez hůlky, bez sovy, bez odznaku. Jen existence hluboce napojená na někoho, koho málem zabila. Promiň, Em.

38. Fury under the hood

Šest ráno, mělo by pomalu vycházet slunce. Naposledy? Snad ne. Ale jen pro případ...

S Annie jsme si krutě vjeli do vlasů. Kvůli Rosie. Možná jsem nemusel tak vypěnit, ale když to pomalu bylo, jako mít za krkem přímo tu botaničku. Kdyby to nevypadalo, že za mnou slídí a Rosie posílá pravidelná hlášení o tom, co dělám, s kým se stýkám a jak moc se tvářím, že mi dotyčná schází. Výsledkem je, že jsou obě naštvané, obě se mnou už asi nepromluví a Annie navíc bude mít problém být se mnou v jedné místnosti déle, než bych odpískal Carmen. Ale sakra ne, nejdřív se mě snaží Annie Rosie rozmluvit, pak za mnou šmejdí jak bretaňský ohař. Stačilo.

Zvláštním jevem byl rozhovor s Alice. Půlku jedné noci jsem strávil v jejím kabinetu a... Bože, ta holka Jul miluje takovým způsobem, že mě málem prosila, abych se právě Jul držel a neopouštěl, jen proto, aby byla šťastná. Kdyby se mě ten večer pokusila zabít, pochopil bych to spíš. Místo toho vedla sáhodlouhý monolog o tom, jak se bude Jul cítit lépe, až bude u mé rakve stát s vědomím, že jsme ty zbývající roky prožili naplno.... Jo, Alice jsem o vlastním neblahém osudu řekl taky. Už z toho musí být málem veřejné tajemství... Problém je, že se v tomhle neshodnem. Možná jsem blbej a nerozumím tomu, ale mám dojem, že čím víc se distancuju od Jul teď, tím lehčí to bude mít pak. A taky sobecky přiznávám, že Jul je sama o sobě taková připomínka toho, co mě čeká.

A zábava pokračuje. Dalším vtipným bodem je Hazel. To, že holky na hradě mají problémy s rodinami, se silnějšíma polovičkama, s neposlušností domácích mazlíčků, to je celkem normální. Asi bych neměl být pyšný na to, kolik příběhů o rodinných nesvárech jsem už slyšel. No, nevadí... Ale Hazel, té kluk rovnou umřel. A pokud H. není skrytý gerontofil, asi to nebylo na stáří. Že bych se v tom tak trochu vidět? Musím v tom hledat hlubší důvody? Je krásná, snad možná až moc, je mi s ní dobře a nekouká na mě jako to moje osobní fialkooké vtělení smrti, to snad stačí. Psal bych tady o tom, jak by mohla být ta pravá, jak si s ní maluju budoucnost a jak mi jen pro ni srdce plane, ale to už tady bylo tolikrát... Před chvílí jsem se od ní vrátil z koupelen. Stalo se dost věcí, jen to zdánlivě podstatné ne. Abych, milý deníčku, ještě nelitoval, že jsem zbodal jedinou příležitost.

Dost o holkách, třeba řešit mnohem důležitější věci. Třeba to, že už nikdy nebudu tak krásnej. Nějaký ochotný dobrák podpálil famfrpálové hřiště. Nebyl to jen obyčejný oheň, ještě z něj vylejzaly nějaké potvory. Neptej se mě, co byly zač, vím jen, že když jsem jednu druhý den pitval, zachovala se podle nejlepší křesťanské tradice a obrátila se v prach. Žár byl hroznej, dým hustý jako mlíko, nedalo se to zvládnout. Asi jsem se držel moc blízko. Žárem prasklo okno, přetlak vyhnal střepy ven a jeden z nich si to uráčil namířit na mě. Tak to vypadá, že mám na xichtě poloviční belfastský úsměv. Cítím se jako kasička... Ne, jako poklopec... Jako zákaz vjezdu do jednosměrky. Teď se to vtipkuje, ale mířit o pár palců výš, mohl jsem být druhý admirál Nelson, a o pár níž, chrchlal bych krev do sněhu a naposledy přemítal o tom, jak věštby strašně kecaj.

Trochu mi to rozhodilo soustředění. Nevím jistě, ale jsem skoro plně přesvědčený, že jsem jedním kouzlem zasáhl Hazel a srazil ji tím z koštěte. Zlomila si pádem ruku, chudák. Na ošetřovnu jsme se pak dovlekli rámě v rámě s nějakou Daisy, co chrchlala jako nastydlý tuberák po návštěvě sirných dolů. Že o pár dní později zalituju, že jsem ji tam nenechal, to je věc druhá (pořád poslouchat o tom, že chodí s Mattym, že Matty je takový a makový, že ona s Mattym je na tom tak a tak, a že když Matty stvořil hromádku, ona mu utírala zadek.... jo, chodí s Mattym mimochodem). Ta chodba před ošetřovnou byla strašně malá a rychle se plnila. Skučeli tam zranění, chrchlali přidušení, to všechno, protože někdo podpálil hřiště. A to jsem si vážně myslel, že to celé končí tím, že mi Alice zašila děravou hubu. Chyba, Arte.

Den, dva nato nás volali ke knihovně. Všechny studenty. Někdo nadělal v knihovně nehorázný bordel. A našli se takoví, kteří se to snažili hodin na nás studenty. Prý k tomu došlo v době, kdy hořelo hřiště, v době, kdy půlka z nás stála po krk v ohni a sazích. Koho by to nenamíchlo. Nakonec profesoři jen zapečetili vchod a nechali to být. Ještě, že to neudělali pořádně, hehe.

Když jsme se rozcházeli, zastavil mě profesor Alert a pozval do kabinetu. Ukázal se tam i Merv. Profesor mluvil o tom, jak se teď někteří členové chovají divně, mimo jiné profesorka Carrington, nějaká Fowler a kdoví kdo ještě, jak se máme mít na pozoru a že máme dávat pozor na ostatní spolužáky... To už pozornost upoutá, co? Člověk nemusí být mistr dedukce, aby to nějak začalo zapadat, že táborák na hřišti byl jen o odlákání pozornosti.

Později jsme to řešili už jen s Mervem. Asi bych to neměl psát, pro případ, že by to někdo našel.... Za pár hodin mě buď vyhodí, zabijou nebo dostanu vyznamenání za mimořádné služby škole, takže co na tom. S mladým prófou jsme se ještě ten večer vlámali do knihovny. Předtím nekecali, byl tam bordel jak v ruským tanku. Zmetkové se dostali i do oddělení s omezeným přístupem, soudě podle toho jak to tam vypadalo. Nechali nám tam akorát kousek pergamenu o znamení hadonoše. Stopa silná jak noha u.... Ani mě ani Mervovi to nic neřeklo. Stejně jsme tam pobrali co šlo.

A popojedem ke teď už vlastně včerejšku. O Kal jsem tady už psal. Bezva holka, jen trochu roztěkaná.. Včera ráno jsem se sčuchli za klubem lektvarů. Byla vyklepaná a bez života. Prý uklízely s Emily knihovnu a našly tam, co nám uniklo. Zase hadonoš. Zajímavější bylo, když povídala, jak to večer řešily na koleji a zhasínaly jim světla, padaly svícny a profesorka Blame to sváděla na průvan...

Už musí svítat, popoženu to. Em přišla s teorií, že by to mohlo být posednutí démonem Askleněco. Jestli tomu věřím? Není to jedno? Někdo cíleně ohrozil školu a studenty v ní. Dost lidí bylo zraněno, někteří vážně. Jestli je to démon, psychopat nebo víla Zubnička, je mi u jižní části zad. Ráno najdu Em, ta vypadá, že se v nadpřirozenu vyzná, naženu to, co se možná vydává za Carrington do klubu školního časopisu, dám tomu hůlku ke krku a uvidíme. Merva do toho tahat nechci, ještě by si podělal kariéru. A pokud ohrozím Em... Snad ne. Pokud se pletu a bude to vážně profesorka v celé své kráse a dobrotě, odpustí mi, že se pletu a pokud ne... Mám hůlku, mám nůž, mám flakón poslední záchrany, kdyby šly hůlky stranou, a jsem neskutečně vytočený. Loupit, plenit, krást, fajn, ale ohrožovat studenty? To ne.

Přesto, kdyby tohle bylo naposled... Jul ví, že má dát na Jaspera pozor a vzít s ním roha, kdyby se začalo dít, něco moc podezřelého, Alice s Mervem na sebe snad dají pozor, Hazel, ta na mě rychle zapomene stejně jako zapomněla Elis, Anna to chvíli obrečí a pokud bude mít rozum, zdrhne s Jul a Jasperem, a na zbytku až tak moc nesejde.

37. Eye to eye, target in sight!

Posledních pár měsíců před NKÚ, poslední roky života, a já ztrácím čím dál víc času psaním tady téhle, už celkem objemné bichličky. Proč? Dřív nebo později ji někdo najde. A ten někdo do ní možná i nakoukne. A když do ní nakoukne, snad si třeba i kousek přečte. A pak mu čelist spadne až k protinožcům a jeho kravám mlíko zkysne už jen z představy, že takový šílený magor vůbec mohl existovat. Že potomek krvezrádkyně, hnusný jak noc o půlnoci, protivný jak sršeň pod sukní a zakomplexovaný jako Gordický uzel, lovil holky, kolem kterých zbytek těch hezounků ze školy chodil málem po špičkách... Ách, sebestředná chvilka. Spíš tě, deníčku můj věrný, najde táta. Nebo brácha. Nebo Jul... Na poslední případ snad nedojde, jinak mi celý ten slavný dřevěný futrál, ve kterým mě šoupnou pod zem, bude zatraceně těsný. Ale ruku na srdce, nejsi to ty, knížko, co mi zabírá nejvíc času.

Je to s podivem, ale ani já nejsem bez chyby. Jsem taková renesanční osobnost, každý si na mě může najít něco, za co by mě může nesnášet. Ale s čím přišel David... Kdybych mu běhal za holkou, neřeknu. Kdybych mu běhal za mamkou, mlčel bych. Kdybych mu lozil za babčou... tím už bych se ani nechlubil. Ale že na mě bude mít pifku jen proto, že jsem prefekt? Taková pitomost mě zaskočila i od něj. A když mi sdělil, že "David nemít rád prefekt", "David bít zlý prefekt" a "Prefekt bát velká silná David"... Neměli by u Munga hodit mříže na okna na porodním oddělení? Nebo ho přemístit do nižších pater? Před patnácti lety jim jeden harant musel vypadnout z okna přímo na blonďatou šišku. No, byla z toho duchaplná debata plná hlubokých myšlenek. Chvilkama jsem vážně měl dojem, že má chuť mě i praštit nebo proklít. Dost okatě to i naznačoval. Chceš mi ublížit? Zkus to! Ale nech si ty kecy. Když už nic, naše drobné akademické sympózium pobavilo přihlížejícího Amaie, který si mohl nad blbostí jistého nejmenovaného Davida hubu roztrhnout.

Přetočme list. Je to sotva pár hodin, co nás Dworkin vyvedl k likvidaci bubáka. To, že Amai viděl mrtvou mámu, fajn. Marryina mrtvá sestra, dobře. Jamesův strach z pavouků v podobě překrmeného členovce? Proč ne. Ale Jul, která se nejvíce ze všeho bojí okamžiku mé vlastní smrti? Zjištění, že pro někoho tolik znamenáš, vyvede z míry. Naštěstí to netrvalo dlouho, ne. Bubák bil pod pás, tak Jul vytáhla nejtěžší kalibr ze svého arzenálu a nechala ho provést striptýz. Až do konce, kdy trenky lítaly vzduchem. Všichni řvali smíchy, byla to vážně hlína.... Řekl jsem už, že nahý bubák křepčící po učebně, měl pořád mou podobu? Ne? Ale co, beztak už celé mé okouzlující já v plné kráse viděla valná část osazenstva hradu. A nebelvírským pánům by to jinak nejspíš ušlo. I když....  Jo, můj bubák se změnil v ten zatracený medailon, který jsem viděl před dvěma lety při věštbě. Po zásahu kouzlem vzplanul a shořel na popel. Dva roky mě straší ve snech, pronásleduje mě a ovlivňuje všechno, co dělám, a pak si jen tak shoří? Kdo by se nezasmál... Škoda, že to tak snadné asi nebude.

A vraťme se ještě o pár hodin zpět. Klasika, večer, patrola s Annie, trocha dušného rozhovoru, kdy ji zajímalo, proč dělám, co dělám. Puberta? Vrozený talent? Křivdy s dětství zahrnující temnou místnost, neznámého strýčka a rozpálené kleště? Rozhovor se pak stočil na události z mého prváku, kdy jsem po ní tak trochu pokukoval. Z jednoho takového pokukování je ještě díra ve stole přímo ve spolce. Pal to čert. Ne, že by na tom záleželo, dávno to vzal čas, ale bylo sladké, jak se při tom kroutila.

Jak na to došla řeč, nemám zdání, ale vypadlo z ní, že má pohmožděná záda. Po krátkém přemlouvání se nechala odvést na můj pokoj, kde mi je ukázala a... modřiny, podlitiny a zhmožděniny jsou jedna věc, ale ona vypadala jako by ji někdo mrskal devítiocasou kočkou půldruhé hodiny ve svižném tempu hospodské odrhovačky. A opět to sladké kroucení, kdy sváděla vnitřní souboj sama se sebou, ale nakonec svolila, abych se ji o ně postaral. Nebudu dělat necitu, mám tu holku rád, nevím, jak k těmhle modřinám přišla a ani to radši vědět nechci, ale byla v tom trocha zadostiučinění, když se mi třásla pod rukama. Kdyby věděla, jak to skončí, ani by nepřekročila práh pokoje. V hlubinách bordelu v pokoji jsem vyškrábl lahev něčeho, o čem jsem měl matný dojem, že to byla hojivá a hřejivá mast od Ann. Nebo skřetí moč, musím si líp značit zásoby lektvarů. Pokud to kdysi léčivé účinky mělo, nějak to v tom mým kamrlíku zmutovalo. Dlaně mi to spálilo, že jsem se cítil jako David po osamělé noci... Ukázalo se, že modřiny nebyly jen na zádech ale pokračovaly i jižněji. Po místopřísežném prohlášení že se vážně nebudu koukat, se nechala natřít i pod zády, a já si užíval, že mám zase jednou na pokoji někoho v podobném oděvu, v jakém dnes končil vystoupení Juliin bubák. Štěkala po mě, jako ten sousedčin pes, než jsem ho stáhl z kůže. Usli jsme nakonec oba u mě, ona na posteli, já v sedě pod ní. Ráno se ukázalo, že ji to na modřiny vážně pomohlo. Ještě se mi postarala o opařené ruce. Štípalo to, bolelo, svědilo, ale ten noční výhled za to stál... Tak jsem lhář, a co? Kdo by tenhle slib dodržel, by prostě nemohl být normální. Hlavně že ty záda, se zlepšily.

Ještě pořád mám mokré vlasy. Taková bezva připomínka na něco, co jsem zapomněl zapsat. Klasika, nejlepší na konec, těsně před obecný závěr a morální ponaučení. Není to dávno, co mi El ukázala, že to jde i bez zbytečných keců... Kolikrát v životě jsem mluvil s Hazel? Jednou? Klid, nebylo to tak hrozné, jak si myslíš. Skončilo to u polibku dvou lidí, kteří na sobě měli dohromady jednu vestu, zase v prefektských koupelnách, ze kterých chvíli nato utekla. Nevím teda, ve kterých krajích se chodí koupat ve vestách, ale... Třeba nějaký lovecký zvyk. Nejsi Annie, knížečko, nebudu ti lhát. Stranou to, jestli se mi líbí a tyhle hemzy, je to člověk, který v sobě něco má. Ale to jsou všechny. Jestli Hazel něco víc? Pravdou je, že její ruce cítím na svých ramenou ještě teď. Jestli by to stála za tu šanci? Dá mi tu šanci? Nepošle mě k šípku? Uvidíme. Ono je beztak nad slunce jasné, s kým to zase skončím.

A to jsem toho tolik nakecal o tom, jak už nebudu blbnout před tím nafrněným ploutvonožcem, co celé koupelny sleduje ze svého obrazu... Dneska mě viděl celý pátý ročník v mé přirozené kamufláži, nějaký obraz mi už může vlízt na hřbet. A vlastně... chci tady po sobě nechat nějakou stopu. Lidi vypadnou, ročníky se vymění, ale obrazy tady budou pořád. Tak ať si maj o čem povídat.