12. Non compos sui

Zase jsem jednou krásně vytočený. Jestli přede mnou ještě někdo zmíní ryby, vodu, šupiny nebo háčky, vrazím mu hůlku tak hluboko do nosu, že ho vlastní matka bude považovat za jednorožce. Teda ze předpokladu, že bych ji udržel, po tom šíleném několikadenním rybaření, mám na rukou takové mozoly, že potřebuju tři pokusy i na zavázaní tkaniček. Sedím na těch prohnilých prknech mola v Portsmucku už třetí den od rána do noci, a najdou se i takoví experti, co se ptají, jak to jde. Jasně, že dobře, ruce rozpraskané, xicht spálený, prut zakrvácený až k háčku, ryby jako by se ani nechtěly nechat chytit a ještě se najde usoplený fakan, který mi bez jakýchkoli výčitek svědomí stočí okouna ještě málem s vlascem v tlamě, drze se vymluví, že si ho spletl se svým plyšákem, a hned na to uteče i s tou rybou!!! Každý jsme nějaký,ale ten kluk by měl být neustále pod dozorem. Kdo si poplete živého, mokrého a mrskajícího se okouna s plyšákem? Zítra bude v záchodě pátrat po továrně na čokoládu, Kdyby se mi jen chtělo vstávat, natož běhat, jednu bych mu plácnul. A háček jsem měl zrovna nahozený . 

Aspoň se nenudím se, rybaření je teď nějak v kurzu. Tu a tam se najde i někdo normální. Když už jsem měl večer celkem pěkný úlovek, našel se jeden, snad ještě kluk, kterého jsem na hradě občas vídal v zelené. Celkem tomu rozuměl a tahal jednoho kapra za druhým, dokonce to završil krásnou štikou. Vedle něj jsem si připadal, jako bych tam jen čeřil vodu. Docela jsme si i pokecali. Sus se o to odpoledne taky snažila, ale spíš jen lovila drby. Dokonce se ptala, co já a Annie, když je Ann hotová do Johna.... Bylo to někdy kolem oběda, a přísahám, že zubama skřípu ještě teď. Když půjdu ještě dál, dopoledne si šla zachytat i Fiona. Rád bych jí teď někdy viděl, aniž bychom nemuseli řešit něčí smrt. Dneska vyrukovala s tím, že nějakého ex-prváka zajelo auto před Kotlem. Smrt, smrt, smrt, ta černá magie ji asi vlezla na mozek. 

Zbytek večera jsem strávil s Annie, měl jsem už zarobeno. Když odečtu cenu prutu, třídenní facha mi vynesla celých sedm galeonů. (s to se vyplatí). takže jsem byl ochotný ji někam pozvat. Nechtěla, a pořád mi koukala na ruce. Nepoznal jsem jestli znechuceně nebo lítostivě. Nadšený bych nebyl ani z jednoho pohledu. Asi hodinu jsme se  probírali, o šaty jaké které barvy by měla mamku požádat. Fakt jsem pitomec. Řešit s ní barvu šatů?! Vážně?! Příště asi budeme probírat parfémy... Ne, pardon, ona navrhla, že příště budeme řešit můj šatník. Snad to nemyslela vážně, ta bunda, co po tom rybaření smrdí jako večeře v Japonsku, nebo můj krásný, zářivě červený kabát za galeón z druhé ruky, ze kterého musím ještě odpárat ten krásný, ale pro mě ne moc praktický, nebelvírský znak, opravdu nejsou vhodná témata k hovoru. 

Nechávám to být, odcházím spát. Ještě pár dní tímhle tempem, a budu si moct dovolit sovu. Je pro mě zbytečná, nevyužitelná a zbytečně drahá. Ale bude za moje peníze, žádné penízky z matkomatu nebo z fondu od školy. Konečně něco mého.