II. One step from hell

Hukot.

Zběsilý a šílený.

Vtlačuje mi uši do hlavy. 

Takhle by zněla rána na bradavickém hradu, kdyby byl jen chlapeckou akademií? 

Kde to jsem? Proč je tak namáhavé otevřít oči? Proč se mi zle dýchá a levé rameno mám v jednom ohni? Co se vůbec stalo?

Rudý oblak. Co skrýval? Kde se tam vůbec vzal? Pochybuju, že takhle působí smrtící kletba.

Že by se v Utherovi něco zlomilo, že by mě nechtěl zabít? Hloupost, z očí mu čpělo vražedné šílenství. Přemýšlej. Mysli. Co se stalo? Něco mi musí unikat. Uklidni se, hlavu musíš mít ještě na krku.

Kletbu jsem přežít nemohl. Ale neměla zasáhnout mě. Ten matčin pohyb, kdy se v poslední chvíli snažila tasit. Musela vědět, že nestačí ani zamířit, než padnu k zemi. Ale nebyl jsem jediný, kdo pohyb postřehl. Uther v poslední chvíli kletbu svedl na matku.

Kde se bere ten hukot? Neslyším vlastní myšlenky. Ale tohle je důležité. To rameno mě zabije. Nebo ne, vlastně to není až tak zlé.

Zasáhla ta kletba matku? To bych pak nejspíš ležel mrtev na zemi. A neležím? Matka přece sahala po hůlce. Nemohla to stihnout, tak rychlý není ani nejrychlejší. Ne, ona hůlku nepozvedla. Ale nevzdala se. Dala mi šanci... Bože, matko!

Už jsi o tom přece četl. Byly případy, kdy kouzelník nechal vybuchnout vlastní hůlku. Málokdy se z nich našlo víc než kus prstu. Proč tedy ležím tady a ne roztrhaný na tisíce kousků? A ten tlak na hrudi? Mohla se jedna kletba roztříštit o druhou a zasáhnout mě?

Zvednout ruku je téměř tak namáhavé jako otevřít oči. Je to cítit mezi prsty, do košile je vypálená díra. Sotva na tři prsty, ale je tam, její roztřepené ohořelé okraje nelžou. Kůži spálenou nemám, díra ve mně taky nevězí. Něco však shází. Medailon. To prokleté přenášedlo, které mě sem přitáhlo. Je pryč. Nemohlo přece jen tak zmizet. Teda mohlo, ale ne samo, jinak bych rozhodil ručkama zatraceně daleko od sobe.A co když... ne, ne, ne, to je hloupost.

Ale to zatracené hučení...

Prozření se dostavuje okamžitě s otevřením očí. Nikdy jsem neviděl svět tvořený jen černou a bílou. Ve zlomku vteřiny mi každý kousek kůže začne naříkat pod nápory toho nejchladnějšího vzduchu, jaký jsem kdy pocítil. Nevidím je, ale cítím, že mi vysoko nad hlavou táhnou obrovské masy až nadpozemskou rychlostí. Naštěstí hluboko pod nimi, v místech, kde se z mrákot probudila má mrzká existence, je bezvětří.

Jen usednout mi činí potíže. Za tu krátkou chvíli, co tady jsem, mé svaly zimou zatuhly. Alespoň předpokládám, že jsem ležel jen pár okamžiků. Mrzne, až se mi dech sráží rovnou v ústech a pálí v plicích, nemyslím, že po delším odpočinku v těhle podmínkách bych se kdy ještě pohnul.

Myslel jsem si, že na Islandu to byla kosa, ale tohle... Kde tohle vůbec je? U matčina srubu slunce ještě svítilo, tady je to jako o půlnoci. Kdybych aspoň věděl, kolik je hodin. Hodinky ale zůstaly v kufru v Elizině domku. Teda pokud už moje věci nerozprodala k vlastnímu přilepšení. Ani bych ji to nezazlíval. V naivní představě, že se zvládnu zorientovat podle hvězd. vzhlížím k obloze. Nesvítí jediná hvězda. Stejně mi něco napovídá, že bych zdejší souhvězdí ani nepoznal.

Bože, je mi zima. Chodidla se mi v botách zatínají v pěst a hůlka mi přimrzla k rukavici. Sakra, hůlka!

Pár máchnutí, vysoko nad hlavou mi exploduje gejzír červených jisker, byť nečekám, že signál o pomoc bude mít kdo zachytit, a uvnitř bytelných stěn plápolá několik plamínků. Zvládly utlumit vražedný mráz na krutý a nemilosrdný mráz. Udržování dočasného příbytku mě stojí až moc sil. Ale ve svitu ohně se mohu alespoň pozorně prohlédnout.

Štěstí, že jsem měl ještě před příchodem do Děravého kotle u sebe kabát. Hodil jsem na islandském ledovci, tady je k nezaplacení. Byť pro společenské účely vzal za své. Je odshora až k šosům pokrytý stovkami tmavých flíčků, jejichž původ a konkrétní barvu skomírající oheň neprozrazuje. Totéž je na vestě a kalhotech. Proklínám sám sebe z minulosti, který si ve své marnivosti koupil saténovou košili, a sám sobě přísahám, že si doma koupím flanelku a nikdy ji už nesundám, kdyby náhodou.

Sotva jsem se trochu ohřeju, vrací se bolest v rameni. Mráz předtím bolest utlumil. Najít její příčinu nebylo těžké. Velká tříska pronikla oděvem a vryla se do paže kousek pod ramenem. Vytáhnout ji není těžké, nevryla se ani nějak zvlášť hluboko. Těch pár kapek husté krve zastavuju sněhem. Musela mě zasáhnout při výbuchu. Chvíli si s dřívkem pohrávám, v úlevě mi trvá, než si uvědomím jeho zvláštní strukturu, které dřevo dosahuje jen těžko. Stojí mi za to i pozvednutí hůlky a zašeptání zaklínadla. Úlomek je na dřevo až příliš zvláštní, netřepí se po okrajích a nenasál krev z rány. Vrážím jej do sněhu, dopínám kabát a bortím stěny. Chci být od té věci co nejdál. Jen do sněhu hůlkou načrtnu kříž v místech, kam jsem úlomek vrazil.

Nevím, kam jít. Nemám se podle čeho orientovat. Řídil bych se instinktem, ale ten mlčí. Směr volím náhodně, možná až zbrkle. Ale kam až vidím, na všechny strany to vypadá stejně. A nedávný morbidní nález mě žene co nejrychleji od třísky a myšlenek s ní spojenou.

Dech opět bolí. Otrhávám víko brašny a upevňuji si jej přes tvář. Chabá ochrana, ale aspoň něco. Jsem vděčný botám, sníh se do nich nedostává ani se na ně nelepí. Sníh je ztvrdlý mrazem, ani nepotřebuju sněžnice.

Mám pocit, že putuju věčnost. Vsadil bych rodný dům i s rodnou vesnicí a rodným ostrovem na to, že už musí svítat. Kolem je ale pořád tma. Nad hlavou mi většinu času visí rudé jiskry. Ta trocha teplého světla dodává alespoň jiskřičku naděje a něco světla při pouti pustinou. Na fakt, že září čím dál kratší dobu se snažím nemyslet.

Nemůžu říct, že se mi jde dobře. Sotva ujdu pár desítek stop, musím zastavovat a zahřívat se. Nohy mám až nepříjemně ledové, trvá, než je promnu. Asi bych to nemusel dělat až tak často, ale nechci přijít o prsty.

Kontroloval jsem brašnu, zda tam není něco použitelného. Není. Pár zamilovaných psaníček, složka s vysvědčeními, keramická kytka od Rosie, něco sušených červů pro Demona, láhev ležáku, učebnice lektvarů, pouzdro s psacíma potřebama a pár poloprázdných flakónků se zbytky lektvarů, ze kterých poznám jeden.

Přichází problém. Začínám mít hlad. Vodu si obstarávám snadno, s jídlem je to horší. Snad jsem někde slyšel, že v těhle podmínkách člověk spotřebovává víc jídla a energie. Smysl by to dávalo. Při poslední zastávce padli za své sušení červi. Chabá záplata na žaludek. Zapil jsem je rozehřátým ležákem, ale spíš mi to jen rozdráždilo žaludek. Taky jsem si všiml, že mi v ráně začíná cukat, když jsem v teple. Kouzla začínají povolovat po kratší době, než by se mi líbilo.

Další pokusy o pochod. Svaly mám zkrácené tak, že dělám krůčky jako gejša s urgentní potřebou. V jednom bodu jsem měl pocit, že za sebou slyším kroky. Ani s rozsvícenou hůlkou jsem ale za sebou neviděl víc, než vlastní stopy. Že by se mi to jen zdálo? Zněly tak živě...

Hlad sílí. Musel jsem odříznout kus opasku, rozžvýkat ho dalo dost práce. Je to aspoň nějaké šidítko, byť chutná dost hnusně. Zapomněl jsem udržovat nad sebou jiskry, už ani nevím kdy jsem tak udělal naposled. Dírka v rameni už pulzuje i když je vystavena chladu. Začínám mít strach, že tohle nedopadne dobře. Mohl bych zkusit vypít zbytky lektvarů, ale to by bylo moc velké riziko.

Neviděl jsem ji přicházet, ale cítil jsem to. Když se bouře přihnala, první poryvy větru byly neuvěřitelné. Rád bych napsal, že se o mě roztříštily jako vlny o skálu, ale bylo to spíše jako když se hurikánu postaví stéblo trávy. Teď se opět krčím mezi zdmi, ve kterých si člověk ani nelehne. Bouře nechce přestat a moje zdi jsou s každým pokusem chabější. Snažím se si odpočítávat, za jak dlouho kouzla vyprchávají, ale málokdy udržím pozornost dál než do patnácti. Mozek jako by mi reznul. Nevím, jak dlouho jsem nespal. Rameno stále zhoršuje. Pokud mám horečku, tady to nepoznám. Vypil jsem všechny zbytky z flakónů, snad tam bude něco užitečného. Bůh mi pomáhej.

Hodiny, dny, jak dlouho bouře trvala netuším. Taky nevím, jak dlouho jsem spal. Probral jsem se v něčem, co dost připomínal iglú. Vítr musel navát sníh kolem zdí. Štěstí stálo při mně, bez ochrany bych se už nejspíš neprobral. Rameno se ale nezlepšilo. Ale po vykouknutí z nečekaného úkrytu mě přivítala jiná změna.

Blizard pročistil vzduch. Půjde se lépe, nad hlavou mi září miliardy vlnících se světýlek. Celý život jsem si přál vidět polární záři. Člověk je občas překvapen, jak moc dokáže potěšit lecjaká drobnost. Když potom celá obloha září jen pro mě, je to... Brečel bych, kdyby mi slzy nezamrzaly už v lebce. Mráz zesílil s čistým nebem.

Už se opravdu omezuju jen na pár krůčků, odpočinky jsou naopak delší a delší. Z opasku mi zbývá sotva tolik, aby plnil svou funkci. Snažím se nemyslet na to, kde jsem. Ale vždycky se k tomu nějak vracím. Přemýšlel jsem nad hradem, nad tím, jak by se zachovali lidi z jiných kolejí. Nebelvír má být odvážný. Asi by se pokusil projít bouří. A zmrzl by. Havraspár má být moudrý, ušetřil by si námahu a schoulil se do klubíčka hned v prvním momentě. A zmrzl by. Co by udělal- Zatraceně, nemůžu si vzpomenout na poslední kolej. Jen já, jako největší pitomec, táhnu ledovou pustinou v naději ani nevím na co. Prostě se jen snažím jít, už ale ani nevím kam.

Zakopávám čím dál častěji, na vstávání mi už docházejí síly. Občas se obklopím zdmi a ohněm právě tam, kde padnu. Zase mi schází spánek. Mám to riskovat? Už to dál nejde, i kdybych měl zmrznout. Pálím vysvědčení i s dopisy, asi už nebudou potřeba, dopřávám si poslední zbytky ležáku a opírám se o ledovou zeď. Kdyby nic jiného, je lepší zmrznout pod polární září než ve vlhké kobce, kde mě málem rozkrájely ještěrky. Spánek přichází brzy.

Vyruší mě ševelení hlasů. Většině slov nerozumím, ale hlasy poznávám. Přímo nade mnou stojí Alice s Rosie, vyměňují si lékařské poznatky snad o poškozených tkáních a nulové šanci na záchranu a tu a tam jedna z nich pokyne rukou ke mně. Snažil jsem se k nim vztáhnout ruku, mrně. Nemohl jsem se pohnout. Když se Rosie nahýbá přes mě, doufám že uvidí mé vytřeštěné oči. Sakra, je to Rosie, i voní jako ona, hlínou a pylem. Ona mi jen přetáhne přes hlavu bílou celtu a pronese něco o nezvratném konci. Vší silou se snažím setřást celtu z obličeje. Hlava se konečně pohne a celta zmizí.

Málem vyjeknu úlekem. Široká kožnatá křídla, kožená suknice, zkroucené rohy, snad jsem zahlédl i ocas. A z toho všeho se na mě šklebí tvář Elizabeth s rozmazanýma šminkama. V každé ruce svírá pohár vína. Lká si nad bojem s osudem, než ji někdo poplácá po rameni a přebere jednu ze sklenic. Stejně rozmazaná tvář jen s jiným podkladem. Pod černým závojem vzlyká Hazel nad pohřbíváním dobrých chlapů. Rozplývají se stejně rychle jako přišly.

Z dálky slyším housle i dívčí hlas. Nemusím rozumět slovům, abych poznal píseň. Snad poslední, kterou jsem před Emily hrál. Ironie, irská pohřební. Její silueta zmizí, než ji stačím pohlédnout do tváře.

Dotek ve vlasech. Květinová vůně. Teplá voda. Vánek v listech jabloní. Ráčkující hlas mě ujišťuje, že už to dlouho nepotrvá, ať vydržím, že už to nepotrvá dlouho. Ani se nestačím zastydět za zjizvené tělo, památku po kletbě Ještěrek. Ale před ní jsem se za sebe nikdy nestyděl. To Jul se přišla se rozloučit.

Vše se rozplývá v nejbarevnější noci, jen pocit tepla zůstává. Nakonec to není tak zlé. Ne tak, jako loňský únos, kdy nešlo o život jen mně. Snažím se udržet pohled na skvostné přírodní divadlo tak dlouho, jak jen zvládám. V Anglii je teď léto. Killian určitě dovádí s adoptovaným liščetem, táta ho sleduje z křesla, za zdmi domu bují život. Do Kotle se budou sjíždět první prváci, snad tam přes léto zůstane pár známých tváří. Vše je v pořádku. Já nejsem, ale to se brzy vyřeší. Už jen zavřít oči a jít.

Tentokrát jsem cítil, když do mě temnota zasekla spáry. Proč se bránit. Stačí jen se jí nechat vést.