Kolem nebylo nic. Masiv ledovce, táhnoucí se z bezútěšně holých hor jako splihlý... jako jazyk zmrzlého muže, víc nic. Krom malé chatky u samého ledového úpatí. Stěny měla kamenné, ze stejné horniny, jakou měly okolní skaliska. Prozrazoval ji až kouř, který vycházel z komína. Celé to začínalo dávat smysl.
Slunce bylo ještě vysoko na obloze, když jsem se vyškrábal na zadní. Divné, přísahal bych, že v Londýně byl už večer.
Chtě nechtě, musel jsem věnovat pohled medailonu, který byl ještě před pár minutami zavěšen na pařátku bezejmenné sovy a teď se hřál v mé ledové ruce. Nevypadal až tak ošklivě, jak jsem si jej představoval. Přetáhnout si řemínek přes hlavu mi nedalo tolik práce, z kapsy by mi mohl při sestupu vypadnout.
K ledu jsem se nejblíž dostal, když nasněžilo v Bradavicích. Kdoví proč, na sestup po ledovci mě to nepřipravilo. Sejít pouhých pár set metrů mi zabralo solidní půlhodinku a nebudu lhát, podepsalo se to i na kostrči.
Čekala mě. Vyšla ze dveří ještě než jsem se k nim vůbec přiblížil. Skoro se nezměnila, jen ani sebepečlivěji stažený drdol nedokázal skrýt stříbrné prameny.
„Nečekala jsem tě tady tak rychle. Jaká byla cesta? Ne, počkej, půjdeme dovnitř. Musíš být promrzlý.“ Podržela mi dveře. Zvláštní pocit, obvykle je ženám držívám já.
„Jo. Kdo by byl čekal, že na Islandu je zima.“ Domek měla hodně... minimalistický, ale útulný. Na kouzlu mu ubíraly jen četná akvária s dvouhlavými ještěry. Uvnitř bylo šero, až na plápolající krb. Nebyl jsem si jistý, zda jsem i v něm nezahlédl nějaký ten ocas.
„Hmm, útulné. Provedeš mě?“
„Vidíš tamten gauč v koutě? To je ložnice. Zbytek je pracovna. Víc toho tady není. Ale teď mluv, jak se má táta, co Killian? Ten musel vyrůst. Brzy půjde do školy. Projevila se u něj už magie? A ty, jak jsi dopadl u NKÚ? Četla jsem i o nějakých Ještěrkách a únosech. Muselo to být strašné.“ Jen mávla hůlkou a rozdělala oheň v maličkém krbu. Když ji opět schovávala, vsunula si ji zezadu za pásek. Nikdy mi nedošlo, že nosím hůlku na stejném místě jako ona. Ne v kapse kalhot nebo hábitu, ani v rukávu nebo v botě jako nějaký pseudodrsňák, který čachry s hůlkou nahrazuje jiné čachry s jinou... „Proboha, co se ti to stalo?!“
„Co? Jo, tohle,“ přejel jsem si po jizvě na tváři. Už jsem se ji naučil nevnímat, díky za připomenutí. Neviděli jsme se od doby, co hořelo školní hřiště. Už to bude pár let. O jizvách, které mi zbyly po únosu lépe nemluvit. Ty jde aspoň schovat. „To nic není. Ale teď... Proč jsem tady, máti?“
Povzdechla si a na tváři ji vystoupily vrásky. Měla jich kolem očí pořádné vějíře, snad od slunce. „Asi ti dlužím pár vysvětlení. Radši se posaď. Dáš si čaj? Kávu?“ Otočila se ke krbu a spěšně začala probírat četné harampádí na jeho římse. Táhne mě sem takovou dálku a i teď to odkládá.
Usadil jsem se na polovině máminy ložnice. Pohovka nebyla nejpohodlnější.
„Co jsi tedy měla na srdci?“
Z šálků, které přinášela, se valil kouř i lahodná vůně. Nestačil jsem postřehnout, jestli si čaj připravila předem nebo si pomohla kouzly.
Pohlédla na mě utrápenýma očima. Mýma očima. Killian po matce zdědil jej jejich barvu, mně zůstal i jejich odstín.
„Tebe nikdy nezajímala rodina, po které jsi podědil nadání?“
„Možná bych se i zeptal, ale to by muselo být koho.“ Pokud mě to někdy napadlo, v ten moment si to nezasluhovalo mou pozornost.
„To ti právě chci vysvětlit. Že tvůj táta je mudla, víš. Asi i víš, jak na mudly koukají čistokrevní kouzelníci. Když jsem já byla na škole, studovalo i vyučovalo dost takových, kteří na kouzelníky z mudlovských rodin hledělo jako na verbež. Než jsem školu ukončila, zavřeli ji. Ty ani Killian o tom nevíte, ale máte strýčka. Černou magií prolezlého, čistou krví posedlého strýčka. Považoval za povinnost mě vyučovat doma. Chtěl po mně-“ odmlčela se a zatřásla hlavou. To gesto mi bylo také známé, dělával jsem ho často. Mělo vytřást zlé myšlenky a vzpomínky z hlavy, občas dokonce i fungovalo.
“Utekla jsem z domu. Nechtěla jsem mít s jejich názory nic společného. Tehdy jsem potkala tvého otce. Vzal mě k sobě, i když jsem neměla nic. Že nejsem úplně jako on jsem mu neřekla. Netrvalo to dlouho a měli jsme se brát. Byla jsem mladá a hloupá a neopatrná, zapomněla jsem na svou starou rodinu. Bratr nezapomněl. Našel nás večer po naší svatbě. Nebyl sám. Spálili na popel dům tvých prarodičů i s nimi uvnitř. Nedalo se nic dělat.“ Protřela si oči, snad aby zaplašila slzy.
„Ministerstvo pátralo po pachatelích. Většina z nich skončila v Azkabanu nejen kvůli tomu požáru. Pár z nich zabili, někteří ale utekli za hranice. Kde je všem konec nevím. Mého bratra ale zadrželi několik měsíců po té... po tom kdesi v Angole. Dostal patnáct let za zločiny proti mudlovskému obyvatelstvu v kouzelnickém vězení v Jihoafrické republice. Ministerstvo se pak o nás začalo zajímat. Dost nám pomohl jeden bystrozor, už nevím, jak se jmenoval. Vymazali tvému otci paměť, aby zapomněl na to, jak jeho rodiče,“ hlas se jí zlomil. “Jak zemřeli, protože si domů přivedl špatnou ženu. Já pak odešla sem. Nechtěla jsem vás znovu ohrozit. Kdysi jsem za Vámi ještě občas jezdila, jen nakrátko, abych vás mohla vidět. Při jedné takové návštěvě vznikl Killian. Další mé dítě, které jsem ohrožovala. Nakonec jsem tady zůstala natrvalo, jen abyste nebyli vystaveni ničemu, co má rodina představovala.“
„Ale zlatíčko, nevíš, že rodina má držet pohromadě? Celá rodina!“
Matka vyskočila z pohovky, já ji následoval. Při pohledu na neznámou, přesto důvěrně známou postavu stojící ve dveřích, mně přeběhl mráz po zádech. Bylo to jako hledět na vlastní fotografii, jen poznamenanou zubem času.
„Uthere!“ vyjekla matka zděšeně a vyběhla jeho směrem. Zastavila se sotva po pár krocích, když ji do tváře mířil hrot hůlky. Když došlo na souboje, nikdy jsem se nepokládal za extra schopného kouzelníka, ale rychlost, s jakou tasil můj pokrevní příbuzný byla ohromující. Sotva jsem si stačil vytahování hůlky všimnout.
„Copak, copak, sestřičko? Ty jsi ještě pamatuješ mé jméno? Špinavá krvezrádkyně! Vážně sis myslela, že tě nenajdu? Ještě když máš tu drzost použít neschválené přenášedlo přes celý oceán!“ Hlas se mu chvěl vztekem, místy až přeskakoval.
„Půjdu s tebou, kam budeš chtít, ale nech mého syna-“
„To ne! Sedmnáct let se snažím očistit jméno našeho rodu, které jsi TY pošpinila! Nenechám ho odejít. Až moc dlouho jsem hnil v cele a snil o tomhle. Chci abys věděla, že tímhle to nekončí. Nedám si pokoj, dokud nesmažu z povrchu Země každou stopu tvé zrady! Víš, co jsi provedla? Jak nás měli brát vážně, když jsi utekla za nějakým mudlou? Matce z toho puklo srdce. Ale to tady dnes končí!“
„Prosím, vem si mě, ale nech mého syna. Vždyť je to tvůj synovec, tvoje krev! Uthere, prosím...“
„Moje krev. Má a špinavého mudly!“
„Prosím.“
„Ne, odtud už nikdo neodejde. Avada Kedavra!“
Viděl jsem hrot Utherovy hůlky opisovat krátký oblouk směrem ke mně. Viděl jsem matčinu ruku, jak se spouští za její záda bez sebemenší naděje, že by zvládla již vyslanou kletbu odrazit. Sám jsem stačil ještě sevřít dlaň kolem své hůlky, než se svět kolem rozplynul v rudém oblaku. Mučivý náraz do hrudi jsem si už ani neuvědomil, než jsem se rozplynul v tíživé temnotě.
Chtě nechtě, musel jsem věnovat pohled medailonu, který byl ještě před pár minutami zavěšen na pařátku bezejmenné sovy a teď se hřál v mé ledové ruce. Nevypadal až tak ošklivě, jak jsem si jej představoval. Přetáhnout si řemínek přes hlavu mi nedalo tolik práce, z kapsy by mi mohl při sestupu vypadnout.
K ledu jsem se nejblíž dostal, když nasněžilo v Bradavicích. Kdoví proč, na sestup po ledovci mě to nepřipravilo. Sejít pouhých pár set metrů mi zabralo solidní půlhodinku a nebudu lhát, podepsalo se to i na kostrči.
Čekala mě. Vyšla ze dveří ještě než jsem se k nim vůbec přiblížil. Skoro se nezměnila, jen ani sebepečlivěji stažený drdol nedokázal skrýt stříbrné prameny.
„Nečekala jsem tě tady tak rychle. Jaká byla cesta? Ne, počkej, půjdeme dovnitř. Musíš být promrzlý.“ Podržela mi dveře. Zvláštní pocit, obvykle je ženám držívám já.
„Jo. Kdo by byl čekal, že na Islandu je zima.“ Domek měla hodně... minimalistický, ale útulný. Na kouzlu mu ubíraly jen četná akvária s dvouhlavými ještěry. Uvnitř bylo šero, až na plápolající krb. Nebyl jsem si jistý, zda jsem i v něm nezahlédl nějaký ten ocas.
„Hmm, útulné. Provedeš mě?“
„Vidíš tamten gauč v koutě? To je ložnice. Zbytek je pracovna. Víc toho tady není. Ale teď mluv, jak se má táta, co Killian? Ten musel vyrůst. Brzy půjde do školy. Projevila se u něj už magie? A ty, jak jsi dopadl u NKÚ? Četla jsem i o nějakých Ještěrkách a únosech. Muselo to být strašné.“ Jen mávla hůlkou a rozdělala oheň v maličkém krbu. Když ji opět schovávala, vsunula si ji zezadu za pásek. Nikdy mi nedošlo, že nosím hůlku na stejném místě jako ona. Ne v kapse kalhot nebo hábitu, ani v rukávu nebo v botě jako nějaký pseudodrsňák, který čachry s hůlkou nahrazuje jiné čachry s jinou... „Proboha, co se ti to stalo?!“
„Co? Jo, tohle,“ přejel jsem si po jizvě na tváři. Už jsem se ji naučil nevnímat, díky za připomenutí. Neviděli jsme se od doby, co hořelo školní hřiště. Už to bude pár let. O jizvách, které mi zbyly po únosu lépe nemluvit. Ty jde aspoň schovat. „To nic není. Ale teď... Proč jsem tady, máti?“
Povzdechla si a na tváři ji vystoupily vrásky. Měla jich kolem očí pořádné vějíře, snad od slunce. „Asi ti dlužím pár vysvětlení. Radši se posaď. Dáš si čaj? Kávu?“ Otočila se ke krbu a spěšně začala probírat četné harampádí na jeho římse. Táhne mě sem takovou dálku a i teď to odkládá.
Usadil jsem se na polovině máminy ložnice. Pohovka nebyla nejpohodlnější.
„Co jsi tedy měla na srdci?“
Z šálků, které přinášela, se valil kouř i lahodná vůně. Nestačil jsem postřehnout, jestli si čaj připravila předem nebo si pomohla kouzly.
Pohlédla na mě utrápenýma očima. Mýma očima. Killian po matce zdědil jej jejich barvu, mně zůstal i jejich odstín.
„Tebe nikdy nezajímala rodina, po které jsi podědil nadání?“
„Možná bych se i zeptal, ale to by muselo být koho.“ Pokud mě to někdy napadlo, v ten moment si to nezasluhovalo mou pozornost.
„To ti právě chci vysvětlit. Že tvůj táta je mudla, víš. Asi i víš, jak na mudly koukají čistokrevní kouzelníci. Když jsem já byla na škole, studovalo i vyučovalo dost takových, kteří na kouzelníky z mudlovských rodin hledělo jako na verbež. Než jsem školu ukončila, zavřeli ji. Ty ani Killian o tom nevíte, ale máte strýčka. Černou magií prolezlého, čistou krví posedlého strýčka. Považoval za povinnost mě vyučovat doma. Chtěl po mně-“ odmlčela se a zatřásla hlavou. To gesto mi bylo také známé, dělával jsem ho často. Mělo vytřást zlé myšlenky a vzpomínky z hlavy, občas dokonce i fungovalo.
“Utekla jsem z domu. Nechtěla jsem mít s jejich názory nic společného. Tehdy jsem potkala tvého otce. Vzal mě k sobě, i když jsem neměla nic. Že nejsem úplně jako on jsem mu neřekla. Netrvalo to dlouho a měli jsme se brát. Byla jsem mladá a hloupá a neopatrná, zapomněla jsem na svou starou rodinu. Bratr nezapomněl. Našel nás večer po naší svatbě. Nebyl sám. Spálili na popel dům tvých prarodičů i s nimi uvnitř. Nedalo se nic dělat.“ Protřela si oči, snad aby zaplašila slzy.
„Ministerstvo pátralo po pachatelích. Většina z nich skončila v Azkabanu nejen kvůli tomu požáru. Pár z nich zabili, někteří ale utekli za hranice. Kde je všem konec nevím. Mého bratra ale zadrželi několik měsíců po té... po tom kdesi v Angole. Dostal patnáct let za zločiny proti mudlovskému obyvatelstvu v kouzelnickém vězení v Jihoafrické republice. Ministerstvo se pak o nás začalo zajímat. Dost nám pomohl jeden bystrozor, už nevím, jak se jmenoval. Vymazali tvému otci paměť, aby zapomněl na to, jak jeho rodiče,“ hlas se jí zlomil. “Jak zemřeli, protože si domů přivedl špatnou ženu. Já pak odešla sem. Nechtěla jsem vás znovu ohrozit. Kdysi jsem za Vámi ještě občas jezdila, jen nakrátko, abych vás mohla vidět. Při jedné takové návštěvě vznikl Killian. Další mé dítě, které jsem ohrožovala. Nakonec jsem tady zůstala natrvalo, jen abyste nebyli vystaveni ničemu, co má rodina představovala.“
„Ale zlatíčko, nevíš, že rodina má držet pohromadě? Celá rodina!“
Matka vyskočila z pohovky, já ji následoval. Při pohledu na neznámou, přesto důvěrně známou postavu stojící ve dveřích, mně přeběhl mráz po zádech. Bylo to jako hledět na vlastní fotografii, jen poznamenanou zubem času.
„Uthere!“ vyjekla matka zděšeně a vyběhla jeho směrem. Zastavila se sotva po pár krocích, když ji do tváře mířil hrot hůlky. Když došlo na souboje, nikdy jsem se nepokládal za extra schopného kouzelníka, ale rychlost, s jakou tasil můj pokrevní příbuzný byla ohromující. Sotva jsem si stačil vytahování hůlky všimnout.
„Copak, copak, sestřičko? Ty jsi ještě pamatuješ mé jméno? Špinavá krvezrádkyně! Vážně sis myslela, že tě nenajdu? Ještě když máš tu drzost použít neschválené přenášedlo přes celý oceán!“ Hlas se mu chvěl vztekem, místy až přeskakoval.
„Půjdu s tebou, kam budeš chtít, ale nech mého syna-“
„To ne! Sedmnáct let se snažím očistit jméno našeho rodu, které jsi TY pošpinila! Nenechám ho odejít. Až moc dlouho jsem hnil v cele a snil o tomhle. Chci abys věděla, že tímhle to nekončí. Nedám si pokoj, dokud nesmažu z povrchu Země každou stopu tvé zrady! Víš, co jsi provedla? Jak nás měli brát vážně, když jsi utekla za nějakým mudlou? Matce z toho puklo srdce. Ale to tady dnes končí!“
„Prosím, vem si mě, ale nech mého syna. Vždyť je to tvůj synovec, tvoje krev! Uthere, prosím...“
„Moje krev. Má a špinavého mudly!“
„Prosím.“
„Ne, odtud už nikdo neodejde. Avada Kedavra!“
Viděl jsem hrot Utherovy hůlky opisovat krátký oblouk směrem ke mně. Viděl jsem matčinu ruku, jak se spouští za její záda bez sebemenší naděje, že by zvládla již vyslanou kletbu odrazit. Sám jsem stačil ještě sevřít dlaň kolem své hůlky, než se svět kolem rozplynul v rudém oblaku. Mučivý náraz do hrudi jsem si už ani neuvědomil, než jsem se rozplynul v tíživé temnotě.
3 komentáře:
What the... A člověk by čekal že ho seriály připraví na cliff hanger. :D
:D Chtělo to trochu omáčky, aby všechno zapadlo, byť nejspíš jen v mé hlavě. Další už bude trochu... Vlastně ne, taky mi za to oba mí současní čtenáři asi utrhnou hlavu. Dík za přečtení. :)
Trhat hlavy je moc krvavé, nestačí třeba zlomit vaz? :D
Jak to plánuješ s Killem? Vin
Okomentovat