A je to, opět na cestě. S trochou štěstí dorazím do Kotle ještě před západem slunce. Žene mě tam spousta věcí. A lidí.
Doma to bylo... Práce bylo nad hlavu. Trochu to vyvolávalo dojem, že táta všechno nechával na léto. Všechno. Snad ani kytky nezalíval, jen abych měl co dělat, až se vrátím. Výsledek je, že už nemáme kytky. I když v jednom květináči byla nablita půlka sortimentu od Draka. Asi pěstoval pivoňky...
Vlastně táta se nějak rozchlastal. Čím to je, to netuším. Ale prý Killiana nemlátil, takže aspoň něco... A když jsem ráno odjížděl, ani neměl kecy.
Byly i světlejší momenty. Začátkem léta byl u Draka nějaký mejdan pro mladší... Že tam narazím na Jima Dorregaraye, to jsem nečekal. Kolik mi bylo, když mi přerazil nos? Deset? A jen proto, že jsem jeho ségru plácnul po zadku, když jsem z toho ještě neměl pojem? Proč jsem to vlastně udělal? To je fuk. Tentokrát měl sebou i Rodda s Toddem, dva blbý tupouny, kteří neznají vlastního tátu. A já měl flakón s Manolem. Ještě, že jsem si dovezl celou láhev ze školy. Vrátil jsem, co jsem mu čtyři roky dlužil a něco i přidal těm pitomcům. Jeho ségra se za ty roky docela změnila. Šestnáct je hodně hezký věk. Na dotek má mnohem hezčí zadeček, než před těmi roky... A to plácnutí jsem si teď prostě nemohl odpustit... Ale co budu dělat s jejím číslem, to nemám zdání. Stejně to bylo jen nevinné, v hlavě mám pořád Jul. A nejen tam.
Brácha byl vůbec celkem veselý. Sice se u něj zatím magie neprobudila, ale i tak by měl být čaroděj. Nadání se dědí po matce. A moták z něj nebude. Určitě ne... Ještě má čas... Ale, když si vzpomenu, jak se kouzla projevila u mě... fujky.
Máme nového mazlíčka. Tak třemi týdny přišla bouře a vyvrátila nám na zahradu strom. Že je pod ním liščí doupě, to jsem nečekal. Máma liška vzala roha, jedno lišče bylo už mrtvé, druhé dokonávalo. Trocha piškotů, smetany a masa ho zpravily. Celou dobu jsem ho schovával v krabici od bot, teď ho má na starosti Kill. Snad ho dobře schová, mám podezření, že by ho táta zkusil vyměnit za flašku whiskey. A sebou ho brát nemůžu.
Blbý přestupy, co jsem to ještě chtěl...
Jo, práce bylo vážně dost. Zůstal mi ale hřejivý pocit, že už nejsem jen takový ten "Přines, podej, nezavazej", ale že lecos zastanu sám. S malou pomocí křišťálových flakonků... A ubránil jsem si Bradavický zvyk běhání po ránu. V Londýně se musím poohlídnout po nějakých činkách.
Klasicky jsem měl zakázáno psát. Stejně jsem neměl komu, Ann si na mě nevzpomněla, Chloe má asi ještě moc práce, a Jul... od té přišel jeden jediný dopis. Vypadalo to na papírový rozchod. Že prý ale pořád bude každý večer koukat na Severku, jak jsme si slíbili. Pitomé Irské počasí. Hvězdu jsem viděl jednou, pak přišly zataženo, střídavě oblačno. A pak jsem zapomněl.
Máma klasicky nic, neozývá se, kdoví, jestli žije. Aby ji ty ještěrky sežraly. Odjíždím z domova a nevím, jestli bude za rok ještě stát. A to jen proto, že ona si hraje na vědu.
Ještě k Jul, prý se ta její neplodnost potvrdila. Existují draci, podvodní lidi, kouzla schopna změnit osobnost, ale pitomou neplodnost vyléčit nelze? To tak... I kdybych měl obeslat celého Munga... A nebo svěsím hlavu a vykašlu se na to. Beztak se se mnou rozešla. A pochybuju, že mě bude chtít vidět, neměl jsem ji to říkat... Ale třeba si na mě najde chvíli. Třeba jsem ji chyběl. Nebo cokoli se mnou.
To už je ta zastávka u Portu? Nějak to uteklo.... Ale venku pěkně fouká, ještě mě to rozcuchá.
Deník mrzimorského studenta
sobota 26. prosince 2015
neděle 13. prosince 2015
26. Ius primae noctis
Pokud ručičky na hodinkách nelžou, je to sedm minut a osmatřicet....devětatřicet....čtyřicet a něco vteřin, co jsem nastoupil do autobusu na hlavní silnici severně od Portsmucku a vyrazil k domovu. Zvláštní, ty hodinky mi dala Fiona. Pořád je mám.... Zvláštní. Ale ne tolik, jako jiné věci.
Kdybych měl začít od nejpříjemnějšího, musel bych říct, že se vrátila Rosie. Někdo mi říkal, už nevím kdo, že měla nějaký zánět na mozku a bylo to s ní hodně špatné. Je skvělé, že už je v pořádku. Prostě si jen tak nakráčela doprostřed společenské místnosti a rozdávala úsměvy na všechny strany. Opravdu Mrzimoru chyběla. Nejvíc Richardovi. Potkávat ho každý den, jak prochází společenskou místností jako tělo bez duše a nepřítomně kouká na vchod do dívčích ložnic. Bolelo mě z něj u srdce. Už jsou ale zase spolu. Kousek světa je tak, jak má být.
Druhá príma věc. Potil jsem krev, pot a slzy, ale zkoušky už jsou za mnou. Nedopadl jsem tak, jak bych doufal. U formulí a OPČM jsem vyhořel, zbytek snad bude za Vé. Ale praxe s Dworkinem... Mohl bych říct, že mě nic nenaučil, ale to JÁ nechodil na hodiny a JÁ se nenaučil půlku kouzel. Mea culpa.
To nejdůležitější stejně přišlo po zkoušce z přeměn. Profesorka Carrington se s celou třídou rozloučila a nabídla nám pomoc, kdykoli budeme potřebovat. Asi nečekala, že nabídku využijeme a ji zdržíme dost po policejní hodině. Půl večera ji zdržela Marry, zbytek já. Obrovského pocitu zadostiučinění jsem doznal, když do učebny přišel Dworkin a ve chvíli, kdy mě nesmlouvavě vyháněl na kolej, mě slečna Carrington pozvala dále do kabinetu nechávaje nasupeného, rusky mluvícího, nepříjemného, nesympatického a z očí kletby vypouštějícího pana profesora Dworkina za dveřma. Domluvila si se mnou doučování přes prázdniny. Pevně doufám, že se mi podaří dostat se na otočku do Londýna. Cítím, že bych sem neměl psát, oč jde. Ono je to stejně jedno, číst to budu jen já a já na tohle nezapomenu.
Zvláštní, jak mi přijde zvláštní vidět dopravní nehodu. Slisované plechy, záchranka, policie... Celé je to divně cizí. Snad se nikomu nic nestalo. Když už jsme u toho cestování, jsem rád, že jsem to letos vyřešil trochu jinak, než vloni a předloni. Většina věcí zůstala v Kotli, stejně nevím, co bych s těma učebnicema, kotlíkama a sušeným velbloudím semenem v truhličce s přísadama doma dělal. Něco jsem si nechal poslat mudlovskou poštou, snad to ještě uvidím. Démon letěl napřed a já se ploužím žalostně vzadu. Z Londýna do Portsmucku to šlo rychle, ploužení se busem do Saintsfieldu se asi protáhne, vlakem zase zrychlím až do Ballymoney, pak opět přestup na autobus do Dunloy a slabší hodinka pěší chůze domů. Pokud už všechno půjde jak má, budu doma tak hodinu po svítání. Aspoň nemusím zase na loď.
Zvláštní je, jak cestuju přes půl státu mudlovskou dopravou a první nehoda se mi stane ještě při letu letaxem. Nějaký chudák asi vyškrabával popel z krbu, když se o mě zachytil. V tom kvaltu se přerval jen popruh od brašny a já ani nepřeletěl rošt. Snad se mu nic nestalo. Popruh jsem zavázal a doma ho sešiju, zlomená ruka by se napravovala hůř.
Dělám cavyky i před vlastním deníkem. Za poslední týden se toho stalo strašně hodně a.... To šlo rychle, cedule Saintsfield. Ani bych nečekal, že to autobus zvládne takhle rychle...
Zbožňuju cestování vlakem. Je takové... soukromější. Škoda, že je venku ještě tma.
K poslednímu týdnu... Proč jsem nezůstal v Kotli? Aspoň na pár dní. Vyzvednout si peníze, projít se Příčnou, nakoupit pár potřebných blbostí a nepotřebných důležitostí. Já se místo toho ženu jak vzteklý tam, kde mě čeká jen práce. Počítám, že táta bude ještě naštvaný, jak jsem vloni vzal špónu bez rozloučení. Asi utíkám. Od čeho? Od koho?
Poslední týden se nesl zase v hvězdném znamení Jul Každou volnou chvíli jsme byli spolu, až lítalo peří. A vesty. A sukně... A pořád zalezlí v koupelnách, naivně si myslící, že zvládneme zmizet do sprch, kdyby něco. Nedával jsem pozor, jen jsem zaslechl rychlý rytmus utíkajících nohou. Anna nás načapala. Jestli jsem se cítil hrozně, když jsme pak vylezli ven? Zda-li.... Proseděl jsem s Ann ve spolce zbytek noci, dlouho po tom, co šla Jul spát. Já tu malou, okatou prvačku mám vážně rád. Hodně. Jen tak nějak... otcovsky.
Zmínila se mi o tom, že se jí líbí nějaký kluk. Starší. Zadaný. Kolej ani jméno říct nechtěla, ale dost ji to žralo. Další důkaz toho, jaký jsem pitomec. Mělo mi to dojít. Říkat ji, že je to kluk hloupý, když nepozná, že se líbí tak skvělá holka... A co hůř, vloudil se mi do hlavy nápad... Co kdyby prostě na jednu noc zapomněla na toho blba a byla s někým, kdo ji má rád stejně, jako ona jeho? Zmínil jsem se o láhvi Láskonoše na mém pokoji a hned konal. Pil jsem první a jediný. A mluvil, mluvila ona, pak zase já, zase ona. Ten pitomec, na jehož nevšímavost jsem nadával, jsem byl já... Věřila tomu, že jsem pod vlivem a otevřela se mi, jak jen to šlo... Jednu krásnou noc si zasloužila. A velká oběť to ode mě nebyla. Narůžovělý a láskyplně působící Manolus nechutná vůbec špatně....
Čas nějak letí, když musím šroubovat slovo na slovo a vlastně ani nevím, co psát. A z vyhřátého vlaku se mi moc nechce. Je sice už červenec, ale tahle noc má do tropické noci daleko. Poslední část cesty a já cvakám zubama, skvěle.
Poslední den mi muselo přeskočit. Ve spolce jsem vyjel na Jul i Ann. Najednou. Už ani netuším, co jsem povídal. Raději jsem zmizel pod zastírákem a chvíli je tam poslouchal. Navzájem se litovaly... Dobrou chvíli jsem tam seděl, když už i Jul zmizela, užíraje se vlastním vztekem sám na sebe, když tu.... JAK MĚ MOHLA NAJÍT JULIINA SOVA?!?! Musím to kouzlo ještě potrénovat, když nefunguje na zvířata. Každopádně sova sedící na něčem neviditelném čtyři stopy nad zemí musela vypadat zajímavě.
Na malém rudém papírku stál vzkaz. Pozvání na kus řeči do koupelen. I kdybych nepoznal Hedviku, parfémovaný papírek prozradil majitele. Doslechl jsem se, jak mi ta fialovooká kočka nebude stát ve štěstí a podobné věci. Myslel jsem, že je to konec... Ale dala mi slib s dlouhou dobou splatnosti. Ius primae noctis. Proč mě? Nemám zdání. Jestli jsem nervózní? Jako bych polykal ježka proti srsti.
Jako kdyby mi chtěla dát vyžrat můj výbuch, začala poletovat spící po spolce. Že mluví ze spaní, to jsem věděl. Že bývá Julie náměsíčná, to byla novinka. Poprvé jsem nestačil ani zareagovat, když spadla ze schodů a snažíce se vyvrátit tvrzení, že hlavou zeď prorazit nelze, dala solidní čelo stěně v mezipatře. Že paměť neztratila, bylo jasné, sotva otevřela oči. Nesnáším ten pohled, kterým zjistí i co jsem měl k snídani... Pětadvacátého května 1998. Podruhé jsem byl připraven a chytil jsem i u průchodu na hrad. Potřetí jsem se s ní rovnou zazdil na schodech. Pokaždé za spící Jul vyběhla bdící Steph a koukala na mě, jako na drzouna, který šlape po petúniích tetičky Petunie. Nikdy jsem proti Steph nic neměl (leda hůlku a solidní zásobu kleteb) ale poslední dobou mi začíná nepříjemně vadit.
Padlo rozhodnutí, že Jul raději půjde spát do koupelen. Že prý odtamtud tak snadno nevyleze. Nabídl jsem se, že ji tam kouzlem zamknu. Zvrtlo se to, a já zahalený do pláště na studené podlaze pozoroval pravidelněse dmoucí pr oddechující Jul. Začala mluvit ze spaní, dokonce mi odpovídala. Padla spousta vřelých slovíček, než....
Doma je klid. Svítat začalo, sotva jsem vystoupil z autobusu. Záhony zarostlé, okapy plné, dveře nepromazané, doma zima. Táta chrápe na stole v kuchyni. Táhne to z něj, jako by se pokusil exnout lihovar. Matka nikde. Killian spí u sebe, Snad mu ty kouzelnické kartičky z čokoládových žabek a Bertíkovy fazolky udělají radost. U mě je na všem prach. Prostě normální letní ráno. Řešit to všechno začnu ráno.
Kde jsem to jen... Jo, Jul mluvící ze spaní. V tom všem vyznávání nehynoucí lásky bylo něco hrozného. Prý je jiná, prý nemůže mít děti. Nikdy. Ráno před slavností jsem se ji o tom zmínil. Vážně jsem pitomec. Nedá si namluvit, že to byl jen zlý sen, nemyslím, že by si s tím zašla k Mungovi a nevěří, že by mě to od ní neodehnalo. Nebudu tady tak dlouho, aby mě to mohlo trápit kvůli sobě samému. Pořád mám před očima tu poslední vzpomínku, o kterou jsem se s ní podělil. Vzpomínku, která se ještě nestala. Ale mrzí mě to kvůli ní. Teď ji čeká spousta probdělých nocí. Slíbila, že mi napíše, hned jak se ještě něco dozví. Neví to, ale bude v pořádku... Určitě... Musí být...
Chtěl jsem ještě psát o tom, jak mě celý ten rok změnil, jak jsem se posunul dál jako čaroděj i jako člověk. Po cestě vlakem, loučením se s holkama a s Jul, nočním cestováním, hodinovou procházkou domů a s vědomím, že za pár hodin mi bude do ruky vstrčena násada... Jindy, deníku, jindy. Teď chci odpočívat.
Kdybych měl začít od nejpříjemnějšího, musel bych říct, že se vrátila Rosie. Někdo mi říkal, už nevím kdo, že měla nějaký zánět na mozku a bylo to s ní hodně špatné. Je skvělé, že už je v pořádku. Prostě si jen tak nakráčela doprostřed společenské místnosti a rozdávala úsměvy na všechny strany. Opravdu Mrzimoru chyběla. Nejvíc Richardovi. Potkávat ho každý den, jak prochází společenskou místností jako tělo bez duše a nepřítomně kouká na vchod do dívčích ložnic. Bolelo mě z něj u srdce. Už jsou ale zase spolu. Kousek světa je tak, jak má být.
Druhá príma věc. Potil jsem krev, pot a slzy, ale zkoušky už jsou za mnou. Nedopadl jsem tak, jak bych doufal. U formulí a OPČM jsem vyhořel, zbytek snad bude za Vé. Ale praxe s Dworkinem... Mohl bych říct, že mě nic nenaučil, ale to JÁ nechodil na hodiny a JÁ se nenaučil půlku kouzel. Mea culpa.
To nejdůležitější stejně přišlo po zkoušce z přeměn. Profesorka Carrington se s celou třídou rozloučila a nabídla nám pomoc, kdykoli budeme potřebovat. Asi nečekala, že nabídku využijeme a ji zdržíme dost po policejní hodině. Půl večera ji zdržela Marry, zbytek já. Obrovského pocitu zadostiučinění jsem doznal, když do učebny přišel Dworkin a ve chvíli, kdy mě nesmlouvavě vyháněl na kolej, mě slečna Carrington pozvala dále do kabinetu nechávaje nasupeného, rusky mluvícího, nepříjemného, nesympatického a z očí kletby vypouštějícího pana profesora Dworkina za dveřma. Domluvila si se mnou doučování přes prázdniny. Pevně doufám, že se mi podaří dostat se na otočku do Londýna. Cítím, že bych sem neměl psát, oč jde. Ono je to stejně jedno, číst to budu jen já a já na tohle nezapomenu.
Zvláštní, jak mi přijde zvláštní vidět dopravní nehodu. Slisované plechy, záchranka, policie... Celé je to divně cizí. Snad se nikomu nic nestalo. Když už jsme u toho cestování, jsem rád, že jsem to letos vyřešil trochu jinak, než vloni a předloni. Většina věcí zůstala v Kotli, stejně nevím, co bych s těma učebnicema, kotlíkama a sušeným velbloudím semenem v truhličce s přísadama doma dělal. Něco jsem si nechal poslat mudlovskou poštou, snad to ještě uvidím. Démon letěl napřed a já se ploužím žalostně vzadu. Z Londýna do Portsmucku to šlo rychle, ploužení se busem do Saintsfieldu se asi protáhne, vlakem zase zrychlím až do Ballymoney, pak opět přestup na autobus do Dunloy a slabší hodinka pěší chůze domů. Pokud už všechno půjde jak má, budu doma tak hodinu po svítání. Aspoň nemusím zase na loď.
Zvláštní je, jak cestuju přes půl státu mudlovskou dopravou a první nehoda se mi stane ještě při letu letaxem. Nějaký chudák asi vyškrabával popel z krbu, když se o mě zachytil. V tom kvaltu se přerval jen popruh od brašny a já ani nepřeletěl rošt. Snad se mu nic nestalo. Popruh jsem zavázal a doma ho sešiju, zlomená ruka by se napravovala hůř.
Dělám cavyky i před vlastním deníkem. Za poslední týden se toho stalo strašně hodně a.... To šlo rychle, cedule Saintsfield. Ani bych nečekal, že to autobus zvládne takhle rychle...
Zbožňuju cestování vlakem. Je takové... soukromější. Škoda, že je venku ještě tma.
K poslednímu týdnu... Proč jsem nezůstal v Kotli? Aspoň na pár dní. Vyzvednout si peníze, projít se Příčnou, nakoupit pár potřebných blbostí a nepotřebných důležitostí. Já se místo toho ženu jak vzteklý tam, kde mě čeká jen práce. Počítám, že táta bude ještě naštvaný, jak jsem vloni vzal špónu bez rozloučení. Asi utíkám. Od čeho? Od koho?
Poslední týden se nesl zase v hvězdném znamení Jul Každou volnou chvíli jsme byli spolu, až lítalo peří. A vesty. A sukně... A pořád zalezlí v koupelnách, naivně si myslící, že zvládneme zmizet do sprch, kdyby něco. Nedával jsem pozor, jen jsem zaslechl rychlý rytmus utíkajících nohou. Anna nás načapala. Jestli jsem se cítil hrozně, když jsme pak vylezli ven? Zda-li.... Proseděl jsem s Ann ve spolce zbytek noci, dlouho po tom, co šla Jul spát. Já tu malou, okatou prvačku mám vážně rád. Hodně. Jen tak nějak... otcovsky.
Zmínila se mi o tom, že se jí líbí nějaký kluk. Starší. Zadaný. Kolej ani jméno říct nechtěla, ale dost ji to žralo. Další důkaz toho, jaký jsem pitomec. Mělo mi to dojít. Říkat ji, že je to kluk hloupý, když nepozná, že se líbí tak skvělá holka... A co hůř, vloudil se mi do hlavy nápad... Co kdyby prostě na jednu noc zapomněla na toho blba a byla s někým, kdo ji má rád stejně, jako ona jeho? Zmínil jsem se o láhvi Láskonoše na mém pokoji a hned konal. Pil jsem první a jediný. A mluvil, mluvila ona, pak zase já, zase ona. Ten pitomec, na jehož nevšímavost jsem nadával, jsem byl já... Věřila tomu, že jsem pod vlivem a otevřela se mi, jak jen to šlo... Jednu krásnou noc si zasloužila. A velká oběť to ode mě nebyla. Narůžovělý a láskyplně působící Manolus nechutná vůbec špatně....
Čas nějak letí, když musím šroubovat slovo na slovo a vlastně ani nevím, co psát. A z vyhřátého vlaku se mi moc nechce. Je sice už červenec, ale tahle noc má do tropické noci daleko. Poslední část cesty a já cvakám zubama, skvěle.
Poslední den mi muselo přeskočit. Ve spolce jsem vyjel na Jul i Ann. Najednou. Už ani netuším, co jsem povídal. Raději jsem zmizel pod zastírákem a chvíli je tam poslouchal. Navzájem se litovaly... Dobrou chvíli jsem tam seděl, když už i Jul zmizela, užíraje se vlastním vztekem sám na sebe, když tu.... JAK MĚ MOHLA NAJÍT JULIINA SOVA?!?! Musím to kouzlo ještě potrénovat, když nefunguje na zvířata. Každopádně sova sedící na něčem neviditelném čtyři stopy nad zemí musela vypadat zajímavě.
Na malém rudém papírku stál vzkaz. Pozvání na kus řeči do koupelen. I kdybych nepoznal Hedviku, parfémovaný papírek prozradil majitele. Doslechl jsem se, jak mi ta fialovooká kočka nebude stát ve štěstí a podobné věci. Myslel jsem, že je to konec... Ale dala mi slib s dlouhou dobou splatnosti. Ius primae noctis. Proč mě? Nemám zdání. Jestli jsem nervózní? Jako bych polykal ježka proti srsti.
Jako kdyby mi chtěla dát vyžrat můj výbuch, začala poletovat spící po spolce. Že mluví ze spaní, to jsem věděl. Že bývá Julie náměsíčná, to byla novinka. Poprvé jsem nestačil ani zareagovat, když spadla ze schodů a snažíce se vyvrátit tvrzení, že hlavou zeď prorazit nelze, dala solidní čelo stěně v mezipatře. Že paměť neztratila, bylo jasné, sotva otevřela oči. Nesnáším ten pohled, kterým zjistí i co jsem měl k snídani... Pětadvacátého května 1998. Podruhé jsem byl připraven a chytil jsem i u průchodu na hrad. Potřetí jsem se s ní rovnou zazdil na schodech. Pokaždé za spící Jul vyběhla bdící Steph a koukala na mě, jako na drzouna, který šlape po petúniích tetičky Petunie. Nikdy jsem proti Steph nic neměl (leda hůlku a solidní zásobu kleteb) ale poslední dobou mi začíná nepříjemně vadit.
Padlo rozhodnutí, že Jul raději půjde spát do koupelen. Že prý odtamtud tak snadno nevyleze. Nabídl jsem se, že ji tam kouzlem zamknu. Zvrtlo se to, a já zahalený do pláště na studené podlaze pozoroval pravidelně
Doma je klid. Svítat začalo, sotva jsem vystoupil z autobusu. Záhony zarostlé, okapy plné, dveře nepromazané, doma zima. Táta chrápe na stole v kuchyni. Táhne to z něj, jako by se pokusil exnout lihovar. Matka nikde. Killian spí u sebe, Snad mu ty kouzelnické kartičky z čokoládových žabek a Bertíkovy fazolky udělají radost. U mě je na všem prach. Prostě normální letní ráno. Řešit to všechno začnu ráno.
Kde jsem to jen... Jo, Jul mluvící ze spaní. V tom všem vyznávání nehynoucí lásky bylo něco hrozného. Prý je jiná, prý nemůže mít děti. Nikdy. Ráno před slavností jsem se ji o tom zmínil. Vážně jsem pitomec. Nedá si namluvit, že to byl jen zlý sen, nemyslím, že by si s tím zašla k Mungovi a nevěří, že by mě to od ní neodehnalo. Nebudu tady tak dlouho, aby mě to mohlo trápit kvůli sobě samému. Pořád mám před očima tu poslední vzpomínku, o kterou jsem se s ní podělil. Vzpomínku, která se ještě nestala. Ale mrzí mě to kvůli ní. Teď ji čeká spousta probdělých nocí. Slíbila, že mi napíše, hned jak se ještě něco dozví. Neví to, ale bude v pořádku... Určitě... Musí být...
Chtěl jsem ještě psát o tom, jak mě celý ten rok změnil, jak jsem se posunul dál jako čaroděj i jako člověk. Po cestě vlakem, loučením se s holkama a s Jul, nočním cestováním, hodinovou procházkou domů a s vědomím, že za pár hodin mi bude do ruky vstrčena násada... Jindy, deníku, jindy. Teď chci odpočívat.
čtvrtek 3. prosince 2015
25. Si libet, licet
Bradavice rozbíjejí mé představy o světě. Nejde jen o kouzla, která, jak se zdá, můžou ovlivnit více, než by si kdo pomyslel. Žil jsem v představě, že Vánoce jsou svátky pospolitosti a pomoci bližním. Tomu, kdo to tvrdil bych přál navštívit naši kolej před zkouškama. Každý pomáhá každému, i když sám z toho nic nemá. Že by se Moudrý klobouk při výběru vážně nepletl?
Co se mě týče, jsem téměř připraven. Jedině s formulema mám problém, ale to asi všichni. Naopak v obraně jsem si celkem jistý. Konečně jsem zvládl blikací kouzlo. Vin mi ho dokonce pomohla ještě trochu posílit a umocnit. Ať si na tu holku nadává kdo chce, bez ní by půlka koleje neprošla přes prvák. I když asi netuší, jak nebezpečnou zbraň mi tímhle do ruky dala. Zvládnout okamžitě zmizet, to přímo svádí ke zneužití.
Když tak píšu o těch zbraních... Situace kolem Keda se uklidňuje, zdá se. Sice po mě startuje, sotva na mě narazí, ale do kabinetu si mě nikdo nepředvolává. Asi si ukousl moc velké sousto. Při tom svém posledním výlevu si nedal pozor, a spojoval mou matku s všelijakými nelichotivými přívlastky. Být sami, pochybuju že bych to vydržel a nepropláchnul mu hubu, ale takhle... Celé to vyslechli David, Amai, Vin (opět... díky za ní, celé si to zapsala a hodlá to použít k obvinění Keda před profesory) a dokonce Katie (trochu potěpaná nebelvírská prvačka). Sice jsem si jistý, že Amai by mi svědčit nešel, ale tři svědci jsou už dost. Každopádně to chce ještě chvíli vydržet, neztrácet hlavu a neskákat nikomu po krku, a celé to vyšumí v můj prospěch. Ani věci mi nikdo neprohledával pokud vím. *zde začíná tenká díra v papíře s očouzenými okraji, táhnoucí se až ke konci odstavce* Dokonce mě mrzí, že jsem si tu hůlku nenechal. Mohl jsem mít záložní. S tou jeho jsem si zkusil pár kouzel a kupodivu mi sedla. V něčem možná i líp, než ta moje. Byla těžší, pádnější... taková brutálnější. Ale když to vezmu kolem a kolem, byl dobrý nápad. Co kdyby ji někdo vyčmuchal? Bez ní je to pořád jen slovo proti slovu. Vážně ale netuším, jak je možné, že takový pitomec měl tak dobrou hůlku.
Když už jsme u těch mých trablů. Je to už nějaká doba, co se Jul vrátila paměť. I s odstupem myslím, že to kouzlo vyšlo... Nebo aspoň udělalo to hlavní, co mělo. I když vedlejší účinky pociťuju ještě teď.Ten bílý pramen vlasů je den ode dne větší. Co pramen, už vypadám jako datel v negativu. Větší starost mi dělá ona. Asi si ji pamatuju jinak. Tím to bude, rozhodně jsem ji nepřivedl zpátky jinak. Přece jsem ji nemohl rozbít! Přeci jen, čas jsme spolu pořádně trávili nejpozději na podzim. Vlastně jsem pro ní jen změnil skutečnost. Ale tak kouzla běžně fungujou ne? Realita se ohýbá před touhou. Co by se na něčem takovém mohlo pokazit. Jo, tím to bude, pamatuju si ji jinak...
Nějak jsme teď pořád spolu. Myslím, že to bude hlavně tím, že si uvědomuje to co já. Tohle není žádná mudlovská škola s hasičákama, výchovnýma poradcema a zákazy brát si do školy třeba jen kovový příborový nůž. Tady nosí zbraně každý student po kapsách nebo v rukávech. Stačí jen být v trochu špatnou dobu na špatném místě, a všechno je pryč. Někdy to ani netřeba. Ona blbě zakopla, a na pár měsíců se válela na ošetřovně, mně stačilo jedno silnější kouzlo a už jsem tady nemusel být. Dneska žijem, zítra hnijem. Jestli to vydrží? Nevím. Jestli to stojí za to?... Jako by se snažila dohnat všechno, co se mnou za necelý rok zanedbala a ještě se ujistit, že kdyby se dnes rozplynula, budoucnost by ji už neměla co nabídnout. Milý deníčku, normálně do tebe píšu každou krávovinu, co se mi kdy stala, většinu myšlenek, ale o tom, jak to mezi mnou a Jul vypadá... po tom ti nic není. Pochybuju, že bych to měl zapisovat. Na to totiž nezapomenu. Nikdy.... Ani šipka hozená ze schodů by mi tyhle vzpomínky nevzala.
Co se mě týče, jsem téměř připraven. Jedině s formulema mám problém, ale to asi všichni. Naopak v obraně jsem si celkem jistý. Konečně jsem zvládl blikací kouzlo. Vin mi ho dokonce pomohla ještě trochu posílit a umocnit. Ať si na tu holku nadává kdo chce, bez ní by půlka koleje neprošla přes prvák. I když asi netuší, jak nebezpečnou zbraň mi tímhle do ruky dala. Zvládnout okamžitě zmizet, to přímo svádí ke zneužití.
Když tak píšu o těch zbraních... Situace kolem Keda se uklidňuje, zdá se. Sice po mě startuje, sotva na mě narazí, ale do kabinetu si mě nikdo nepředvolává. Asi si ukousl moc velké sousto. Při tom svém posledním výlevu si nedal pozor, a spojoval mou matku s všelijakými nelichotivými přívlastky. Být sami, pochybuju že bych to vydržel a nepropláchnul mu hubu, ale takhle... Celé to vyslechli David, Amai, Vin (opět... díky za ní, celé si to zapsala a hodlá to použít k obvinění Keda před profesory) a dokonce Katie (trochu potěpaná nebelvírská prvačka). Sice jsem si jistý, že Amai by mi svědčit nešel, ale tři svědci jsou už dost. Každopádně to chce ještě chvíli vydržet, neztrácet hlavu a neskákat nikomu po krku, a celé to vyšumí v můj prospěch. Ani věci mi nikdo neprohledával pokud vím. *zde začíná tenká díra v papíře s očouzenými okraji, táhnoucí se až ke konci odstavce* Dokonce mě mrzí, že jsem si tu hůlku nenechal. Mohl jsem mít záložní. S tou jeho jsem si zkusil pár kouzel a kupodivu mi sedla. V něčem možná i líp, než ta moje. Byla těžší, pádnější... taková brutálnější. Ale když to vezmu kolem a kolem, byl dobrý nápad. Co kdyby ji někdo vyčmuchal? Bez ní je to pořád jen slovo proti slovu. Vážně ale netuším, jak je možné, že takový pitomec měl tak dobrou hůlku.
Když už jsme u těch mých trablů. Je to už nějaká doba, co se Jul vrátila paměť. I s odstupem myslím, že to kouzlo vyšlo... Nebo aspoň udělalo to hlavní, co mělo. I když vedlejší účinky pociťuju ještě teď.Ten bílý pramen vlasů je den ode dne větší. Co pramen, už vypadám jako datel v negativu. Větší starost mi dělá ona. Asi si ji pamatuju jinak. Tím to bude, rozhodně jsem ji nepřivedl zpátky jinak. Přece jsem ji nemohl rozbít! Přeci jen, čas jsme spolu pořádně trávili nejpozději na podzim. Vlastně jsem pro ní jen změnil skutečnost. Ale tak kouzla běžně fungujou ne? Realita se ohýbá před touhou. Co by se na něčem takovém mohlo pokazit. Jo, tím to bude, pamatuju si ji jinak...
Nějak jsme teď pořád spolu. Myslím, že to bude hlavně tím, že si uvědomuje to co já. Tohle není žádná mudlovská škola s hasičákama, výchovnýma poradcema a zákazy brát si do školy třeba jen kovový příborový nůž. Tady nosí zbraně každý student po kapsách nebo v rukávech. Stačí jen být v trochu špatnou dobu na špatném místě, a všechno je pryč. Někdy to ani netřeba. Ona blbě zakopla, a na pár měsíců se válela na ošetřovně, mně stačilo jedno silnější kouzlo a už jsem tady nemusel být. Dneska žijem, zítra hnijem. Jestli to vydrží? Nevím. Jestli to stojí za to?... Jako by se snažila dohnat všechno, co se mnou za necelý rok zanedbala a ještě se ujistit, že kdyby se dnes rozplynula, budoucnost by ji už neměla co nabídnout. Milý deníčku, normálně do tebe píšu každou krávovinu, co se mi kdy stala, většinu myšlenek, ale o tom, jak to mezi mnou a Jul vypadá... po tom ti nic není. Pochybuju, že bych to měl zapisovat. Na to totiž nezapomenu. Nikdy.... Ani šipka hozená ze schodů by mi tyhle vzpomínky nevzala.