19. Dilema

Jsem to ale dobytek hulvátská! Ale já nic, za všechno můžou holky. Jedna se tváří že mě nezná, a řekne druhé, že s někým už chodí, druhá líbá jako by měl zítra skončit svět a hned uteče za třetí, která si může oči vyplakat pro nějakýho chrapůně. A to všechno začalo tak vláčně a nevinně.

Dopolední klasika, rybičky, obídek, Jul a Steph na ochozu. Pokecat si s někým, kdo nemá žábra a možná i odpoví, se jevilo jako bezva představa. Sotva jsem židli do ruky vzal, věděl jsem, co bude dál. Prý co mám s bradou... Uklouzl jsem ve sprše na hřbetě slona afrického v padajícím letadle, zatímco jsem zachraňoval trojicí kojenců před nemrtvým Santou Clausem... Těžko říct, kdo by mi mé důkladně promyšlené vysvětlení věřil. Měl jsem si fakt sehnat nějakou tu maltu na obličej, co prodávají v kosmetice a udělat ze sebe omalovánku. Než začalo jít do tuhého, zamával jsem kapesníčkem a zmizel jako kus chleba ve střední Africe.

Nějak už nevím, jak jsem se Julii dostal odpoledne, ale nakonec ze mě u Floreana vymáčkla pravdu. Moc jsem se teda nebránil. Kdybych věděl, že vzápětí se bude Amaiovi rýsovat na obličeji zarudlý flek velikosti a tvaru dámské rukavičky, prásknul bych to hned dopoledne. Že prý ji lhal, či co. Jul to brala vážně, a po rychlém rozloučení zamířila na pokoj. Kdyby se chtěla loučit déle, skončil bych u Munga s roztrženým hrudníkem. Vychechtal jsem se až na pokoji.

Kdo by čekal, že mi nad ránem zaklepe na dveře? Polonahý jsem fakt otvírat nemusel. Že prý to s ním skončila. Díky mně se s ním rozešla a ještě ho zfackovala? Večerní skóre zápasu já vs slušnost 2:0. Dost rychle ji došlo, že navštěvovat po večerech pánské pokoje se zrovna nehodí, "náhodou" mi sebrala lahvinku vína a ubrečená zmizela do tmy.

Druhý den jsem ji potkal až večer. Chtěl jsem se projít do Portu a společnost se mi hodila. Čekal jsem, že po roce ten vypálený dům opraví. Možná to nejde, když to způsobila magie, a ne zrovna ta, o které se dají koupit knížky na Příčné. Slovo dalo slovo a Jul na mě začala nějak zvláště koukat... Do chvíle, než mi za Kotlem řekla, že Fi někoho má! Kdybych nevěděl co vím, řekl bych, že to je zrádná mrcha... Zase jsem se přestal hlídat.... Už zase! Než mě probrala facka, stačil jsem odvléct Jul na pokoj a skočit po ní. Že prý není jen nástroj pro uklidnění. Jasně, že ne. Nechtěl jsem se uklidňovat. Netrvalo dlouho a už jsme se zase žužlali cucali kousali si hlavy lechtali se jazykem na mandlích tančili jazykové mambo líbali. Možná, že jsem v jeden moment cítil rýži, ale možná se mi to jen zdálo. Divný, dva roky s Fi a na tohle nikdy nedošlo, druhý večer s Jul a všechno najednou nějak jde. Jde hodně dobře! A to se bavím o holce, která za dva dny zfackovala mě i bejválýho málem na jednu hromadu, a podle všeho dneska k tomu přibrala ještě, teď už ex, kluka od Steph. Ale usínalo se mi dobře, se stehnem popáleným vlastní hůlkou a otiskem dlaně na tváři.

Popravdě, celý ten systém mě začíná bavit... Dny propovídané a noci strávené u mě na pokoji. Dokud z ní dnes nevypadalo, že když říkala, že Fi povídala, že někoho má, myslela tím mě, a ona se o tom včera zapomněla zmínit. Heh... Ale jo, dává to smysl.

Mělo by mě to štvát... Vlastně jsem záletník... Fi jsem měl a pořád mám hodně rád. Ale s Jul je to zábava. Líbá jako o život, tu a tam někoho zmlátí a v pauzách venčí psa. Ale Fi by si zasloužila pořádný rozchod. Jenže tady není. A až tady bude, a zjistí co a jak, dost možná se budu cítit jako bych seděl holým zadkem na tlamě draka. Ale s Jul je to psina... Možná to zkusím ukecat na kletbu Imperius, nebo se zase jednou zachovám jako chlap a nechám se zmlátit babou... Možná dvěma. A nejhorší je, že je obě mám rád......


Možná že by....


Blbost, s tím mě pošlou do háje.

18. Homo homini lupus

Pár dní tomu, co jsem ztratil nervy, sbalil kufry, rozloučil se a co nejrychleji zmizel z domu, než tátovi dojde, co se stalo. Čekal mě příjemně velký pokoj v Kotli, jedna postel je má, zbytek ničí. Jako v Bradavicích.
Konečně jsem nasbíral i dost peněz na novou výbavičku. Hlavně nové boty jsem už nutně potřeboval. Vyřízení bylo rychlejší než jsem čekal, a den po objednávce se už vesele procházím, jako někdo úplně nový.
Dokonce i Fi jsem potkal... Upřímně si nejsem jistý, jestli mě viděla ráda, nebo ne. Celý dnešní večer měla výraz jako fena yorkšírka, která zrovna potkala bernardýna v plné síle a toužícího po potomstvu. Celý měsíc se těším, jak se znovu uvidíme, a ona jen sedí protahuje každou slabiku, kouká do blba a nechce mi povědět, co se děje. To jsem se zase dostal do krásné společnosti. Příjemný letní večer, posezení v zahrádce za Kotlem, na hlavou těch něco málo hvězd, které se zvládly prozářit i přes světla Londýna, a ona... Prostě nic, jako mluvit do zdi, která se jen tu a tam pohne nebo něco prožblebtne. Akorát jedno slovo bylo k něčemu. Alespoň by mohlo být někomu, kdo ví, kdo je Jen. Já to nejsem.
Po pár hodinách už jsem nemohl, sprostě od ní utekl, skočil na pokojík, pro svou litrovku vína, pečlivě přechovávanou v hromadě ponožek už od loňského zařazování a pojal úmysl zjistit, co táta na tom svém věčném chlastání pořád má. Výchozí pozice byla skvělá, v rohu vnitřního balkónu Kotle, kde výčepní neměl šanci zpozorovat mou propašovanou lahvinku. První doušek mě řádně sežehl, druhý nebyl o moc lepší. Ale žádný začátek není lehký.... řekl zloděj a ukradl kovadlinu.
Vesele se veselím a tu najednou zjistím, že nejsem tak docela sám. O stůl se mi opírala celá paleta barev, v podobě žlutého Amaie, v černých hadrech, z červené koleje a se zelenýma myšlenkama a modrou krví, ještě ke všemu s fialovovlasou slečnou v zádech. Celkem nevybíravě si nárokoval místo k sezení a ještě upozornil, že mě nemá moc rád. To je mi novinka, já ho taky o ruku žádat nehodlám. Ale v Kotli jsem seděl jen já a zasmušilá Fi, volných židlí přebývalo nespočet. Nabídl jsem jim, ať přisednou a on mi zahodil láhev. Klidně bych se rozdělil. Ale víno bylo bílé, třeba ho měl za rasistické. Každopádně jinak bych si provokaci představit ani neuměl. Hůlku vytáhnout nemohl, pochybuju, že by kdy sáhl na práci, a já poslední měsíc držel v ruce násadu, a jak by řekl můj táta "Jsi k***aštelung Ir'". O výškovém rozdílu se vůbec nebavme. Došel jsem si k němu, nechal ho se narovnat a už jsme byli jako pralidi. Hned z kraje dostal kladivem přímo mezi rohy, levou pod žebra, pravou zase do hlavy. Buď na sebe nějak spustil stabilizační a štítové kouzlo, nebo jsem se místo do něj tloukl do sloupu, každopádně nehnul ani brvou. Nečekal a vrátil mi jednu dobře mířenou na bradu. Trochu mě to vyvedlo z rytmu i z rovnováhy. Do toho ta jeho fialová klisnička pořád něco pištěla.... Hrůza. Měl jsem to za fér souboj, dokud mě nekopl do břicha. Málem jsem na podlaze v Kotli nechal i mateřské mléko mý mámy. Díky Bohu za nový kabát, aspoň trochu to zbrzdil. Zespod úder na bradu, kopačka do kolene a už mě někdo bral něčím sakra ostrým mezi stehna. Opět, díky Bože za tvé dary, pár čísel vedle, a mohl jsem být doživotním tenorem. Začal tam štěkat i nějaký nový babský hlas, ať toho necháme a kdoví co ještě. Naštěstí ženština odtáhla pryč Amaie a mě nechala spokojeně sesypaného na židli.
Když zmizeli, dokulhal jsem se k baru a poručil si vodu, pak i něco k pití. Rád jsem si měl i s kým promluvit, budoucí šesťák jménem Merovol byl tak laskav, že mi dělal společnost. Pak, že ve Zmijozelu jsou samí potvoři. Seděl tam se mnou dost dlouho, abych se stačil nějak dát dohromady. Ale myslím, že to stálo za to. Padla sice výhružka, že si to na hradě vyžeru, ale kanálama kvůli tomu chodit nebudu. Jen doufám, že to přestavení neslyšela Fi. Ale jak ji zítra vysvětlím modrou bradu a pánev proraženou snad okovanou botou, to nemám zdání.

17. Ab equis ad asinos

Zblázním se, zešílím, přeskočí mi výhybka, budu mít o kolečko víc, šibne mi, pošahám se, zcvokatím, zmagořím, zašplouchá mi na maják, zblbnu, budu hrát s půlkou karet, poběžím na tři válce, prostě poletím na koštěti bez násady. A vlastně to nemá ani co dělat s tím odporným horkem a suchem. Myslel jsem, že když severní Irsko patří k Anglii, počasí bude stejné. Místo toho se mi ve futrále s přísadama vaří lektvary samy od sebe.

Měsíc hniju doma, nikomu nepíšu, nikoho nevídám, nikam nejezdím. A to všechno jen kvůli dopisu od matky, ve kterém tátu žádá o něco, co on sám nazval rádiovým klidem. Prý jestli chci psát, mám si nakoupit známky, a posílat dopisy mudlovskou poštou. Pche. Z nějakého důvodu pochybuju, že by pošťák našel Děravý kotel, i kdybych k adrese přilepil mapu. Hergot, proč? Kdyby se aspoň pořádně vyžvejkla, kdyby napsala, proč mám držet Démona pod zámkem, nebo kdyby mi aspoň táta ten dopis ukázal!!! Dost ošklivě jsme se chytli, sotva jsem přijel. Zvláštní, jak hůlka v kapse dodá sebevědomí... I když bych mu zvládl jen obarvit vlasy do všech barev duhy. A důvod? Lišíme se v názoru, proč poslouchat vlastně cizího člověka, kterého jsme ani jeden přes rok neviděli, a poslední, co pro mě udělala je, že mě vyplivla do tohohle upoceného světa.

Fakt nechápu, o co jde. Zvládla mě najít i sova od Jull Foxů, tak to snad zvládne každý. A stejně, kdo by nás hledal, po nás nikdo nic nechce. Skoro. Ale pánové v nažehlených oblecích nestopujou sovy, aby našli dlužníka. Jeden večer jsem jen tak prohodil, že by to spravila kletba Imperius. Stařík podivně zezelenal, aniž bych musel vysvětlovat o co jde. Celkově přestávám rozumět rodině. Aspoň že je doma pořád co dělal. Jakoby otec rodu čekal, až se vrátím, abychom se mohli do něčeho pustit. Jestli mi ještě někdo letos zkusí vecpat do ruky něco na dlouhé násadě, budu i bez kouzel zvracet slimáky. Ale doma to prokouklo, to zas jo.

Nejhorší jsou stejně večery. Démon dělá v kleci čurbes, brácha pochrupuje, táta vysedává U draka a já jen dřepím doma a v lepším případě pročítám Dějiny Bradavické školy asi po sedmisetpadesátéosmé. Nemůžu si ani požádat o vysvědčení, nemůžu odpovědět Jul, že trénink se odkládá na neurčito, a dát vědět Fi, aby věděla o tom, že žiju, je mi taky zakázáno. Co mi zase utíká? V Kotli se určitě děje bambilion věcí a všechny jdou mimo mě! A co vlastně Fiona? Konec roku jsme si náramně užili, a teď to na ní doma beztak zkouší nějaký malý itálek nebo hůř, nějaký pučmidrát s hůlkou přími v Kotli. Snad je aspoň napůl tak hezká, jak si ji pamatuju. Určitě se teď někde v plavkách válí na pláži. A já jsem pořád tady. TADY! POMOC!