14. (název se mi nechce vymýšlet, časem doplním)

A to jsem myslel, že dnešek bude v pořádku. Snídanička, pohodička, doplazím se do prázdné Vody, a už mi kdosi klepe na rameno. John považoval za vtipné, sledovat mě v zastíráku přes půl školy. Ale alespoň mi pomohl naučit se pár kouzel.

Po raním šoku následoval lehký obídek, trocha cvičení, astronomie. Z nudy jsem tam byl už o půl hodiny dřív, přede mnou už tam ale stepovala Lou ještě s nějakou holkou v modrém. Hned na to mě osočila, že jsem ji ani nepozdravil. Kdyby tak měla pravdu... Za to, že má v uších piliny, já opravdu nemůžu. Kdybych věděl, co ji čeká, asi bych řekl, že ji to patří. Přimotal se tam jeden z těch inspektorů, že prý jestli je normální lozit po žebříku a jestli je to bezpečné. Zvládá to ve svých letech i Nomos o holi.... Pokud za tu nohu nemůže právě ten žebřík...  Pak se začali slejzat i ostatní studenti, Sally mezi prvníma. Na tu Zmiji narážím nějak často. Ale ta její bílá sukně ji sekla, co bych kecal. Připomenutí prváku v kočáře ji asi stačilo. Sedla si sice vedle mě, ale držela si takový odstup, až jsem čekal, že se mi propadne za obzor. Jako kdyby se od té moji půlky mudlovské krve mohla umazat. A i kdyby, tak jako by ji to mohlo ublížit.

Jinak byla astronomie v pohodě, pět bodů pro Mrzimor, to na zemi nenajdu. Ta trocha tlachání o Jupiteru za to stála. Mohlo to být víc, nebýt toho, že jsem zapomněl jak se jmenuje tamta jeho divná bouřka. Velká rudá skvrna. Poučil jsem se z nevědomosti, tak to má být, ne?

Nedlouho po hodině jsem narazil na Fionu, že se někam projdeme. Ve Vodě bylo jaksi plno, tak k lektvarům. Všechno bylo fajn, dokud se tam nezjevil podivný kapucín. Příště musím tasit rychleji. Neřekl jsem ani B a byl jsem bez hůlky. Kapucín měl ale slušnost a upozornil mě, ať si na ni dávám pozor a pohodil ji na stůl. Ruku do ohně bych za to nedal, ale mám dojem, že to byl John. Být to někdo jiný, asi bych tak snadno nevyvázl, navíc on rád blbne se zastírákem. Ale schytal jsem zase víc kleteb, než bylo nutné. Matoucí kouzlo... tak jsem se naposled cítil na praktické zkoušce z lektvarů, a ta kletba, po které jsem nemohl mluvit... A Fiona moje vysvětlení typu "skg jljdg lglajg" asi úplně nepochytila. No počkej, to ti nedaruju. Ale jak se postavit neviditelnému? Chodí přece pořád normálně ne? Takže zakopávačky kam se podíváš, hlavně ke vchodu. Měl jsem dojem, že tam skoro hned něco žuchlo, ale než jsem se stačil podívat, bylo to pryč. Až na koleji jsem zjistil, že to byla Annie... Ups, promiň.

Nakonec jsme odešli, ještě jsem nakouknul k té varně, u které jsme byli. John a Annie si tam něco kuchtili... Aha, dobře. Večerka za patnáct, to ti Johne nedaruju. Pokud jsi to byl ty, pokud ne, za ty pasti zase nemůžu já. V tom úzkém průchodu u mučírny jsem jich položil asi pět a sedl si na místní lavičky s nic netušící Fi. Kdo jiný by se takhle pozdě mohl vracet? Ještě jsem ani neschoval hůlku a už mi tam ze tři zakopávačky posbírala nějaká starší Zmije.... Hlavou se mi prohnala jediná myšlenka... Předstírej překvapení a starost! Po pár "A opravdu se ti nic nestalo?" jsem byl z hledáčku. Zelená zmizela a já měl po pastičkách... Nevadí, napravil jsem, co bylo zničeno a zase vyčkával. To už Fi věděla, o co mi jde a propalovala mě pohledem. Neruš, číhám...

Záhy se odněkud vynořila Lou ještě s nějakým klukem v červeném a kam asi mohli mít namířeno? Za chvíli je večerka a všichni se někam couraj... Mohl jsem je varovat, upozornit je, nebo cokoli, čas jsem na to měl. To jsem fakt až tak zákeřný? První se vyválela Lou. Opět hraná starost, ačkoli uvnitř jsem řval smíchy. Její šamstr, ve snaze ji pomoct, dopadl stejně. Alespoň to bral sportovně, jenže z Lou nějak začalo téct, a slzy štěstí to nebyly. To neumí padat, že si jen tak rozbije hlavu? Pomáhal jsem ji vstát, to byla chyba. Zakrvácela mi hodinky. Dostala od doprovodu nějaký lektvar a byl klid. Samozřejmě, její gentleman se taky ozval, že ji prošlápne cestu. Asi byla dost zmatená, protože mi hned šlápla do druhé, samozřejmě, zase hlava vejpůl. Opravdu už jsem nevěděl, jestli se smát nebo brečet. Celou situaci jsem vzal jako chlap a chytil šponu do spolky. Teď je hodina po večerce a já po nějaké korespondenci s Fionou, která mě ubezpečila, že Lou pořád žije, půjdu ještě cvičit.

Asi jsem se zbláznil, napadlo mě, že napíšu Sally. Ještě tak znát její příjmení. A beztak by mi tam u nich obětovali mého Démona. Nic nebude!

13. Fabulae

Dorybařeno, nakoupeno, sbaleno, krysí invaze zažehnána. Teda, ryby jsem chytal ještě před odjezdem. Snad mě ta moje letošní brigáda nepřešla pod kůži. Kdybych se jednou proměňoval v lososa, musel bych si sám nafackovat ocasem.

Do vlaku jsem nastupoval s Fionou, ta mě rychle vyměnila za kupé plné červených. Cestu jsem tedy strávil strašením v kupé prváků. Po příjezdu nás nahnali do kočárů, které táhlo snad nějaké něco. I tam jsem měl stejně příjemnou společnost jako ve vlaku. Velkokníže Amai osobně, starší kluk v zeleném, se kterým jsem jednou rybařil, a nade mnou stojící, do klína se mi hroutící, slečnu Sally, alespoň myslím, že mi Fi říkala, že je to Sally. Jedna z těch, které jsem potkal v jednom nešťastném souboji tři na jednoho u klubu lektvarů kolem loňských Vánoc. Nejdřív jsem ji nepoznal, a ona mě taky ne. Svitlo ji, když se o tom zmínil. Tvářila se, jako kdybych měl hned začít metat kletby. Nebudu lhát, její zaražení mi dělalo dobře, ale nejsem až tak dutý, abych riskoval zasažení své sovy, nebo nedej bože někoho, kdo může mít těsně před NKÚ. Nemám nejmenší zájem skončit jako barva na stěnách drožky.

No jo vlastně, já mám sovu! Krásnou a nádhernou sovu pálenou, má trochu problémy s poslušností, ale snad se to poddá. Už mi ji ale málem stačily sežrat krysy ještě v Kotli.

Zařazování bylo bezva, rád jsem konečně byl na té správné straně síně. Prváků k nám moc nepřibylo, zatím teda znám jen Eda, který působí jako by v té hlavě něco měl, a Billa, který... který.... který je fajn. Dokáže všem ve spolce vykouzlit úsměv na tváři, i když neúmyslně. Snad se otrká. Sám jsem s ním strávil příjemný večer, kdy se snažil dělat ohňostrojová kouzla, a měl ohromnou radost, když jsem mu je nepozorovaně pouštěl nad hlavu.... Naivita je krásná věc... Na pokoj jsem si vyprosil právě Edgara, celý prvák jsem byl sám, a společnost mi chyběla. Když si vezmu, jak jsem v prváku experimentoval s kouzlama... Kdyby se něco zvrtlo, alespoň by mě našli dřív, než bych začal téct pode dveřmi. A taky hraje dobře šachy, neplete si je se žravou dámou, jako slečna s bílým pláštěm.

Když už jsem u Vin, mám dojem, že dochází k tomu, čeho jsem se bál. Vypadá to totiž, že poté, co nás Eam tak nečekaně opustil, minimálně pár lidí se snaží dostat na jeho místo. Kontaktovala mě právě Vin a, k mému překvapení, taky John. Posledních pár dní to vypadá, že si mě celkem oblíbil  zaregistroval mou existenci. Možná toho moc nenakecá, ale v kouzlení je třída. Jsem zvědavý, jak se to vyvine.

Zapomněl bych, na hradě je nějaká inspekce, prý se to pojí se změnou školního řádu. Po tom co se dělo o prázdninách, kdy jim padali bystrozoři jako mouchy, má ministerstvo celkem odvahu, vměšovat se do záležitostí školy. Hádám, že to souvisí s výsledkem voleb. Opravdu moc mě zajímá, jestli to, co se změní, bude alespoň k nějakému užitku.

Když se zamyslím, celý začátek roku se nese ve znamení soubojů. Už jsem se bil s Johnem, dvakrát s Annie a s Vin to už ani nespočítám. První by si mě dal k snídani, s Annie to je v průměru plichta a Vin... mám z ní takový dojem, že si moc ráda upravuje pravidla a okolnosti tak, aby vždycky vyšla jako vítěz. O tom, že ta mrška má dvě hůlky už ani nemluvím.

Co tak ještě... Jo, profesorka Mang mi vrátila esej. Vzhledem k tomu, že mám z lektvarů V byla asi dobrá, protože praxi jsem naprosto zeslonil. Ještě aby se tak ozval Phyre a dopsal ty dvě známky. Nebo ať mě třeba nechá opakovat zkoušky, hlavně ať už to je za mnou.

Teď si půjdu schrupnout, Ed už chrní do duchen, a hurá do dalšího dne.

12. Non compos sui

Zase jsem jednou krásně vytočený. Jestli přede mnou ještě někdo zmíní ryby, vodu, šupiny nebo háčky, vrazím mu hůlku tak hluboko do nosu, že ho vlastní matka bude považovat za jednorožce. Teda ze předpokladu, že bych ji udržel, po tom šíleném několikadenním rybaření, mám na rukou takové mozoly, že potřebuju tři pokusy i na zavázaní tkaniček. Sedím na těch prohnilých prknech mola v Portsmucku už třetí den od rána do noci, a najdou se i takoví experti, co se ptají, jak to jde. Jasně, že dobře, ruce rozpraskané, xicht spálený, prut zakrvácený až k háčku, ryby jako by se ani nechtěly nechat chytit a ještě se najde usoplený fakan, který mi bez jakýchkoli výčitek svědomí stočí okouna ještě málem s vlascem v tlamě, drze se vymluví, že si ho spletl se svým plyšákem, a hned na to uteče i s tou rybou!!! Každý jsme nějaký,ale ten kluk by měl být neustále pod dozorem. Kdo si poplete živého, mokrého a mrskajícího se okouna s plyšákem? Zítra bude v záchodě pátrat po továrně na čokoládu, Kdyby se mi jen chtělo vstávat, natož běhat, jednu bych mu plácnul. A háček jsem měl zrovna nahozený . 

Aspoň se nenudím se, rybaření je teď nějak v kurzu. Tu a tam se najde i někdo normální. Když už jsem měl večer celkem pěkný úlovek, našel se jeden, snad ještě kluk, kterého jsem na hradě občas vídal v zelené. Celkem tomu rozuměl a tahal jednoho kapra za druhým, dokonce to završil krásnou štikou. Vedle něj jsem si připadal, jako bych tam jen čeřil vodu. Docela jsme si i pokecali. Sus se o to odpoledne taky snažila, ale spíš jen lovila drby. Dokonce se ptala, co já a Annie, když je Ann hotová do Johna.... Bylo to někdy kolem oběda, a přísahám, že zubama skřípu ještě teď. Když půjdu ještě dál, dopoledne si šla zachytat i Fiona. Rád bych jí teď někdy viděl, aniž bychom nemuseli řešit něčí smrt. Dneska vyrukovala s tím, že nějakého ex-prváka zajelo auto před Kotlem. Smrt, smrt, smrt, ta černá magie ji asi vlezla na mozek. 

Zbytek večera jsem strávil s Annie, měl jsem už zarobeno. Když odečtu cenu prutu, třídenní facha mi vynesla celých sedm galeonů. (s to se vyplatí). takže jsem byl ochotný ji někam pozvat. Nechtěla, a pořád mi koukala na ruce. Nepoznal jsem jestli znechuceně nebo lítostivě. Nadšený bych nebyl ani z jednoho pohledu. Asi hodinu jsme se  probírali, o šaty jaké které barvy by měla mamku požádat. Fakt jsem pitomec. Řešit s ní barvu šatů?! Vážně?! Příště asi budeme probírat parfémy... Ne, pardon, ona navrhla, že příště budeme řešit můj šatník. Snad to nemyslela vážně, ta bunda, co po tom rybaření smrdí jako večeře v Japonsku, nebo můj krásný, zářivě červený kabát za galeón z druhé ruky, ze kterého musím ještě odpárat ten krásný, ale pro mě ne moc praktický, nebelvírský znak, opravdu nejsou vhodná témata k hovoru. 

Nechávám to být, odcházím spát. Ještě pár dní tímhle tempem, a budu si moct dovolit sovu. Je pro mě zbytečná, nevyužitelná a zbytečně drahá. Ale bude za moje peníze, žádné penízky z matkomatu nebo z fondu od školy. Konečně něco mého.

11. Pax tecum

Zapomněl jsem, jak se směje. Už ani nevím, kdy jsem se něčemu zasmál. Ale kdo by se mi divil?

Je to pár dnů, co jsem mluvil s Annie. Prý ji unesli ti dva kapucínu z Kotle. Rovnou přibrali i Richarda a nějakou Kristine?. Nakonec je ale nechali. Dokonce živé. Jen pořezali tu Kristine a zmlátili Richarda. Do toho útok na Alici, zavražděný chlap v Příčné, v Kotli jsou už bystrozorové a reportéři z Věštce jako doma...

Na nejhorší zjištění jsem přišel před pár dny. Všude bylo dusno, nikdo s nikým nemluvil, ptal jsem se Johna, ale ten mě docela odbyl. Ne že bych se divil, sám sobě jsem  přišel vlezlý. Nakonec jsem mluvil s Davidem. Eam prý uhořel v nějakém zapadákově. Chtěl jsem tam, chtěl jsem vidět místo, kde to vyloučený student Vein zabalil. Proč, to si neumím odpovědět ani teď. Modroteniskatý průvodce mě dovedl až na kraj městečka Portněco, k domku, který musel pamatovat i lepší časy. Bylo odemčeno. Vevnitř vše poznamenal oheň, vzduchem poletoval popel a maličkýma oknama by proletěl možná jen ptáček, a ještě k tomu nějaký menší. Nejhorší byl smrad, jako když se pálí vlasy, ale horší, silnější. Chtělo se mi z něj zvracet. Venku jsem si domýšlel, jaké to pro něj muselo být. Chycený jako zvíře v pasti, bez jediné šance na útěk. Hůlku mu museli zabavit při vyloučení, jinak by si pročaroval cestu ven, hlídáček nehlídaček. Netřeba psát, že tohle musel být strašný konec.

Prý tam s ním uhořel ještě nějaký bystrozor. Moc jsem Eama neznal, ale myslím, že by mu udělalo radost, kdyby věděl, že zároveň s ním vyletěl komínem ještě strážce pořádku. Mě to ale donutilo se zamyslet. Prý za to všechno můžou ti dva pobudové, co se mihli v Kotli. Jsou dva, unášejí, zraňují, okrádají, vraždí a celé ministerstvo je na ně krátké. Jak vůbec můžu doufat, že v budoucnu mě může ochránit někdo jiný, než já? Jak ale zlepšit svoje šance? K černé magii se uchylovat nechci, nakonec by se to ještě obrátilo proti mně a já šel do Azkabanu za zabití někoho, kdo na mě zaútočil. Navíc, jsem sice čaroděj, ale spoléhat se na hůlku, kterou se za chvíli naučí vyrážet i ti prváci, co teď nadšeně pobíhají po Kotli... Musím se naučit tu přeměnu ve zvíře. Buď tak malé, abych dokázal od problému zmizet, nebo tak velké a zubaté, abych ho zvládl vyřešit. Jenže se to dost blbě určuje předem. Měl jsem knihu z knihovny, kterou si určitě někdo odnesl z oddělení s omezeným přístupem a pak se jí potřeboval rychle zbavit, protože taková kniha by se mi asi nikdy neměla dostat do rukou, ve které se psalo, že se mám poptat přátel, jaké zvíře jim připomínám. Ptal jsem se jen Fiony, ta mi řekla, že zajíce. No... Půl roku jsem se o přeměnu pokoušel, po návratu do školy v tom hodlám pokračovat, ale pokud se nakonec proměním v zajíce, musel bych udělat sám sebe na smetaně.

V nedávné době jsem si dal i souboj s Annie na ministerstvu. Radost, že jsem zvládl remizovat s třeťačkou mi trochu kazilo vědomí, že se mnou remizovala holka. Ale lepším se, pořád se lepším... Ona je teď celá vyklepaná, až je mi ji líto. Ten únos s ní dost zamával. Snad ji to přejde.

S Fionou je to teď na draka. Bez Eama je jako sirotek ze špatné rodiny. Všichni ví, že k němu patřila, ale najednou ji nemá kdo chránit. Aspoň, že já se v té umývárně rozhodl říct mu NE.

A perlička na závěr zápisu, napsala mi matka, včera mě pozvala do cukrárny. Asi ji došlo, že ve výchově udělala něco špatně, když jsem ji místo vřelého pozdravu a obětí na uvítanou řekl dobrý den... Ani jsem s ní nechtěl mluvit, poslouchat o těch dvouhlavých salamandrech déle než tři hodiny bych doopravdy nezvládl. Ještě, že hned odešla. Když se taťka s bráškou vraceli domů, mrzelo mě to, což byl úplný opak toho, co jsem cítil teď, když se se mnou loučila ona. Snad ji jednou dojde, že nejsme jen pár fotek v měšci. I když na nápravu už bude nejspíš pozdě.

10. Jen další den

Fiona je na mě naštvaná, kdoví proč.
Možná jsem naštval i Annie, nevím proč.
Rosie s Richardem (jo, vrátil se) už si se mnou asi nebudou tak otevřeně povídat, vím proč.
David přežil a je zpátky. Zatím.
Do Příčné se dostal další černokněžník, přepadl Alici od nás z koleje, solidně ji zřídil a málem ji ukradl hůlku.
Počasí bylo lepší, nesněžilo a lilo jen ráno.
Vysvědčení stále nedorazilo, snad už brzy.
Dostal jsem od Annie fajn čokoládu, kterou dělal náš kolejní. Kousek vezu bráchovi, bude mít z kouzelné čokolády radost.
Mám sám ze sebe pocit, že se čím dál víc blížím k Eamovi. Vadím sám sobě. Nechci být ten zlý.
A vlastně vůbec nemám náladu na psaní.

9. Abyssus abyssum invocat

(Díky člověku, který si dal tu práci a pročítá celý tento deník od začátku. Děkuji za ten pocit, že tyto zápisky nemají cenu jen první den po vydání, a především za společnou hru. Doufám, že tě baví alespoň z poloviny tak jako mě. Díky Ann.)

Úplně normální den. Aspoň tak začal. Až na ty sněhové vločky u nádraží... Ráno dojdu do Kotle (ten byt na druhé straně Londýna mi byl čert dlužen) a hned narazím na Annie. Že prý by si se mnou chtěla dát souboj na ministerstvu. Byl to tak mizerný nápad, jak to zní. Když jsem byl naposled v její společnosti, mrzimorská kolej přišla o, vlastně už docela sešlý, stolek. Jednou se takhle zapomenu hlídat a budou toho plné noviny... Když jsme dorazili na ministerstvo, stejně mě vrátný odmítl vpustit dovnitř. Že prý nemám vysvědčení. Poprvé jsem byl rád, že mi ještě nedorazilo. Nerad bych tahal to, co by z ní zbylo, k Mungovi.

Po návratu do Kotle jsem se vymluvil, že musím do Krucánek pro knížky, že budu hned zpátky. Prý tam čekala hodinu... hehe. 

Při velice klidné a nějak neuspěchané procházce ranní Příčnou jsem uviděl Fionu u Malkinové. Nevím, čím to je, ale ty její kožené kalhoty, co na ni seděly jak přišité, nějak upoutaly můj pohled. Zrovna vypisovala objednávku na nějaké nové hadříky. Proč? Na co? Jedna kožená bunda stačí, drahoušku. I když už má trochu kratší rukávy, naštěstí v pase ještě drží. Ještě než jsme sedli u Floreána na zmrzku..... Kterou jsme si vlastně nedali... To je jedno. Prostě, v Kaňourech chtěl za dvě učebnice přes šest galeonů. Ty lektvary pro druhý ročník jsou asi psané krví jednorožce a tištěné na dračí kůži. A ještě dražší dějiny... Za ty peníze to musí být originál. Nebo jsem jen moc šetrný. Na terase u Fortescua mi vyprávěla o nějakém snu se středověkýma slavnostma, sekání se mečema a hořící hospodou. Když to popisovala, zněla dost vyděšeně. Ti Angličani... V Irsku něčemu takovému říkáme poklidné úterý. Sranda byla, že většinu doby, co jsme seděli na tom balkóně, nás zevnitř přes ona šmíroval Barr a myslel si, jak je neviditelný. Co je na nás tak zajímavého, fakt nevím. 

Mnohem zajímavější to začalo být až po návratu do Kotle. V koutě tam seděli dva zakuklení zipáci a bylo dost těžké neslyšet, co řešili. A řešili to dost nevybíravě. Jeden z nich tam pořád mluvil o nějakém noži. Chápu, že machrovat je důležité, ale nůž má i ten domácí skřítek v kuchyni. I když ten asi nikoho nevykuchal ... I když ten asi nikoho vykuchat nechce ... I když ten, pokud chce někoho vykuchat, nechává si to pro sebe. Za chvíli se k nim už vtíral nějaký bůhvíkdo bůhvíodkud. Málem se stal objetí jejich kuchací úchylky. Mihl se tam i kdo jiný než Barr. Nebo Wolf? A není to jedno? Hrála tam roli i nějaká whiskey, moc jsem neslyšel. Pak se to nějak zvrhlo, bouchnul svícen, odvážnému Peterovi, jak na něj někdo volal, už stál jeden zakuklenec na prsou. Nemohl jsem pochopit, že nikdo tam nic nedělá. Museli a byli tam lidi starší sedmnácti, ale jen přihlíželi. Jasně, jak říká táta, hrdinů jsou plný hřbitovy, ale stejně... Pánové se přemístili, Fiona se musela jít vydýchat, byla trochu v křeči. Přirozeně jsem šel s ní. Přeci jen vyklepaná holčina a záchodky v Kotli jsou skvělou romantickou kombinací... Když jsme se vrátili, pánové už byli zpátky, Bouchla tam skříň, hned pak někoho pronásledovali do Příčné. Pár lidí museli i zaklít, někdo totiž u pultu pořád vřískal, ať mu sundají pásku, jedna starší slečna v růžovém musela dokonce i k Mungovi. Opravdu mě ale zaujal Eam s Davidem, co si sednul ke stolu přímo před nás. Neslyšel jsem, co řešili, ale ta rána pěstí do obličeje byla dost výmluvná. Vytratili se ven, zatímco nějaká hysterka řvala, že ji někdo chce zabít. Proti nikomu nic nemám, ale poslouchat ji víc než pět minut, udělal bych to sám. Cvaklo mi ale, že nemyslí ty dva gentlemany v černé, ale Eama. Sám nevím, jestli jsem chtěl varovat Eama, nebo pomoct Davidovi.... Co to zase píšu, jasně že jsem chtěl varovat Eama, mít očko u někoho takového se může hodit. A David mi nějak k srdci nepřirostl. 

Vyrazil jsem ven. Vein se ani neobtěžoval Davida odtáhnout dál, než k popelnicím, a klidně mu tam lámal ruku. Když jsem mu sděloval, že brzy bude mít venku společnost, vyběhla nějaká holčina ze dveří v domnění, že svědků není nikdy dost. Snad nebudu litovat, že mě tam viděla s nimi. Ještě jsem popřál Davidovi hezkou zábavu a vytratil jsem se. 

Když se vrátili, měl Eam na rukou, co mělo zůstat v Davidovi. A co neměl na ruku, to David vykašlával. Fakt jsem myslel, že má jen rozbitý ret. Snad se u Munga dá brzo dohromady. Snad bude mlčet. 

Pomalu se všechno začalo trhat, lidi odcházeli, já se rozloučil s Fionou, která je na mě asi zase naštvaná, a já zůstal sám s Annie a Rosie. Annie vypadá strašně, jako kdyby se měla každou chvíli sesypat. Rosie zase dost ustaraně. Možná za to mohl i Eam, co seděl o patro níž. Bály se mluvit. Ale bylo mi naznačeno, že Fi může být v nebezpečí. Smůla, já ti nepřipustím. Jo, a dověděl jsem se o existenci nějakého Giama. To jméno bych si měl asi zapamatovat. Když jsem odešel na kus řeči s Eamem, vypadaly překvapeně. Neřekly ani půl slova, alespoň za to jsem jim opravdu vděčný. Každopádně jsem rád, že jsem poznal Rosie. Párkrát jsem ji viděl ve spolce, ale ona vždycky sedí tak daleko od krbu a mě zase ten oheň z nějakého důvodu přitahuje... Jen doufám, že bude mít brzy po starostech.