8. Ex parte

Kdo by to byl řekl, ta nová Příčná je obrovská. Rekonstrukce se vážně povedla. Moc se těším, až tady za pár týdnů uvidím hromady budoucích studentů Havraspáru, jak bezradně tápají ulicemi.

S jejím otevřením byly spojeny i soutěže s prohlídkou. O soutěže jsem ztratil zájem, když byl vybrán poslední kupón na sovu. Jasně, poukaz na knihy by byl taky fajn, ale přežírat se kvůli tomu nehodlám. Prohlídka... Pár obchodů jsem to v pelotonu vydržel, ale... Než se tísnit v obchůdku se třiceti zpocenými těly, to si to raději projdu sám. Taky exkurze svatebního salónu, který je mi v tenhle moment platný jako hůlka motákovi, mi přišla celkem zbytečná. Možná za pár let, teď rozhodně ne. Největší zklamání toho dne přišlo po nálezu obchodu s košťaty. Je krásný, dobře vybavený a tak drahý, že si svůj kupón můžu srolovat a nacpat rovnou do pokud jste ti šikovnější a dovedli jste si tohle zvýraznit, hledáte tady sprostá slova naprosto a úplně zbytečně *brutálně přeškrtáno* . Ale alespoň jsem viděl Fionu a taky jsem si nakoupil nějaké životně důležité blbosti v papírnictví. 

Dnešek byl ale mnohem zajímavější, i když jsem byl v Kotli jen chvíli. Byl jsem se mrknout, jestli náhodou není ještě otevřená banka, dorazil jsem ale pozdě a ocelové dveře mě už odmítly vpustit ke zlatu. U výčepu jsem narazil na Lou s Fionou. Řešily vysvědčení, které já taky nemám. Nu což, jedna obálka, půjčení sovy a ta trocha inkoustu za to stojí. Škoda, že jsem to neudělal dřív. Mrzimorská pracovitost mě zatím moc nepoznamenala. Holky mají sovy, já jsem se trmácel až na poštu, naštěstí tam ještě měli otevřeno. Po návratu do Kotle jsem hledal holky...

Stály ve tmavé chodbě s Eamem. Že by mi Fiona přeci jen něco tajila? Lou nečekala a hned mě odtáhla co nejdál. Moc jí zajímalo, co moc zajímá mě, a že by mi ta grupa kolem Eama mohla pomoct. Dobře, šel jsem s pravdou ven a přiznal zájem o zvěromagii, což ona nějak přešla a pořád se vyptávala, jaký že vztah mám s černou magií. Umím slimáčí kletbu, stačí? Chvilkama to bylo až nepříjemné, tak nějak si představuju mudlovské náborové stanice. Jen jsem čekal, kdy se mě zeptá na krevní skupinu a nechá mi vyrazit psí známky. Ptala se i co si myslím o Eamovi, jestli ho neodsuzuju, jestli se k němu nechci přidat, jestli se mi líbí barva jeho očí a tak podobně. Štěkl po mně jednu větu. I když mi pomohla, abych mu nekřivdil. První dojem je sice hezká věc ale na deset metrů a z pěti slov si ho opravdu udělat neumím. Celé to zakončila tím, že Eam by stál o rozhovor se mnou, ať si to nechám projít hlavou a odešla. Lámal jsem si hlavu ale hlavně tím, co chtěl Eam po Fioně. Za chvíli jsem to zjistil.

Byl jsem si sednout k výčepu na pár sklenek čokolády před cestou na byt. Sedím, koukám do láhve, nikoho si nevšímám a už u mě zase stojí Lou. Té holce by měl fakt někdo dát na krk rolničku. S předůležitým výrazem jsem byl vyzván, ať ji následuji. Dobrý pocit jsem teda neměl. Táhla mě na záchodky... Už jsem si říkal, co na to řekne má dobrá italská kamarádka. A ejhle, ona tam byla taky. A velký, temný stín, který nebylo málem vidět. Co bych kecal, nervózní jsem byl. Lou nejspíš nelenila a přepapouškovala mu celý ten náš rozhovor. Doptával se na maličkosti, jako co dělají mí rodiče a tak podobně. Na totéž se ptal Fiony. Byl dost zdvořilý, čekal jsem to mnohem horší. Jeho malá vyzvídačka stála krok za ním a přikyvovala jako poslušný pejsek. Když byl uprostřed věty, rozletěly se dveře a dovnitř vpadl David. Byl rychle vykázán ven a na odpor se nestavěl. Bohužel nás tam viděl. Mě a Fi v podezřelé společnosti. Touhle dobou ví půlka školy, že jsme něco řešili s Eamem a asi se podle toho i zachovají. Na tohle jsem měl myslet dřív. Nic proti němu nemám, ale asi jsem jeden z mála. Pak mluvil o nějakém spolku, popsal ho, že budil respekt asi jako portugalský svaz chovatelů kluběnek. Ano, přesně proto ze mě Lou pořád tahala rozumy ohledně černé magie... To si vlastně neušetřil ani on, a nevypadal, že je z mé odpovědi, která se moc nelišila od té, kterou dostala  Lou, nadšený. Nakonec po nás chtěl okamžité rozhodnutí, že prý nestojí o nerozhodné lidi. Fiona přikývla, já ne. Nechal mě jít a naznačil, že by mi dal druhou šanci a důrazně dodal, ať mlčím. Možná nejsem nejostřejší brk v penále, ale pud sebezáchovy ještě mám. Když zapadla klika, pořádně jsem si oddechl. Ty dvě tam zůstaly s ním. Déle čekat jsem nemohl, přišel bych o poslední spoj. Mám strach o Fionu, snad zbytečný...