7. Ave atque vale

Mizerné prázdniny. Netěšil jsem se na ně a moc dobře jsem věděl proč. Domů jsem dorazil ve čtyři ráno, Killian už dávno spal, táta se válel na stole v kuchyni, cosi žblebtal ze snu a smrděl tak, jako kdyby se zrovna vrátil od Draka. Nevadí, pozdravím je až ráno.

V pokoji jsem měl čisto, jako když jsem odjížděl. Až při důkladném průzkumu jsem zjistil, že mi Killian polámal podvozky u většiny letadýlek. Ještě před rokem by mě to hrozně vytočilo. Ale teď... O co jde, jen si hrál a ty plastový modýlky to prostě nezvládly. Až se mi bude chtít, tak to opravím. Padl jsem do postele a rychle se mi rozplynul svět.

Druhý den, těsně před polednem, mě táta vítal dost chladně. Skoro vypadal, jako kdyby mu vadil jakýkoli zvuk. Musel hrozně trpět, když mi v kuchyni spadla ta stará plechová poklička... Dvakrát... Hehe. Killian byl nadšený, hned chtěl vědět co a jak a pořád se na něco ptal. Ne u zkoušek, až teď jsem zjistil, co všechno jsem za ten rok pochytil a odkoukal.

Bylo hrozně příjemné se procházet po známých místech, cítit pod košilí hůlku a vědět, že žádný blbeček ze vsi mi už nos nepřerazí. Nebyl jsem si moc jistý, jestli by mi to prošlo, ale co. Hodně jsem přemýšlel o mě, Annie, Viki, Fioně... Celkem náročný rok, když to tak vezmu. Posledních pár týdnů ve škole jsem strávil jen vykecáváním se ve spolce, učením, pácháním nočních razií na chudáky skřítky v kuchyni. a neměl jsem moc šancí popovídat si s Fionou nebo Viki. Zatraceně, já už kecám i vlastnímu deníku. Jasně, že by šance byly, já jen jen nehledal, nevyužíval a nevytvářel. Litoval jsem toho, hlavně kvůli Fi. Byla první, koho jsem v Londýně potkal, když jsem tam přijel poprvé. A zhruba do Vánoc jsem k ní měl hodně blízko. A myslím, že ona to viděla stejně.

Asi po týdnu, když jsem si pročítal sešity, mi něco klepalo na okno. Nějaký, docela hezký puštík mi klepal na okno. Aha, Annie mi píše. Z nějakého důvodu mě to nechalo dost chladným. I když ten dopis taky nebyl plný vřelých citů, jen takové "Jen jsem si na tebe vzpomněla a budu ráda, když si na mě vzpomeneš taky.Mysli na mě, trp a užij si to.", Smůla, tu radost ti neudělám. Víc, než dopis mě vytočila ta pitomá sova, co považovala mou ruku za úhlavního nepřítele, a spáchala mi na ni brutální blietzkrieg. Ty klovance a škrábance pálí ještě teď. Doufám, že jsi se zřítila do moře, holube prašivá.

Dva týdny utekly a jsem si u snídaně sednul s tátou a řekl mu, že bych se rád vrátil do mého světa. Že prý si to promyslí. Jasně... Další večer přišel s tím, že si vzal volno, domluvil si byt od nějakého svého bývalého spolužáka, co je teď někde u moře nebo tak, a udělá si i s Killianem prázdniny v Londýně. Nestačil jsem zírat, na dovolené jsme nebyli od doby co... No, nikdy. Tři dny na to jsem už vystupoval z vlaku zase v Londýně. Byt není špatný, možná i o něco větší než náš domek, vejdeme se pohodlně. Ráno bráška s tátou vyrazili na Tower a já do Kotle. Myslel jsem, že při východu Slunce tam bude mrtvo. Ejhle, chybka.

Lidí tam bylo dost. Mihla se tam Annie, s ní padly dvě slova, její ahoj na přivítanou a moje na rozloučenou. Rád jsem viděl Viki, co tam seděla na snídani. Největší radost mi udělalo, když jsem viděl Fi, a myslím, že to nesouviselo s mou škodolibou radostí, když jsem se k ní připlížil zezadu a poklepal ji na rameno. Vím, že mám trochu kostnaté ruce, ale ona sebou trhla, jako kdyby ji ochmatával přímo mozkomor, a ještě nějaký ošklivější. Ale hned se smála. Proč se musí smát tak hezky...

Dali jsme si snídani a hned jsme vyrazili do fachy. Aspoň ji slibovaly poutače v Kotli. Práce v Godrikově dole. Pro mě to znamenalo cestování letaxovým krbem. Teoreticky jsem věděl, jak na to, praxe byla trochu jiná. Který člověk by dobrovolně vstoupil do plamenů? Fiona šla první, já hned za ní. Hodil jsem letax do ohně a někdo mi poradil, ať mu sdělím, kam chci. Adresu "Jasně, díky" krb asi nepochopil a já skončil v nějakém nevětraném sklepě tři na tři metry bez možnosti útěku. Naštěstí se kolem válela hrstka letaxu v zatuchlém sáčku. Podruhé už jsem rošt nepřeletěl a vypadl jsem ze správného komínu. Fi tam už čekala.

Venku byl krásný den. Až moc krásný na práci. Čekání na náměstí jsme rychle vzdali a vyrazili na procházku po lese. Koukala na mě jako na blázna, když jsem se zouval, ale bosé nohy v orosené trávě, to je prostě nádhera. Byli jsme i na zdejším hřbitově, porozhlédnout se, jestli tam není někdo z našich rodin. Hrobů tam byla spousta, ale žádné známé jméno. Zaujal mě ale hrob Potterových. Umřeli sice jakž takž mladí, ale ve stejný den. Asi nějaká nehoda.

Brzo jsme byli Godrikova dolu nabažení až až, tak že prý ještě prozkoumáme Visánek. Hezké místo, spousta zeleninových zahrádek, domácích zvířat, skoro jako doma. O kus dál jsme našli jezírko s pláží. Plavky jsme neměli, ji to nějak neomezovalo a vydala se do hlubin v dlouhé sukni, košili a klobouku. Italka, no... Asi mají jiné zvyky. Já chtěl nachytat trochu bronz. Voda nebyla moc teplá, ale byla čistá a osvěžující. Myslím, že takovou vodu se snažili tvořit letošní druháci. Mě to čeká letos.

Když jsme osychali v písku, nějak jsme oba zvážněli. Chvílema vypadala, že mi něco tají a zároveň že by mi to ráda řekla. Nejsem si jistý, jestli to chci vědět.

Na oběd jsme se vraceli do Londýna, v nějaké cukrárně/pekárně/kavárně jsme jedli koblihy. Mihnul se tam jeden kluk, co se mnou chodil na hodiny. Myslím, že je z Havraspáru, koleje, která si zakládá na moudrosti. Asi jsem hloupý, když mě po příchodu do podniku nenapadne čtyřikrát oběhnout stůl, skákat po židlích a utéct pryč. Fiona mi řekla, že to je kamarád Davida a po chvíli se vymáčkla, že ji David balí. Aha, mám se smát nebo brečet, nebo jak na to reagujou normální lidi? Když mi ale řekla, že o nikoho nemá zájem, že chce mě... Dopíšu to, až si srovnám myšlenky.