6. Persona non grata

Po deseti měsících sedím ve vlaku. Jenže on jede špatným směrem. Chvíli jsem se k psaní neměl, tak teď, když se mi už neklepe ruka, mám co dohánět. Snad to stačím napsat.

Když jsem se svěřoval naposledy, chyběla mi jedna zkouška, a to ta z lektvarů. Splněno. Snad teda, vysvědčení nemám. Prý ho zašantročil Protiva. No tak dobře. Večer po zkoušce jsem ještě seděl s Annie.

Den před odjezdem se pořádala soutěž, měly se hledat všeliké předměty po škole rozházené, prý na zajímavých místech.. Fajn, nemám hlavu jen na to, aby mi nepršelo do krku, i když to běhání aby čert vzal. Jedno z "písmenek" (ty nesmysly, co jsme je měli hledat, a bylo jich po hradě a přilehlých evropských zemích snad dvacet) jsem tušil u lektvarového klubu. Jen na chvíli jsem se tam porozhlídnul, nic jsem nenašel a hned jsem kmital o dveře dál, když na mě nějaký starší student Zmijozelu, že v klubu je přeci jen nenápadně zamaskovaný flakónek, který ode dveří nebyl vidět. Moc toho neřekl, ale hlava mi nebrala, kdo to byl. Úchylku na slamáky má přece Darius a tenhle byl prostovlasý (musím se nad sebou zamyslet a přestat poslouchat, co se kde o kom plká).  Navíc mám dojem, že tohohle jsem viděl, obklíčeného u mučírny davem, který po něm něco pořvával. Zhruba v době, kdy se začalo mluvit o Eamovi... Byl to on, nebo ne? A pokud jo, proč by pomáhal blbému prvákovi, co se neumí pořádně podívat? A pokud by pomáhal mně podobným, proč by měl být po hradě za špatného?

No výborně, míjíme Birmingham. Měl bych zrychlit.

Dvacet písmenek jsem samozřejmě neposbíral, tři mi chyběly. Po soutěži byla slavnosti a po ní hned druhá. Při první se rozdávaly ceny. Za celý ten rok jsem moc bodů nenasbíral, a dobře mi tak, ceny by stály za tu námahu. I tak jsem ale dostal poukaz na deset galeonů do obchodu s famfrpálovým vybavením. V létě si koupím koště. V družstvu nejsem, famfrpál nehraju, míče chytat neumím, ale budu mít koště, taky dobrý. Mezi slavnostmi byla pauza, abychom se převlékli a odnesli si ceny na pokoje. Někteří by s tím možná měli problém, já bych to s tím poukazem v peněžence klidně zvládnul... Ale co, stejně jsem si chtěl zajít pro čistou košili a bundu. Vrátil jsem se, zhroutil se na své místo a čekal na vyhlášení, vysvědčení a večeři, když se kolem mě mihlo něco, od čeho jsem zbytek večera neoderval oči... Annie ve večerních, zářivě žlutých, šatech... Annie v šatech... Annie.... A sedá si hned vedle mě. Že by príma večer? Na závěr nám řekli, že nedostaneme vysvědčení, protože Protiva, a že školní pohár vyhrál Nebelvír... Pokud jsem byl na slavnosti z výsledku zklamaný, na koleji jsem se tomu musel zasmát. Já musím celý rok někoho prosit, aby zatopil v krbu, a pod tou zlatou plechovkou bylo celou dobu křesadlo. Dobře, fajn, skvěle...

Ve spolce bylo živo celkem rychle, na slavnosti se nikdo moc nezdržoval. No, živo... Byli tam lidé. Vin, sesypaná na lavici a ignorující svět, Richard tradičně sledující vchod do dívčích ložnic, John s mrtvýma očima a láhví něčeho, po čem často smrdí táta a Annie, zase v uniformě, sedící naproti němu, co mě zvala, abych si přisedl. Zaparkoval jsem vedle ní a hned se mi tichou poštou doneslo, že ta láhev před Johnem opravdu není jablečný džus. Nálada u stolu by rychle klesla na bod mrazu, i bez těch vyčítavých a trochu lítostivých pohledů, kterýma ho propalovala ženská část osazenstva. Trochu ji rozptýlila Ay, která se zastavila před svou poslední procházkou po hradu a zmínila se o svém plánu otevřít si čajovnu někde... asi v Londýně, moc jsem neposlouchal. Asi mám v sobě kus jasnovidce, protože kdybych věděl, že dojde k... Ne, popořadě.

Ay zmizela, Vin šla spát, Annie šla s Johnem na procházku, a já seděl ve spolce, zíral do ohně, a záviděl mu, jak si v tom krbu může vesele řádit a ničit, aniž by se mu kdokoli snažil zabránit. Jen tu a tam jsem přihodil polínko a sledoval, jak živel dělá svou špinavou práci. A přišel Richard. Nikdy jsem s ním nemluvil, ani si nemůžu vzpomenout, odkud znám jeho jméno. Asi se o něm zmínila Sus nebo Annie.... Annie...   někdo jiný. Ale vypadal, že mě chápe, s pohledem pořád sledujícím holčičí pokoje, s tím svým ztrápeným výrazem... Ne, to není dobré slovo. Nevypadá ztrápeně, je to, co si člověk vybaví při slově "smutek". Takový výraz někoho, komu chybí něco, co zoufale potřebuje. Nabízel mi pomoc. Moc si toho vážím, ale pomoct mi nemůže. Brzy se odebral na pokoj.

Přišla Ay. v závěsu za ní ti dva. Čas nějak přestal fungovat, Ay zmizela a hned za ní John, ne zrovna jistým krokem a já zůstal sám s tím, s kým jsem ještě před pár hodinama sám chtěl být, a najednou jako by bylo něco špatně.

Aha, Místama už je vidět Manchester, musím si pohnout... Nebo to nechám až na loď. Ne stihnu to.

Chvíli jsme si povídali, ptal jsem se ji jestli by mi mohla o prázdninách napsat, že bych rád byl v kontaktu s nějakým kouzelníkem, ona že jo, a ještě prý ráda ráda... bla, bla, bla, ani si nevzala adresu. A pak to přišlo.... Víš, líbil ses mi, ale jsi pro mě moc nápomocný BÁC, první zásah do zad! Mám tě ráda jako bratra, druhý zásah. A víš, tak nějak balím Johna a on asi balí mě, třetí ledová kudla do zad, loď potopena... Nevím jak se to stalo, ale najednou sedím na stole, ruce v křeči, nasávám smrad spáleného dřeva a moje hůlka prostrčená skrz ohořelou díru ve stole, kterou tam tesař určitě nezamýšlel. A ona ještě přišla, díru překryla školním řádem a zeptala se, jestli si nedáme souboj... Jasně, teď souboj... V zoufalé snaze zachránit si alespoň zbytek důstojnosti, jsem utekl jak Francouz před střelbou, a následně, zíraje do stropu, se snažil nemyslet na to, jak jsme s Annie pár dní zpátky vydrancovali kuchyň a dali si jakž takž její domorodou kuchyň, nebo vytápěli školní pozemky, nebo se smáli ve Vodě, a zoufale potlačoval pocit nenávisti k Johnovi, k člověku, který mi nikdy neřekl křivého slova, nic mi neudělal, je v tom vlastně nevinně a co je nejdůležitější, zvládl by mě roztrhat na kusy, kdybych se o něco pokusil.

Mám šest týdnů prázdnin, abych vychladnul. Schválně, jestli mi přijde nějaký dopis z druhé strany kanálu...

A hele, už vjíždíme do Liverpoolu....